Poslední veřejná poprava v Čechách skončila ostudou. Kat zfackoval odsouzence, vylétly mu umělé zuby

„Už dávno před popravou shromažďovaly se davy lidu na náměstí před pankráckým soudem. Tramvaje byly přímo ověšeny lidmi. Občané stáli na spojkách mezi tramvajemi. Děti, mladé ženy, manželské páry, propuštění vězni. Ti všichni jásali a skandovali. Provolávali slávu, když viselec ponechán byl celou jednu hodinu na místě popravy. Byl vystaven pro podívanou Pražanů, jež tak krutě omezoval a chtěl jim vzít veškeré češství!“ Rudé právo, 7. září 1945

„Až sto tisíc obyvatel Prahy a Čech se s frenetickým jásáním dívalo na průběh exekuce nacistického zrádce Josefa Pfitznera, strůjce germanizace Prahy. Hrdelnímu trestu nenáviděného muže přihlíželi navrátilci se z táborů smrti, pozůstalí po Heydrichiádě i celé rodiny s dětmi. Ostudné provedení a selhání popravčího však ubralo celé „podívané“ na důstojnosti, která by se měla zachovávat za každých podmínek. Ponížení popraveného bylo dokonáno snad vším.“ TIME, 17. září 1945, Czechoslovakia: A Traitor Dies

„Když jsem obžalovanému chtěl zadrhnouti smyčku kolem krku, plivl při tom po mně. Rukou jsem mu chtěl ucpati ústa, jednak, aby dále nemohl vykřikovati, jednak aby dále neplival. Snad tento rychlý pohyb rukou si veřejnost falešně vyložila, ale já zcela rozhodně popírám, že bych ho byl udeřil, neboť jsem ho ani nechtěl udeřiti.“ František Nenáhlo při své obhajobě (zkráceno)

6. září 1945 v 18 hodin a 30 minut se na dnešním Náměstí Hrdinů (dříve Soudním) u budovy pražského vrchního soudu na Pankráci odehrála poslední zcela veřejně přístupná poprava v Čechách. Odsouzeným k smrti byl náměstek pražského primátora, SA-Standartenführer Josef Pfitzner. Fanatická reakce shromážděných Pražanů a dalších Čechů, kteří mnohdy přijeli z velmi vzdálených měst, však donutila tehdejší vládní orgány, aby další veřejně přístupné popravy zakázaly.

„Nejnižší lidské pudy jsou vždy probuzeny extrémní podívanou, jakou je právě poprava. Lidé, kteří jsou inteligentní i vzdělaní, na místě splynou s davem. Mnohdy si až po vykonání hrdelního trestu, jemuž přihlížejí, s hrůzou uvědomí: Co jsem to právě dělal? Proč jsem sprostě křičel a nadšeně jásal? Proč jsem vyzdvihl své dítě nad hlavu, aby na popravu dobře vidělo? To jsem nebyl já! Zvrat v chování lidí při extrémních situacích je neúprosnou součástí psychologie. Z lidí se stanou stádní zvířata,“ řekl při studii chování davu slavný profesor Frederick Charles Barttlett.

A nemýlil se ani v případě pražské popravy bývalého vrcholného nacisty. Lidé při ní jásali, řvali, provolávali sprostá slova, tleskali, házeli na šibenici různé předměty; mnozí vzali i své děti. „Jen se podívej! Podívej, už visí!“ zvedali otcové své ratolesti na ramena, aby lépe viděly. Inu - v kontextu doby, kdy docházelo ke spravedlivému zúčtování s německými okupanty, zrádci, vrahy a kolaboranty, bychom se zřejmě nechovali jinak. Lidé chtěli vidět na vlastní oči, že je konečně po nich!

Jiné chování - jaksi profesionální a klidné - by se ale mělo očekávat od katů. Nic z toho rozhodně nesplňoval František Nenáhlo (1914-1961). První poválečný pražský popravčí byl notorický alkoholik, násilník a sadista. K odsouzeným se choval jako ke zvířatům, týral je, byl škodolibý a zlý. Prodával i oprátky oběšenců, které se staly cenným artiklem mezi pověrčivými lidmi a různými sběrateli kuriózních věcí. Nakonec jej museli vyhodit, protože se choval čím dál hůř - chlastal a pral se, kradl… Skončil v Jáchymově a upil se k smrti.

Tento Nenáhlo zprostředkoval Pražanům vskutku netušenou podívanou. Nafackoval Pfitznerovi do obličeje, když už měl nasazenou oprátku. Je to krutá představa, ale opět musíme zachovat onen kontext doby - lidé chtěli krev, chtěli pomstu - a není se co divit! Dav po hlučných fackách propukl v jásot, čehož si všimly i přední zahraniční deníky. Josefu Pfitznerovi po políčcích měla vylétnout či „vyjet“ zubní protéza, načež následoval mohutný aplaus a smích.

Kdo vlastně byl Josef Pfitzner? Jak se mohlo stát, že inteligentní a vzdělaný historik mluvící plynnou češtinou skončil na šibenici mezi davem řvoucích Čechů?

Fotografie z popravy Josefa Pfitznera (vloudil se tam i K.H. Frank). Lidí je tolik, že to připomíná zaplněnou Letnou!

Josef Pfitzner (1901-1945) patří mezi lidi, kteří svou nesmírnou inteligenci, proslulost, odborné znalosti a bystrou mysl „zahodili“ na oltář národního socialismu. Narodil se ve vesnici Petrovice u Krnova v chudé rodině ševce a hospodyně. Přesto odmalička toužil po vzdělání. A hvězdy mu přály: po dokončení gymnázia v Opavě nastoupil na Německou Karlo-Ferdinandovu univerzitu v Praze. Mluvil plynně česky a po habilitaci se oblíbený a veselý muž stal jedním z nejmladších profesorů v dějinách univerzity - a to ve dvou oborech: všeobecné historii a dějinách východní Evropy.

Mladý historik se oženil s krásnou Elisabeth a měl dva syny: Wolfganga a Geriho. Lidé v rodných Petrovicích si Josefa Pfitznera nemohli vynachválit: „To je ale hodný pán. A vzdělaný! A stále se k nám vrací!“ pochvalovali si obyvatelé vsi, když jim Pfitzner dával štědré dary a s oblibou se toulal v krásné okolní přírodě. Jeho znalost historie byla ohromující. Natolik, že o něm slavný profesor Josef Pekař napsal oslavný článek, kde jej pojmenoval jako „Most mezi Čechy a Němci“.

Agilního odborníka si všiml i T. G. Masaryk: „Tento sudetoněmecký historik napomáhá posílení společného česko-německého historického podvědomí a přispívá k upevnění Československé republiky,“ nechal se slyšet prezident. Okouzlení z německého historika však všechny brzy přešlo - po vítězství Sudetoněmecké strany (SdP) se Pfitzner stal jejím členem a charakter se mu převrátil naruby. Navázal spolupráci s vrcholnými nacisty, kteří si brzy všimli jeho až komické horlivosti.

Pfitznerova politická kariéra naráz zcela zastínila historické znalosti a odborné renomé. Stal se pražským zastupitelem a německá okupace v březnu 1939 mu dala jedinečnou možnost zapsat se černým písmem do historie Prahy. Pfitzner se stal zástupcem pražského primátora Otakara Klapky: byla to spíše čestná funkce, protože ve skutečnosti si na pražské radnici dělal, co chtěl. Přivítal v Praze Hitlera, zval si do hlavního města elity Říše a vysoce postavené nacisty, město jim hrdě ukazoval a plánoval, co všechno zničí, přestaví, přejmenuje…

„Z kdysi kritického a konsekventního vědce se mávnutím kouzelného proutku stal zlý duch magistrátu, který se škodolibostí sobě vlastní cílevědomě škodil českým zájmům; byl o to nebezpečnější, že dokonale znal nejen češtinu, ale především českou mentalitu. Vstoupil do SA a byl povýšen do hodnosti SA-Standartenführera.“ popisuje zlom v jeho charakteru článek na webu Novinky.cz.

Josef Pfitzner zpychl. Měl neomezenou moc, byl si toho vědom a náležitě si své volnosti užíval. Rozhodl se, že Praha se stane německým městem. Svévolně rozhodoval o osudech druhých, což pocítil i primátor Otakar Klapka, kterého Pfitzner svými udáními nepřímo poslal na popraviště. A v tu chvíli měl volnou ruku.

„Udělám z Prahy hlavní město Říše! Vše zgermanizuji!“ blouznil Josef Pfitzner, usadil se na Staroměstské radnici jako žába na prameni, nechal vyházet nebo zatknout český personál, vzal si k ruce německé úředníky a vrhl se do vykonávání svého plánu. Běhal po ulicích jako šílenec, suita jeho pobočníků dokonce kontrolovala, jestli Češi správně hajlují! Puntičkářský nacista, který se z proslulého vědce stal fanatickým postrachem celé Prahy, byl posedlý hlavně přejmenováváním ulic.

„Pfitzner trval na tom, že Praha musí znít a vypadat německy. Nechal odstranit české nápisy a nahradit je německými, které musely být větší a tučnější. Z Vltavy se stala Moldau, ulice a náměstí pojmenoval po vrcholných představitelích nacismu, SS, Wehrmachtu… Osobně dohlížel na odstraňování soch, které mu „překážely“ v jeho vizi německé Prahy – například pomník Ernesta Denise na Malostranském náměstí nechal zničit hned v roce 1940,“ popisuje historik Luděk Borovský.

Pfitznerovi samozřejmě vadilo vše židovské - z Prahy zmizela socha rabiho Löwa na Mariánském náměstí či socha Mojžíše z Pařížské třídy. „Od ledna 1940 pravidelně posílal situační zprávy státnímu tajemníkovi K. H. Frankovi. Ideologicky si chtěl podmanit Prahu, kontroloval publikace vydávané o Praze, nechal přezkoušet pražské turistické průvodce.“ nastiňuje Pfitznerovu posedlost web Kam po Česku. Byl tak zpupný a nafoukaný, že ho nenáviděli i Němci - několikrát čelil pokusům o svrhnutí nebo vraždu, ale držel se své „funkce“ jako klíště.

Josef Pfitzner terorizoval Pražany celé dlouhé roky. Když nastal květen 1945 a všem bylo jasné, že Němcům jde o kejhák, bývalý akademik se rozhodl utéct jako krysa z potápějící se lodi. Osmého května si sbalil to nejnutnější, manželku a syny odvezl k příbuzným (Elisabeth po válce skončila i se syny v odsunu) a vyrazil směrem na západ. Bál se Sovětů, bál se plným právem i Čechů, takže usoudil, že to zkusí u Američanů.

Doufal, že jako vzdělaný akademik najde u západních spojenců pochopení, nebo se ztratí v chaosu prchajících vojsk. Jeho útěk však skončil nedaleko Plané u Mariánských Lázní. Právě tam ho zadržela hlídka americké armády. Pfitzner se jim snažil namluvit, že je jen obyčejný civilista, ale Američané ho po rychlé prověrce identifikovali jako vysokého nacistického funkcionáře. Místo azylu a předpokládané svobody čekala Pfitznera pouta a rychlý převoz zpět do Prahy, kde ho převzaly československé úřady.

Soudní proces, který začal v Praze na začátku září 1945, byl sledován s obrovským napětím. Josef Pfitzner stanul před Mimořádným lidovým soudem (MLS) v budově na Pankráci. Vystupoval velice sebejistě, byl nafoukaný, arogantní a zcela evidentně si myslel, že bude osvobozen. Tvrdil, že jeho „germanizační plány“ byly ve skutečnosti vědeckou prací a že Praze i Pražanům svou činností prospěl. „Byl jsem historikem. Plnil jsem svou povinnost.“ Když ho lidé vypískali, změnil svůj postoj na: „Byl jsem k tomu všemu donucen. Jednal jsem pod nátlakem!“

Mimořádný lidový soud už měl nabubřelého nacisty plné zuby. Josef Pfitzner byl 6. září 1945 odsouzen k trestu smrti oběšením. Ještě týž den večer vyvedli Pfitznera na náměstí k šibenici, která byla postavená v nejvyšším bodě rozhlehlého placu. Odsouzený se zarazil a začal se rozčilovat. Naštvalo ho, že jsou šibenice potažené rudou látkou, přišlo mu to nedůstojné. „To je barva krve. A co mají na sobě ti lidé?“ ukazoval na tři mladé muže, kteří byli vybráni jako stráž a pomocníci.

Byli to čeští studenti, které on sám poslal do koncentračního tábora. Pro výsměch se oblékli do bílé košile, černých kalhot a vysokých černých bot. „Připomínalo to uniformu SS. Se vším všudy. I kontrast s rudým plátnem na šibenici. Byl zneklidněn, bylo mu z toho blbě. Role se obrátily, ti chlapci chtěli symbolicky ukázat: Teď je to naopak. Vidíš? Takhle jste to dělali, teď to uděláme my. Asi to od nich byla spíše mladická nerozvážnost, ale pro Pfitznera to byla opravdová potupa. A také si myslím, že toto oblečení mohlo vyprovokovat dav.“ domnívá se Luděk Borovský.

Exekuce samotná opravdu neproběhla důstojně. Na hnusný způsob jejího provedení si stěžoval i předseda soudního tribunálu, který přihlížel a znechuceně vrtěl hlavou. Když Nenáhlo nasadil Pfitznerovi oprátku, ten vykřikl svá poslední slova: Ich sterbe für Grossdeutschland!- Umírám za Velké Německo! Kat se chvíli díval a pak jej tvrdě udeřil do obličeje. Až tak, že se odsouzenému v ústech posunul můstek a povylezl ven, což vyvolalo mohutný výbuch smíchu a tleskání. A František Nenáhlo se rozmachoval k další ráně. Přítomní mu museli zadržet ruku. „Jsme lidé! Ne jako oni! My nejsme oni!“ řekl naléhavě soudní rada.

Ostudné divadlo však neskončilo. Sotva byl Josef Pfitzner oběšen, nadšená reakce poblázněného davu zmátla všechny přítomné. Prý to bylo hluboce opovrženíhodné, nemístné a zoufale provokativní. Zoufalá byla i reakce kata Nenáhla - tento sadistický alkoholik si jásání davu užíval natolik, že vylezl k visícímu tělu, popadl mrtvého Pfitznera za stažený krk a několikrát tělem otočil do všech stran: „Teď už to vidíte?“ křičel v euforii a lidé mu odpovídali jásáním.

Přítomný soudní rada si stěžoval písemnou zprávou o „zpackaném výkonu“ přímo na ministerstvo vnitra: „Výkon trestu byl proveden dvěma katy, z čehož jeden, jak potvrzují mnozí svědci, kteří stáli na opačné straně, dal při svém výkonu bezprostředně před tím, než byl odsouzený provazem vytažen, tomuto políček a druhý, což bylo kvitováno posměšným pokřikem se strany některé části publika. V tomto směru jsem zakročil jak u kata, tak u přítomného polic. důstojníka a nařídil jsem, aby se mrtvoly nikdo více nedotýkal.“

Starý pán dále rozhořčeně psal: „Konečně jest k průběhu výkonu trestu smrti podotknouti, že když již poprava byla provedena, jeden z katů otáčel visící potom, tělo mrtvého všemi směry vůči publiku, což bylo jednou částí publika odsuzováno, druhou oslavováno. Poukazuji současně na naprosto nevhodnou uniformu katů, kteří byli ustrojeni úplně ve stylu SS-uniforem.“ stojí dokonce ve výpovědi.

„Kat František Nenáhlo byl následně povolán k podání vysvětlení. K políčku se vyjádřil, k dalším nepřístojnostem nic neuvedl.“ dodává Jaroslav Mareš na webu Badatelé.net. Nenáhlo se později obhajoval, že na něj odsouzený plivl, takže mu „chytil hubu, aby neplival a neřval“.

Svobodné slovo přineslo z popravy obsáhlou reportáž: „Zemřel zrádce, a nikdo nesmí zapomínati, že nešlo o Němce, nýbrž o příslušníka Československé republiky! Tělo oběšencovo, jak vyžadují staré policejní zákony, zůstalo viset na popravišti celou další hodinu. Tak se skončil život zrádce a nedávno ještě pána hlavního města republiky. Vrah našeho národa, který svůj hnusný a prokletý život potřísnil krví nevinných lidí. Na obludnost těchto zločinů je fyzická smrt malým trestem!“ stojí v dobovém článku.

Někteří lidé říkali, že to bylo spravedlivé. „Měl mu naložit víc. Já bych ho zmlátil! Do krve! Aby si užil, hajzl!“ hovořili Pražané, kteří se vraceli z popravy. Další se však pozastavovali nejen nad „obludným chováním toho katovského pacholka“, ale hlavně nad jásajícími lidmi: „Copak jsme stejní jako oni? Nechovali se tak oni? Bylo mi z toho špatně. Moji přátelé a sousedé se mi změnili před očima. Nechci o tom mluvit!“ měla zcela jasno bledá slečna.

Zcela jasno měly také tehdejší orgány státní moci. „Tohle už se nebude opakovat!“ konstatovali ministři a veřejné a zcela přístupné popravy nadobro zakázali. Další odsouzený na smrt, K.H. Frank, byl proto oběšen na nádvoří pankrácké věznice - sice před publikem, které si ale už muselo zakoupit vstupenky a jejich počet byl omezen.

Pan Borovský shrnuje příběh o životě a smrti kolaboranta z nejvyšších kruhů společnosti: „Poprava Josefa Pfitznera byla víc než jen trestem pro jednoho fanatika. Byla to zrcadlo nastavené nám všem. Ukázala, jak tenká je hranice mezi právem na odplatu a touhou po krvi. Stotisícový jásající dav a totální selhání popravčího byly pro československou vládu takovou ostudou, že veřejné popravy druhý den navždy zakázala.“

Ale otázka zůstává: co by udělal dav dnes, kdyby dostal stejnou příležitost?

Další fotky najdete například zde

Děkuji panu Borovskému za cenné rady a pomoc s tvorbou textu!

Zpracováno podle Archiv Time, Badatelé.net, Josef Pfitzner, iDNES, CNN Prima News, KamPoCesku.cz, Novinky.cz, František Netáhlo, iDNES (2), YouTube dokument, Květy.cz, Josef Pekař, Deník.cz, pan Borovský rozhovor.