Strážce zešílel a propíchl si uši hřebíkem, rodiny hlídačů stíhaly tragédie. Prokletý maják Tévennec

Rok 1875. Do nově vystavěného bretaňského majáku Tévennec se stěhuje první hlídač. Samotář Henri Guezennec se na svou službu velice těšil. Tévennec byl zařazen do kategorie majáků, která vyžadovala (zatím!) jednoho strážce a rok služby. Krásný a na tu dobu moderní maják plně vyhovoval jeho povaze, asi čtyřicetiletý Henri byl chlap jak hora a nebál se vůbec ničeho. Natož nějakých zrádných proudů, ostrůvků a pověstmi opředených skalisek. „Nestavte tady vůbec nic, nebo se vám to vymstí!“ chodili totiž starousedlíci varovat konstruktéry a stavebníky.

A varovali i samotného Guezennece. „Je to tady prokleté. Prokletá půda. Něco se vám stane. Tohle nepřežijete, uvidíte!“ snažili se se Henriho zadržet. Ale kdepak. Ten mávl rukou a vyšplhal se na netypický maják, který se podobal spíše domu či pevnosti, než oné „jehle“ uprostřed ničeho. Sotva se Henri ubytoval a začal signalizovat, vypuklo to. Šepoty, hlasy, naléhavé příkazy odnikud. Guezennec ničemu nerozuměl. Každý den, celé noci a celé měsíce mu do uší šeptaly hlasy. Nejprve nesrozumitelně, pak už se dala rozeznat slova „někoho odnikud“. Strašidelný šepot Henriho důrazně upozorňoval, ať vypadne. Ať se okamžitě sebere a odejde odsud.

Guezennec si do deníku zaznamenával zprvu jen opatrné zápisky typu: „Málo jsem jedl, tím se to vysvětluje. Dnes pálilo slunce, mám zřejmě halucinace z přemíry záření. Musím více pít vodu.“ Zoufalá snaha o logické vysvětlení původu hlasů však nikam nevedla. „Jdi pryč! Jdi pryč! To je místo, kam patřím! To je moje místo!“ zněl poslední zápis.

Když přestal Tévennec po několika měsících svítit, poslali k němu záchrannou misi. Pod majákem se mezi balvany potuloval šedivý bláznivý seschlý a zestárlý Henri se špinavým plnovousem; nahý, blábolil… Záchranáři se ho po mnoha hodinách „náhánění“ konečně zmocnili. Ubohý Guezennec jen křičel.

Zděšení muži při bližším pohledu do jeho tváře zjistili, že je pokrytá zaschlou černou krví. Henri Guezennec si v totálním zoufalství a touze po tom, aby „hlasy“ konečně utichly, zatloukl (či zatlačil) do uší hřebíky. První strážce majáku Tévennec skončil v blázinci. A nutno dodat, že nebyl zdaleka poslední.

Co se vypráví o bretaňské Bráně do Pekla? A jaký je osud majáku dnes?

Vody mezi ostrovem Île de Sein a pevninou, známé jako Raz de Sein, jsou pověstné zrádnými mořskými proudy. I dnes ženou lodě na skaliska menších ostrovů, které na ně v nepřehledných vodách číhají. Maják Tévennec měl být nadějí pro námořníky a světlem ve tmách, brzy si ovšem vysloužil přezdívku Peklo. Přitom vše vypadalo zprvu nadmíru dobře. Tévennec byl dostavěn v roce 1875 - podle fanoušků výstražných staveb bylo právě v něm poprvé aktivováno tzv. sektorové světlo s různou frekvencí a barvou blikání - červená/bílá a výstražný signál pro bezpečné či nebezpečné přiblížení lodi ke skaliskům a naopak.

Bytelná, pevná a nadmíru velká kamenná stavba vypadala, že odolá všem povětrnostním podmínkám i tříštivým vlnám. Francouzská vláda také vzhledem k poměrně blízké pevnině i řídkému osídlení ostrůvků na pobřeží usoudila, že maják nespadá mezi osamělé a nepotřebuje tudíž dva strážce. Henri Guezennec byl tedy prvním. Po jeho odvozu do psychiatrické léčebny námořní úřady usoudily, že se jednalo o „selhání jedince“- Henri prostě a jednoduše neunesl samotu a přeskočilo mu. Na jeho místo nastoupil další strážce, Gaspard Minou. A jak to dopadlo? Naprosto stejně. Jen ty hřebíky v uších neměl. Zato si je údajně zalil voskem.

Hlasy, šeptání, naléhavé výkřiky „odnikud“, vše se opakovalo, jen ho našli mnohem dříve, protože jeden z obyvatel pobřeží si dalekohledem všiml přízračné postavy mezi skalisky. Minou zarážel do zvětralého kamene na koleni vyrobené kříže a všemožné svaté předměty, které v zoufalé snaze o „zastavení“ hlasů rozvěšoval všude okolo. A tak to šlo pořád a pořád dokola. „Já už tady nebudu. Nikdy!“ tvrdili další strážci, kteří sice měli uši v pořádku, ale rozhodně v pořádku nebyli po psychické stránce. Od roku 1875 do roku 1893 se v majáku vystřídalo bezmála 23 mužů. A žádný už si to rozhodně zopakovat nechtěl, byť tato služba bývala velice prestižní a dobře placená - po pauze na pevnině se ostřílení hlídači rádi vraceli. Ale ne na Tévennec.

Situace vygradovala natolik, že o všem byla informována francouzská vláda a církevní činitelé. Šeptavé hlasy byly považovány za dílo ďábla a podle deníku Le Télégramme místní obyvatelé tvrdili, že za to může tzv. Ankou, bytost z lidových bretaňských pověstí. Ankou je mytologické stvoření symbolizující smrt a z ostrova prý sbírá duše utonulých námořníků, jejichž lodě zachytily proudy. Padlo rozhodnutí o velice netypickém spojení mytologie a náboženství - kněží se pokusili provést exorcismus a do skal vyryli velké kříže, které tam nalezneme dodnes - pohled je to opravdu velice zvláštní, protože k vyrytým křížům se přidaly i neumělou rukou sbité a postavené krucifixy venkovských lidí.

Tévennec měl být tedy dle všeho očištěn - a bylo vydáno nařízení, že se na něm bude sloužit ve dvou lidech. Jenže očištěn nebyl. Ani trochu. Další strážci utíkali, bylo úplně jedno, že hlídají ve dvojicích, naléhavý šepotavý hlas slyšeli dokonce oba muži naráz. Situace byla neúnosná, v roce 1897 tedy francouzské úřady rozhodly, že na maják zkusí naverbovat manželské páry i s dětmi. Myšlenka byla taková, že pokud budou mít u sebe hlídači majáku celou rodinu, bude menší riziko „zbláznění se“ - což je poměrně ironické. Můžeme polemizovat, jestli jsou horší hlasy odnikud nebo hádavá žena!

V té době se začal o Tévennec, o mytologické Ankou i o tento cíp Bretaně zajímat velice známý bretaňský folklorista, básník a spisovatel Anatole Le Braz. Napsal o majáku knihu Le Gardien du Feu. Začal se pídit o všem, co se děje ve stavbě samotné, i o tom, co bylo na místě mohutné věže dříve. Pokládal si otázku, proč se lidem zdá, že slyší hlasy. Snažil se o racionální vysvětlení (bouře, specifické zvuky při dešti a kvílení větru, šum moře, narážení vln do skal, poryvy větru do kamenné stavby…), aby pak k logickým věcem přidal i náhled místních obyvatel, kteří mu vyprávěli neskutečné a strašidelné příběhy.

Sám Le Braz byl velice překvapený a zpracoval pověsti do další knihy: Ankou, legenda o smrti v dolní Bretani. Dozvěděl se, že dávno před stavbou majáku na ostrůvku zemřel Henri Porsmouger, kterého tam vyhodilo moře v prudké bouři. Jeho loď se rozbila, osamělý trosečník byl vážně zraněný a na skále dlouhé čtyři dny a tři noci umíral žízní a vyčerpáním. Při tom všem děsivě kvílel, pak už jen šeptal. Místní to vše slyšeli, ale mysleli si, že to je Ankou, tudíž se bázlivě zavřeli doma a čekali, až to přejde. Pak si někdo na místě, kde stojí maják, postavil dům.

Vyhnanec z komunity, který provedl blíže nespecifikovaný zločin, obýval docela bytelné stavení - využil skály jako základny a střechu udělal z kmenů. Jenže tento dům pětkrát spláchlo moře. Pětkrát za sebou v rozmezí měsíce. Vždy, když postavil střechu znovu, přišla vlna, jednorázová a obrovská. „Jako kdyby „něco“ nechtělo, aby tam cokoliv rušilo klid místa, kde prastará entita přebývá, kde se živí, kde odpočívá, kde sbírá lidské duše.“ konstatuje Anatole le Braz.

Ale pojďme zpět na Tévennec. Sotva se rozhlásilo, že si strážce majáku může vzít s sebou celou rodinu, dalo by se očekávat, že se tam budou lidé jen hrnout. Dobře placená práce s velmi dobrým bydlením, zázemím, zásobami. Nic. „To přece není možné!“ vrtěli hlavou úředníci. „Co by ještě chtěli?“ Pověst strašidelného místa zkrátka Tévennec předcházela. Konečně se našel první pár. Millinersovi se nastěhovali se dvěma dětmi, chlapcem a dívkou. Paní Millinersová si Tévennec pochvalovala jako „pevnost“, vařila, pečovala o muže a potomky, jenže… Děti si hrály u skalního převisu, přišla vlna a „vzala“ si malou dcerku.

„A co jste čekali? Má hlad, dlouho tady neztroskotala žádná loď,“ utěšovali svérázně zdrcenou matku venkované, jako kdyby to bylo zcela logické vysvětlení. „Ankou chtěl duše a už dlouho nic nejedl! Od toho roku 1796!“ říkala stará Bretaňka. Na tom něco bylo. Další bretaňský historik Daniel Gregoire nalezl v námořních archívech francouzskou loď Séduisant, která se během napoleonských válek rozbila o skaliska, když se pokoušela v noci proplout kolem Raz de Sein. Stovky námořníků se utopily. Zvláštní a mysteriózní shoda okolností, to bezesporu. Další rodina odvážlivců byl Ludvík a Marie-Jacquette Quéméré. Ti si přivedli na Tévennec nejen tři děti, ale i krávu. A vydrželi dlouhých pět let.

Už si všichni mysleli, že je konečně prokletí Tévennecu (pokud vůbec kdy nějaké bylo) prolomeno, když Marie- Jacquette přišla do města pro lékaře, aby ji následoval na maják. Doktor tam nalezl zamčeného Ludvíka. „Několikrát se tady věšel nebo chtěl skočit do moře. Nevím si rady. Prý mu to říkají, poroučejí, ale já nevím kdo!“ plakala žena. Rodina posléze maják opustila - měli tu výhodu, že byli všichni naživu. I kráva. Poslední hlídač Tévennecu byl pan Roparz s manželkou. Roparzovi se nastěhovali plni nadšení. „My se ničeho nebojíme,“ usmívala se mladá žena a hladila si těhotné břicho. „Jsme mladí, na nějaké pověry nevěříme.“ říkala každému na potkání.

Roparz byl také moderní člověk, na majáku dělal různé opravy a zlepšováky. Vše vypadalo pěkně, i počasí se smálo, jak se tak říká, dokud nepřišla těžká hodinka paní Roparz. Když začala rodit, z čista jasna se přiřítila obrovská bouře. „Bouře století“, tak atmosférickému jevu Bretaňci později říkali. Blesky, hromy, burácení moře, křik rodící ženy, muselo to být něco příšerného. Po bouři byl maják značně poškozen, obrovské balvany z něj opadávaly jako z nějaké dětské stavebnice. Paní Roparz porodila, ale zešedivěla strachy. Přeživší rodina prchala z Tévennecu jako kdyby viděli skutečného ďábla. Možná viděli. Vláda už si nevěděla rady, tak nechala v roce 1910 maják automatizovat.

Vyvstává otázka, co tohle všechno mělo znamenat. Stalo se to vůbec, nebo jde o zjitřenou a bujnou fantazii venkovských lidí, kteří si po celá staletí předávali bretaňskou mytologii, až se folklor a strašidelné stvoření Ankou jaksi „vsákli“ do novodobého majáku Tévennec? Spisovatel Charles Goffic se snažil legendu o prokletém majáku vyvrátit. Ve svém díle Les Phares se snažil beletrickou formou nadhodit, že šlo jen o výmysly.

„Čirá fikce. Prostě se tam někdo zbláznil, odlehlé místo, samota. A pak to šlo jedno s druhým a ďábel byl na světě. A jelikož u pověrčivých lidí jsou povídačky o prokletí živnou půdou pro další a další výmysly, je logické, že následovala plejáda zblázněných strážců majáku, tragédií jejich rodin. Exorcismus nebyl ničím jiným než klukovinou. A kvílení? To je moře a moře a moře a nic než moře.“ uvádí důrazně a sugestivně Charles Goffic. Jean-Christoph Fichou a Francis Dreyer (známí francouzští badatelé a novináři) naproti tomu tvrdí:

„Dochází k určitým jevům, které lidská psychika není schopna zpracovat. Tato strašidla nejsou v tomto izolovaném a nebezpečném majáku překvapivá. Je pravděpodobné, že stovky lidí potkaly svůj konec poblíž majáku nebo na něm. Nechvalně proslulý Raz de Sein má na svědomí tolik životů. Do hluboké historie sahá vyprávění o křičících utopených lidech, jejichž duše volají o pomoc při bouřích. A lidé mluvili po celá staletí, mnohem dříve, než stál Tévennec. To pobřeží je prokleté, je divné, je nevšední, krásné, ale i velice strašidelné. Tento kraj je drsný, lidé tajemní. Uzavření. Když se maják stavěl, chtěli tomu zabránit. Co když za tím vším stojí oni? Pak je ale otázka, KOHO NEBO CO chrání i za cenu životů nevinných lidí…“ pokládají si řečnickou otázku oba „záhadologové“.

Temnou legendu o prokletém majáku Tévennec se snažil vyvrátit i dobrodruh Marc Pointud. V roce 2016 byl úplně sám na ostrově po dobu šedesáti dní. Bylo to v rámci kampaně na získání peněz k renovaci stavby a okolí. Marc se tak stal prvním obyvatelem ostrova po 100 letech, vrátil se zdravý a při smyslech. Tak snad hlasy přestaly šeptat. Nebo byl Pointud nedoslýchavý?

Tévennec je rozhodně jedním z nejtajemnějších majáků v historii. A není ani tak daleko. Pověsti o něm nestárnou a pořád a pořád se zveřejňují, publikují, píší se o něm knihy a točí dokumenty. Je velice těžké po takové době odhalit, kde může být pravda. Ale historky o „hlasech“ jsou bezesporu fascinující a nabízí více otázek než odpovědí.

Zpracováno podle: Yachtingart.com, Marinareservation.com - Marc Pointud, Astonishinglegends.com: Tévennec Lighthouse, Atlas Obscura Tévennec, Médium.cz, Wikipedia.org, Anatole le Braz, Eferrit.com Strašidelné majáky, Wikipedie Anatole le Braz, Yachting.com