Článek
Současně však někteří z těchto hlasitých obhájců demokracie jen obtížně přijímají její nejzákladnější pravidlo: volby mohou vyhrát i ti, které bychom si sami za žádných okolností nevybrali.
Demokracie se nepozná podle toho, jak nadšeně slavíme vítězství vlastního tábora. Její skutečnou zkouškou je schopnost přijmout i politickou porážku. A respektovat, že vládnout mohou také lidé, které bychom si sami nikdy nevybrali.
Současná vládní koalice disponuje 108 (pardon již jen 107) z 200 poslaneckých mandátů. Tedy více než 50 procenty Poslanecké sněmovny, a to i po ztrátě jednoho výtečníka-přeběhlíka. Což je většina vzešlá z demokratických voleb, která má jasnou legitimitu k vládnutí. Zda vládne a bude vládnout dobře, je samozřejmě jiná otázka. A právě zde by měla začínat skutečně demokratická diskuse.
Babiše, Okamuru, Macinku, (Radima, ne Petra) Fialu ani Zůnu, Plagu nebo Havlíčka nemusíme obdivovat. Nemusíme souhlasit s jejich programem, rétorikou, personálním obsazením vlády ani jednotlivými politickými kroky. Můžeme je kritizovat, demonstrovat proti nim a v příštích volbách se pokusit jejich politickou pozici oslabit. To všechno je demokracie.
Demokraté jsme jenom my, ostatní jsou svoloč?
Co už je ale problematické, pane Mikuláši Mináři a další, je představa, že volební vítězství politických protivníků představuje samo o sobě jakousi demokratickou anomálii.
V této souvislosti se mi vybavuje jeden známý, byť historicky ne zcela spolehlivě doložený výrok připisovaný Henrymu Kissingerovi. Když se jej údajně ptali, proč Spojené státy podporují režim určitého krvavého diktátora, měl odpovědět: „We know he’s a bloody bastard, but he’s our bloody bastard!“ Volně přeloženo: Víme, že je to mizera, ale je to náš mizera!
Dvojí metr
Výše připomenutá politická anekdota je možná cynická, ale v politice překvapivě výstižná. Ukazuje totiž, jak snadno jsme ochotni posuzovat stejné jednání rozdílným metrem podle toho, kdo je jeho aktérem. U vlastních politických oblíbenců hledáme polehčující okolnosti, u protivníků především důkazy jejich nepřijatelnosti. Vlastním odpouštíme chyby jako lidské selhání, u druhých z nich vyvozujeme systémové ohrožení demokracie.
Jenže demokratická pravidla nemohou fungovat na principu „náš roztomilý mizera, váš zlý diktátor“. Stejně tak nemohou platit pouze pro politické strany, jejichž program nám konvenuje. Volební legitimita není oceněním charakteru vítězů ani vysvědčením jejich mravních kvalit. Je oprávněním vykonávat moc v mezích ústavy a zákonů.
Latinské Dura lex, sed lex – tvrdý zákon, ale zákon – známe především z právního prostředí. Demokracie má podobnou logiku: pravidla platí i tehdy, když nám přinášejí výsledek, který se nám vůbec nelíbí.
A prastaré Vox populi, vox Dei bychom sice neměli chápat doslova, protože ani většina nemá patent na pravdu, přesto nám připomíná, že v demokratickém systému je vůle voličů rozhodujícím zdrojem politického mandátu.
Samozřejmě, náměstí nepatří výhradně vítězům voleb. Právo demonstrovat je jedním ze základních politických práv a jeho obrana je důležitá bez ohledu na to, kdo právě sedí ve Strakově akademii.
Náměstí jako náhradní parlament?
Jenže ani zaplněné náměstí (či dokonce Letná) není náhradní Poslaneckou sněmovnou. Počet demonstrantů nemůže a nesmí (!) zpětně změnit výsledek voleb a občanský protest nemůže sám o sobě anulovat parlamentní většinu.
Stejně tak platí, že většina musí respektovat práva menšiny. To je nepochybně jedna z podmínek liberální demokracie. Ale platí i opačný princip: menšina má právo vládu kontrolovat, kritizovat a demokraticky usilovat o její vystřídání, nikoliv upírat většině samotné právo vládnout.
Demokracie nebyla a není (pohodlný) systém pro lidi, kteří jsou přesvědčeni o své vlastní politické neomylnosti. Je to poměrně náročná forma soužití s těmi, jejichž názory považujeme za nesprávné. A někdy také s těmi, jejichž vítězství nás upřímně rozčiluje.
Právě tehdy se ukazuje, zda jsou naše demokratické zásady skutečným přesvědčením, nebo jen převlečeným stranickým tričkem. Demokracie se totiž netestuje ve chvíli, kdy vyhraje náš favorit. Tehdy je její obhajoba snadná. Skutečná zkouška přichází až tehdy, když volby dopadnou jinak, než jsme doufali.
Vzkaz pro Mináře
Právo nesouhlasit je nedotknutelné. Právo demonstrovat rovněž. Ale právo demokraticky zvolené většiny vládnout bychom měli respektovat i tehdy, když jejím představitelům nemůžeme přijít na jméno a ani na příjmení. Jinak totiž nehájíme demokracii. Hájíme pouze právo vlastního politického tábora mít vždycky pravdu.
Francouzské La démocratie, c’est accepter que l’autre ait le droit de gouverner – demokracie znamená přijmout, že i ten druhý má právo vládnout, vyjadřuje podstatu věci možná lépe než dlouhé politologické definice. Ne proto, že má nutně pravdu. Ale proto, že mu možnost vládnout svobodně přisoudili voliči.
Na úplný závěr vzkaz pro Mikuláše Mináře: asi nejsem sám, kdo má vážnou pochybu, zda jste dílo Václava Havla skutečně četl a pochopil.
Ten váš letenský listopadový apel se zelinářem se opravdu nepovedl.
Ahoj M(oravský)edvěd !
(psáno modifikovaně pro LN)








