Smutný osud černošky Belly: Emil Holub přivezl do Prahy bečuánskou dívku, stala se živým suvenýrem

V roce 2023 byla v Náprstkově muzeu otevřena výstava s názvem Příběh cestovatelské legendy. Legendou byl samozřejmě myšlen náš nejvýznamnější cestovatel devatenáctého století, MUDr. Emil Holub. Výstavu však provázela jistá kontroverze. Otevřelo se téma, které dosud „nedotknutelného“ Holuba vystavilo i nálepce kolonizátora. Emil Holub během jedenácti let v Africe lovil a zabíjel zvěř, vycpanou (nebo kůže a kostry) posílal domů; nashromáždil desítky tisíc sběratelských předmětů. A také si přivezl suvenýr živý, dýchající a dvounohý. Člověka. Dvanáctiletou dívku.

Pohoršovat se nad tím v dnešní době je spíše velké pokrytectví, Emil Holub tehdy zdaleka nebyl sám. Například Alberto Vojtěch Frič do Prahy přivezl na počátku dvacátého století indiána. Pražané mu říkali Červíček. Vrátil se po čase do své domoviny, ale měl tam velké problémy s adaptací. Domů se naopak nikdy nevrátil Afričan Angelo Soliman, který skončil naprosto děsivě. Kolem roku 1734 ho coby otroka zakoupil český šlechtic Jan Jiří Christian z Lobkovic. Angelo byl vzdělaným vychovatelem knížecích dětí, jenže když zemřel, byl bez jakékoliv úcty vycpán a vystaven v přírodovědném kabinetu vídeňského muzea.

O osudu Holubova prapodivného suvenýru, černošky Belly, existuje velice málo informací. Ale i z toho mála lze poskládat nevšední, smutný a svým způsobem velice krutý životní příběh, který má dodnes otevřený konec. Bellin další životní osud je totiž zahalen tajemstvím.

MUDr. Emil Holub (1847-1902) je velmi významnou postavou našich dějin. Lékař, cestovatel, kartograf a etnograf se už od malička toužil podívat na „černý kontinent“, což se mu splnilo. Sotva se stal v roce 1872 lékařem, za pomoci přítele Vojty Náprstka začal chystat svou první velkou výpravu do Afriky. Na přípravu ani nebylo moc času, už osmnáctého května 1872 vyplul z anglického Southamptonu do Port Elizabeth, kde zprvu pracoval jako lékař v evropských rodinách.

Podnikl pár epochálních vědeckých cest, kde zažil různá dobrodružství. V březnu 1873 dva měsíce pobýval na území bečuánských kmenů; v té době také shromáždil první přírodovědnou sbírku, kterou zaslal ve dvaceti bednách Náprstkovi do Prahy.

„Probádal východní okraj pouště Kalahari a navštívil Šošong, podnikl cestu k řece Zambezi a zpracoval první detailní mapu oblasti Viktoriiných vodopádů. Dorazil až do Šešeke, kde se setkal s krutým králem Sipopem. Ten si Holuba oblíbil a poskytl mu prostředky na plavbu po řece Zambezi. Ta však skončila špatně - Holub i s doprovodem ztroskotal v peřejích, kde se utopily jeho sbírky. I cestovní deníky a domorodí veslaři,“ dočteme se v popisu jeho první velké africké cesty. Po tomto neúspěchu se Emil Holub rozhodl k návratu do vlasti.

Jednu z největších zajímavostí si ale nechával na konec a přivezl ji do Prahy osobně. 18. října 1879 se vylodil a začal okamžitě přednášet po celém Rakousko-Uhersku. Vydal knihy, spoustu článků, uspořádal obří výstavu na Střeleckém ostrově. To už ho doprovázela zhruba dvanáctiletá černošská dívenka, která budila oprávněný rozruch všude, kam s Holubem vkročila. Pražané, kteří zvědavě navštěvovali všechny výstavy slavného cestovatele, nemohli z Belly spustit oči.

Byla údajně překrásná, ebenové pleti a jasných kulatých očí. Ženy nevěřícně sledovaly její domorodý oděv, chtěly si sáhnout na dívčiny vlasy, které byly černé, pevné a zakroucené v drobné prstýnky. V té době nikdo nic takového neviděl. „Divoška v Praze!“ předháněli se kolpoltéři a mávali letáky, na nichž byla Bellina podobenka.

Zdálo by se, že Bella bude plachá a ostýchavá. Zpočátku ano. Následovala Emila Holuba jako pejsek, vše pro ni bylo nové, bála se davů lidí, města. Jak děsivé muselo pro dívku být vytržení z naprosto jiné kultury a mentality, o tom se můžeme jen dohadovat. Emil Holub se k ní choval prý velice odměřeně. Dáno to bylo tím, že ji považoval za služebnou. Holub si často (už v Africe) najímal dětské pomocníky, protože jim mohl platit méně než dospělým lidem. Bellu v Praze vystavoval jako živý exponát.

A mezi lidmi nutně vyvstala otázka: Kde k ní přišel? A jak je vlastně možné, že si „jen tak“ člověk přiveze člověka? Emil Holub získání Belly popisoval ve svém cestopise Sedm let v Jižní Africe následovně:

„Z mých známých a léčenců v Polích diamantových vyznamenal se zvláště ochotou přítel můj, bezprostřední soused bultfonteinský. Soudil jsem, že se mu nejlépe prokáži uznalým, vezmu-li jeho chlapce s sebou a svěřím-li mu dohled na živá zvířata. Za to slíbil jsem rodičům jeho, že ho dám, bude-li poslušný a hodný, ve své vlasti vychovati. Aby však mi na cestě nebyl za obtíž a já mohl bez překážky vykonati výzkumy, přidali mu rodiče malou služku bečuanskou Bellu, která by mu v jeho pracích byla pomocná.“

O jakém chlapci byla řeč, co se ním stalo, to se dohledat nepodařilo. Nebo možná vůbec neexistoval. Podle jedné z verzí badatelů byl Bellin otec alkoholik, žil v nějaké příšerné chýši a mladičkou dceru Holubovi prostě prodal. Doktorka Milena Secká z Náprstkova muzea k Belle řekla: „Bella byla zřejmě něco jako dětská služebná. Zarazilo mne, když jsem si při pročítání dobových zpráv všimla, že je v inventáři Holubových sbírek z cest vedena jako jedna z položek.“

Zní to jako kdyby byl Emil Holub nějaký novodobý otrokář, ale samozřejmě to není pravda. Odborníci předpokládají, že tohle ho ani nenapadlo. Jednoduše byl posedlý Afrikou a nepřišlo mu na tom vůbec nic zvláštního. Bella se brzy „otrkala“. Přestala být plachá, už se neostýchala, na stále zvědavé Pražany se začala usmívat a dostala se do péče paní Josefy Náprstkové. Manželka Vojty Náprstka byla proslulá svou laskavou povahou a lidumilností. Okruh dam, který shromáždila kolem sebe, byl podobného ražení - mecenášky a bohaté měšťanky měly ve své době nad poměry velké slovo ve světě mužů a vzaly si Bellu „do parády“.

Pod jejich vedením se Bella ukázala být velice inteligentní a bystrou slečnou - naučila se částečně česky i německy, začala se strojit, byla vděčná, trpělivá a pokorná. Už dávno nevymetala kamna a nenosila uhlí, v bílé zástěrce obsluhovala dámy u stolu a toužila po učení, které jí Josefa Náprstková zajistila.

Když vyšla Bella ven, už na ni nikdo nepohlížel jako na exotické zvířátko, budila spíše úžas a obdiv. Byla hrdá, dokonce prý měla i pár nápadníků. Zvykla si na cizí kontinent, na cizí lidi i podnebí, což bylo v té době skutečně nevídané. Člověk by čekal hotový happyend jako z hollywoodského dojáku, ale bohužel - Emil Holub měl pro Bellu nachystané velké „překvapení“.

Když se přiblížila jeho druhá cesta do Afriky (1883), na které už ho provázela novomanželka Růžena (Rosa), zavolal si šestnáctiletou Bellu a postavil ji před hotovou věc: „Vracíš se se mnou do Afriky!“ Děvče nevěřilo svým uším. Pravda ale byla, že Emil Holub celou dobu tvrdil, že děvče je v Praze jen dočasně.

„Jednou ji vrátím, slíbil jsem to,“ říkal často. Dokonce měl existovat dokument, který cestovatel ještě v Africe osobně parafoval - šlo o závazný slib, že Bellu do deseti let přiveze zpátky „domů“. Jenže kde ono „doma“ bylo? Pro ni zcela jistě již v Praze. Jak známo, děti přejímají rychle zvyky nových poměrů, obzvláště, pokud se v nich mají lépe než předtím.

Bella prý měla Emila Holuba úpěnlivě prosit na kolenou a plakat, aby ji nevracel jako nějakou věc. Marně. Holub byl zcela nekompromisní a argumentoval jedním: „Když jsem tě odvážel, slíbil jsem, že tě vrátím. Moje svědomí mi nedovolí, abych tě odtrhl od tvé vlastní africké rodiny.“ Zřejmě si vůbec neuvědomil, že právě to už udělal. A nyní ji vytrhl z rodiny nové. Nechtěně mladé černošce opravdu strašně ublížil.

Druhá africká výprava Emila Holuba vyplula 22. listopadu 1883. Loď, na jejíž palubě byla i nešťastná Bella, zakotvila 22. prosince v Kapském Městě. Odtud dívka putovala do Boshofu v Jižní Africe, kde byla předána jisté paní, které údajně patřila. Mohla to být příbuzná, rodinná přítelkyně nebo čistě jen „majitelka“ - to už se asi nikdy nikdo nedozví. Emil Holub Bellu odevzdal, a šel si obrazně řečeno po svých.

Později se lidé z jeho výpravy dozvěděli, že Bella z Boshofu ještě v den jejich odjezdu utekla a vydala se je hledat. Jak zoufalá musela být… Vytržená z další rodiny, opět v cizím prostředí, kde už nebyla doma… Od Emila Holuba tohle bylo skutečně nedomyšlené, ač si badatelé myslí, že vědomě takto krutý nebyl. Zkrátka mu to lidově řečeno „nedocvaklo“.

V článku o působení Emila Holuba v Zambii však archivář Náprstkova muzea Ondřej Crhák konstatuje, že Bella v Praze spokojená nebyla. „V českém prostředí převládal mýtus, že se tu měla Bella dobře a nechtěla se vrátit zpět domů, což je diskutabilní.“ zmiňuje odborník. Mimo jiné také dodává: „Vodil ji na výstavy a přednášky a lidé si mohli kupovat její fotografii, nebo se s ní případně nechat vyfotit. Celé je to na hranici etnografických spektáklů tehdejší doby, kdy se představovala různá etnika. Někdy se toto dá uchopit jako tzv. lidská zoo,“ má jasno historik.

Dr. Emil Holub zůstává velkou osobností našich dějin, o černošce Belle, která během svého čtyřletého pobytu okouzlila celou Prahu, se neví nic. Jak skončila, kde a jak se usadila či zemřela, to zůstává jednou velkou neznámou. Bylo by možné dozvědět se někdy pravdu? Zřejmě ne.

Také už zůstane tajemstvím, jestli zde byla skutečně spokojená a šťastná, nebo je to jen povídačka. Bella nicméně existovala, žila, dýchala pražský vzduch. Občas není od věci si takovéto zajímavosti z doby dávno minulé připomenout. Jen nám to ilustruje, jak může někdo zůstat v paměti lidí navždy - a někdo zmizí v propadlišti dějin.

Jako Bella, bečuánské děvče.

Holub přivezl do Prahy Afričanku jako exponát. Byl to cestovatel, nebo kolonizátor? - iDNES.cz, Jaký byl další osud této africké dívky? | Odpovědi.cz, Zambie dál ctí Emila Holuba. I když odtud odvezl dívenku jako živý exponát - Seznam Zprávy, Emil Holub – Wikipedie, Černoška Bella v Praze - Kabinet Kuriozit, Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur - Národní muzeum