Konec akademické samosprávy?

Vysoké školy dlouhodobě upozorňují, že některé části současného vysokoškolského zákona si zaslouží změnu. O potřebě posílit některé pracovněprávní pravomoci rektora vůči děkanům se hovoří již řadu let. Shoda na této otázce panovala napříč akademickým prostředím už při projednávání poslední novely zákona v roce 2025.

Proto nepřekvapilo, když dnešní ministr školství Robert Plaga (ano, je to recidivista, ministrem již byl i před rokem 2021) oznámil přípravu zcela nového vysokoškolského zákona.

Nicméně překvapení, ale přišlo ve chvíli, kdy se akademická veřejnost seznámila s prvními tezemi připravované normy.

Po celou dobu zaznívalo z ministerstva ujištění, že akademická samospráva zůstane zachována. Jenže první návrhy působí dojmem, že se zachová pouze formálně. Ve skutečnosti by mohla být zásadně oslabena.

Univerzitní rada - noví vládci?

Klíčovou roli má nově získat devítičlenná univerzitní rada. Ta by organizovala výběr rektora, vybírala kandidáta a sama jej jmenovala. Stejný orgán by mohl rektora také odvolat. Univerzitní rada by zároveň schvalovala rozpočet školy, projednávala a schvalovala zásadní vnitřní předpisy a soustředila do svých rukou pravomoci, které dnes vykonávají demokraticky volené akademické senáty.

Oslabení akademických senátů?

Akademický senát by se podle navrhovaných tezí dostal do role poradního orgánu. Mohl by diskutovat, připomínkovat a vyjadřovat stanoviska. Rozhodovací pravomoci by však byly jinde. Senáty fakult by dokonce mohly zaniknout úplně nebo fungovat pouze dobrovolně.

Zastánci návrhu hovoří o efektivitě a manažerském řízení. Efektivita je jistě důležitá hodnota. Univerzita ale není akciová společnost vyrábějící součástky do automobilů. Její síla spočívá právě v pluralitě názorů, v akademické svobodě a v určité míře samosprávy, která chrání vědu a vzdělávání před krátkodobými politickými zájmy.

Největší otázky vyvolává samotné složení univerzitní rady. Tři členy by vybíralo ministerstvo, tři akademický senát a další tři by si zvolila sama rada. Takový model vytváří uzavřený systém, který má tendenci reprodukovat sám sebe.

Formálně se sice hovoří o významných osobnostech akademického života, bývalých rektorech či odbornících z praxe. Praxe však často ukazuje, že podobné orgány bývají obsazovány především podle kritéria důvěry a loajality. Stačí se podívat na nekonečné spory kolem různých mediálních rad.

Není těžké si představit možný vývoj. Ministr má zásadní vliv na obsazení rady. Rada vybírá rektora. Rektor následně ovlivňuje děkany a fungování fakult. Vzniká řetězec závislostí, který může být zneužitelný bez ohledu na to, kdo právě sedí na ministerstvu.

Dnes může být ministrem politik, který je akademické svobodě nakloněn. Zítra tam může sedět někdo úplně jiný. Zákony se však nepřijímají pro ideální politiky, ale pro všechny budoucí vlády.

Nepochybně existují důvody, proč modernizovat řízení vysokých škol.

Ergo akademické kladívko, je určitě správné diskutovat o odpovědnosti rektorů, efektivním hospodaření nebo řešení vleklých sporů mezi univerzitami a fakultami. Reformovat však neznamená bezhlavě bourat. Nebo ne?

Závěrem

Pokud by se akademická samospráva stala pouze dekorací a skutečná moc se soustředila do rukou několika osob, nebyla by to reforma univerzit. Byl by to zásadní zásah do jejich charakteru.

A pak už by možná zbýval jen poslední krok. Manažersky sloučit všechny vysoké školy do jedné velké instituce. Efektivní by to možná bylo. Jen by už nebylo moc co spravovat.

(autorský názorový článek, autor je dlouholetým akademickým pracovníkem)