Článek
Ironii už dnes opravdu nikdo nehledá – natož aby ji pochopil.
Oponovaný text na „Mediumu“ se tváří jako odhalení „zrady“ a „bodnutí do zad“, přitom jde o učebnicový příklad nepochopeného – nebo spíš nechtěného pochopení – pointy.
Celá věc je přitom až banálně jednoduchá.
Paní Štěpánová si dala práci s tím, aby z Andreje Babiše udělala pomalu Stalina jen proto, že se – světe div se – fotí s dětmi a pejsky.
Jako by snad politici neměli právo na jakýkoli lidský rozměr, pokud se zrovna nejmenují „ti správní“. A právě na tento dvojí metr mířila ironická reakce poslance za ANO: přidal fotografii pana Petr Pavela, který při každé vhodné příležitosti dělá totéž.
Nic víc, nic míň.
Dvojí metr? Dvojí Dozi-metr?
Pointa? Ukázat, že to, co je u jednoho líčeno jako autoritářská propaganda, je u druhého prezentováno jako roztomilá lidskost. Ironie čistá jak sklenice becherovky.
Jenže místo aby se o tom vedla debata, nastupuje těžké kalibry morálního rozhořčení a vzniká článek, který s vážnou tváří vysvětluje, že šlo o útok, podraz a skoro politickou vraždu.
Normální člověk se pousměje a řekne si: „Aha, to je narážka.“
Hloupý to nepochopí.
A ten opravdu snaživý o tom napíše článek na Seznam Medium.
Nejabsurdnější na tom všem je, že se tu opět neřeší obsah, ale správná loajalita. Neptáme se, zda měla Štěpánová pravdu, zda kritika dává smysl nebo zda je ironie legitimní nástroj politické debaty. Řeší se, kdo komu „ublížil“ a zda se náhodou někdo neodchýlil od povoleného výkladu reality.
Závěrem
Pokud je tohle stav veřejné debaty, pak se ani nedivme, že ironie a humor v Česku umírá. Ne proto, že by byla příliš sofistikovaná, ale proto, že se nehodí. A kdo ji použije, riskuje, že bude označen za zrádce, škůdce nebo – v lepším případě – za někoho, o kom je třeba napsat další rozhořčený text.
