Mrazivá fotka vraku lodi Joyita: z jachty navždy zmizelo 25 lidí, zbyly jen krvavé lékařské nástroje

Čtvrtek 6. října 1955. V přístavu na atolu Fakaofo v souostroví Tokelau vládne dusivá atmosféra. „Už je večer. Neobjevila se ráno ani odpoledne. Já už nebudu čekat!“ rozčiluje se radiotelegrafista. Je nervózní, zuřivě kouří a rozhodne se neposlechnout laxní nadřízené, kteří mu jako vždy radí: „Ta loď má jen zpoždění. Však víš, co je ten kapitán zač. Prostě počkej!“

Jenže on moc dobře ví, že obchodní loď MV (Motor Vessel, motorová loď) Joyita tu měla být už včera. Místo jachty s 25 lidmi na palubě je však na horizontu jen prázdnota. Marně zkouší navázat s Joyitou spojení - ve sluchátkách slyší jen rádiový šum. A rozhodne se vyslat do éteru zprávu: „Joyita má zpoždění. Na volání nereaguje!“

Záhy byla zahájena pátrací a záchranná akce. Od 6. do 12. října prohledaly hydroplány z Královského novozélandského letectva více než 100 000 čtverečních mil oceánu. Nic. „Potopila se. Stává se to,“ usoudili záchranáři, oznámili zdrceným rodinám pohřešovaných pasažérů, že se jejich blízcí zřejmě stali obětmi ztroskotání - a Joyita mohla být zanesena do námořních análů jako zmizelá potopená loď, která se nikdy nenašla.

Jenže 10. listopadu kapitán Gerald Douglas z obchodní lodi Tuvalu spatřil na obzoru bezprizorně se pohupující loď. Plavidlo se naklánělo na levobok, uvolněné zábradlí se kývalo sem tam. Trup se kymácel ve vlnách Pacifiku - a když Gerald doplul osamělé lodi na dohled, došlo mu, na co se dívá. Na přídi plavidla si přečetl oprýskané jméno kdysi nesmírně luxusní a přepychové jachty, která měla za sebou pohnutou minulost: JOYITA.

Když námořníci kapitána Douglase vstoupili na palubu, nestačili se divit. Na vraku Joyity našli něco, co vyvolává mrazení v zádech a stalo se jednou z největších novodobých námořních záhad. Po celé podlaze prázdné paluby se válely zkrvavené cáry obvazů a roztahané a použité lékařské nástroje! Chyběla celá posádka i cestující - 25 lidí, mezi nimi dvě maličké děti. Už je nikdy nikdo neviděl, není po nich ani stopy. Loď navíc byla od původní trasy odchýlena bezmála o 1 000 kilometrů!

Joyita byla odtažena do Suvy na Fidži a podrobena „podrobnému vyšetření v nejpřísnějším utajení“. Tehdy vrak vyfotografoval člen vyšetřovací komise. Po uzavření případu se fotka objevila v novinách a rozlétla se přes Melanésii až do New Yorku, kde ji uveřejnily Timesy.

Lidem při pohledu na snímek docházelo, že se tam nutně muselo stát něco šíleného. „Kdybych ten vrak neviděl, tak mávnu rukou. Nějaká Samoa. Ale tohle je hmatatelné.“ říkali čtenáři. Kdysi krásná jachta se naklání na bok, je zcela opuštěná, paluba zeje prázdnotou až děsivou. Pravá loď duchů se vším všudy - jen v naší době!

„Příběhy o lodích duchů jako Bludný Holanďan a Mary Celeste - právě ty dělají tragédii MV Joyita tak fascinující. Nebyla to strašidelná plachetnice se stěžni, co se kymácí v rozbouřených vodách, ale dřevěná jachta z éry dieselových motorů. Přesto je fotka jejího vraku, tak mrazivě prázdného, doslovným zhmotněním starých pověstí o přízračných vracích ztracených lodí, které se vynoří na obzoru a záhy zmizí.“ říká v článku o Joyitě historik Troy Larson.

Ten připomněl i jakousi kletbu, kterou mnozí lidé fotografii přisuzují: „Joyita se stala noční můrou novodobých námořníků - je to loď duchů v našem reálném a moderním světě. Proto je zmizení její posádky tak šokující. Námořníci v Pacifiku nemohou snímek jejího vraku ani vidět. Plivnou na něj. Je to pro ně prokletá věc, která nosí smůlu. Jméno lodi se mezi nimi také nevyslovuje. Jako kdyby to byla špatná, zlá a temná věc. Štítí se toho,“ dodává Larson.

Jaké je pozadí vzniku navenek nenápadné, ale velice zvláštní fotky osamocené Joyity?

MV Joyita byla postavená v roce 1931 v loděnicích losangeleské společnosti Wilmington Boat Works. 21 metrů dlouhá jachta byla vyrobena z cedru a dubových trámů na objednávku proslulého režiséra němých filmů Rolanda Westa. Ten na svou dobu velice luxusní plavidlo (jachta měla nadrozměrné nádrže na vodu a palivo, byla opatřena autopilotem) věnoval své manželce Jewel Carmen, jedné z nejslavnějších hereček éry „starého Hollywoodu“. A úžasný dáreček po ní také pojmenoval. Klenot. Joyita.

Až se člověk musí divit, že tato nablýskaná a „vytuněná“ loď, se kterou se manželský pár chlubil mezi americkou smetánkou, skončila jako plující vrak někde uprostřed Pacifiku! S Joyitou totiž úzce souvisí známá a hojně diskutovaná tragédie, která postihla milenku pana režiséra Westa. Herečka Thelma Todd, která s Westem a Jewel Carmen žila ve třech a nikdo se tím ani netajil, zemřela velice záhadnou smrtí - našli ji udušenou v jejím voze v garáži domu Jewel Carmen.

„Byla to vražda. Všichni si to myslí. Dokonce měla být zavražděna přímo v Joyitě - a tělo do auta jen přenesli.“ domnívá se Larson. Zatímco podivný skon oblíbené herečky řešila celá Amerika, Joyita byla v tichosti prodána. „Tehdy se říkalo, že na ní ulpěl stín vraždy. Že má v sobě krev. A všichni kolem vody a moře jsou pověrčiví až běda - jachta putovala do rukou různých majitelů - a všichni se jí za nějaký čas zbavili,“ popisuje historik. Nakonec Joyitu získalo americké námořnictvo.

Sloužila v Pearl Harboru jako hlídková loď. Byla „očesána“ od luxusních doplňků i od nábytku, ve kterém se nechala fotografovat Jewel Carmen. V roce 1943 najela na mělčinu, ale námořnictvo potřebovalo lodě, takže už notně pochroumanou jachtu narychlo opravili. Po konci války opět plula napříč světem. Do jejího trupu byla instalována korková výstelka a chladící zařízení na ulovené ryby. Jenže ji nikdo nechtěl. „Necítím se na ní dobře!“ říkali majitelé a zbavovali se problémové lodi jako na běžícím páse.

V roce 1952 loď s temnou pověstí koupila žena, doktorka Katharine Luomala, která vyučovala na Havajské univerzitě. Významná antropoložka měla poněkud neuspořádaný milostný život - jejím přítelem byl britský dobrodruh Thomas H. „Dusty“ Miller. Milenec paní profesorku občas ztloukl, občas byl vášnivý, občas se na celé dny ztratil někde v džungli, kde pod vlivem alkoholu domlouval různé kšeftíky… Neustále zadlužený Miller pak Katharine požádal, aby mu „tu šikovnou lodičku“ pronajala.

„Je to zlatej důl! Budu rybařit. Založím si firmu! Rybářství! To je ono!“ přemlouval ji v posteli. Tak mu Joyitu „pronajala“ za sladké řeči. Dusty si na Samoe založil rybářství, ale zkrachoval. Dluhy, kamarádíčci, flaška whisky… Stav Joyity se také horšil - loď měla neustálé poruchy. „V té době měla dva dieselové motory Gray Marine o výkonu 168 kW a dva generátory. Ale vše zlobilo. Millerovi údržba nic neříkala. Doslova tu loď oholil na dřevo!“ zmiňuje špatný technický stav zubožené bývalé krásky Larson.

Katharine nakonec došla s věčně opilým kšeftařem trpělivost a vyhodila ho. Miller přespával na lodi a zoufale se snažil vymyslet, jak se vymotat z dluhů. Nakonec uzavřel kontrakt na přepravu tzv. kopry (kodra, copra; sušená bílá dužina kokosového ořechu, ze které se pak vyráběl kokosový olej) a začal s Joyitou pendlovat mezi Samoou a atoly Tokelau. Vzdálenost činila cca 430 km a plavba jedním směrem trvala v závislosti na počasí od 41 do 48 hodin. Zprvu to šlo. Joyita nějakou chvíli šlapala jako hodinky.

Miller k sušeným kokosům později přibral přepravu všeho možného materiálu i potravin; Joyita se stala plnohodnotnou obchodní a charterovou lodí a převážela i spousty pasažérů. Miller ale na všechno kašlal. „Posádce neplatil, někteří muži tam zůstávali, protože byli hrdí, nechtěli opustit svou loď. A další jednoduše kradli. V přístavu vynášeli vše, co nebylo přibité. Thomas Miller si brzy získal pověst nevyzpytatelného zpustlíka. Byl to velice zkušený námořník, to bezesporu. Jenže propadl všemožným neřestem, “ domnívá se Troy Larson.

2. října 1955 měla Joyita vyplout na státem placenou obchodní cestu. Tyto financované plavby potřeboval po uši zadlužený kapitán jako sůl - několikrát ho zmlátili věřitelé, šlo mu o všechno. „Nejde to.“ říkal mu mechanik. „Oprav to!“ hulákal kapitán, když mu technik sdělil, že plně nefunguje levý motor - dlouhodobé problémy se spojkou vyvrcholily. Miller vztekle kopal do stěn Joyity, zvlášt, když mu oznámili, že hapruje čerpadlo a rádio se porouchává.

Opravy trvaly celou noc. Ale nepodařily se. 16 členů posádky se tvářilo více než vztekle, na nalodění čekali cestující, mezi nimiž byli i velice známé osobnosti - například irský chirurg Andy Parsons, který měl na Tokelau provést amputaci a vezl si sebou veškerý lékařský arsenál ve dvou naditých brašnách; dále člen novozélandské vlády Pete Pearless, dva inženýři, lékárník, pracovník britského konzulátu, lékárníkova manželka a dvě děti - tříletá holčička a desetiletý chlapec.

„Náklad byl obyčejný. Jídlo. Lékařské potřeby. Stavební materiály. Kopra. Absolutně nic neobvyklého. V pět ráno 3. října 1955 opustila Joyita přístav Apia na Samoe a zamířila na Tokelauské ostrovy. Ale do cíle své cesty nedorazila. Z Fakaofo pak volali rádiem, že má loď zpoždění. Zprvu to nikdo neřešil, počasí bylo pěkné. A kapitán měl hroznou pověst. Lidé mávli rukou a usoudili, že se opozdil. Jenže pak už to bylo divné i flegmatickým zaměstnancům přístavu.“ popisuje okolnosti zmizení lodě web Samoa Observer.

Joyita byla nalezena o tisíc kilometrů dál od své trasy. Prázdná loď se kymácela ve vlnách Pacifiku severně od Vanua Levu, druhého největšího ostrova Fidži. Kapitán Gerald Douglas z obchodní lodi Tuvalu viděl jméno plavidla. „To snad není možné!“ řekl své posádce. „Honem! Na palubu!“ I Douglas pořídil fotografii - je na ní Joyita v okamžiku nálezu, na její palubě chodí námořníci a hledají jakékoliv známky života. Jenže nic. Loď byla prázdná. Je zvláštní číst, co se našlo - a hlavně co se nenašlo!

„Všechno je to tak divné! Tak moc! Když si to promítnete a zkusíte si představit, co se tam mohlo dít- na základě těch indicií, které tam pasažéři zanechali - tak vám hlavou proběhne milion různých scénářů. Absurdních. Jeden bláznivější než druhý!“ říká Samoa Observer v obsáhlém textu o jedné z největších záhad v dějinách Samoy. Předně - všech 25 lidí bylo pryč. Naprosto a totálně pryč. Pryč byly i tři záchranné čluny Carley.

Chybějící čluny dávaly naději, že trosečníci mohli být někde na moři nebo na blízkých pustých ostrovech. Kapitán Douglas zalarmoval nejbližší přístav, odkud vzlétlo několik pátracích letadel. Ani stopa. „Pět týdnů na moři… Tato oblast je ale plná lodních tras. Dříve nebo později by na nějakou loď narazili. Také mohli doplout na neobydlený atol. Těch je všude kolem hodně. Tam přežívat na kokosovém mléce a ptácích. To už jsou jen spekulace,“ myslí si Troy Larson. Co ale bylo (a nebylo) na palubě a co se zdálo všem podivné?

Joyita byla odtažena do Suvy na Fidži, kde celou loď „prolezli“ vyšetřovatelé. A zjistili, že poškození Joyity bylo opravdu extrémní. Podle přilípnutých lastur na jejím boku se nakláněla (do vody) už celé týdny. Někdo nainstaloval pomocné čerpadlo ve strojovně a snažil se odtud dostat vodu. Podpalubí bylo totiž zcela zaplavené mořskou vodou. Loď jevila známky opravdu zoufalých pokusů o nějaké zásahy. Vše bylo několikrát odneseno na jiné místo - a vzápětí vráceno zpátky. Klíčovým problémem byla ale voda

„V chladicím systému motoru praskla trubka. Do podpalubí se začala valit voda. Jak voda stoupala, zasáhla elektrické rozvody a motor se „udusil“. Navíc se v nádržích kvůli náklonu vody mohl uvolnit kal, který ucpal filtry,“ zmiňuje WorldPress.com. Palivové nádrže pořád obsahovaly naftu - při výpočtech bylo zjištěno, že by s tím Joyita doplula cca 100 kilometrů OD cílové destinace. Tak proč tedy nezkusil plout co nejblíže? Copak se snad opravdu utopil? Tohle probírali všichni, kdo kapitána znali.

„Ten se neutopil. Dusty Miller je nezničitelnej. Jednou vyleze z buše na nějakým ostrově, napíše vo tom všem knížku a zbohatne, parchant jeden vyčůraná!“ konstatoval bodře havajský ostrovan, když se jej reportéři novin ptali na pravděpodobný osud trosečníků. Závěr vyšetřování zněl: „Trup Joyity byl v pořádku, ale jachta byla ve velice špatném stavu. Všechny přívodní trubky do nádrží, do čerpadel i do chlazení byly zkorodované, poničené, prasklé.“

„Motor poškozený, vše provizorně slepené a amatérsky zamaskované. Byla to plovoucí rakev. Do trupu postupně natekla voda. Stačila pak jedna velká vlna, aby se Joyita naklonila. Díky korku se nepotopila. Otázka je, co se stalo s lidmi. V případě této konkrétní lodi kapitán věděl, že je prakticky nepotopitelná. Základní pravidlo tedy znělo: neopouštět loď a počkat na pomoc, která by dříve nebo později dorazila!“

Během následujících desetiletí vznikla celá řada teorií o tom, co se na palubě Joyity mohlo stát. Byla v tristním technickém stavu, takže její ztroskotání a „zastavení se“ uprostřed moře se jaksi dalo očekávat. Ale zmizelí pasažéři a posádka nešli - a nejdou - lidem z hlavy. Některé z verzí jsou až bizarní - například někdo trvá na tom, že potkali skutečného Bludného Holanďana. „Ta mýtická loď existuje! Já ji viděl! Určitě si je vzali duchové těch mrtvých. Vážně!“ Asi tak. Co se ale dle odborníků na Joyitě stalo?

„Podmořské zemětřesení, predátor z hlubin, piráti, duchové, mimozemšťani… V té době se hojně mluvilo o UFO. Unesli je do létajících talířů. Ať už preferujete jakoukoliv teorii, nezáleží na tom. Nikdy nebyly nalezeny žádné stopy po pasažérech ani posádce nebohé lodi. Je mi Joyity líto. Mám rád lodě, jsou svým způsobem živé, jsou to bytosti. Pokud se o ně dobře staráte, udrží vás nad hladinou! Pokud ale nenajdeme ostatky lidí z Joyity, nikdy se nedozvíme, co se skutečně stalo,“ shrnuje Troy Larson.

Vrak Joyity byl v roce 1956 vydražen, nový majitel ji zrekonstruoval - a těžce zkoušená jachta se vrátila na moře! Jenže to skončilo další tragédií. Několikrát uvízla, málem to všechny stálo život, až byla ponechána svému osudu. Sice pak probíhaly pokusy o prodej už legendárního vraku - měla být dána do muzea, měla hrát ve filmu… Nakonec její vrak ležel dlouhé roky na pláži ve městě Nasova u Levuka na ostrově Ovalau na Fidži.

Joyitu kousek po kousku bralo moře k sobě. V 70. letech zmizel její poslední kousek z pláže. Hojně navštěvovaný vrak lodi, na které se odehrálo něco strašného, byl pryč. Tajemství konce 23 dospělých a 2 dětí si vzala sebou do oceánu. Zbyla jen mrazivá fotografie vraku kdysi majestátní, luxusní a nablýskané jachty, která vešla do dějin jako novodobý Bludný Holanďan nebo Mary Celeste - jako Loď duchů.

Jan Toman, František Bílý, Lucas: Děkuji za informaci o fotografii a tématu, děkuji za spolupráci na tvorbě textu!

Zpracováno podle: MV Joyita, Samoa Observer, Deník.cz, Unresolved, Mataula.com, WorldPress.com, Find a Grave, Jewel Carmen, Messenger konverzace, mailová korespondence, FaceTime.