Má se ještě více snížit náročnost vysokoškolského studia v ČR? Chceme to?

Nebo jde o přirozený filtr, bez něhož by univerzity ztratily smysl?

O vysokoškolské vzdělávání se zajímám dlouhodobě. Nejen teoreticky – už skoro třicet let na českých vysokých školách aktivně působím. Proto mě jejich problémy zajímají víc než jen z titulních stran novin či z webů.

Jedním z těch aktuálních je fenomén, který by se dal s jistou nadsázkou označit za postmoderní virus: vysoká studijní neúspěšnost.

Podle veřejně dostupných dat dokončí vysokou školu v Česku zhruba jen polovina studentů. A pozor – nejde jen o technické obory, kde se tradičně „vylamují zuby“.

Poměrně vysoká neúspěšnost se týká i oborů humanitních. Takže neplatí oblíbená hospodská teorie, že „fildu nebo práva vystuduje každý, kdo se umí přhlásit do ISu a napodruhé trefí i do budovy školy“.

Otázka tedy zní: je to vlastně špatně, nebo naopak dobře?

Politici a mediální experti nad studijní úmrtností s oblibou lomí rukama a hovoří o nutnosti „hledat řešení“.

Jak trefně poznamenávají liberální ekonomové: jakmile se politik rozhodne něco „řešit“, je rozumné si preventivně pohlídat peněženku. Zkusme se však na věc podívat bez emocí a ideologických předsudků.

Nemalé veřejné náklady

Ano, je pravda, že neúspěšní studenti představují pro stát nemalé náklady. Stejně tak je pravda, že některým mladým lidem – a často ještě víc jejich rodičům či prarodičům – studijní neúspěch sráží sebevědomí. Není příjemné odpovídat sousedkám na otázku, jak ten jejich Adámek studuje v Brně. A už vůbec ne vysvětlovat, že vlastně… už tak nějak nestuduje.

Nic to ale nemění na tom, že pomyslný Adámek se může najít jinde. Může si slušně vydělávat, splácet hypotéku a klidně být spokojenější než s diplomem v tubě nad krbem.

Skutečné důvody ukončení studia ostatně ani nelze přesně zmapovat. Exstudenti se s nimi příliš nesvěřují a naštěstí ještě nežijeme v dokonalém matrixu, aby je znal stát. Nezná je ani NAÚ, které jinak ví snad všechno.

Podle analýz ministerstva školství patří mezi hlavní příčiny náročnost studia, nespokojenost s kvalitou výuky a také prostý fakt, že řada mladých lidí vlastně neví, co od studia – a od života – očekává. Hlásí se tak na obory, které je po čase přestanou bavit nebo zajímat.

Lepší informovanost o skutečné náplni studia by jistě pomohla, ale zázračným lékem by nebyla. Stejně jako mladí lidé mění partnery (pardon dnes korektněji partnerstvo), mění i studijní obory. Patří to k věku i ke svobodné společnosti.

Cesta do...... pekel

Cestou do horoucích neklimatizovaných pekel by však byla snaha „optimalizovat“ náročnost studia tak, aby ho dokončilo co nejvíce lidí.

Ergo kladívko, statistiky by se určitě zlepšily. Ale dlouhodobý pokles nároků by se nevyhnutelně promítl do kvality absolventů – a tím i celé společnosti. To by byl účet, který by se jednou platil velmi draze.

Místo toho by bylo poctivější otevřít seriózní debatu o zavedení rozumného, ne likvidačního školného na veřejných vysokých školách. Debatu bez hysterie, ideologie a falešného moralizování. Protože vysoké školy nejsou fabriky na diplomy – a nikdy by jimi být neměly.

(autorský názorový článek)

Vlastní zkušenost autora

https://www.vysokeskoly.cz/clanek/az-polovina-studentu-nedokonci-studia-jak-si-vybrat-tu-spravnou-skolu-a-uspet

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-bidna-uspesnost-vysokoskolaku-tady-jsou-skoly-hrde-ze-spoustu-lidi-vyhodi-237217