Článek
V bráně stojí Dostál — klid v masce, ticho v hlavě,
puk se k němu modlí, než zhasne v lapačce.
A když je noc dlouhá a tlak se valí jak mráz,
je tu i Vladař, strážce druhého času.
Na modré čáře píše Hronek rovnice ledu,
Šimek řeže prostor, kde váhání nemá cenu.
Kempný čte hru jak knihu bez překladu,
Gudas mluví tělem — a svět mu rozumí hned.
Rutta je klid, co drží tvar,
D. Špaček mladou drzostí řeže vzduch,
Kundrátek pálí z dálky, když se otevře den.
V útoku běží Nečas, čas mu nestačí,
Hertl je síla, co se usměje a rozhodne.
Pastrňák (88) kreslí oblouky, jaké led zná jen z pohádek,
Palát dělá věci, které nejsou vidět — a proto bolí.
Kämpf drží osu světa,
O. Kaše padá a vstává, jak se sluší na víru.
Červenka velí, hlasem i pohledem,
Sedlák je práce, co voní potem,
Tomášek přidá střelu, když se láme dech.
M. Stránský tahá puk z hlubin,
Faksa zamyká střed,
Kubalík má ránu, co mluví jednou — a pravdivě.
A Flek? Ten letí. Prostě letí.
A nad tím vším — znak na hrudi,
lev, co neřve, ale drží.
Český národní tým:
ne slova, ale hra.
Ne sliby, ale led.
Češi do toho!
