Článek
Prostě si na to za těch čtyřicet let zvykl. Uvařil si kávu, přečetl včerejší noviny a podíval se z okna na ulici. Pak si oblékl maximálně jednu bundu a šel pěšky ven. Úplně jako mladí lidé.
Jeho žena Marie říkala, že je starý plešatý blázen. Karel se tomu smál. V posledních letech se totiž našel v něčem, co by od něj nikdo nečekal.
Vymýšlel lidem registrační značky na přání.
Začalo to úplně nevinně. Jednou seděli s kamarády v hospodě. Bylo to ,tuším, U Bláhovky, kde se vedly důležité řeči o fotbale, šipkách, pletení, komunální politice politice a o tom, kde už zase zlevnili pivo.
„Koupil jsem si nové auto,“ řekl Franta.
„A jakou máš značku?“ zeptal se Karel.
„Normální.“
„Tak to je škoda. Na tebe by se hodilo něco lepšího.“
Franta se zasmál. Karel vytáhl z kapsy malý notýsek a začal psát.
„FRANTA 1? To je blbost. FRANTA 7? Ještě větší. Počkej.“
Chvíli mlčel. Pak zvedl hlavu.
„FRANTA77.“
„A co to znamená?“
„Že jsi Franta. A že už ti táhne na sedmdesát sedm.“
Hospoda se rozesmála.
Od té chvíle se něco změnilo. Karel začal přemýšlet o značkách pořád. V tramvaji, při nákupu, na procházce kolem Špilberku. Cestou na thajské masáže už méně.
Když viděl někoho s novým autem, napadlo ho, jakou značku by měl mít.
Pro doktora vymyslel geniální DOKTOR1. Pro kamaráda, který celý život rybařil, RYBAR77. Pro souseda, který měl pořád nějaké připomínky, REMCAL. Pro sousedku metalistku z dolního bytu, bůhvíproč, KOZZYJEDOU.
Ne všechny nápady byly dobré. Některé byly dokonce hrozné. Ale Karel se nevzdával.
Jednou mu zavolal kamarád Marvan až z Líšně. (Tak samozřejmě, že Marvan musí být z Líšně, a ne třeba z Králova Pole či Bystrcu, nicméně náš blog čtou i lidé mimobrněnští, možná i Slováci, tak je zapotřebí věci vysvětlovat.)
„Karle, koupil jsem si nové BMW. Vymyslíš mi značku?“
„Jak se jmenuješ?“
„Milan…šmarja, vzdyť se známe skoro 50 ne-li dokonce 40 let“
„A co děláš?“
„Jsem v důchodu.“
„To mi nepomáhá.“
„Ale mám rád ženský.“
Karel chvíli mlčel.
„Tak MILAN69.“
Na druhém konci bylo ticho.
„Ty jsi pořád stejný prase,“ řekl Milan.
„Ale (zajímavou) značku máš.“
Karel si začal vést seznam. Měl ho v šuplíku vedle klesajících účtů za elektřinu. Bylo tam přes sto návrhů. Některé byly vtipné, jiné chytré a některé pochopitelné jen pro tři lidi na světě. To mu nevadilo. Právě ty měl nejraději.
Rozumbradná Marie si jednoho večera sedla naproti němu.
„Karle, proč to vlastně děláš?“
„Co?“
„Ty značky.“
Položil tužku.
„Protože se lidi smějou.“
„A to ti stačí?“
„V mém věku je to docela dost.“
Marie se usmála. Už ho znala. Karel nikdy nebyl muž velkých gest. Nikdy nevyhrál žádnou soutěž, nepostavil investiční byt a nevydělal miliony. Pracoval celý život jako technik v Královopolské (pro mimobrněnské - v Králově Poli, ne v Líšni).
Vychoval dvě děti a tři psy , splatil byt a chodil do práce. Teď měl čas. A najednou měl také něco, na co se těšil.
Jednoho dne přišel do hospody mladý muž. Byl to vnuk jeho kamaráda Pepíčka Machů. Pracoval v Praze, měl nové auto a chtěl značku na přání.
„Děda říkal, že mi něco vymyslíte.“
Karel si ho prohlédl.
„Jak se jmenuješ?“
„David.“
„A co máš rád?“
„Motorky, auta, Lihovce a holky.“
Karel přikývl.
„To je dneska skoro povinná výbava.“
Chvíli psal. Pak mu podal lístek.
BRNOMAN.
„To je dobrý,“ řekl mladík.
„Je to lepší než PRAZAK,“ odpověděl Karel.
Mladík si lístek vyfotil (paměť už mu moc, jako většině mladých kvůli Tik-Toku již moc nesloužila) a slíbil, že se ozve.
Karel šel domů pěšky. Bylo chladno. Na Moravském náměstí svítila světla a tramvaj číslo tři celé čtrnáct projela kolem jako starý známý.
Doma si sedl ke stolu, otevřel notýsek a napsal další značku.
KAREL72.
Chvíli se na ni díval. Pak ji přeškrtl.
Na jeho autě žádná značka na přání nebyla. Měl obyčejnou nenápadnou registrační značku a nijak mu to nevadilo. Některé věci člověk nepotřebuje pro sebe.
Druhý den mu zavolal Franta.
„Karle, mám pro tebe jednu práci. Můj zeť si kupuje auto.“
„Jak se jmenuje?“
„Pavel.“
„A co je zač?“
„Pořád něco staví, opravuje, předělává. Nikdy nemá hotovo.“
Karel se podíval do notýsku. Měl tam několik volných stránek.
„To bude jednoduché,“ řekl.
A napsal:
DOKONCIM.
Franta se smál tak, že chvíli nemohl mluvit.
Karel zavěsil, dopil dvojitou brazilskou kávu s trojitým jihočeským rumem e a podíval se z okna.
Ve statutárním městě Brně začínal nový den. A někde na druhém konci města čekal člověk, který ještě nevěděl, jakou bude mít značku.
Karel to věděl.
A měl z toho radost.






