Článek
Proč se v Česku bojíme říkat, co si opravdu myslíme?
V Česku existuje zvláštní paradox. Nikdy jsme neměli tolik svobody slova – a přesto se tolik lidí bojí mluvit otevřeně. Ne proto, že by jim hrozil soud nebo vězení. Ale proto, že by mohli být zesměšněni, odepsáni nebo morálně označkováni.
Říkat „nesouhlasím“ se dnes neodpouští. Říkat „vidím to jinak“ se považuje za podezřelé.
A říkat „nejsem si jistý“ je téměř společenský zločin.
Ve veřejném prostoru se mezitím rozmohl zvláštní sport: lov na špatné názory. Nejde o to diskutovat, ale odhalit. Nejde o argumenty, ale o správnou příslušnost.
Kdo jednou řekne něco „nevhodného“, má cejch. A cejch se u nás nosí dlouho.
Výsledkem je ticho. Ne ticho souhlasu, ale ticho strachu.
Lidé na pivu mluví jinak než na Facebooku. V kuchyni jinak než v práci. A doma jinak než před dětmi, kterým ve škole vysvětlují, co si „správně“ myslet. Ne proto, že by byli zbabělí. Ale proto, že jsou unavení. Unavení z vysvětlování, z obhajování, z permanentního podezření.
Lidé jsou stále méně tolerantní?
Zvláštní je, že čím víc se mluví o toleranci, tím méně tolerance skutečně existuje. Tolerance dnes často znamená: souhlasíš – nebo mlč. A mlčení se pak mylně vydává za konsenzus.
Jenže společnost, kde lidé mlčí, není klidná. Je jen potlačená. A potlačené názory mají jednu nepříjemnou vlastnost: časem se vracejí. Hlasitěji. Hruběji. Bez zábran.
Možná proto nás tak překvapují „náhlé“ volební výsledky. Možná proto se divíme, že „lidé jsou čím dál vzteklejší“. Nejsou. Jen už nemají chuť mluvit slušně tam, kde mají pocit, že slušnost je považována za slabost.
Závěrem
Svoboda slova totiž není o tom, že smíme říkat jen to, co je populární. Je o tom, že smíme říkat i to, co je nepohodlné. Hloupé. Mylné. Provokativní. A že na to někdo jiný smí odpovědět – argumentem, ne nálepkou.
Jakmile se totiž začneme bát vlastních myšlenek, přestáváme být svobodní. Ne proto, že by nám to někdo zakázal. Ale proto, že jsme si to zakázali sami.
A to je vždycky horší.
Lidé přemýšlejte!
