Článek
Pan Karel (přezdívaný Turbo), bývalý mistr ve strojírenském podniku a člověk, který ještě pamatuje, když se na úřadě čekalo s pořadovým lístkem a na pokladně s frontou, vyrazil v úterý dopoledne do supermarketu.
Potřeboval šest rohlíků, deset deka šunky, půl litr Tuzemáku, řepkový olej a máslo. Žádná jaderná fyzika, říkal si.
To ještě netušil, že vstupuje na území, kde lidský rozum přestává platit.
U klasických pokladen se táhly fronty. Karel proto zamířil k samoobslužným. Vždyť to zná z televize. Moderní člověk si všechno naskenuje sám, zaplatí kartou a odchází. Bez řečí, bez čekání, bez prodavačky.
Prostě pokrok.
Karel položil košík na odkládací plochu a začal pípat rohlíky. Píp. Píp. Píp. Šlo mu to jako mladému vojákovi na střelnici.
Pak přišla šunka.
Položil ji na váhu, vybral položku „šunka od kosti“ a displej oznámil, že má vyčkat na asistenci. Karel se rozhlédl. Asistence nikde. Zato z reproduktoru se ozval ženský hlas, který mu stroze sdělil, aby odstranil neočekávanou položku z prostoru pro balení.
„Jakou neočekávanou položku?“ zeptal se Karel nahlas.
Odpovědí mu bylo ticho.
„Já tady mám jen šunku a rohlíky. To snad není pašování uranu!“
Paní za ním si odfrkla jako Alena Schilerová když si vyměňuje videa s hejtmanem Grolichem. Pán s jogurtem v ruce se zatvářil, jako by sledoval přímý přenos z psychiatrické léčebny. Karel začal šunku zvedat a znovu pokládat. Přístroj pípnul. Červená kontrolka se rozsvítila.
„Prosím, vyčkejte na asistenci.“
To už Karel cítil, jak mu stoupá tlak. Na asistenci čekal naposledy, když si před třemi lety objednal řemeslníka na opravu kapajícího kohoutku. Ten nakonec přijel až poté, co kohoutek přestal kapat úplně, protože se ucpal vodním kamenem.
Rozhlédl se po prodejně. U šesti pokladen stáli lidé, u dalších tří nikdo. Zato jediná zaměstnankyně obsluhovala současně několik samoobslužných stanovišť. Běhala od jednoho zákazníka ke druhému jako zdravotní sestra na urgentním příjmu.
Karel jí zamával.
„Slečno, ono to po mně chce asistenci!“
„Už jdu,“ zavolala žena.
Nešla.
Karel se pokusil zaplatit. Terminál kartu odmítl. Zkusil ji znovu. Terminál ji odmítl podruhé. Napotřetí mu oznámil, že transakce byla zrušena.
„Výborně,“ zabručel Karel. „Takže jsem si nakoupil, nezaplatil a ještě jsem podezřelý.“
Vtom dorazila zaměstnankyně. Jedním pohybem opravila chybu, druhým něco odklikla a třetím pohladila nebohého Karla po bílých vláskách.
„Tak vidíte, pane, to musíte správně položit a označit. Vy nemáte šunku od kosti, ale Lyonskou šunku od kosti, dávejte si na to příště pozor. Příště tu může být Libuna a ta zákazníky i fackuje! “
Karel se na ni podíval.
„Paní zlatá, já jsem v životě položil základy dvou výrobních hal, vychoval dvě děti a postavil autobrloch tedy garáž, jak se říká moderně. Jestli mě porazí šest rohlíků, tak už si snad ani nezasloužím důchod.“
Nakonec zaplatil hotově? Kdepak. Hotovostní platby automat nepřijímal. Karel tedy znovu vytáhl kartu a tentokrát se mu podařilo zaplatit. Vítězství! Vzal si účtenku a zamířil k východu.
U dveří se však rozezněl alarm.
Karel ztuhl.
Přiběhl pracovník ostrahy a požádal ho, aby ukázal nákup. Karel mu předložil účtenku. Muž zkontroloval tašku, něco zmáčkl na zařízení a alarm utichl.
„V pořádku, můžete jít.“
„Děkuju,“ odvětil Karel. „A kdybych příště chtěl jenom rohlíky, mám si přinést právníka, technika, nebo rovnou psychiatra?“
Ostraha se usmála. Asi to neslyšel poprvé.
Doma Karel vyprávěl manželce, co zažil. Ta ho vyslechla a položila jedinou otázku:
„A proč jsi nešel k normální pokladně?“
Karel dlouho mlčel.
„Protože tam byla fronta.“
„A kolik času jsi strávil u toho automatu?“
Karel se podíval na hodinky.
„Čtyřicet jedna minut a deset sekund.“
Manželka přikývla a odešla do kuchyně.
Karel si nalil kávu a zamyslel se. Celý život mu říkali, že technika má lidem usnadňovat život. Jenže dnes člověk sám skenuje zboží, sám si ho balí, sám řeší chyby a nakonec ještě sám dokazuje, že není zloděj.
Jediný, kdo v tom supermarketu nemusel pracovat, byla pokladna.
A tak si Karel slíbil, že příště půjde ke klasické pokladně, i kdyby tam čekala fronta až na parkoviště.
Protože na stará kolena už nechce závodit s robotem.
Zvlášť když ten robot nemá ani špetku slušnosti, neumí se omluvit a nikdy mu nedá zákaznickou slevu.
A teď mi řekněte do komentářů pod článkem: Jste také milovníci samoobslužných pokladen, nebo vám při větě „Prosím, vyčkejte na asistenci“ začíná cukat oko?
