Kolik let ještě musíš být ženatý, tati?

Zarazil jsem se. Takovou otázku nečekáte v úterý odpoledne, když ještě nemáte dopité kafe a jihočeský rum a život vám připadá vcelku snesitelný. „Devět let,“ povídám opatrně, protože u dětí nikdy nevíte, co je skutečným cílem jejich vyšetřování.

Synek vážně kývl, jako když si soudce dělá poznámku, a pronesl větu, která se zapíše do rodinných dějin stejně pevně jako mámin řízek do nedělního stolu: „A kolik ještě budeš muset být?“

Musel jsem se posadit. Ne že by mi snad vadila sama otázka – člověk je ženatý z vlastní vůle, aspoň většinou – ale to slůvko „muset“. Jako by šlo o vojenskou službu, kterou kdysi rušili, a já ji přesto nějak nedopatřením dál konám.

„To se takhle nepočítá,“ začal jsem po čapkovsku otcovku vysvětlovat, „manželství je totiž dobrovolná instituce, které se člověk oddává z lásky.“ Synek na mě hleděl s obličejem čisté nedůvěry.

Můj výklad ho evidentně neuspokojil. „Takže… navždy?“ zúžil oči, jako když vyjednává o počtu lízátek před spaním.

A tu jsem pochopil, že pro děti je všechno měřitelné. I osud. Že by si nejradši ke každé povinnosti napsaly termín splnění, nejlépe modrou fixačkou. „Devět let hotovo, devět let zbývá,“ tak si to ony představují — manželství jako televizi v záruční době.

„Víš,“ povídám mu, „když je člověk ženatý správně, tak to není o tom, kolik ještě musí, ale kolik může.“ A hned jsem slyšel svůj vlastní hlas, jak zní podezřele moudře — podobně jako rady, které jsem sám jako kluk přecházel s okem obráceným v sloup.

Synek to zvážil. „Aha,“ řekl tónem, který znamená: nic z toho si nepamatuju, ale ocením snahu. A zase chytil své autíčko a odjel do jiné životní kapitoly.

Na dveře mezitím nakoukla manželka: „O čem jste si to povídali?“

„Jen o manželství,“ povídám.

„A kolik ti ještě zbývá?“ usmála se tím způsobem, z něhož člověk pozná, že odpověď se sleduje.

„Rád bych prodloužení na neurčito,“ hlásím poslušně jako žadatel na úřadě.

A tak tam stojíme tři — já, ona a malý auditor. A říkám si, že jestli je něco na neurčito, dobře tak. Protože právě ta neurčitost, ta nevyčíslitelnost, je možná největší výhodou manželství. Že se nedá odpočítat. A už vůbec ne přečkat.

A hlavně: že se nemusí. Ono se (ne)chce.