Článek
„Ještě tadyto bych chtěla…“ loudila dcera, když mi svým překotným způsobem ukazovala v notebooku nějaká monstra, co loví démony. No, monstra… Jsou to krásné hubené slečny, jsou sexy, jedna má fialový cop až na zem - a malá prosila a žadonila, abych jí objednala jejich figurky! Že je miluje a bude si s nimi hrát!" „A jako co dělají? Pusť mi to.“ nechala jsem si předvést ukázku, kde slečny ve dne zpívají nějaký pop a v noci loví bičem démony. „Aha. Ježišmarjá. My jsme tahali kačera a usínali při Makový panence…“ povzdychla jsem si.
Figurky nestály moc, ale stály až někde v Číně, takže jsem dělala, že je objednávám. Že jako přijdou od čínského Ježíška! Do všeho se samozřejmě výchovně vložil manžel: „To JÁ když jsem chtěl kazeťák, tak jsem přestal na dva roky kouřit a ušetřil jsem si na něj!“ oznámil nám hrdě své prastaré vzpomínky, načež se dcera zeptala: „A co je to kazeťák?“ „Hele, klid. Já vím, jsem na tebe pyšná,“ řekla jsem mu tiše. To opravdu jsem! Těžký kuřák to před patnácti lety dobrovolně otočil ze čtyřiceti na nulu! Zato já…
„Je prostě jiná doba, musíme si zvyknout. Jinak to nejde,“ brumlala jsem si a bezmyšlenkovitě zavírala okna v pc, ze kterých na mě zíraly vychrtliny Rumi a Miru, abych se najednou zarazila. Na Facebooku na mě totiž místo nich vykoukla vtipná koláž, které jinak miluju (pokud jsou to koláže a pokud jsou opravdu vtipné), ale na téhle bylo něco, co jsem důvěrně znala:
„Hele, to snad není možný! Já ti říkám, že u nás musel někdo bydlet a všechno kopírovat!“ rozchechtala jsem se nad fotografií vydařeného nákupu neznámého pána. Mně však byl známý velice důvěrně! Ta fotka byla zcela evidentně obšlehnutá ze situace, která potkala mého nebohého tatínka! Ostatně tohle se nestalo poprvé. Něco se nám přihodilo - a pak jsme to viděli ve filmu! Moje máma například postavila varnou konvici na rozpálenou plotnu dávno před natočením Vratných lahví!
Ale koláž neznámého umělce ze sociální sítě u mě vyvolala opět spoustu vzpomínek na období, kdy se s rozmachem všemožných výdobytků (i dobytků) porevoluční éry rozmáchla i dámská kosmetika: různé intimspreje, parfémy i dámské hygienické potřeby. Jojo. Kosmetika ocejchovala dámy přílivem ekzémů, protože to na sebe všechno doslova kydaly v tlustých vrstvách. Hutné těžké mejkapy, různé zázračné vodičky, sprchové gely, hit s názvem zelené Fáčko, pak červené Fáčko, pamatujete? To vonělo tak, že jsem se bála náletu vos!
To samé s parfémy. Živé květy vystřídala Gabriela Sabatini: konečně krásný parfém, který dostala pod stromeček naprosto každá ženská - a všechny najednou voněly stejně! Nebo zelené Íčko či Jovan (objeví tě, odhalí tě!). Já na tu sbírku vůní nebes tajně chodila a smrděly jsme se spolužačkami ve škole všechny stejně, což přivádělo k šílenství paní učitelku! A mého otce. „Uhuhuhuhu!“ chrchlal teatrálně, až se z toho jednou skutečně pozvracel.
„Já na tohle nemám nos. Mně se z toho dělá blbě!“ okomentoval i sadu Old Spice, kterou mu uchvácená matka přitáhla z Kotvy. Staromilec táta preferoval Pitralon. A žiletky Astra! Jen jednou jedinkrát se nechal překecat k vyzkoušení jednorázového Gillette - tehdy naprosté novinky. Byla na to i reklama, jak se pán při holení tváří, jako kdyby prožíval největší orgasmus svého života, což zřejmě otce zlákalo, ehm.
„Hm,“ pobrukoval si v koupelně, naštěloval si svoje propriety, štětkou zalovil v Barbusu, udělal si klaunský obličej a uchopil novotou vonící, trojitý a vychvalovaný orgasmický stroječek Gillette… Máma zrovna vařila, když se z vedlejší koupelničky,která byla od kuchyňského koutu oddělená jen papundeklovou skořápkovou stěnou, začaly ozývat podivné zvuky. „Hů! Jáááu! Krucináfixlaudonhiml! Au! Se na to! Kurníkšopahrábě! Hů Hů Hů!“
„Co tam dělá? Aby si tak neholil něco jinýho, ježišmarjá, on je schopnej všeho. Ten pán v tý reklamě si přece ukazoval pod trenky a významně mrkal, až jsem se málem udusila kusem sejra…“ mumlala maminka do hrnců a hlavou jí letěly scénáře, které patří do úplně jiné kategorie textů. Hlavní roli v nich hrál břit, cesta houkačkou na akutní příjem urologického oddělení Úvéenky, následná rehabilitace, chrámový chór s vysokými a líbeznými hlásky mladých kastrátů, Kleopatřino zvolání: Nechť eunuch mi lázeň připraví…
Maminka odložila vařečku, utřela si ruce do zástěry a zabouchala na zavřené dveře koupelny: „Pavle! Vylez!“ Nic. Buch buch buch! „Dej mi pokoj!“ vyštěkl otec. „Já se normálně dívala pod dveře, jestli tam neteče louže krve. Jako tehdy ty bubliny, pamatuješ?“ říkala mi později s vychechtaným výrazem. No jo, bubliny! Abych si nepamatovala otcův další majstrštyk! Rozmach nových čistících prostředků totiž znamenal také lákavé a krásné lahvičky. To se nedalo srovnávat s Avou na vany v jednom a tomtéž balení nebo Jar v plasťáku…
Maminka tehdy přinesla z drogerky Fairy Ultra a další čistidla, nastavěla je na vanu, nad dřez, kochala se tím - a tatínek se šel koupat. A když se ráchal v teplé vodě a zpíval si na celý panelák Čobogaj něbogaj čáry něbogaj, zlákala jej vystavená sbírka pestrých předmětů na kraji koupací nádoby. „Ale tohle je pěkný! Zelený. A voní po jablíčkách, takovej krásnej šampon,“ usoudil v duchu, pohrdavě bafl nad žalostně zkrouceným kopřivovým klasikem, nastříkal si do dlaně ten zelený zázrak a vetřel hmotu do svých krásných hustých vlasů.
„Pomóóóc!“ rozlehlo se bytem. Oslepený otec bublal, šílel, nadával, řval, tekly mu slzy bolesti a tápal v bublinách, kterých byla plná koupelna. Pak uklouzl a rozbil si hubu o umyvadlo. „Já tam nechala ten Féry ultra, copak mě mohlo napadnout, že si tím umyje hlavu?“ plakala pak maminka, když se táta vzpamatovával, stíral si krev, proplachoval oči; vlasy mu stály na všechny strany jako hřebíky a já se snažila nějak neutralizovat bublinové nadělení v koupelně. Tam nebylo vidět na krok!
Od té doby jsme jeden čas musely fixou popisovat co je na co. „Na vlasy. Na vanu. Na tělo.“ Máma pak k jednomu flakonku s intimní ženskou emulzí záškodnicky napsala „Na… (však rozumíte).“, což táta kvitoval s velkým povděkem a mohutným smíchem. Po této bublinové anabázi si dával sakra pozor, co na sebe leje, ale teď? Že by se při holení zase spletl? „Je tam jenom mýdlo, ten jeho Barbus. A zubní pasta,“ přemýšlela máma a tloukla na koupelnu, dokud táta nevylezl. Ale jak vypadal!
„Prokristapána. Čím jsi se to holil, sekerou?“ komentovala máma jeho nevšední vizáž. Tátův pohledný obličej vypadal jako cedník. Jako řešeto. Krev mu crčela z drobných děr a dírek, stékala čůrky po bradě a ústech… „Timdle! Timdle!“ mával jí před očima pekelným aparátem značky Gillette zuřivě. Máma natrhala celou roli hajzlpapíru a oťupkala mu jím díry, takže vypadal jako stižený leprou.
„No jo, je to ostrý. Asi jak to nemáš v ruce…“ „V ruce! Dyť se holím žiletkama celej život - teď vypadám jako magor! Magor!“ hulákal a holítko letělo do koše, zatímco o litr krve chudší táta letěl do křesla. Tam se zhroutil, zapálil si, ztrátou krve se mu motala hlava, musel to zalít rumem - a celý den si brousil obličej kamencem. Vidíte, to jsem také nikdy nepochopila. Kámen hojí rány? Jak? Třeba mi to nějaký chlap vysvětlí!
Po těchto otřesných a krvavých zkušenostech se ke všem novým kosmetickým přípravkům stavěl značně skepticky. Ale nemohl je jednoduše ignorovat, když s ním v malém panelákovém dva plus ká ká žily dvě ženy: jedna dospělá a jedna právě dospělá, ehm. To tátu také mátlo: Jak se k té holčičce, co už holčičkou není, máma jí vaří čaje, dává prášky na bolest, hladí po hlavě a dojatě posmrkává, vlastně chovat?
Byl tehdy v takových rozpacích, že se sebral a odjel na ryby. Tím on řešil všechny krizové situace. A co pro tátu byla větší krizovka, než se dívat na dceru, která se rázem stala součástí onoho prapodivného měsíčního cyklu a ocitla se v pytli s nápisem: „Ženský protivný!“ A přesně při onom boomu dámských hygienických potřeb, které byly rázem k dostání v obřím množství, v různých druzích a v různém balení, jsem se „vyboomovala“ i já. „Jděte s tím někam!“ odsekával nám táta, když jsme z krámu přinesly další balíček jednotlivě balených vložek, které byly dokonce parfémované a strkaly mu je pod nos, aby se podíval!
Máma z těch novot byla tak uchvácená, že to bylo až děsivé. Ale ono není divu - ruku na srdce - dáma, která v těch letech žila a byla již plně vyspělá, tak bude vědět, co znamenal rozmach intimní hygieny! Z vložek značky Viola či Lydie se zčista jasna přesedlalo na modré a zelené Libresky nebo Ólvejs, které byly opatřeny lepící páskou! „Na intru jsme měly s holkama vatu. O tomhle se nám mohlo jen zdát,“ ukázala k televizi, kde poskakovala paní v krátké sukénce, tvářila se také orgasmicky - a z televize se neslo Ólvéjs óldéééjs!
Pak jednou přišla máma rozchechtaná z práce a líčila nám, jak se její kolegyně nedobrovolně zcela depilovala: „Koupila si to, jenže si to nalepila obráceně. Drželo to fest! U trhání musel asistovat manžel! Jenže ten smíchy nemohl, tak musela sama. Teď nám tam chodí, jako kdyby měla za sebou třídenní orgie. To si neumíš představit. I lidi čučeli a jeden pán říkal: Páni, to musela bejt noc! A druhej: Ale ne, to vypadá na vlka! Já ho měl tudle, sem nastyd. A chodil jsem přesně jako paní pošťačka!“ řehtali se s tátou jako postřelení bolestivému neštěstí nebohé kolegyně.
No jo, ale ženské přece musely prozkoumat ten propastný rozdíl proti vložkám, kterým máma říkala cihly. Do jedné z mnoha debat se zapojila dokonce i konzervativní babička, která tohle všechno označovala jen jako „prokletí“ - prohlížela si úhledné balíčky a vrtěla hlavou: „Nu tuto je něco. Já sem si mušíla dávat ty šlajšny na kšandy!“ vyřkla prapodivnou větu. „Cože?“ „Já ti to vokážu, počkyj!“ snesla z půdy vzorně zabalené tuhé svazky čehosi nacpané v jakési síťce - tohle se upevňovalo zepředu dozadu na látkový pás kolem boků! Dnešní mladé ženy si to prostě neumí představit. A táta si to představovat nechtěl. Ten se o tom zcela odmítal bavit.
Já to chápu, chlap. Navíc tátu v tomto směru poznamenala zkušenost tak otřesná, že se stala předmětem jeho nočních můr! To byl ještě před revolucí na služební cestě v Polsku. Jeli někam krátkou cestou vlakem. A táta zahlédl v protějším kupé dvě Polky, kterak si beze všeho ostychu stříhají noviny, aby je následně umístily víte kam. „Udělalo se mi špatně!“ popisoval nám doma obšírně fakt, že ve vlaku poblinkal své tři kolegy, část vlaku a průvodčího.
Mezi svými kamarády nebyl ani zdaleka sám, co se o této měsíční situaci zcela odmítal bavit. I ostatní strejdové - většinou ti, kteří mimo manželky vlastnili i pár potomků ženského pohlaví- se chovali stejně. Pak vyráželi na ryby všichni společně každý měsíc. Mikrokosmos sídliště se prostě občas synchronizoval a paneláky se proměnily na uvzdychané a bolestně bědující nafouklé budovy plné střevních obtíží, pláče, ženské hysterie, nervozity a psychických výlevů hodných Oty Plka, když se převtělil do Maryši!
Své o tom věděl i náš soused, starý mládenec. Já už o něm psala, byl to bachař v Ruzyni, vlastnil služební byt a přestříkával si neprané ponožky kolínskou, takže za sebou zanechával specifický smrad. Byl tak plachý, že při spatření jakékoliv osoby ženského pohlaví mečel jako koza. Nebyl nijak ošklivý, byl vysoký, pěkný, ale zcela marný. Pak chodil na nějaké terapie, které jej zbavily ostychu a plachosti, jenže při nich byl zcela evidentně zbaven také svéprávnosti. To bylo strašný, co vyváděl! Táta se mu smál, ale ve skrytu duše mu bylo strejdy Mekoty líto.
„Ten blbec si nikdy nikoho nenajde,“ vrtěl hlavou po další „představovací“ návštěvě, kdy nám strejda přivedl ukázat svou v pořadí asi stou vyvolenou - a skončilo to jako obvykle naprostým fiaskem. Nevěděli jsme, co mu na sezeních odborník namluvil. Pravděpodobně ho zhypnotizoval a ještě provedl lobotomii, jinak se totiž nedá vysvětlit jeho skutečně praštěné chování. Sotva totiž odhodil ostych, začal lovit. A vždy nějakou ulovil. Měl byt, plat, postavení, šarži, ošklivý nebyl…
Jenže si to všechno celé zkazil tím, že se choval jako naprostý pitomec. Všem svým přítelkyním říkal nonšalantně Budoucí bývalá. „To je moje Budoucí bývalá Augustina!“ strkal před sebou obrýlenou osůbku, která se tvářila velice rozpačitě: „Já se jmenuji Alena,“ pípla dáma. „Augustina! Pro tebe tak obyčejné jméno hodným neshledávám!“ burácel, až si ho táta měřil velice podezřívavě. „Lepší bylo, když ten trotl mečel jako koza. Teď se chová fakt šíleně. Jako kdyby ho pustili z odmašťovny!“
Strejda totiž usoudil, že pravá cesta k vytoužené manželce je bonviánství. Chtěl působit jako bohém, znalec života, cynický pozér - což byl tak strašné, že se na to nedalo dívat. Natož to poslouchat! Možná to znáte - když někdo má sotva základku, ale chová se jako Všezvěd Všudybud (spíš Brouk Pytlík), je to otřesné a děsivé! A to byl i strejda Mekota. Budoucích bývalých přibývalo, střídaly se u nás jak apoštolové na orloji, přehlídka Isabell, Manuel, Josefín, Evelín, Doubravek a Zoj s natrvalenou hlavou nám kolovala v bytě a strejda mlel naprosté nesmysly:
„Jaká nádhera vlastnit tento zralý květ, jehož pel setřel jsem!“ držel Budoucí bývalou Klementýnu kolem ramen, přičemž paní koulela očima a poslouchala, jak její žoviální přítel vypráví: „V Lůfru usedl jsem před Monůůů Lízůůů a kochaje se uměním mistra zatoužil jsem po sklence absintu a žitááánce, vstřebati nemohl jsem s čistou hlavou díla umělecká božská, jimiž Lůfr nabit jest!“ žvanil. Táta držel hlavu v dlaních a mumlal Le lívr huj huj huj a máma se řehtala v kuchyni v předklonu. „Lůfr prej. Byl nejdál v Roztokách u Prahy!“ To bylo strašný, co z něj padalo!
A jednou jsem byla doma sama s tátou. Máma byla někde v divadle, táta smažil medailonky, pohvizdoval si, já ležela v maminčině posteli a pustili jsme si Nebe a dudy. „Mordyje to byla dívčina, ta s těma modrýma óóčima!“ hvízdal si táta, Chlapi hromský hráli na harmoniku a tuhle naší idylku přetrhlo trojité naléhavé zvonění. Třikrát zvonili jen jeho kamarádi, byl to signál.
„Kdo to je?“ zarazil se táta, odtáhl pánev z plotýnky a začal vyjmenovávat, kdo to být nemůže: „Kohout je v nemocnici, Střelec na funusu, tomu umřela tchyně, šťas…éééh…“ zarazil se rodič, umyl si ruce a vydal se otevřít, protože TRR TRR TRR se ozývalo pořád dokola. Na prahu stál zoufalý staromládenecký soused a rozpačitě pomrkával malýma očičkama: „Žena tvá se doma vynachází?“ optal se. „Prosím tě, mluv normálně! Ne, neni doma!“ chtěl táta Mekotovi zabouchnout před nosem. On ho měl rád, ale zároveň nesnášel ten jeho charakterový veletoč, který ho přiváděl do rozpaků.
„Počkej!“ strčil strejda nohu mezi dveře a futro: „Moje Budoucí bývalá Valentýna je…“ mekotal, „Čili přijela teta s červeným kufrem!“ „Co?“ vytřeštil na něj táta oči. „Éh. Návštěvou nás poctila teta. S červeným kufrem!“ gestikuloval význačně, takže vypadal jako chobotnice v zásuvce, „A ta teta s červeným kufrem přijela z Červené Lhoty!“ vysekl tajnou šifru. Marně. „Co to meleš?“ měl táta už oči až u brady.
„Mno. Tak jinak. Naducané červánky rozťal vedví ostrým mečem sám archanděl. Krvavé krůpěje stékají po obloze…“ snažil se náš poeta. „Ježišmarjá. Ty jsi zase začal brát ty prášky? A zalil jsi je rumem, že jo?“ vyděsil se táta, protože mu to připomnělo situaci, kdy tento strejda sehnal pod rukou nějaké švýcarské tabletky (on byl jako Rajesh Koothrappali z TBBT!) a museli ho pak v noci chytat do sítě, protože mu hráblo, pochodoval v zimě po sídlišti jen ve štráfatých děravých trenkách a hulákal: „Já du domů! Já du do práce! Já du domu! Já du do práce!“
„Kdepak prášky, eh!“ usmál se nervózně Don Juan v nesnázích, nadechl se a zkusil to znova: „Jest věcí potřebných ku zachycení tajemství ženských těl, jejichž pel tak podivuhodný shledávám býti. A to…“ „ŘEKNI MU, ŽE MAM KRÁMY, TY BLBEČKU!“ zaječela z bytu Budoucí bývalá Valentýna, která už kvokání svého milce nemohla snést - mimochodem, byli jsme jim na svatbě a zůstali spolu až do smrti! „Na,“ strkala jsem strejdovi do ruky balíček s hygienickými potřebami, zatímco táta tam stál a já slyšela jeho myšlenky: „Já ho zabiju. Já mu dám přes držku. Teta s červeným kufrem.“
Není divu, že byl táta v oblasti intimní hygieny tak zatvrzelý! Když mu to pořád někdo házel pod nos! Ale jednou musel. Musel se sebezapřením udělat věc, kterou by nikdy neudělal, kdyby nás tak nemiloval, jak hučel, když se zuřivě oblékal. Tím se konečně dostávám k té fotce z Facebooku. To jsme tehdy s mámou obě onemocněly nějakou šílenou chřipkou. My jsme byli všeobecně zdravá rodina, to už muselo být, když někdo z nás lehl! Jenže tehdy mámu skolila horečka a mně se do toho přidal zápal plic.
Ležely jsme s maminkou jako mrtvoly, hekaly, chrchlaly, sípaly; táta si přichystal vercajk na ryby, ale svědomí mu asi nedovolilo na Záplavy odjet, takže pruty naskládal do chodbičky, kde jsme se o ně přerážely, když jsme se ploužily na záchod. To bylo strašný, dodnes si pamatuju, jak zle mi bylo! Táta se staral, uvařil nám, táhl mámu na středisko div ne v náručí, mě odvezl na rentgen… Jenže! „Pavle?“ motala se máma u skříňky, kde chovala kosmetiku a všemožné šminky. „Až půjdeš nakoupit, musíš koupit vložky. I Peťa bude potřebovat. Já nemám, nemáme,“ sípala a praštila sebou do postele.
„COŽE?“ docvakla otci až za dlouhých pět minut maminčina prosba. „To ani náhodou!“ řval. „No, musíš. To mám zvonit po sousedkách? Vždyť na tom nic není. Dneska…chrchlllchrrr… je to už každýmu jedno!“ „Každýmu možná, MNĚ ne!“ odsekl rezolutně otec. „Nejdu!“ syčel. „Hm, tak to vidím na noviny,“ hlesla máma významně. „Ježišmarjá, jenom to ne!“ vybavilo se otci polské vlakové a žaludeční dobrodružství, zasténal a bral si svou modrou šusťákovku, z čehož jsme usoudily, že jde na nákup.
„Napiš mi to! Já stejně koupím nějakou kravinu, uvidíš!“ bafl temně. Maminka naškrábala na kus papíru pár věcí a důrazně podtrhla jednu položku: VLOŽKY S KŘIDÝLKAMA! „Hm!“ vyrval jí táta z třesoucí se ruky seznam, přelétl jej očima, zamumlal: „To teda eště ňáký koření ne?“ Máma se na něj dívala stejně debilně jako dvoudenní telátko. „Ty jsi zacpaná, vůbec mi nerozumíš, já jdu! JDU!“ „Já du domu já du do práce!“ ozvalo se z mojí peřiny.
„Ty mlč! Toho vedle mi ani nepřipomínej! Viděla jsi to jejich oznámení? Prej - Jsme zasaženi střelou Amorovou! Takhle prznit Limonádovýho Joe! Blbeček jeden!“ nadával cholerický táta, vzal tašku, práskl dveřmi a vyrazil do chladného odpoledne. A nevracel se. „Prosím tě, co jsi mu tam napsala?“ bylo mi to divné. Máma dochrchlala a zasípala: „Jen chleba, limču, ňáký chňapky (tak říkala různým salámům a sýrům, které se daly „chňapnout“ z lednice, když nemohla zrovna vařit) a ty vložky!“
„To je divný…“ pozorovala jsem ubíhající hodiny. „Přece kousek je Delta, tam je otevřená drogerie…“ „Určitě tam někde stojí a nejde dovnitř. Nebo se s někým pere. Někdo se mohl usmát, když bral do košíku vložky, živě to vidím. Co se mi směješ? Co čumíš! To nemám pro sebe! Pojď ven!“ dramatizovala máma. „Tak šel do hospody, no.“ mávla jsem rukou a stříkala si kapičky do nosu. Náš nákupčí se vrátil až za hodinu a půl. Třískl nákupem o kuchyňský stůl, svlékl se jako had a zapálil si.
„Kdes byl tak dlouho?“ pípla máma, balila se do županu a šla prozkoumat nákup. „No kde asi? Si vymyslíš takovou blbost, v Deltě je neměli, musel jsem do Vlastinky…“ „Pro vložky?“ užasla máma. „Ty máš z tý horečky halucinace, když nevíš, co jsi napsala? Vložky měli v Deltě, to jsem dal na první dobrou!“ pyšnil se otec. „A co jsi dělal ve Vlastince?“ nechápala máma. „No byl jsem tam pro ty křídla!“ zavrtěl hlavou táta. „Pro jaký křídla?“ „Kuřecí! Vidíš? Ve vaničce. Dvoje! I koření jsem koupil! Copak jsi je nechtěla péct?“
Bum. Tak jasně, na fotce z Facebooku bylo totéž. Pošli chlapa koupit vložky s křidélky, co přinese? Vložky a křidélka! Jenže tohle se stalo před třiceti lety! Nám! Tak jak to může nějaký vtipálek vědět! Inu, některé věci se prostě musí stát. Některé zkušenosti jsou nepřenosné. Ale hezky se o nich vypráví.
A protože nic není náhoda, právě mi došlo, že dnes přesně před 45 lety vezl táta mámu do porodnice! Tak mi někdo tu fotku poslal do cesty, abych se sebrala a šla za nimi na hřbitov. Popovídat si, zasmát se, poděkovat jim. Za to, jaké jsem měla krásné dětství plné smíchu a zážitků, Za to, jak mě vychovali. Za to, že mě stvořili.
Tak pozor na neurčité nákupní seznamy, bláznivé sousedy a Budoucí bývalé! Hezký den!
