Článek
Oponovaný článek Pavly Čechové, jenž rozlišuje mezi vojenskou rozvědkou a kontrarozvědkou, působí na první pohled jako věcná korekce údajného omylu.
Ve skutečnosti však funguje spíše jako argumentační alibi, které má čtenáře uklidnit: nebyla to StB, tedy o nic zásadního nešlo. Takový závěr je ale nejen zjednodušující, nýbrž i zavádějící.
Ano, vojenská rozvědka nebyla formálně součástí Státní bezpečnosti.
Ano, organizačně spadala pod armádu. Jenže tento „technický“ rozdíl nic nemění na tom, že šlo o integrální součást mocenského aparátu komunistického režimu.
Režimu, který byl založen na ideologické kontrole, loajalitě ke straně a ochotě sloužit systému, jenž systematicky potlačoval základní práva a svobody. Z tohoto hlediska je spor o název služby druhořadý.
Služba ve vojenském zpravodajství nebyla neutrální profesní dráhou, do níž by se vstupovalo náhodou. Byla určena prověřeným, politicky spolehlivým lidem, často členům KSČ, kteří byli připraveni pracovat v utajení ve prospěch totalitního státu. Právě tuto dimenzi článek zcela opomíjí. Místo ní nabízí slovní ekvilibristiku, která má vyvolat dojem, že kritici „přehánějí“ nebo nerozumějí rozdílům mezi složkami bezpečnostního aparátu.
Podstatná otázka přitom nezní, zda šlo o rozvědku či kontrarozvědku. Zní: jakou osobní odpovědnost nese jednotlivec za vědomou službu nedemokratickému režimu. A tuto otázku nelze obejít tím, že ji přepíšeme do organizačního schématu. Členství v KSČ, studium a působení v elitních strukturách armády nebyly pasivním „plutím s dobou“, ale aktivní volbou, která s sebou nesla výhody i morální cenu.
To samozřejmě neznamená, že by dnešní prezident nemohl projít vývojem, reflexí a změnou postojů. Právě naopak. Jenže skutečná reflexe se neodehrává skrze bagatelizaci a relativizaci minulosti, nýbrž skrze její otevřené a pravdivé pojmenování. Články, které se snaží problém rozpustit v technických detailech, tomuto procesu spíše škodí.
Závěrem
Ve veřejné debatě o minulosti Petr Pavel nejde o hon na čarodějnice ani o popírání jeho pozdějších zásluh. Jde o elementární intelektuální poctivost. A ta vyžaduje přiznat, že služba v jakékoli zpravodajské složce komunistického státu nebyla morálně neutrální – bez ohledu na to, jak pečlivě ji dnes dokážeme terminologicky rozlišit.
