Vysmál se smrti do očí. Slavná fotka fingované popravy šokovala svět, hrdinu zabili injekcí do srdce

Na konci října roku 1944 se francouzské město Belfort, které leží v regionu Franche-Comté, probudilo do dalšího hnusného dne. Okupace města německou armádou trvala už od června 1940, všudypřítomní němečtí vojáci se stali koloritem krásného a strategicky významného města v tzv. Belfortské bráně (průsmyk mezi Vogézy a Jurou poblíž hranic se Švýcarskem a Německem). „Tak to nemá být.“ vrtěla hlavou padesátiletá manželka majitele jediného fotoateliéru v městečku a odemykala těžkou mříž, aby otevřela obchod i přilehlý ateliér Photo-Hall Ball.

„Lidi jsou divní. Zrovna včera jsi fotil tu místní Rochardovu holku s nějakým esesákem. Jak se k sobě měli! Bože, už aby bylo po všem!“ brumlala paní Aloysia Ball, zatímco její manžel vařil kávu. „No jo. Však jim to už brzo spočítáme!“ usmál se víceznačně fotograf. „Ty něco víš?“ „Celý se jim to hroutí. Už to jde do extrémů, doba je vypjatá, ty jim to nevidíš na tvářích? Jsou jako vlci, bojí se! Celá ta jejich slavná okupace skončí. Fronta je blízko“ řekl tiše Ball a šel dozadu něco připravovat. Aloysia zůstala v ateliéru na 22 Faubourg de France sama.

Cink, zaklinkal malý zvoneček nad dveřmi, aby ohlásil prvního zákazníka. Aloysia nasadila úsměv, který jí při spatření mladého německého vojáka zatuhl. Ale třeba je fakt konec, tak co, mávla rukou a převzala od mladíčka film, který chtěl vyvolat. „Jsou to soukromé fotky.“ štěkl po ní. „A co? Myslíte, že jsem na to zvědavá? Zastavte se pro to koncem týdne. V pátek.“ nepárala se s ním paní Ball, převzala film, vypsala zakázkový lístek, strčila si tužku za ucho a na vojáka se vyzývavě zadívala.

Ten se plaše usmál, převzal stvrzenku, odešel - a Aloysia šla raději fotky hned vyvolat. „Ať to mám za sebou…“ říkala si, když připravovala vše potřebné. Při vyvolávání fotografií byla v obsazeném Belfortu zvyklá na všechno - ale ne na snímky popravy. To opravdu ne. Sotva byla hotová druhá fotka, statečné ženě přejel mráz po zádech. Spatřila totiž něco strašného.

Něco, co šokovalo celý svět a rozesílalo se na pohlednicích do celé poválečné Francie i celého světa. Když se pořádně zadívala na hrůznou fotku, zalapala po dechu a běžela za mužem: „On se usmívá! Podívej se, on se směje!“ nemohla uvěřit, že odsouzenec hledí do hlavní pušek popravčí čety - a na tváři se mu rozlévá výraz posměchu, povýšenosti; celá jeho tvář je smířená, pohledný muž má úsměv doslova okouzlující. „Směje se smrti přímo do očí…“ šeptl Bell.

Manželé se rozhodli, že fotku zkopírují a předají odboji. Riskovali tím život. Když si voják přišel pro vyvolané snímky, Aloysia předvedla heroický výkon - nehnula ani brvou, tvářila se profesionálně, převzala lístek, vydala fotky - a pak se zhroutila. Stejně už se hroutila i německá okupace. Netrvalo dlouho a Belfort byl 18. listopadu 1944 osvobozen francouzskou první armádou pro vedením generála Jeana de Lattre de Tassigny. Odboj fotku odbojáře předal novinám: deníku La Liberté de l'Est a magazínu La Jeune Alsace.

Fotka smějícího se popravovaného se masově rozšířila téměř ihned po publikaci. Lidé z Belfortu luštili jeho tvář pomocí lupy, nebyli si jisti, ale vypadalo to na místního hrdinu, hasiče, který zachránil během své služby tolik lidí! „Asi je to Georges Blind. Tak takhle tedy skončil!“ vrtěli hlavou smutně jeho sousedé. Když si noviny otevřel osmnáctiletý Jean Blind, nepotřeboval ani lupu. Okamžitě svého otce poznal.

„Naposledy jsem ho viděl, když ho táhli z našeho domu k autu. Byl jsem schovaný na půdě. Jeane, já umřu, ale umřu jako hrdina. Střež můj odkaz! šeptl mi ještě, když je viděl přijíždět. V tu chvíli (při spatření fotky) jsem usoudil, že jako hrdina skutečně umřel. Patnáct členů popravčí čety a on se jim směje do ksichtů! Jak strašně statečný musel můj táta být!“ popisoval pro noviny Jean. Jenže tehdy ještě nikdo nevěděl, že hasič Georges nezemřel pod sprškou kulek v příkopu mohutné Citadely, která se tyčí nad Belfortem. Bylo to ještě mnohem horší.

Šlo o tzv. fingovanou popravu, mučící metodu, kterou krutí nacisté používali v případech, kdy selhaly všechny důmyslné metody mučení. Odbojář Georges Blind jim totiž místo „sypání“ naplival do očí.

Jaký je příběh života a smrti statečného hasiče a fotky, která oblétla svět?

Georges Blind se narodil v Belfortu dne 17. listopadu 1904. Od mládí chtěl být hasičem, nepřál si nic jiného. Když viděl projíždějící hasičské auto, běhal za ním, až si ho požárníci všimli a brali si malého kluka jako maskota. Pracoval chvíli jako kovář, ale sotva nastaly příznivé okolnosti, okamžitě vstoupil ke sboru. Stalo se tak 10. ledna 1929. A už 6. března 1932 byl povýšen na desátníka! Udělal si zdravotnický kurs a jeho posláním se stala záchrana lidí.

Jeho sanitka jezdila pro raněné a poloudušené lidi, kterých vrátil do života opravdu mnoho. „Dýchač“, tak mu říkali kolegové. Byl proslulý tím, že prováděl na tehdejší dobu inovativní resuscitaci; zvládl tak zachránit už beznadějné případy všemožných tonoucích a přidušených lidí a dětí. Znali ho všichni. „Felčar Blind“ byl ale pokorný a skromný.

„Nikdy se nesnažil být hrdinou za každou cenu. To pravé hrdinství se skrývá v nenápadných činech, které jdou jaksi mimo vší pozornost. To byl Georges Blind. Konal neuvěřitelné věci. Dostával dary, děkovné dopisy - ale jen se usmíval.“ popisuje Muzeum francouzského odboje povahu Georgese Blinda na svých webových stránkách. O mimořádném nasazení hasiče Blinda svědčí i dochovaný dopis starosty Belfortu z osmého prosince 1941:

„Právě mi bylo oznámeno, že 3. prosince jste byl povolán k záchraně osoby udušené plynem. Po hodině a půl úsilí se vám podařilo oběť oživit! To zvyšuje celkový počet zaznamenaných úspěchů na vašem kontě na 21! Obec by tímto ráda vyjádřila svou spokojenost s tímto výsledkem a já jsem potěšen, že vám mohu velice srdečně pogratulovat!“ Desátník Blind, ženatý otec syna Jeana a dcery Marie, byl předurčen k velké kariéře záchranáře, vše ale zhatila německá okupace.

18. června 1940 město obsadila německá armáda. O několik měsíců později se zaskočení a zoufalí občané Belfortu vzpamatovali: ve městě se ve velkém rozběhl odpor vůči okupantům. Vznikl odboj. A v něm nemohl chybět i statečný hasič Blind. V srpnu se stal protagonistou už legendární události, kdy jeho skupina ukrývala sochu (bustu) britské zdravotní sestry Edith Cavell. Tato žena během první světové války umožnila útěk spojenců z Belgie a byla za svůj čin zastřelena Němci. Edith se stala jakými symbolem odboje v Belfortu.

Pak už to šlo jedno s druhým - Georges Blind se stal členem proslulé Ferrandovy skupiny (Síť Ferrand, Réseau Ferrand, byla jednou z nejdůležitějších a nejaktivnějších buněk francouzského odboje v oblasti východní Francie a departementu Territoire de Belfort). Blind měl úžasné krytí - poválečná svědectví přeživších zmiňují jeho sanitku, která mohla jezdit ve dne v noci, i přes zákaz vycházení a tvrdé represe. Před typickým zdravotnickým vozem ustupovali i Němci, Blind totiž zachránil i dva příslušníky SS při požáru jednoho z obsazených domů.

„Přísahal jsem, že budu zachraňovat všechny životy. To, že je válka, s tím nesouvisí!“ rozčiloval se Blind, když mu tohle někteří vyčítali: „Kdybych je neprofackoval a neprodýchal, tak by mě zabili. A kde by byla moje sanitka teď?“ ptal se řečnicky. To byla pravda. Jeho vůz byl klíčový pro tajnou přepravu všeho možného, protože na tzv. Noční průkaz (Nachtausweis) mohl jezdit, kam se mu zachtělo. Z Belfortu podnikal noční jízdy do Alsaska a Němcům rovnou pod nosem provážel hledané odbojáře, zběhy, stíhané osoby, Židy, tajné noviny, letáky…

A navenek se Georges choval jako spořádaný člen okupované komunity města Belfort, trénoval děti atletiku a angažoval se v charitě. Jenže Němci nebyli hloupí, bohužel. Už měli zprávy o tom, že „někdo“ koná pod rouškou noci záškodnickou činnost! Georges Blind se svou sanitkou a průkazem se přímo nabízel. „Jak na něj přišli, to nevíme. Možná ho někdo práskl. V době jeho zatčení už byli vyslýchaní další členové odboje.“ tvrdí Odbojářské muzeum. Obrazná klec spadla 14. října 1944. 

Georges s rodinou bydlel na rue de la Marseillaise. Večer přijel domů s Jeanem, který už se také přidal k odboji, najedl se a chystal se na noční službu v požární stanici. Jean se díval z okna, když najednou zahlédl příslušníky Feldgendarmerie (německá vojenská policie). „Vytáhli ho ven za nohy a za ruce. Museli mít rozkaz dostat ho živého, protože otec provokoval. Chtěl, aby ho zabili, jsem o tom přesvědčen. Ten jim nadával!“ vzpomínal Jean. V osm hodin večer byl zajatý hrdina převezen do cely číslo 34 v neblaze proslulých kasárnách Friedrich.

Dlouho nikdo nevěděl, co se s ním během věznění dělo - až poválečné studie spolu s fotkou a výpovědí svědků i válečných zločinců daly nahlédnout do posledních chvil hrdého odbojáře Georgese Blinda. Věděl toho příliš, pro Němce muselo jeho zadržení znamenat hotovou studnici informací! Alespoň si to mysleli. Georges Blind byl podroben sérii výslechů, při kterých neřekl ani slovo. Vůbec nic. Následovalo bití, odpírání spánku, mučení ve všech možných zrůdných podobách: Nic. Když ho topili ve vaně s vodou a vytáhli z ledové vody, Blind se posadil a vyprskl na mučitele vodu. Pak se smál.

Po dalším týraní už byl na pokraji smrti, ale místo prozrazení svých kamarádů se vzepřel, vstal a plivl vyslýchajícím do očí. „Tak dost!“ usoudil SS-Untersturmführer Arthur Katzemich.„Uděláme to jinak!“ zařval a nařídil svým podřízeným vyzkoušet na tvrdohlavého hasiče jednu z nejhrůznějších metod mučení na světě: falešnou popravu. Psychologové, kteří zkoumali tuto nesmírně krutou věc, popisují:

„Fiktivní poprava je klasifikována jako psychologické mučení, protože při ní nedochází k tělesné újmě. Je to však naprosto příšerné divadlo, které má za cíl donutit falešně popravovaného k doznání či ho zlomit. Vzniká ohromující pocit strachu, odsouzený pláče, má trhavé pohyby, prosí o život. Součástí fingované popravy bývají další kruté události: vykopání vlastního hrobu, přitisknutí zbraně na spánek, prošení o život, pomočení, pokálení, ztráta důstojnosti.“

Protože očekávaná smrt nenastane, člověk je najednou v jakési vzduchoprázdnu - po tom, co četa vystřelí slepé náboje, si nebožák není schopen uvědomit, jestli je nebo není mrtev. Odborníci k tomu říkají: „Trauma je umocněno tím, že poprava neproběhne. V tu chvíli se nedostaví úleva. Naopak odsouzeného opanují pocity nesmírného strachu, v jeho mozku probíhají impulsy, které tělu říkají: jsi mrtev. Od té chvíle bývá z člověka jen duševní troska, zhroutí se. Je to jedna z nejhorších forem mučení vůbec, i když fyzicky nebolí.“

Tohle zažil i Georges Blind. 15. října roku 1944 byl vyveden k příkopu číslo 4 slavné Citadely v Belfortu a postaven ke zdi. Pásku přes oči odmítl. A začal se smát. Sotva pušky cvakly naprázdno, cvakl i fotoaparát neznámého vojáka, který si chtěl zaznamenat nevšední divadlo, řečeno ironicky! Na druhou stranu - kdyby neměl voják tuto perverzní touhu, nikdo by se o konci (který ještě neměl nastat) hasiče Blinda nedozvěděl. Němci byli naštvaní a frustrovaní. On se jim směje! Když ho vedli zpátky do kasáren, ještě jim měl říkat: „To se vám povedlo, pánové!“

Skutečně nevídaná odvaha muže, odbojáře, který věděl, že ho dříve nebo později zabijí. Němci se rozhodli udělat to jinak - a tím si to celé podělali, jak bychom mohli říct. V domnění, že se Blind určitě sesype strachy a začne práskat své kolegy z odboje, ho na falešnou popravu odvedli ještě dvakrát! Druhá byla 19. října a třetí třiadvacátého. Zmučený a vyhublý Georges Blind s vyrvanými vlasy a šrámy po celém těle sotva chodil, přesto si ze svých katů dělal legraci. „Už zase?“ zubil se přes vymlácené zuby. „Pánové, je to už trochu nuda,“ vrtěl hlavou, když ho vedli ze třetí falešné popravy.

Badatelé Muzea odboje se domnívají, že Blind věděl, že je to „fingáč“ od začátku. Možná proto se usmíval. „Byl zkušený, slyšel toho hodně, viděl toho dost. Nestál u zdi, ale netypicky na rohu (zdi citadely). Což byl risk pro četu, kulky se mohly odrazit. Myslíme si, že to pochopil hned napoprvé. Také to podle některých vypadá, že viděl fotografa a usmál se na něj. Ironicky. Popravy se fotily do archivů. Ale může to být mýlka. Je to jen pro vysvětlení, nic to neubírá na Blindově nesmírném hrdinství tváří v tvář smrti.“ přiznávají odborníci rozpory, které se občas u této fotografie objevují v internetových diskusích.

Katzemich se rozhodl, že se neústupného Francouze zbaví. Nemohl se na něj ani podívat. „Tlemí se mi do očí! Odvezte ho!“ pořvával naštvaný velitel. Blind byl z kasáren Friedrich odvezen 24. října 1944 v pět hodin odpoledne a 29. října dorazil transportem do Dachau. Z tohoto tábora putoval spolu s dalšími francouzskými členy podzemních hnutí a odboje tzv. konvojem Vogéz do Osvětimi.

26. listopadu vystoupil Georges Blind na onu šílenou rampu. Vytetovali mu číslo, osprchoval se - a spolu s muži z konvoje Vogéz se dostal na ubikaci jako práce schopný. Jenže hned druhý den probíhala zdravotní prohlídka vězňů kvůli případnému nakažení tyfem.

I když Georges Blind zřejmě nevykazoval žádné známky nemoci, byl odsunut do Blechhammeru (druhá největší pobočka koncentračního tábora Osvětim) , kde jej pravděpodobně v noci z 30. listopadu na 1. prosince 1944 popravili injekcí fenolu do srdce.

Jean Blind se tohle vše dozvěděl až po válce. Do té doby neměla rodina ani nejmenší tušení, jak jejich táta skončil. Jean věděl, že se otec ani na chvilku neodchýlil od svých zásad. Nejbližší příbuzní se zasloužili o rozšíření fotografie fingované popravy po celé Francii - nechali ji natisknout na pohledy. To nám může přijít divné, ale v poválečném období se to dělávalo - některé evropské země si takto připomínaly své hrdiny; na pohledech kolovaly i kruté fotky z koncentračních táborů jako varující memento. Je to skutečně bizarní, psát na druhou stranu takového snímku srdečné pozdravy!

O okolnostech smrti hrdinského hasiče Blinda vypověděli přeživší svědci. Nečekaná fotografie konečně dostala svůj příběh. Příběh muže, který se nebál vysmát se smrti přímo do očí.

Děkuji správcům webu Musée de la Résistance za pomoc se vznikem textu!

Zpracováno podle: ATI.com, RHP.com, Georges Blind, Find a Grave, YouTube, Reddit, Historyweb.fr, Muzeum odboje , Facebook, mailová komunikace, Messenger, Fiktivní poprava