Článek
Případ olomoucké charity, o němž informovaly Novinky.cz, je v tomto směru poučný. Podle zveřejněných informací si její organizace účtovaly klientům vedle zákonem stanovené maximální úhrady také další částky za takzvaný čas nezbytný k zajištění služby. Třeba za cestu pracovníka, přípravu pomůcek nebo studium dokumentace.
Ekonomickou stránku věci samozřejmě chápu. Sociální pracovník se k člověku nedopraví teleportem a jeho čas také něco stojí. Jenže zákon nestanoví maximální úhradu proto, aby se dala obejít přejmenováním jednotlivých položek na faktuře. Když je něco zákonem zahrnuto do ceny služby, nelze to klientovi jednoduše naúčtovat ještě jednou pod jinou hlavičkou.
Závažnější je, že podle článku už věc řešilo ministerstvo, následovalo soudní řízení a soud žalobu charity zamítl. Přesto měla sporná praxe pokračovat. Tady už nejde jen o výklad právního předpisu, ale také o respekt k rozhodnutí veřejné moci. Soudní rozsudek totiž není nezávazné doporučení, které si lze založit do šanonu a pokračovat postaru.
Nechci kvůli jednomu případu zpochybňovat práci charity ani tisíců lidí, kteří v sociálních službách poctivě pomáhají. To by bylo nespravedlivé.
Ale právě organizace s tak silným morálním kreditem by měly být na dodržování pravidel obzvlášť citlivé. Svatozář totiž není účetní doklad ani výjimka ze zákona.
A ještě jedna věc: stát nemůže po poskytovatelích chtít kvalitní sociální služby, a současně je nechat zápasit s nedostatečným financováním. Pokud jsou zákonné úhrady příliš nízké, má se změnit systém financování.
Nikoli hledat skuliny, které nakonec zaplatí člověk odkázaný na pomoc druhých.
Závěrem
Dobročinnost si zaslouží respekt. Ale respekt k zákonu si zaslouží každý. I charita. Možná právě ona by to měla vědět nejlépe.








