Článek
Představte si, že by se vypsaly přímé prezidentské volby (ano již to je samo o sobě v aktuálním českém ústavním systému, kde má prezident malé kompetence, dost pofidérní), a směly by kandidovat výhradně ženy. Nesmyslné, viďte?
Avšak skutečnost, že se ve sportu (včetně toho olympijského) roky děje systémová diskriminace, kdy jsou sportovní soutěže děleny na základě pofiderních kritérií pohlaví, nikoho neznepokojuje?
Jak to, že muži nesmí hrát hokej s ženami? A naopak. Kolik žen aktuálně hraje v první české nebo druhé rakouské basketbalové lize s muži? Proč by nemohly dívky s muži alespoň na olympiádě dohromady sáňkovat či alespoň bobovat?
Jsou snad jamajské či slovenské ženy méně šikovné než muži, že pro ně musí být speciální soutěže? Anebo jsou těmi pomyslnými nemehly naopak chlapi?
Nějaký méně inteligentní diskutér by mohl namítnout, že ženy jsou prý méně od přírody (či Boha/Bohyně) fyzicky zdatné než muži. Taková předpotopní hloupost.
Ale i kdybychom ten předsudeční mýtus do veřejné diskuze na chvíli připustili, tak je dobré si uvědomit, že síla zdaleka není ani ve sportu všechno. Jak známo v tělovýchově a sportu byly a jsou důležitější pro cestu k úspěchu jiná kritéria – rozum, vůle, mrštnost, rychlost, taktika a řada dalších dovedností. Nota bena většina úspěšných sportovců v cíli do televizních říká, že za jejich úspěchem stojí hlavně píle, morálka, pokora a odvaha překonat sám sebe. A tyto pro vítězství zásadní vlastnosti jsou přece vlastní všem pohlavím bez rozdílu. Sportovcům (bez rozdílu pohlaví) se také hodí nebýt z (Bělo)Ruska, to však zde neřešíme.
Velký malý muž či žena, pro sport když je stvořena
Představte si, že by se na hokejový (či jiný svaz) svaz obrátil chlápek, že měří jen 151 cm, a je tím diskriminován oproti mužům, kteří mají přes dva metry. Se zlou by se jistě potázal. Bafuňáři i novináři by se mu asi perfidně vysmáli.
Jestliže někdo bojuje za segregaci mužů a žen, třeba v lyžování či biatlonu, proč také nechce spravedlivě rozdělit všechny soutěže dle výšky, váhy a hlavně genetických dispozic?
Opravdu si někdo rozumný myslí, že medailisté získali sportovní úspěchy jen díky mimořádnému tréninkovému úsilí? Nikoliv i díky genetickým dispozicím, to však správně nikdo neřeší.
Tak proč se tolik „luští“, zda je někdo žena nebo tzv. muž?
Jak postmoderní lidé ví, pohlaví je v zásadě předmětem svobodné volby, když
se pardubická či pražská holčička cítí jako kluk, tak ji respektující učitelé a spolužáci oslovují samozřejmě jako „jeho“ nikoliv „ji“. A na tělocvik chodí, pokud je škola dostatečně uvědomělá, též s chlapci.
V kontextu výše zmíněného nám tedy zastánci diskriminace ve sportu seriózně vysvětlete, jaký hlubší smysl má dělení soutěží na mužské a ženské?
Dvacet šest pohlaví (ne)napoví
Věda prý dnes rozlišuje více než šestadvacet pohlaví. Někteří říkají, že číslo není konečné, úředníci nižších stupňů se jen tiše děsí, kam se ještě vejdou další kolonky na formulářích. (autor zde sekundárně kritizuje i pomalost digitalizace české veřejné správy).
V každém případě je zřejmé, že svět se posunul. O to podivněji pak působí pohled do sportovních arén, kde se čas zastavil někdy mezi spartakiádou a černobílým přenosem z Helsinek. Muži zvlášť, ženy zvlášť. Dva tábory, dvě šatny, dva světy. Jak nepatřičně staromódní.
Pokud už tedy trváme na tom, že sportovce musíme dělit podle pohlaví, pak by bylo fér jít až do důsledků. Šestadvacet pohlaví znamená šestadvacet kategorií. Šestadvacet sad medailí, šestadvacet hymen, šestadvacet důvodů, proč se olympijský ceremoniál protáhne dlouho do noci. Ale spravedlnost něco stojí a čas je také jen společenský konstrukt, že ano?
Bez falešných středověkých hranic
Ještě správnější by ovšem bylo pohlaví úplně pustit ze zřetele. Nechat všechny lidské bytosti sportovat dohromady. Společně běžet, skákat, házet i boxovat – ruku v ruce, ideálně bez rukavic. To by bylo opravdové naplnění olympijské myšlenky.
Konečně by zavládl klid. Zmizely by nekonečné debaty, kdo má na co nárok, kdo je kde zvýhodněn a komu se křivdí. A s nimi by zmizel i rozdíl v odměňování. Jedna soutěž, jedna výplata, jedna spravedlnost. Jednoduché, elegantní, nezpochybnitelné.
Samozřejmě by se našli potížisté. Takoví ti staromilci, kteří by dál mluvili o fyziologii, biologii nebo dokonce o výkonnosti. Lidé, kteří mají tu nepříjemnou vlastnost, že si všímají rozdílů tam, kde se dnes správně mají vidět jen pocity. Ale od toho máme pokrok, aby je převálcoval.
A jak celý proces urychlit? Zcela pragmaticky. Sportovní svazy, které budou i nadále zatvrzele trvat na rozdělování sportovců na muže a ženy, by prostě měly zůstat bez veřejných peněz. Žádné dotace. Ani státní, ani krajské, ani městské. A z Evropské unie či Mezinárodního (či Českého) olympijského výboru už vůbec ne — ta přece ví, co je správné dřív, než to ví realita sama. Kdo chce zůstat v minulosti, ať si tam také shání financování.
(autorský satirický článek)
