Článek
Každá rodina má svoje tajemství. V té naší to byly babiččiny bramboráky, na které se vždy sjíždělo příbuzenstvo z celého tehdejšího Československa. Babička nikomu nechtěla dát recept, a žertem říkala, že si ho vezme sebou do hrobu. Tak si na něm zakládala. I my děti a vnoučata jsme její bramboráky milovali.
Nic netrvá věčně, ani život seniorek. Když babička umírala, naše teta Pavlína se jí zeptala, jaký je tedy recept. Babička dělala, že neslyší, ale při páté žádosti nakonec tedy svolila.
Babička se nadechla, podívala se na nás pohledem člověka, který ví, že jeho slova budou mít obrovskou váhu, a pronesla:
„Kouzlo bylo v tom, že jsem jich nikdy neudělala dost.“
V místnosti se rozhostilo ticho. I teta, která jinak mlela a mlela, sotva popadla dech. Skoro se přestala hýbat. Čekali jsme tajnou ingredienci. Něco jako špetku muškátového oříšku, tymiánu, kouzelná vejce anebo speciální poměr majoránky.
A místo toho jsme dostali lekci ze života.
Babička Marie (řečená Maruška) byla prostě moudrá žena. Věděla, že když něčeho není dost, lidi si toho víc váží. A když se to týká bramboráků, platí to dvojnásob.
Pamatuju si, jak jsme jako děti seděli u jejího kulatého stolu a přetahovali se o poslední kousek. „Dej mi aspoň kousek !“ „Ani náhodou!“ „Babi, uděláš ještě?“ A babička vždycky jen zavrtěla hlavou. „Už není.“
A najednou to bylo jasné. Právě ten nedostatek dělal z babiččiných bramboráků něco výjimečného. Kdyby jich bylo hromada, možná bychom je dojídali bez zájmu, možná by zůstávaly na stole a nikdo by se o ně nepral. Ale protože jich bylo vždycky málo, chutnaly jako nejlepší věc na světě.
Poučení
A takhle to na světě chodí. Čím míň máme času, tím víc si ho vážíme. Čím vzácnější je okamžik, tím je cennější. Láska, jídlo, peníze, zdraví – všechno chutná líp, když víme, že to nemusí být navždy.
A tak když si dnes dělám bramboráky, nikdy jich neudělám dost. Protože babička měla pravdu. Kouzlo je právě v tom.
Moudrá to žena.
