Článek
Aktuální hysterie kolem plánovaného zrušení televizních a rozhlasových poplatků připomíná spíše obranu nedotknutelné instituce než věcnou debatu o tom, jak mají být financována média veřejné služby. Kdo tvrdí, že změna způsobu financování automaticky znamená jejich zestátnění, měl by nejprve vysvětlit, co tento právní pojem vlastně znamená.
Bude konec demokracie?
Zrušení koncesionářských poplatků se v posledních dnech líčí málem jako konec demokracie. Z Kavčích hor zaznívají varovné signály, část politiků hovoří o ohrožení svobody slova a komentátoři vykreslují budoucnost, v níž údajně každá vláda promění Českou televizi v osobní hlásnou troubu. Jenže mezi změnou financování a ztrátou nezávislosti neleží rovnítko. A právě to by měla seriózní veřejná debata respektovat.
Především nejde o žádnou převratnou myšlenku, kterou by česká politika dosud neznala. Piráti před volbami v roce 2017 navrhovali nahradit poplatky pevným podílem na výběru DPH. Občanští demokraté přišli s návrhem financování ze státního rozpočtu už o osm let dříve. V Senátu tehdy jejich návrh neprošel o jediný hlas. Znamená to snad, že také Piráti a ODS chtěli likvidovat nezávislá média? Takový závěr by byl stejně absurdní jako dnešní apokalyptická varování.
Zásadní je totiž konkrétní podoba zákonné úpravy. Pokud bude příspěvek pro Českou televizi a Český rozhlas stanoven zákonem jako mandatorní výdaj, vláda ani ministr financí jej nebudou moci libovolně měnit pouhým rozhodnutím při sestavování rozpočtu. Ke změně bude nutná novela příslušného zákona. Právě zde se ukáže, zda zákonodárce dokáže nastavit dostatečné pojistky proti politickému vydírání veřejnoprávních médií.
Nezávislost a na čem vlastně?
Nezávislost médií je nepochybně důležitá, byť poměrně složitě definovatelná. Není však žádným právním argumentem tvrdit, že ji lze zaručit výhradně prostřednictvím zvláštního poplatku. Jsou snad soudy méně nezávislé proto, že jsou financovány z veřejných rozpočtů? Platí to o Nejvyšším kontrolním úřadu, státním zastupitelství, veřejném ochránci práv, Bezpečnostní informační službě, policii nebo veřejných vysokých školách? Samozřejmě že samotný způsob financování o jejich nezávislosti nerozhoduje. Podstatné jsou mj. institucionální záruky a ochrana před svévolnými zásahy.
Pokud bychom přijali logiku zastánců výlučného poplatkového modelu, proč rovnou nezřídit zvláštní veřejnoprávní poplatek na správu soudů, činnost NKÚ, Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže či ozbrojených složek? Každá z těchto institucí plní důležitou veřejnou funkci. Proč by právě televize měla mít privilegium v podobě zvláštního a administrativně nákladného systému financování?
A právě náklady si zaslouží mnohem větší pozornost, než jaké se jim dosud dostává. Výběr televizních a rozhlasových poplatků vyžaduje vlastní administrativu, evidenci poplatníků, řešení sporů, upomínání i vymáhání nedoplatků. Takový systém není zadarmo. Jestliže lze veřejnou službu financovat jednodušeji a transparentněji, je legitimní se ptát, proč udržovat dosavadní model za každou cenu. Každá koruna vynaložená na administraci výběru je korunou, kterou nelze využít jinde. Konkrétní srovnání nákladů s daňovou správou by samozřejmě mělo vycházet z ověřitelných dat, nikoli z dojmů.
Nejde přitom o to, zda Česká televize a Český rozhlas mají existovat. Jde o to, zda jejich současný způsob financování představuje jedinou myslitelnou možnost. Nepředstavuje.
Veřejnoprávní média nejsou soukromým majetkem svých zaměstnanců ani nedotknutelným chrámem, před jehož dveřmi musí daňový poplatník odložit kritické myšlení. Jsou institucemi veřejné služby, které mají sloužit občanům. A občané mají plné právo diskutovat nejen o jejich programu a hospodaření, ale také o tom, jakým způsobem na jejich provoz přispívají.
Závěrem
Zrušení poplatků samo o sobě nezaručí lepší televizi. Stejně tak jejich zachování nezaručuje její větší nezávislost. Rozhodující bude kvalita zákonných pojistek, předvídatelnost financování a ochota politiků respektovat redakční autonomii.
Přestaňme tedy zaměňovat kritiku konkrétního modelu financování za útok na demokracii. Veřejnoprávní média si zaslouží nezávislost. Jejich poplatkový systém však žádnou ústavně chráněnou nedotknutelností nedisponuje. A pokud někdo tvrdí opak, měl by předložit právní argumenty, nikoli pouze hlasitější varování před koncem (demokratického) světa.
A propos pět přestávek na porady klubů – pauzy po dvou hodinách to jest 10 hod. Pak dvé vystoupení těch s přednostní právem a den je pryč. A druhý den znovu to samé. Tak si opozice představuje parlamentarismus? Není tohle pro demokracii mnohem nebezpečnější než forma financování veřejnoprávních medií?
--------------------------------------------
(autorský názorový text, modifikovaně psáno pro LN)
