Článek
Jak víme, existují lásky šťastné, nešťastné, opětované i neopětované. A pak existují lásky, proti kterým je i výstup na Mount Everest v pantoflích poměrně realistický životní plán.
Moje sedmnáctiletá vnučka Ivuška z Brna se totiž zamilovala do prezidenta republiky.
Ano, do prezidenta. Ne do spolužáka, ne do mladého sportovce, ne do zpěváka s kytarou. Rovnou do hlavy státu.
Všechno začalo nenápadně. Na stole se objevila fotografie prezidenta Petra Pavla. Potom druhá. Pak třetí. Člověk by si řekl, že jde o běžný zájem o veřejné dění. Jenže brzy jsem zjistil, že se nejedná o politologii, nýbrž o romantiku.
„Dědo, podívej, jak je sympatický,“ oznámila mi.
Souhlasil jsem, že prezident působí důstojně a upraveně.
„A hlavně je statečný.“
Ani proti tomu se nedalo nic namítat.
„A má charisma.“
Dobrá.
„A jiného kluka nechci.“
Tady už jsem zpozorněl.
Od té doby je každý mladý muž předem odsouzen k neúspěchu. Když se někde objeví potenciální nápadník, následuje srovnávací řízení.
Umí řídit motorku jako prezident?
Ne.
Byl generálem?
Ne.
Zastupuje Českou republiku v zahraničí?
Také ne.
Výsledek je jasný. Kandidát neprošel.
Jeden mladík prý hraje výborně fotbal. To ovšem nestačí. Další umí programovat. Ani to není ono. Třetí vlastní řidičský průkaz. Prezident jich má určitě víc, usoudila Ivuška.
Musím říci, že konkurence má situaci opravdu těžkou.
Pamatuji si, že v mém mládí se děvčata zamilovávala do zpěváků, herců nebo hokejistů. Bylo to nepraktické, ale aspoň věkově přiměřené. Dnes se ukazuje, že ideál může sídlit i na Pražském hradě.
Nejvíce mě pobavila její strategická úvaha.
„Dědo, myslíš, že bych mohla někdy dostat pozvánku na Hrad?“
Odpověděl jsem, že v životě je možné ledacos. Jen bych na to úplně nesázel.
„A kdybych ji dostala?“
„Tak si vezmi občanku, navoň se a jeď.“
Pravda je, že podobné platonické lásky patří k mládí stejně jako první zklamání, školní výlety nebo pozdní příchody domů. Časem většinou odezní a člověk zjistí, že ideální partner nemusí být prezident, generál ani držitel státního vyznamenání.
Stačí, když je slušný, spolehlivý a má smysl pro humor.
Jenže to zkuste vysvětlit sedmnáctileté slečně, která právě sní o tom, že se jednou projde po nádvoří Pražského hradu po boku prezidenta republiky.
Do té doby budou mít všichni brněnští nápadníci těžký život.
Nesoupeří totiž mezi sebou. Soutěží s prezidentem!
