Článek
Představte si scénu, kterou by sám Zdeněk Svěrák dokázal proměnit v něžnou tragikomedii o obyčejném dobru.
Stojím v sexshopu v Libni na Praze 8 – ne, ne kvůli sobě, čistě z badatelského zájmu! A tam, mezi fialovými dildy, latexovými kostýmy a pestrobarevnou zdí rozkoše, se odehrává příběh, který by mohl začínat slovy: „Byl jednou jeden člověk, který neztratil víru v lidstvo…“
U pokladny stojí starší vietnamská paní. Nervózně přepočítává bankovky, omluvně se usmívá a postupně vrací vibrátory, Venušiny kuličky i něco, co vypadá jako prototyp tryskového motoru od Tesly. Chybí jí 2500 korun.
Všichni přítomní mlčí. Možná z rozpaků, možná z úžasu, možná proto, že přemýšlejí, jestli se to dá zaplatit z fondu kulturních a sociálních potřeb (FKSP).
A tak jsem udělal to, co by udělal Zdeněk Svěrák, kdyby tam stál místo mě. Sáhl jsem do kapsy a doplatil. Ne kvůli slávě, ne kvůli Instagramu, ale proto, že někdy prostě musíte. Protože i v sexshopu v Libni může zaznít ozvěna dobra.
Paní se na mě podívala se slzami v očích a tiše řekla: „Děkuju vám, a pozdravujte pana Cimrmana.“
A v tu chvíli jsem pochopil, že Cimrman není jen největší Čech. On je v nás všech. V každém, kdo doplatí 2500 korun cizí ženě za erotické pomůcky, v každém, kdo se nezalekne trapna a neuteče.
Venku jsem se pak díval na šedé libeňské domy, na kolemjedoucí tramvaj č.3 jedoucí až někam na Palmovku, a měl jsem chuť napsat dopis panu Zdeňku Svěrákovi.
Napsat tomu držiteli nejvyššího státního vyznamenání, že jeho duch člověčenství přežil i mezi gumovými bičíky a krajkovými korzety. Že jeho laskavost má erotický rozměr – i když si to možná nikdy nepřipustil.
A že svět vlastně není zlý. Jen jsme zapomněli být lidmi.
A občas je třeba, aby nás k tomu přivedla starší vietnamská paní a její důvěra v pana Cimrmana.
