William Kemmler shořel na elektrickém křesle. Zpackaná poprava trvala osm minut, svědci omdlévali

V dějinách hrdelních trestů nalezneme často naprosto příšerné konce odsouzených k smrti. Způsoby provedení poprav bývaly barbarské, v různých státech napříč světem se používaly rozdílné metody, nástroje i formy usmrcení člověka, který spáchal vážný přečin a byl nad ním vynesen onen „nejvyšší“ rozsudek. Na konci devatenáctého století začala debata o tom, že by měl být trest smrti prováděn rychle, nekrvavě, čistě a pokud možno bez velkého utrpení odsouzenců i katů, kteří sice byli psychicky odolní, ale někdy už toho bylo příliš.

Bylo vynalezeno elektrické křeslo, které přesně toto mělo splňovat. Jenže první poprava se nepovedla. To je ještě slabé slovo. Jaký byl příběh vraha Williama Kemmlera a jeho děsivé popravy? A jakou roli v tom všem hrál Edison a tzv. Válka proudů?

William Kemmler měl zoufalý start do života. Jeho rodiče byli oba těžcí alkoholici, přistěhovali se z Německa a všechny problémy, které v USA měli, řešili alkoholem. William se narodil 9. května 1860 v pensylvánské Philadelphii, dětství měl prošpikované násilím, rvačkami, bitím a chlastem. V deseti letech utekl ze školy, aniž by se naučil číst nebo psát. Otec se připletl do opilecké rvačky, na následky infekce zemřel, a aby toho nebylo málo, jeho matka se upila k smrti. Když rodiče zemřeli, William se kupodivu vzpamatoval, začal se živit jako podomní prodejce a vydělal dost peněz na to, aby si koupil koně a vůz. Jenže geny se bohužel nezapřely. Začal pít.

Nejprve „machroval“ po barech, pak ale jeho závislost na alkoholu propukla naplno. William Kemmler začal dělat jeden průšvih za druhým, v opilecké pýše se kasal, že přeskočí s koněm třímetrový plot, načež samozřejmě o vůz i oře přišel při zoufalé nehodě. Kemmler se stal politováníhodnou postavičkou, popichovaným ubožákem, kterému jeho „kamarádi z mokré čtvrti“ přezdívali Philadelphia Billy, posmívali se mu, za lok whisky ho nutili k obveselení tančit nebo zpívat. Ubohý a nedůstojný život Williama Kemmlera vygradoval v roce 1889. V tu dobu žil s Matildou „Tillie“ Ziegler, družkou (někdy se uvádí manželkou), která už svého přítele měla plné zuby.

Vracel se domů ve strašném stavu, neustále opilý, byl paranoidní a násilnický. Ráno 29. března 1889 se Kemmler probral po mohutném tahu a začal hledat peníze. Jenže mu nedošlo, že je všechny předchozího večera propil. Ve svém alkoholovém obluzení usoudil, že mu je Tillie ukradla. Nebohou ženu vzbudil, začal ji fackovat a řvát na ni, že má milence, ukradla mu prachy a že ji zabije. Tillie na to byla zvyklá, facku mu vrátila a křičela, že už toho má dost a odejde. V tu chvíli se William Kemmler zarazil, vešel do přilehlé stodoly, vzal sekyru, vrátil se a znovu usínající Tillie několikrát silně praštil do hlavy.

Ziegler utrpěla devastující zranění, kterým na místě podlehla. Po vraždě své družky se Kemmler sám přiznal sousedům: „Já jsem ji asi zabil,“ stál na prahu s vražedným nástrojem v ruce. Byl okamžitě vzat na policejní stanici, krotký jako beránek si uvědomil, že Tillie už nežije, plakal jako malé dítě a kvůli přerušenému přísunu alkoholu prožil mimo příšerných abstinenčních příznaků i delirium tremens. Vražda Tillie Ziegler byla natolik brutální, že o ní dokonce psal slovutný New York Times:

„William Kemmler byl prodavač zeleniny ve slumech v Buffalu ve státě New York. Alkoholik se 29. března 1889 zotavoval z pití předchozí noci, když se rozzuřil na svou přítelkyni Tillie Ziegler. Obvinil ji, že ho okradla a chce utéct s milencem. Hádka dosáhla vrcholu, v němž se Kemmler uklidnil a jako omámený popadl sekyru. Opakovaně udeřil ženu a zabil ji. Klidný a pokrytý krví oznámil sousedům, že právě zavraždil svou přítelkyni. William Kemmler, úkladný vrah, byl ještě téhož dne obviněn z vraždy.“ cituje dobový článek v Timesech.

Už 10. května 1889 byl William Kemmler uznán vinným z vraždy prvního stupně a 13. května odsouzen k trestu smrti. A to na novém popravčím nástroji, který se nazýval elektrické křeslo. „Odvolávám se na osmý dodatek!“ volal Kemmlerův právník, když padl verdikt o tom, že jeho klient bude prvním popraveným člověkem tímto způsobem v historii. „Elektrické křeslo porušuje osmý dodatek ústavy, který zakazuje kruté a neobvyklé tresty!“ Soud to však nevzal v potaz a určil, že Kemmler sejde ze světa na „elektrické židli“, protože ve státě New York začal platit nový zákon o popravách, který pravil, že oběšení je nahrazeno právě tímto novým specifickým popravčím nástrojem.

A právě do doby vynálezu elektrického křesla a popravy Williama Kemmlera spadá Válka proudů. Thomas Edison byl zastánce používání stejnosměrného, zatímco George Westinghouse střídavého proudu. A Edison se v roce 1890 naštval. Snažil se prosadit, aby proud, který bude použit pro „napájení“ elektrického křesla (to vynalezl v roce 1881 zubař Alfred Southwick z Buffala), dodal Westinghouseův generátor střídavého proudu:

„Edison předpokládal, že běžní spotřebitelé nebudou chtít používat ten druh proudu, který je používán k popravám.Westinghouse šel naopak tak daleko, že se pokusil změnit způsob popravy Kemmlera a najal špičkového právníka, který v zastoupení souzeného namítal, že poprava elektrickým proudem je neobyčejně krutý trest. Nebylo mu vyhověno,“ uvádí v článku o „válce proudů“ web Nasregion.

Když byl William Kemmler odsouzen, vykonáním popravy byla pověřena newyorská věznice Auburn, respektive muž jménem Edwin Davis, což byl první kat, který získal patent a byl uznán za způsobilého k obsluze elektrického křesla. Všechno mělo proběhnout skvěle, aby přítomní svědci a zástupci všemožných úřadů a policie viděli novou popravčí metodu v praxi. Proběhla i zkouška, kterou bohužel odnesl nevinný kůň, který byl proudem „bez nejmenších problémů“ zabit.

V časných ranních hodinách šestého srpna 1890 se na nádvoří věznice Auburn shromáždilo sedmnáct pozvaných svědků, kteří měli na vlastní oči potvrdit, že elektrické křeslo je vynález zcela bezpečný, usmrtí člověka rychle a bezbolestně. Tito svědci nesměli během popravy odejít, museli počkat až do potvrzené smrti odsouzence, tak zněla pravidla. Kdyby věděli, co je čeká, jistě by si účast na této „podívané“ rozmysleli! A kdyby jen podívané - i jiné lidské smysly byly při Kemmlerově „usmažení“ zapojeny se vší parádou, řečeno ironicky!

William Kemmler byl probuzen v pět hodin ráno. Oblékl se, oholil si vousy a temeno hlavy. Přinesli mu vyžehlený oblek, kravatu a bílou košili. S knězem se pomodlil a posnídal krajíc chleba, maso a ovesnou kaši. Pak velice klidného a smířeného Kemmlera odvedli do popravčí místnosti. Tam vstoupil v 6:38. Sedmnácti přítomným svědkům představil odsouzeného na smrt jeden z dozorců Charles Durston. Kemmler všechny velice zdvořile pozdravil a kynul jim rukou. Pak se podíval na připravenou židli a pronesl tichým hlasem: „Pánové, přeji vám všem hodně štěstí. Věřím, že jdu na dobré místo a jsem připraven jít.“

„Nekřičel, neplakal, ani se nijak nebránil. Byl podivuhodně klidný!“ vrtěl hlavou jeden ze svědků, který popisoval svými slovy popravu a zápis stvrdil podpisem (to muselo udělat i šestnáct dalších svědků, proto je to vše tak důkladně zaznamenané). William Kemmler nečekal na pobídku a usadil se na křeslo. Vzápětí ho dozorce napomenul: „Ještě si nesedej!“ Když vstal, byla mu do obleku vyříznuta díra na připojení druhého elektrického kabelu. „Hotovo, posaď se.“ pokynul dozorce. Kemmler usedl a byl připoután. Zakryli mu obličej a na holou hlavu připojili drát na kovovou „čepičku“. Kemmler byl opravdu nadmíru klidný, protože popravčího, kterému se klepaly ruce, ještě upozorňoval: „Uklidni se a udělej to pořádně, nikam nespěchám.“

Charles Durston vraha poplácal po ruce a řekl mu tiše: „Na shledanou, Williame.“ A kývl hlavou k obsluze generátoru. Ten byl nabit 1 000 volty, což bylo považováno za dostatečné k vyvolání okamžitého bezvědomí a srdeční zástavy. Ostatně bylo to vyzkoušeno na nebohém koni, který padl mrtev bez prodlení. Obsluha přehodila vypínač a Kemmlerem začal procházet proud. Tělo se napnulo, všechno bzučelo, popravovaný se třásl a po sedmnácti vteřinách bylo po všem. Vlastně nebylo. Ani náhodou! Když vypnuli proud, lékař Edward Charles Spitzka ohledal tělo a konstatoval smrt.

A než se všichni stačili poplácat po ramenou a gratulovat si, jak se jim to povedlo, přítomní svědci začali znepokojeně volat: „Počkejte! Co blázníte, vždyť je živej! Hele, on dýchá! Hýbá rukou! Co jste to udělali, dodělejte ho!“ Spitzka a MacDonald, druhý lékař, se přestali radovat a přiběhli ke Kemmlerovi, který se probíral. Spitzka začal řvát: „Okamžitě! Zapněte to! Rychle, znovu, bez prodlení!“ Charles Durston zpanikařil a pustil do Kemmlera 2 000 voltů. Jenže chvíli trvalo, než se generátor nabil, takže to vše jen prodlužovalo Kemmlerovo utrpení. Konečně šel do těla proud. Nastal výjev, na který žádný z přítomných do smrti nezapomněl a který se hojně popisoval i v učebnách lékařství a kriminalistiky. První poprava na elektrickém křesle skončila scénou jako z pekla a neskutečným utrpením, které vrah Kemmler musel prožívat.

Tělo Williama Kemmlera se napnulo jako struna. Krevní cévy pod kůží popraskaly, začal krvácet ze všech možných míst, jeho oblek začal prosakovat, po tváři mu stékala krev v proudech. Zmítal se, sténal a chrčel. Pak se popravčí komorou prohnal záblesk jasného světla a Kemmler začal hořet. Hlava, ruce, vše vzplálo oranžovým plamenem. „Komorou smrti začal pronikat strašlivý zápach a pak, jako vyvrcholení tohoto strašlivého pohledu, vlasy a maso hlavy a páteře kolem elektrod jiskří, hoří a spaluje se. Ten zápach byl nesnesitelný,“ popisoval svědek. Několik diváků se snažilo utéct, zvraceli a omdlévali, ale nebylo jim to dovoleno, museli se vrátit.

Děsivé divadlo trvalo dál. Všude byl hustý černý smradlavý kouř, nikdo nevěděl, co má dělat. Když vše konečně po osmi minutách skončilo a zuhelnatělý a spálený Kemmler byl prohlášen za mrtvého podruhé (tentokrát k tomu ani nebyl zapotřebí lékař, protože to poznal i naprostý laik), přítomní se zděšeně potáceli ven na čerstvý vzduch. „To bylo děsivé! Mnohem horší podívaná než oběšení! Něco takového jsem nečekal!“ zvracel na nádvoří svědek z řad novinářů. Poprava se setkala s negativní odezvou od všech - veřejnosti, odborníků i laiků. Informoval o ní New York Times, v článku nešetřil detaily, které jeden ze svědků „pustil“ do tisku.

Sám Westinghouse si vyslechl očité svědky, přečetl články i výsledky pitvy a znechuceně popravu Williama Kemmlera okomentoval: „Udělali by lépe, kdyby ho rozsekali sekerou…“ Při pitvě lékaři zjistili, že v lebce zbyl místo mozku „usmažený tvrdý černý škvarek“, jak zní líbezný opis od zřízence, který za pár dolarů propálil novinářům veškeré detaily.

První poprava na elektrickém křesle dopadla fiaskem, utrpením a peklem v pekle. Přesto se metoda usmrcení odsouzenců pomocí elektřiny stala na dlouhou dobu nejpoužívanější v USA. Dodnes se na elektrickém křesle popravuje v několika státech. Je to však již daleko humánnější - dalo by se říct sofistikovanější - než dříve. Po naprosto zpackané popravě Williama Kemmlera si už všichni dávali větší pozor.

Neblahý konec Usmaženého Billa se stal inspirací pro mnoho seriálových epizod nebo písní, jisté „ťuknutí“ se objevilo i v knize (a později filmu) mistra hororů Stephena Kinga Zelená míle.

Kemmler měl smůlu, že byl první. Občas může být člověku líto i odsouzeného vraha.

125 Years Ago, First Execution Using Electric Chair Was Botched | Death Penalty Information Center,William Kemmler | American criminal | Britannica, William Kemmler – Wikipedie, Strašná smrt na elektrickém křesle. Poprvé již před 129 lety a s Edisonovým přispěním | Náš REGION, First execution by electric chair | August 6, 1890 | HISTORY, John Coffey | Stephen King Wiki | Fandom, Introduction - Electric Chair: Topics in Chronicling America - Research Guides at Library of Congress