Článek
Ergo kladívko autor nás ujišťuje, že Petr Pavel byl „jen voják“, zatímco Andrej Babiš představuje cosi kvalitativně horšího. Jenže právě tady se text rozpadá.
V totalitním režimu totiž neexistovala apolitická povolání, natož v armádě a zpravodajských strukturách. Kdo chtěl kariérně růst, musel se režimu přizpůsobit – a často mu i aktivně sloužit.
Petr Pavel vstoupil do KSČ v roce 1985, působil v armádním zpravodajství a byl připravován na práci v zahraničí. To nejsou marginálie ani „běžné zaměstnání“, jak se nám podsouvá, ale vědomá součást mocenského aparátu. Přesto je jeho minulost v článku omlouvána, relativizována a morálně neutralizována.
Naopak u Andreje Babiše autor bez větší zdrženlivosti pracuje s tezí „agent StB“, aniž by připomněl, že okolnosti jeho evidence jsou dodnes předmětem sporů, soudních řízení i historických debat. Čtenář se tak nedozví celou pravdu, ale jen tu část, která se autorovi hodí do předem připravené konstrukce.
Pokud má platit zásada „stejného metru“, pak musí platit pro oba. Nelze říkat: tento byl komunista z donucení, tamten z oportunismu; tento sloužil státu, tamten režimu. V normalizačním Československu totiž stát a režim splývaly. A každý, kdo do jejich struktur vstoupil dobrovolně, nese svůj díl odpovědnosti.
Článek se přitom vyhýbá nejpodstatnější otázce: proč je u jednoho minulost považována za uzavřenou kapitolu (Prezident Odpracovatel) a u druhého za trvalý cejch?
Závěrem
Odpověď je nepříjemná, ale zřejmá – nejde o historii, ale o současné politické sympatie.
A to je škoda. Protože debata o minulosti veřejných činitelů má smysl jen tehdy, když je vedena poctivě, konzistentně a bez ideologického filtru. Jakmile se z ní stane nástroj obhajoby „našich“ a bičování „těch druhých“, přestává být debatou a mění se v propagandu.
Stejný metr? Ano.
Ale opravdu stejný. Ne jen takový, který se hodí do kapsy jen jedné straně.
