Poprava černocha Bethey se zvrhla v neskutečné orgie. Katyně omdlela, 25 000 lidí tančilo v ulicích

„Musela jsem. Ano, jsem šerifka. Ale. Na tohle vás nikdo nepřipraví! Když jsem tam stála a on (Arthur L. Hash) byl úplně opilý, roztřásla jsem se. A když si (Bethea) navlékal ty ponožky, nešlo to! A řvali na mě. Volali: oběs ho, svině! Na co čekáš! Lidé, které jsem znala celý život, po mně házeli odpadky! Bože můj. Můj Bože, nechte mne už!“ Florence Katherine Shoemaker Thompson Riney, katyně, 14. srpna 1936 pro New York Times.

„Dohlížel jsem na 70 poprav oběšením. Tohle bylo nejhorší, co jsem kdy zažil! Ten ožrala neměl na pódiu šibenice co dělat! A ta paní omdlela. To přece nejde, když na to nemá, tak ať tam neleze! A ti místní lidé, co to bylo? Zešíleli? Bylo mi toho zvířete až líto! Zatracená práce! Fuj!“ Kat státu Kentucky Phil Hanna, hodinu po popravě pro místní deník.

„Je to jeden z nejpodlejších, nejbestiálnějších a nejzbabělejších zločinů, které kdy byly v okrese Daviess spáchány. Spravedlnost vyžaduje, požádá a očekává verdikt trestu smrti oběšením!“ Státní zástupce Hermann Birkhead, 25. června 1936, soudní síň v Owensboro.

Je to divné slovo. Katyně. Evokuje něco jiného, tragédii obřích rozměrů, kterou všichni známe z ne tak dávných dějin. A dokonce dvojnásobnou… I když správný název je samozřejmě Katyň. Nicméně katyně je archaické označení ženy - kata. Mistryně popravčí. V případě veřejné popravy v městečku Owensboro v Kentucky jí byla šerifka Florence Thompson. Jenže to vše dopadlo úplně jinak.

Exekuce šestadvacetiletého Raineyho Bethey, který brutálně zavraždil a znásilnil sedmdesátiletou bezbrannou paní, se stala cirkusem - i když zde bylo spravedlnosti zcela jistě učiněno zadost a vrah bělošské stařenky byl podle tehdejšího práva odsouzen k hrdelnímu trestu, reakce davu přihlížejících byla skutečně extrémní. Až tak, že se celým „případem Bethea“ zabývají i novodobí psychologové. Není divu!

Školáci tuto podívanou měli povinnou, na popravu se sešlo celé městečko, čehož využili podnikaví obchodníci. Nastavěli stánky s popcornem a donuty, podávala se limonáda a pivo, mezi dětmi běhal klaun. Uvolněnou atmosféru si vychutnali i milenci: puberťáci i dospělí zapadali do vchodů domů, kde se oddávali sexuálním stykům, zazněl zde dokonce improvizovaný koncert místní kapely! A lidé se chovali jako na pouti.

Tančili, zpívali, pili a smáli se, zatímco přímo uprostřed davu stál na pódiu černoch, kterého jen tak mezi zábavou oběsili. Když se o tomto veřejném kabaretu dozvěděli představitelé státu Kentucky, raději veřejné popravy zakázali. Rainey Bethea byl tedy oficiálně posledním veřejně oběšeným člověkem v USA. Neoficiálně nikoliv: ještě ho následovala nepovolená, nicméně opět hojně navštívená poprava Roscoe Jacksona v Missouri a několik dalších, utajených.

Jaký je příběh kriminálního případu, na jehož konci byla zpackaná poprava, která vešla do dějin celých USA?

O Betheově raném životě se mnoho neví. Narodil se 16. října 1909 v Roanoke ve státě Virginia. V kolébce Konfederace byla i po občanské válce pozice černochů velice těžká. Lynče byly na denním pořádku a pro mnoho jižanů otroctví jednoduše neskončilo. Rainey Bethea vyrůstal v černošské komunitě na předměstí Roanoke, kde rodina dřela někde na plantáži. Otec propíjel celou výplatu, matka záhy zemřela, v roce 1926 se oběsil i Betheův otec.

Mladý černoch zůstal sám. Protloukal se jak mohl, bydlel u naprosté spodiny společnosti. Pral se, byl zlý a zákeřný. Černošské holky na něm ale mohly oči nechat - a stejně tak bílé. „Nebyl zcela klasický Afroameričan. Měl jemnější rysy a světlejší kůži. Některý z jeho předků byl pravděpodobně otrokář, který si sem tam užil s otrokyní, jak to tak chodilo. Dívkám se líbil, ale brzy od něj každý dával ruce pryč, protože měl neustálé střety se zákonem. Byl malý (163) cm a kluzký jako had.“

„Kradl v domech, dvorcích, vtěsnal se do každé škvíry. Pak okrádal i své domácí: pan Emmett Wells ho nechal bydlet v garáži, okradl jej.“ zmiňuje portál Murderpedia. Pak se Bethea soustředil na jinou věc: vemlouval se do přízně starých osamělých dam. U Rutherfordových omámil starou babičku, kterou okradl o šperky a utekl; paní Charlene Brown si dokonce mladíka nastěhovala domů a sdílela s ním domácnost.

Stará bílá dáma si vodila černocha do místního baptistického kostela a lidé nevěřili svým očím. Jestli si uvědomila, jaké štěstí měla, že vyvázla životem, o tom lze jen spekulovat! Po pár týdnech se Bethea své stárnoucí milenky nabažil. Nebo spíše naopak, paní Brown ho po sérii násilných scén vyhodila z domu. Vzal si na cestu její šperky, ona mu uštědřila ránu pánvičkou, po které mu zůstala jizva na levé straně hlavy.

V roce 1935 se Rainey Bethea úplně utrhl z řetězu. Kradl v obchodech, byl poprvé zatčen, až ho stát Virginie vyhostil - což sice legálně nešlo, ale předpokládá se, že byl „odejit“ násilnou formou, něco jako: „Tak, my tě přivážeme za auto a dotáhneme tě na hranice. A už se nevracej! A buď rád, že jsme tě nepověsili na nejbližším stromě!“ Tímto „postrkem“ se Bethea dostal do Kentucky.

V něm byl aktivní Ku-klux-klan, segregace černochů zde byla na denním pořádku, lynče ani nikdo nevyšetřoval - a Rainey, místo aby se někam přesunul, začal zase krást. „Uměl číst a psát, uměl si namlouvat staré bohaté dámy, které ho braly jako povyražení, takže nebyl v žádném případě hloupý. Jistě, oháněl se sníženým intelektem, týráním v mládí, ale nebyla to pravda. Byl zlý, vychytralý a mazaný!“ hovořil po jeho popravě státní zástupce Hermann Birkhead.

Když byl v Kentucky poprvé zatčen za krádež kabelek Vogue, dostal trest jednoho roku odnětí svobody. 1. června 1935 si sedl do vězení v Eddyville, o půl roku později Betheu podmínečně propustili. Jeden z nejbohatších Afroameričanů v Kentucky té doby, který vlastnil autobazar a byl pastorem v kostele, nabídl svému „padlému bratrovi“ práci. Rainey Bethea ji přijal, ale jak jinak - v zaměstnání okrádal své kolegy.

A následovalo další zatčení, tentokrát za výtržnosti a opilství. Neměl na pokutu, takže ho zavřeli v Daviess County. Pustili ho 18. dubna 1936, protože ve věznici nebylo místo. Bohužel pro jednu laskavou stařenku, která si myslela, že si v sedmdesáti letech bude užívat vnoučat a kostela. Místo poklidného podzimu života si sedmdesátiletou Lishiu Rarick Edwards vyhlédl úkladný vrah.

Bethea se od svého propuštění potloukal po Kentucky. V hledáčku ho dokonce měla místní pobočka Ku-klux-klanu. Je to až kupodivu, ale měli mezi sebou černošského informátora, kterým klanovcům „hlásil“ potenciálně nebezpečné souputníky. A zmínil i Betheu. „Je divnej. Spí ve sklepech domů. Chlastal jsem s ním a on mi řekl, že chce nějakou velkou trefu. Nějakou starou bábu.“

Onou trefou Rainey Bethea myslel vdovu Lishiu Edwards, matku tří dětí a babičku pěti vnoučat, která vlastnila dům na East Fifth Street v Owensboro. Bydlela nahoře ve velkém bytě, přízemí obývala rodina Smithových, které měla stará paní v podnájmu. Jak nesmírně drzý, odhodlaný a beze všech skrupulí musel Bethea být, je až neuvěřitelné. Když si starou paní důkladně „nasledoval“, odhodlal se k akci. Je to děsivé čtení.

Mrštný Bethea vyšplhal na střechu sousedního domu Wellesových, přičemž měl na zádech připevněný krátký žebřík. Asi ve dvě ráno jej položil mezi sousední domy, přelezl po něm na střechu a spustil se jako pavouk do okna ložnice paní Edwards, která tvrdě spala. Bethea se potichu vkradl dovnitř a okno zahradil těžkou clonou. Pak přitiskl stařence ruku na ústa a rozpoutalo se peklo. Nebohou starou paní donutil říct, kde má šperky, poté ji holýma rukama uškrtil - a již mrtvou znásilnil!

V naprostém klidu asi o hodinu později z místa děsivé vraždy s nekrofilním podtextem odešel. Odporný zločin byl objeven Smithovými, kterým bylo divné, že paní domácí tak dlouho spí. Když se to po okolí rozkřiklo, okamžitě vypuklo rozsáhlé pátrání po zatím neznámém vrahovi. Naštěstí Bethea udělal jednu velkou chybu. Marnivě si totiž zkoušel prsteny mrtvé paní!

Owensboro bylo na nohou. Bezprecedentní vražda staré dámy přímo v srdci maloměstské komunity otřásla každým občanem. Organizovaly se rojnice - a už věděli, koho hledají. „Bethea na místě činu zanechal celuloidový prsten, jednoduchý identifikační kroužek, který vězni dostávali při pobytu za mřížemi. Otisky prstů z jeho vězeňské karty byly srovnány s otisky z předmětů v ložnici zabité paní – jako by na místě zanechal vlastní podpis.“ uvádí Hannah Mariska z univerzity v Karolíně.

Policie po po Raineym Betheovi pátrala čtyři dny. Skrýval se na březích řeky Ohio, brodil se vodou, plaval; chvílemi byl spatřen na souši, byl jako přízrak! Ozbrojení Američané ho chtěli ulovit jako trofejní kus. „Nemůžeme se divit. Ta vražda byla tak odporná ve své podstatě, že i kdyby to udělal běloch, usilovali by mu o život stejně,“ popisuje Hannah. To už se do všeho vložila Florence Shoemaker Thompson. Na tu dobu naprosto netypicky vykonávala post šerifa. Spíše šerifky.

Tou se stala 13. dubna 1936. A funkci „zdědila“ - šerifem byl její manžel, oblíbený Everett Thompson, který nečekaně zesnul na zápal plic. Florence vedla pátrání, byla u doslovného „odchycení“ Raineyho Bethey, kterého při pokusu o útěk na člunu chytili do sítě; sama ho vedla k soudu, protože se oprávněně obávala veřejného lynče. „Musíme ho předat spravedlnosti! Nelze ji brát do svých rukou!“ domlouvala davu lidí z Owensboro - úspěšně, nechali ho jít. Bethea byl zavřen a čekal na soud.

Jak to u těch srabáckých vrahů bývá, okamžitě učinil doznání. A jak to také bývá - vzápětí si to rozmyslel a vzal si pět afroamerických právníků, kteří žádali mírnější trest. Prý byl týrán a zneužíván; je negramotný… Málem ho opravdu pustili! Jenže státní zástupce byl neoblomný, odsoudil jej k trestu smrti oběšením a Florence najednou shledala, že stojí před úkolem, který nečekala: podle kentuckých zákonů popravu vedl šerif. Musela tedy Betheu oběsit ona!

6. srpna 1936 podepsal guvernér státu Kentucky Albert Chandler příkaz k Betheově popravě. Oběsit jej měli při východu slunce 14. srpna na dvoře soudní budovy. Tam by se žádný dav lidí nevešel, byla by to jednoduše „normální“ poprava za přítomnosti několika svědků, lékaře, prokurátora, policistů… Jenže radní města Owensboro před pár měsíci konečně nechali osadit nádvoří budovy novými keři. Šibenice se tam tudíž nevešla.

„Takový šlendrián!“ nadával leckdo, protože ve chvíli zvelebování úřadu jaksi nikomu nedošlo, že někdy zákonitě na popravu dojít musí! Tak se chvíli přemýšlelo, až viceguvernéra státu Kentucky Keena Johnsona napadlo vskutku epochální řešení: „Přesuneme to na ten ohromný prázdný plac poblíž garáží! Tam se to všechno vejde!“ No, to měl pravdu. Šibenice se tam vešla. A kdyby jen šibenice! Nezastavěný plac byl obrovský a podnikaví lidé nelenili. Doslova přes noc se zde vyrojila také spousta dalších věcí: tribuna, lavice, piknikové stoly, stánky…

Zatímco občané chystali zázemí pro představení „ku obveselení široké veřejnosti“, Rainey Bethea čekal na smrt. Vyzpovídal se, ale na fotografiích před popravou působí spíše jako model do časopisu. „Rád pózoval, až ho vězeňský fotograf musel okřikovat. Jsi nějaká za… modelka, ty vrahu? Ty jeho oči vypadají na fotografiích velice výrazně, zle, prapodivně. Bubák, tak mu říkali. Báli se ho i dozorci. Byl malý, drobný, ale nikdo se k němu raději neotočil zády. Nikdy.“ tvrdí historička Hannah Mariska.

Poslední jídlo Raineyho Bethey se skládalo ze smaženého kuřete, vepřových kotlet, bramborové kaše, nakládaných okurek, kukuřičného chleba, citronového koláče a zmrzliny. Tuto opulentní večeři do sebe naládoval 13. srpna, přijal kněze a také hlavního kata státu Kentucky Phila Hannu. Ten mu popsal průběh popravy. „Stoupnete si na tohle X!“ ukazoval mu. Rainey Bethea se rozčílil: „Já umím číst! Vím co je X! Jen abyste tam někdy nestál vy!“ hulákal na Hannu, který toho měl právě dost.

Koláž z fotografií: Bethea, šibenice, prodejce popcornu… Lidé se nesmějí - fotky byly pořízeny po onom vystřízlivění…

14. srpna kolem čtvrté hodiny ranní se prostranství s šibenicí (dnes je tam prostor pro zajíždění kamiónu na vykládku k velkému obchodnímu centru Owensboro) začínalo zaplňovat. Byl pátek, výuka ve školách byla zrušena, aby i děti ze základní a střední školy mohly vidět na vlastní oči oběšení vraha staré paní Lishie. Stánkaři začínali s přípravou hotdogů a hamburgerů, limonáda tekla proudem, lidé si přinášeli deky, aby získali co nejlepší místa.

Stalo se dokonce několik smrtelných nehod: Do Owensboro se sjíždělo publikum z celého Kentucky, auta do sebe narážela, jistý pan Peters jel tak rychle, že nezvládl řízení a zabil nejen sebe, ale i svou manželku. Tři maličké děti byly těžce zraněny. A neuvěřitelných výjevů přibývalo. Přišel klaun, děti měly svou vlastní „ohrádku“ s hračkami, dospělí je tam mohli odložit, místní country kapela rozbalila nástroje… Byl to skutečný happening pod šibenicí!

Atmosféra houstla, milenci se vytráceli do přilehlých úkrytů, našli se i černošští diváci! Točila se zmrzlina, děti se mohly projet na koních… Chyběl už opravdu jen kolotoč! Je to neskutečné, ale uprostřed toho všeho stála šibenice! V zákrytu seděla šerifka Florence a měla hlavu v dlaních. „Já to nezvládnu,“ opakovala pořád dokola. Byl s ní kamarád jejího muže, bývalý policista z Louisville. Arthur L. Hash byl namol opilý, těžký alkoholik se naléval už od půlnoci, byl oblečen v bílém obleku a velikášsky Florence nabídl své služby:

„Já toho… popravím sám! No jasně! To je hned! Se mě drž. A dyž to nepude, já za tu páku zatáhnu!“ blekotal před mnoha svědky. Florence Katherine Shoemaker Thompson Riney přikývla. A v 5:21 ráno přivedli odsouzence. Rainey Bethea se ohromeně rozhlížel - dav začal freneticky řvát, nadávat, plivat a jásat. Pod šibenicí si odsouzenec zul boty, natáhl připravené ponožky a stoupal za doprovodu Florence, Hanny a opilého Hashe nahoru. Že to bude průšvih, to už tušil každý.

Bethea se nahoře pod oprátkou postavil na velké X, jak mu bylo nařízeno. Poté se vyzpovídal, zatímco Florence se chytila zábradlí a vyzvracela se. To už si dav posedal kolem, rodiče odchytili děti: „Dívejte se! Dobře se dívejte!“ kladli tátové na srdce malým synům. „Popcoooorn!“ chodil kolem prodavač s krabicí pražené kukuřice na prsou. Bethea byl spoután popruhy kolem kotníků, stehen a paží. Když mu nasadili černou kapuci, dav začal tleskat a zpívat.

Kat Phil Hanna se obrátil na Florence Thompson. „Oprátku mu dej!“ hulákal na smrtelně bledou šerifku. Když bylo jasné, že to nezvládne, nasadil ji Raineymu Betheovi sám. Do všeho se montoval ožralý Hash, který vykládal vtipy lidem pod šibenicí. Mohutný smích se nesl ve vlnách po celém městě, kapela hrála, začalo se tančit. Florence si dřepla, pak vstala, ale vzápětí se zapotácela a klesla na dřevěnou zábranu. „Hash ještě vtipkoval, že jí dá loknout,“ říká Hannah Mariska.

A tohle vše trvalo hrozně dlouho. Ač byl Bethea opravdu zlý člověk a hnusný vrah, jeho poslední minuty musely být děsivé. Nakonec to Hanna nevydržel. Signalizoval Hashovi, aby zatáhl za páku, kterou se otevíralo propadlo. Nic. Byl úplně opilý, div sám nespadl ze šibenice. Kdo za páku zatáhl, to se dodnes neví. Byl tam velký šrumec, ale předpokládá se, že Hash neukočíroval své motání a nalehl na ni. Bethea spadl z výšky 2,4 m a okamžitě si zlomil vaz. Publikum propadlo jásavé euforii a z lidí spadly všechny zábrany.

Prorazili zátaras a pověsili se na pověšené tělo. „Houpat se! Budeme se houpat!“ smáli se občané v nedělních svátečních šatech. Dva lékaři chtěli oficiálně potvrdit Betheovu smrt, ale nemohli se k tělu ani dostat. Zástupci šerifky museli několikrát vystřelit do vzduchu, aby se dav uklidnil. Když tělo snímali ze šibenice, už vládlo hrobové ticho.

„Po davové sugesci vždy přichází vystřízlivění. Vždy. Co jsme to vyváděli? Jak je to možné, to jsem nebyl já!“ zmiňuje Hannah klasickou reakci zfanatizovaných lidí, která přichází, až když je po všem. Tělo Raineyho Bethey bylo pohřbeno na hřbitově Rosehill Elmwood Cemetery v Owensboro v hromadném chudinském hrobě. Zpravodaj deníku New York Times, který přijel jen kvůli katyni Florence, nevěřil svým očím. Měl udělat reportáž o ženě - katovi.

Místo toho se z obyčejné regionální popravy černého vraha, jaká tehdy proběhla snad v každém z jižanských států, stala celonárodní ostuda. Když chodil mezi ztichlými lidmi (někteří dokonce plakali) a zpovídal je, dostávalo se mu odpovědí: „Ale vždyť to nebylo tak hrozné. To jste si vymyslel, ne? Tady nikdo netančil! No já určitě ne! My jsme se modlili!“ A podobně. Stejně tak po zveřejnění reportáže z popravy v novinách byla redakce bombardována dopisy rozhořčených přítomných: „Nafukujete to jako bublinu! Nebylo to vůbec zlé! My jsme byli zticha. To oni, někteří se chovali jako blázni. Ale my ne!“

Odhadem se v Owensboro shromáždil dav dvaceti a pětadvaceti tisíc lidí. Mnoho z novodobých studií celého „případu Bethea“ se ale nesoustředí na chování davu nebo na odporné provedení vraždy samotné. Naopak. Vyzdvihují Betheu jako mučedníka, který byl oběšen, protože byl Afroameričan. A kladou důraz na to, že po jeho oběšení byly další veřejné exekuce zakázány. Inu, tak to dnes chodí. Vše se vytrhuje z kontextu, aby se naplnilo ono české: Kam vítr, tam plášť.

Vyprávění o popravě, která změnila americké dějiny, a o děsivém příkladu toho, jak se mohou chovat lidé v mezní situaci, můžeme zakončit konverzací dvou mužů na Redditu:

„Ty jo. Co si asi musel myslet, když stál na šibenici a viděl pod sebou ty davy lidí? Co se mu asi honilo hlavou? To muselo být hrozné!“ „Hej, kámo. Nedělej z něj chudáka! Co se mu honilo hlavou? No mohl si třeba říct: hlavně jsem neměl uškrtit a znásilnit tu starou paní!“

Zpracováno podle: Rainey Bethea, Florence Shoemaker Thompson, Find a Grave, Fandom, RHP.com, Reddit, Theclio.com, UNC.com, Murderpedia.com, Youtube dokument, Lishia Rarick Edwards, TIME