Článek
První
Pan Luboš Záruba (77) byl pozván ke svým starým jihlavským přátelům jednoho dne na večeři.
Udělalo na něj velký dojem, jak jeho přítel, kdykoli se obrátil s něčím na svoji manželku, oslovoval ji: „Miláčku, drahoušku, zlatíčko, broskvičko, má lásko, ježečku,“ (patrně s odkazem na zvíře z jejich hrdého městského znaku) a podobně.
Pár žil ve společném manželství už téměř šedesát let a bylo z toho jasné, že jsou stále do sebe asi velmi zamilovaní.
Když manželka odešla z jídelny do obýváku, muž se naklonil k hostiteli a povídá: „Myslím si, že je báječné, že po všech těch letech stále oslovuješ svoji manželku těmi zamilovanými jmény.“
Hostitel (jehož jméno v souladu s GDPR neuvádíme) svěsil hlavu.
„Luboši, musím ti říct pravdu,“ povídá, „její jméno mi nějak vyklouzlo z paměti už před deseti lety a k smrti se bojím zeptat té nevrlé staré nabručené krávy, jak se jmenuje.“
-----------------------
znak Jihlavy:
jihlava
---------------------
Druhý
Děda Horáček (81) laskavě vzpomíná v brněnské hospodě :
"Borci, když jsem byl malej, dala mi máma desetikačku a poslala mě v Líšni do obchodu.
Přinesl jsem tři chleby, mléko, čtyři balíčky hašlerek nebo jiných bonbónů, dvě čokolády, šest vajec, kofolu a flašku rumu pro strýce, dva Vitacity a ještě mi zbylo na kolotoč. “
„Zatracená Fialová drahota, to už dnes nejde,“ posteskne si jeho kamarád Tomáš.
„Ale prd, teď to nejde, jelikož dneska tam mají v těch marketech na každým rohu kamery.“
