Plivněte si na ni! Drsná fotka černošky Dot ukazuje realitu rasismu. Dívku ztýrali na cestě do školy

Úterý 3. září 1957, Charlotte, Severní Karolína. Reverend Herman Counts, profesor filozofie a náboženství, je nyní s veškerým svým vzděláním a zkušenostmi v koncích. Oblíbený černý kantor vyučuje na jedné z prvních černošských univerzit v USA, ale když před ním zoufale brečí jeho patnáctiletá dcerka Dorothy… „Víš, já se nebála, ale teď se bojím. Prý se sejdou. Chystají se na mě. Zrovna tam, před Hardingovou střední. Zrovna u té mojí. Slyšela to Tally.“ vrtí hlavou Dorothy.

„Dot,“ obejme ji táta láskyplně kolem ramen; je vysoká, má krásnou postavu, líbeznou tvář, kudrnaté vlasy… Jen je černá, což jí Severní Karolína nikdy neodpustí. Je na ni ale tak pyšný! Dorothy je jednou ze čtyř přijatých černošských dívek na dosud čistě bělošské střední školy ve městě! „Podívej se kolem sebe,“ rozmáchne se Herman po prostém domě na Beatties Ford Road, který se nachází přímo naproti kampusu jeho univerzity.

„Máme kde bydlet. Maminka se o tebe a o bratry pečlivě stará. Já pracuji. Nikdo nám nic nemůže vyčítat.“ rozohní se Counts, v němž se kazatel opravdu nezapře. Zvýší hlas a řekne své dceři věty, které Dot opakuje dodnes: Měj hlavu vztyčenou. Nejsi podřadná a méněcenná. Pamatuj, kdo jsi. Pamatuj si, že můžeš být čímkoliv chceš. Před nikým nemusíš sklopit hlavu!

Druhý den při cestě do školy, které se dnes přezdívá Dorothyina procházka, zažila peklo na zemi. Čekali na ni. Nejen puberťáci, u kterých by se posměšky a nadávky daly předpokládat, kdepak! I jejich rodiče.

Na dívku plivali, sprostě jí nadávali; lidé měli připravené i odpadkové koše a jejich páchnoucí obsah na Dorothy házeli. Řvali na ni, šklebili se, řehtali se, vysmívali se, přiletěla i sprška kamení.

Dorothy ale pamatovala na otcova slova. Hlavu nesklopila ani jednou. A na konci té zhruba stometrové uličky hanby čekal fotograf, který chtěl zdokumentovat cestu černošské dívky do vytoužené školy. Jmenoval se Douglas Martin a snímek mu přinesl prestižní cenu World Press Photo. Pak byl na místě další fotograf: Don Sturkey. Tomu nafocení série snímků s týráním Dot přineslo spíše nadávky, protože jí nepomohl.

Jaký je příběh Dorothy Counts a protagonistů slavné fotky, ze které mrazí v zádech dodnes?

Dívka z fotky, Ta černá, co šla do školy, Dot s mašlí, Dorothyina cesta peklem, Na černou naplivat! I takové názvy má slavný snímek patnáctileté černošské dívky, která svým způsobem přepsala dějiny. Dorothy Counts-Scoggins se narodila 25. března 1942 ve městě Charlotte v Severní Karolíně do rodiny reverenda Hermana L. Countse staršího a Olethey Counts. Měla tři bratry a vyrůstala poblíž Johnson C. Smith University (JCSU), kde oba její rodiče pracovali - matka se později stala ředitelkou univerzitní koleje!

Dalo by se říct, že měla všechno. Inteligentní a vzdělané rodiče s prestižním zaměstnáním, dobré zázemí, dům… Jenže byla černá. To se v té době neodpouštělo. Situace v Severní Karolíně byla i nadále čistě „jižanská“. Ve státě působily tzv. Bílé hlídky, což byl spolek vlivných lidí, kteří se zaměřovali na sociální izolaci černochů. Například tlačili na zaměstnavatele, aby černochy propouštěli z práce. Nebo na domácí, aby je vystěhovali z nájmu. Afroameričané v bance nedostali půjčku, nekoupili si automobil - podnikatelé, bankéři a prodejci byli velice často vysokými členy Bílých hlídek.

Pak tu byl samozřejmě aktivní Ku-klux-klan. Ten se uchyloval k přímému násilí, žhářství, útokům a lynčování. Cílem Klanu bylo udržet nadvládu bílé rasy pomocí strachu. Spojením obou metod (nátlak na ekonomickou likvidaci rodin a otevřené násilí) byli černoši na Jihu zastrašováni mnohdy neskutečným způsobem. Černé děti měly vlastní školy, černošské rodiče ani nenapadlo zkusit své potomky zapsat na čistě bílé školy!

Jenže pak všechno změnil rozsudek s názvem Brown v. Board of Education. Jednalo se o přelomové rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z 17. května 1954. Tento rozsudek je jedním z nejdůležitějších verdiktů v amerických dějinách a zásadně ovlivnil život Dorothy Counts a milionů dalších. Jak? Zjednodušeně řečeno: na základě tohoto rozsudku bylo legálně povoleno a nařízeno, aby černošští studenti studovali v dříve výhradně bílých školách. Proti tomu se zvedla vlna bouřlivých protestů: „To ani náhodou! Moje děti nebudou chodit do školy s nějakou černou hubou!“ neslo se i po Severní Karolíně.

Situace zde byla nesmírně napjatá. Bílí Američané byli zcela proti „desegregaci“, všeobecná atmosféra mezi lidmi se po rozsudku stala pokud možno ještě nepřátelštější. Jižanské státy se snažili začlenění černochů do škol co nejvíce oddálit nebo zcela zablokovat. „Lynčovalo se, stavěly se kříže. KKK byl jako pomatený, i když měl v tu dobu jiné starosti: Klan se dostal do konfliktu s indiánským kmenem Lumbee. V roce 1958 dokonce došlo na bitvu, ve které ale Klanisté dostali pěkně nařezáno,“ popisuje poměry v padesátých letech karolínský historik Tommy Tomlinson.

Dorothy Counts dospívala v době všudypřítomného strachu o holé životy. „Vnímala jsem to, samozřejmě. Táta nám každý večer vše vyprávěl. Co se kde stalo, koho zbili; kdo se musel odstěhovat, komu zapálili dům. Víte, měla jsem štěstí, protože otec byl respektovanou osobností. Afroamerická komunita v Charlotte si k němu chodila pro rady.“ říká sama Dorothy Counts-Scoggins, které je nyní 83 let a stala se velkou bojovnicí za občanská práva.

K reverendovi Hermanu L. Countsovi se chovali dobře i běloši. Profesor filozofie, tak to asi nebude jen tak nějakej vobejda, že jo? říkali si bdělí občané. Někdo by se mohl nechat snadno ukolébat pocitem relativního bezpečí a nevšímavosti (která byla pro černocha v té době požehnáním) - ale Herman si dával velký pozor. Měl kruté zkušenosti z dětství, byl očitým svědkem několika dokonaných lynčů a moc dobře věděl, co dokáže zfanatizovaný dav. Přesto přelomový rozsudek velice uvítal - jeho děti by tím mohli konečně získat adekvátní vzdělání.

Přesto trvalo tři roky, než se mohl pokusit zapsat své děti na „normální“ střední školu. Když byla konečně tato možnost uzákoněna i v Severní Karolíně, pan Counts nelenil a zapsal děti na Střední školu Harryho P. Hardinga. „Výhružky. Třeba nám házeli do schránky dopisy plné vulgarit. Výkaly na rohožce, dveře polité červenou barvou. Také ohavné nápisy a otevřená konfrontace. My ti ukážeme. Už to pak brali i přes nás, děti. Jestli tam půjde, tak ji na cestě zabijeme! Tvý kluky usmažíme. Potáhneme za autem!“ vyprávěla Dorothy o šílenostech, které vyvolal zápis do školy.

Dorothy je stále veřejně činná a účastní se mnoha akcí na podporu lidských práv:

Na Hardingovu nakonec z rodiny přijali jen Dorothy. „Bratři získali vzdělání jinde. A až za pár let. Když jsem se chystala večer před prvním dnem, plakala jsem. Myslela jsem, že půjdou se mnou, že se nebudu bát. Pak mi otec řekl ta slova,“ uváděla Dorothy v rozhovoru dnes již slavné věty reverenda Countse, které jsou v úvodu textu. Dot si chystala šaty - ručně šité od babičky. Stará paní jediné vnučce šila šaty na první školní den každý rok. „Měla jsem je všechny schované,“ uváděla Dorothy.

Ráno 4. září 1957 se oblékla do červenožlutých kostkovaných šatů s velkou žlutou mašlí na prsou, maminka jí vyčesala vlasy a otec se rozhodl, že ji ten kousek odveze autem. „Hele, to není dobrý nápad. Budou si říkat, že se povyšujeme!“ řekl reverendovi rodinný přítel Edwin Thompinks. „Já se nebudu klanět!“ zněla rázná odpověď. Dot to vše pozorovala a bála se. „Alespoň jsem si vymínila, že táta nepůjde se mnou. Nabídl se tedy Edwin.“ popisovala Dorothy Counts-Scoggins. Černošská dívka a černošský muž bok po boku vyrazili ke škole.

Marty (Martin) Wilson, kluk z fotky, který po mnoha letech Dorothy vyhledal a omluvil se jí, později vzpomínal: „Čekali jsme. Byly nás asi čtyři stovky, možná pět? Nevím. Davem šumělo, paní Rose z obchodu se chlubila odpadky. Hele, mám pěkně zasmrádlý slupky z banánu. Pro tu opici! Všichni se smáli. A jo, bylo tam hodně dospělých. Paní Duncan byla dokonce těhotná, ta měla v ruce kamení. Muži klacky. Žádné policajty jsem neviděl. Víte, ti to věděli, stáhli se. To sahalo až k… Raději nic. Byli jsme tak hloupí!“ zdůrazňoval důchodce Marty v rozhovoru s historikem Tomlinsem.

A popisoval dál: „Najednou se objevila nahoře na kopci ke škole. Ona byla tak vysoká, tak hezká. Zdálky nevypadala vůbec jako černoška. Říkal jsem si, že to je nějaká bílá madam. Že jsme se spletli.“ Nespletli. Dot v doprovodu Edwina sestupovala po asfaltové cestě. „Támhle jde negr!“ ozvalo se. V tu chvíli k ní přiběhl dav a zcela ji obklopil. Dorothy šla. Fotograf Sturkey později nevěřícně vykládal: „Byla jako lvice, kterou obklopuje roj včel. Povznesená. Hlavu nahoře, nesmírná autorita!“ Jenže autorita nebyla Dorothy nic platná. Proti onomu roji včel jí nikdo nepomohl.

Ulička hanby pro Dorothy Counts nebyla dlouhá, cca 100 metrů. Ale jí musela připadat nekonečná. Sotva se vydala ke škole, vypuklo pravé peklo. Zvláštní je, že ty nejhorší formy trýznění vyvolaly ženy. „Plivněte si, holky, honem! Tak pobízela své dvě dcery jejich máma. A holky si prostě plivly. Na těch nažehlených šatech byla najednou spousta slin. Kluci, muži, ženské, staří dědové - i já. Poplivali jsme ji. Někdo vzal klacek, dostala jím do prsou. Vedle ní šel ten černý muž. Šeptal jí: jen klidně, jen klidně.“ říkal Marty, přímý účastník nechutného divadla.

Dorothy šla s hlavou vztyčenou. Ani jednou se nezastavila. Odpadky létaly na její hlavu, ženy ječely sprosté nadávky. Bum, vejce! Bum, kámen! „Všechny kameny překračovala. Dostávala to do nohou. Měla tak štíhlé a dlouhé nohy, překročila to jako laň.“ Je opravdu zvláštní číst slova člověka, který se toho všeho zúčastnil - a přitom o Dot mluví s obdivem a úctou! Marty Wilson k tomu řekl jen jedno: „Byli jsme zlí. Zlí kluci. Ovlivnění mladí smradi.“ pokrčil rameny. Mimochodem, nebyl sám, kdo se Dorothy po letech omluvil. Bylo jich víc - většinou ti, co se na fotce (fotkách) poznali.

Emma Marie Taylor Warlick, manželka předního představitele Bílé hlídky, řvala: „Táhni do Afriky, opice!“ Plivání pokračovalo, děti Dot tahaly za sukni, za mašli, pokusily se s ní smýkat. „Já jsem šla. Pořád. Jen jsem viděla vchod, jak se přibližoval. Nesmíš se zastavit, musíš tam dojít a dokázat to, přesvědčovala jsem se.“ vrtěla hlavou Dot v jednom z mnoha a mnoha rozhovorů. Nejhorší podle ní bylo, že nevěděla, co se děje za jejími zády. Bála se, aby ji někdo nesrazil k zemi. Až na fotkách viděla, jak se jí posmívali.

„A najednou, v poslední vteřině, nastalo ticho. Všichni jsme ztichli. Došla před vchod a vešla dovnitř. A my? Stáli jsme tam. To je jako všechno? To říkali dospělí. Měli jsme jí třeba ostříhat vlasy. Ne, já bych jí utrhla ucho! Tohle si tam vykládali otcové a matky našich kamarádů, naši sousedé! Fakt byli zklamaní, že ji nezabili, jsem o tom přesvědčen,“ říká Marty. Dot to dokázala. Vešla dovnitř - a vše mohlo vlastně dopadnout dobře. Mohlo. Ale nedopadlo. Žádný zázrak se nestal.

Po vstupu do školy šla Dot ukázněně do posluchárny. Tam se posadila ke své třídě. Jenže se odevšad ozývalo: „Tlamo! Opice! Podívejte se na tu hubu! Jsi hnusná, co tu děláš, padej pryč!“ „Seděla jsem tam a nikdo je neokřikl. Profesoři stáli vepředu, aulou hučely urážky, někdo mi na hlavu vysypal natrhané papírky. A oni (učitelé) neřekli ani slovo. Šla jsem si pro knihy a rozvrh. Když jsem přebírala učebnice, mladá učitelka se omylem dotkla mé ruky. Šla si ruku rychle umýt, teatrálně s ní mávala ve vzduchu zhnusením. Nic podobného jsem ještě nezažila.“ říkala Dot.

Když za dvě hodiny studenti odcházeli ze školy, stál venku opět dav - a opět fotografové. I na cestě k tatínkovu autu zažila Dorothy krutou šikanu. Opět létala vejce, opět hvízdání… Jenže mohutná postava reverenda, který na svou dceru čekal nahoře na parkovišti, zřejmě zkrotila i ty nejodvážnější výtržníky. „Děti zůstaly dole. Šli se mnou hlavně dospělí. A řvali. Táta mě objal.“ vypráví Dorothy Counts-Scoggins. Herman se ve voze zeptal: „Chceš tam chodit dál?“ Věděl od Edwina, co zažila. Dorothy řekla, že ano. „Už mám učebnice, podívej!“ chlubila se.

Jenže stres a nervový otřes ze šikany si vybral svou daň - dívka doma ulehla s prudkou horečkou. Další dva školní dny a víkend zůstala doma v péči maminky. Ve škole si mnuli ruce: „Nevydržela! Hurá!“ výskali spolužáci i učitelé. Jaké bylo jejich překvapení, když v pondělí do školy přišla, to se dle Martyho nedalo ani vylíčit. „Nechápali jsme tu odvahu. Všichni ztichli. Jen jsme mlčeli. Nikdo jí venku nic neudělal. Zato uvnitř…“ mávl rukou bývalý spolužák. Nadávka stíhala urážku, Dot byla doslova zasypána věcmi, které po ní děti házely.

Ještě hůře se však chovali profesoři. Posadili ji ve třídě dozadu a zcela ignorovali. Zcela. Když se na něco zeptala, odešli. V úterý se vše opakovalo, v jídelně jí naplivali do jídla, vlasy měla polité džusem. Ve středu během polední přestávky dostala Dot zásah namočenou houbou, pak si ji vzala do „parády“ tlupa děvčat - bílé holky jí na čelo nakreslili rtěnkou známý obrazec. Dorothy zmínila okamžik, kdy se to v ní zlomilo: „Snažila jsem se. Ale pak jsem vyšla ven. A naše auto bylo obsypané hroznem lidí, hecovali se, převraceli ho, vysklili okénka. Křičela jsem na ně, ať toho nechají - a dostala jsem syrovým vajíčkem přímo do hlavy. To stačilo.“

Otec Herman také rezignoval. Usoudil, že by tam jeho dceru nejspíš fakt zabili a zavolal policii. „Když táta oznámil na stanici, že mu dceru týrají a zničili mu auto, dostalo se mu jen posměšků. Na té škole se nic neděje, odbyl ho sám náčelník.“ Po odmítnutí jakékoliv pomoci od policie vydal reverend Counts mnohokrát citované prohlášení: Se soucitem s naší rodnou a nešťastnou zemí, ve které se děje bezpráví na dětech; s nesmírnou láskou k naší dceři Dorothy: stahujeme ji ze studia na Hardingově střední. Není nikdo, kdo by ji ochránil před ublížením na zdraví a urážkami ve zdech školy a na školních pozemcích.

Dorothy po otřesné zkušenosti odcestovala k tetě a strýci do města Yeadon v Pensylvánii. Navštěvovala integrovanou veřejnou školu - nechtěla ale žádné extrabuřty: „Teta a strýc šli za ředitelem a řekli mu, jakou mám zkušenost. On už viděl tu fotku. Tak jsem byla slavná,“ pousmála se hořce Dorothy. Ředitel školy Dot ujistil, že s ní budou zacházet jako s každým jiným studentem. Byly to prý příjemné časy, ale stesk po rodičích byl pro nalomenou psychiku mladé dívky zhoubný.

„Měla jsem zlé sny, volala jsem maminku jako malá holčička,“ tvrdila Dot. Šla zpátky do Karolíny na soukromou střední. Mladá žena pak s úspěchem odpromovala na univerzitě svého otce, kde získala diplom z psychologie. Je nabíledni, že se se z Dot stala renomovaná odbornice v oblasti pomoci týraným dětem. Její ordinace šikanovanými dětmi doslova přetékala. Později se Dorothy provdala, za své jméno si přidala manželovo příjmení a porodila čtyři děti. Také tři syny a dceru. Pracuje pro všemožné neziskové organizace a je neustále veřejně činná.

Fotka jejího týrání obletěla celý svět. Lidé byli zděšeni a Američané se zastyděli. „To my ne, to neděláme! My rozhodně nešikanujeme malé děti!“ ohrazovali se obyvatelé Charlotte, pro které nebylo období po rozšíření snímku do celého světa moc příjemné. Jak silný charakter a odolnost měla tehdy Dorothy, to si asi nikdo z nás neumí představit.

Proto se jí dodnes říká Dívka, která nesklonila hlavu.

Rozsáhlou fotogalerii, která dokumentuje Dotin první den ve škole a další snímky najdete například zde.

Zpracováno podle: Dorothy Counts, RHP.com, NorthCarolinaHistory.com, Axios.com, Axios.com (2), TomyTomlinson.com, Rozhovor Youtube, WorldPressPhoto.com, Dorothy Interview a prokliky v textu.