Článek
Autor se s poťouchlou (skoro postpubertální) nadsázkou věnuje tomu, jak premiér Andrej Babiš údajně zneužil bezprecedentního sportovního úspěchu mladého rychlobruslaře Metoděje Jílka k získání politického kapitálu.
A skutečně – obraz politika, který si přisvojuje úspěchy jiných, může působit směšně. To však není to hlavní, co bychom si měli z takového textu odnést.
S nesnesitelnou lehkostí skládá satira na politika, ale sám text příliš nepřemýšlí nad širším kontextem společenské situace. Musíme si položit zásadní otázku: O čem vlastně mluvíme, když mluvíme o „přivlastňování úspěchu“ sportovců?
Je to jen metafora politického marketingu, nebo odraz hlubšího problému naší veřejné debaty ?
Ergo kladívko vážený pan Václav Havel často upozorňoval na to, že demokracie není jen formalita hlasování, ale stav, v němž lidé usilují o pravdu a integritu. „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí,“ psal – a to ne jako prázdné heslo, ale jako kritérium.
Měřítko, podle něhož posoudíme , zda je veřejná debata zdravá. Otázkou je tedy, zda se v našem veřejném prostoru opravdu držíme pravdy, nebo zda ji nahrazujeme prvoplánovými zkratkami a posměchem.
Proč se nemůžeme ubránit dojmu, že autor původního článku symbolizuje postoj, který je typický pro povrchní internetovou debatu: ukazuje politika jako klauna, dělá si legraci z jeho nešikovných pokusů okolo sportovního úspěchu a směšuje ho s neúspěchem reality – a přitom zůstává na povrchu.
Ano, je legitimní upozornit na to, když politik mluví o věcech, které nezvládl vyřešit během dlouhých let ve funkci – třeba když se hovoří o chybějící hale pro rychlobruslení, kterou Češi prý už dlouho postrádají.
Ale jestli se necháme unést pouze humornými hláškami a generickými výsměchy, pak přehlédneme skutečný problém: že politický jazyk – pokud se zredukuje na posměch a banální pointy – ztrácí svůj smysl a stává se pouhým echo-boxem emocí, nikoli prostředkem reflexe a odpovědnosti.
Nutno zdůraznit že, že politika není a nesmí být show business, ale péče o věci veřejné. Je věcí nás všech ptát se, jaký svět chceme budovat.
Největší úspěch Metoděje Jílka je triumf lidské píle, mentální síly a radosti ze sportu – a zaslouží si, aby nebyl redukován na pozadí nějaké krátkodobé politické anekdoty.
Je legitimní ptát se, jak politici ke sportu přistupují – ale je ještě důležitější ptát se, jak se chováme my sami, když o tom píšeme. Dokážeme rozlišit mezi satirou a skutečnou politickou kritikou? Umíme si zachovat lidskost i v debatách o moci?
Nesnáším vulgarity i pomluvy – ale ještě více nenávidím polopravdy podávané jako vtipy. Pokud nechceme, aby naše společnost degenerovala v nezávazný prostor sentimentu a banalit, musíme se ptát po podstatě, nikoli jen po dojmech.
To je ta pravda, která překračuje okamžik „srandovnosti“ a vede k hlubšímu porozumění našich rolí v demokratické společnosti.
Závěrem
Můj krátký a snad i empatický „protičlánek“ nezpochybňuje, že lze kritizovat politika za marketingové strategie.
Poukazuje na to, že je úkolem veřejné debaty překročit pouhý posměch a hledat podstatu toho, co znamená být odpovědným občanem a psát s odpovědností za slovo pravda.
Petr Míča by měl příště ubrat na šestákovém sarkasmu a neklouzat tolik po povrchu. Metoděj Jílek z toho jistě vybruslí, ale kultura veřejné debaty již hůře.
