Magické majáky: osamělé stavby skrývají spoustu záhadných příběhů

Majáky evokují romantiku. Uzavřené povahy často hlásají, že povolání strážce osamělé stavby je vysněným povoláním introverta - co může být lepšího, než dlouhé noci o samotě, s knihou, bez lidí, bez ruchu civilizace. Tyto představy jsou sice pěkné, ale nemohou být vzdálenější pravdě. Služba strážců bývala neuvěřitelně těžká. Měsíce samoty, kruté podmínky, rozmary počasí - i těm nejtvrdším a nejostřílenějším lidem začínalo občas tak trochu - šplouchat na maják.

Dlouhé týdny, často měsíce jen ve dvou lidech s vědomím, že nemůžete jen tak odejít, protože na vás závisí lidské životy, to byla práce hlídačů. Koncept majáku zůstal v podstatě beze změny po tisíce let - co nejzářivější světlo v co možná největší výšce. Je úplně jedno, v jaké době a v jakém místě na zemi maják stál, byl často tím jediným, co pro námořní posádky stálo mezi bezpečným přistáním na souši a strašlivou smrtí na útesech. A to ještě ve dvacátém století.

Jistá romantika těchto osamělých výstražných staveb, které lákají už jen svým umístěním, funkcí či tvarem, se během století tak trochu setřela. Dnes jsou majáky automatizované a většinou není potřeba, aby je trvale obýval správce.

V ne tak dávných dobách to ale bylo jinak. Osamění, nárazy vln na skály a kvílení větrů prověřily odolnost nejednoho muže a ženy. Ano, na majácích žily i ženy, někdy také celé rodiny. A někdy nedopadly vůbec dobře.

Majáky zpodobňují jakési výstražné memento mori, jsou jako vztyčený prst, který dává naději a zároveň i hrozí. Někdy se totiž stávalo, že strážce majáku obrátil svou roli a naopak lodě na skaliska úmyslně navedl, hlavně ve válečných konfliktech. Tohle všechno dávalo vzniknout legendám dosti děsivým. A hodně z nich je založeno na pravdivé události.

Exkurze po majácích a jejich strašidlech může začít. A pěkně zostra.

Na nebezpečných kamenitých ostrůvcích The Smalls asi třicet kilometrů od pobřeží Walesu stojí maják už od roku 1776. Tehdy však byl o hodně menší, spíše taková budka, která stála na vysokých dubových pilířích. První službu držel sám konstruktér, který však špatně spočítal zásoby. Byl tam sám, nemohl odejít a hrozila mu smrt hlady, využil jediné možnosti jak na sebe upozornit, která v té době byla možná - vzkaz v láhvi.

Zázrakem o dva dny později lahev vylovil rybář a zalarmoval záchrannou výpravu. Konstruktéra zachránili, ale už se tam nikdy nevrátil. Asi věděl proč - maják se měl stát scénou hrůzné události, která doslova vešla do dějin. Dokonce na toto téma vzniklo několik filmů, poslední z nich je Maják z roku 2019 s Defoe a Pattinsonem.

Na počátku devatenáctého století sloužili na The Smalls dva muži. Zručný řemeslník Thomas Howell a obrovitý morous Thomas Griffith. Jenže ti dva měli jednu zvláštnost - nenáviděli se. Neustále se hádali, prali se, když šli na pevninu, skončili v hospodě, kde si strašně nadávali. Na podzim roku 1801 se po jedné takové hádce vrátili na The Smalls a nastoupili službu.

Griffith se však na majáku zranil a během pár dnů zemřel. A Thomas Howel zůstal s mrtvolou svého obrovského společníka sám v maličké kabině. Howel si uvědomil, že nemůže tělo jen tak hodit do moře, protože bez těla jako důkazu by byl určitě obviněn z vraždy, těžko by se mu vysvětlovalo, že se ohromný kolega vypařil. Vyrobil mu proto provizorní rakev. Mrtvola se začala již rozkládat, v klaustrofobické místnůstce během dvou dnů narval svého nenáviděného kolegu do zhotovené rakve a s vypětím všech sil ho v bedně uvázal zvenčí na ochoz.

Jenže přišla bouře a mohutná vlna rakev rozbila. A jak se ve větru tříštila a motala se do lan, zamotal se do nich i mrtvý Griffith. A zůstal viset. Zvenčí. Navíc v místě, kam Howel nedosáhl. Rozkládající se mrtvolu svého spolupracovníka měl před očima nejdříve týdny, pak měsíce. Při prudkém větru Griffith narážel do skel. Howel si začal vést deník, který se zachoval, popisuje v něm, že Griffith „ťukal i za bezvětří“.

Mnohokrát se snažil tělo sundat, nikdy se mu to nepodařilo. Zabarikádoval výhled na mrtvolu, stejně ho slyšel. Popisoval, jak se začal rozkládat, jak si racci chodili uzobávat… Příšerný psychický tlak a stres byl ještě umocněn rozkládající se mrtvolou, která klepe na okno. Umí si to někdo představit?

Howel strávil s mrtvolou za oknem celou zimu. Poctivě udržoval světlo, poslal dokonce také vzkaz v láhvi, vyhlížel záchranu. „Kolem musela být spousta lodí,“ napadne každého, „to nemohl někdo zakročit, to nemohl Howel dát znamení z okna?“ Inu, mohl. A lodí plula kolem spousta. Ale při pozdějším dotazování každý kapitán řekl, že „vše bylo v pořádku.“ Jak to mohli poznat? Jednoduše. Na zábradlí viděli už z dálky mužskou postavu, která na ně uvolněně mávala rukou.

Zpětně si uvědomili, že až moc uvolněně. Jistě, byl to Griffith. Pološíleného Howela zachránila posádka, která šla dvojici vystřídat. Do konce života skoro nepromluvil. Případ z majáku otřásl tehdejší Británií a změnil legislativu udržování majáků. Od jara roku 1802 až do plošného zavedení automatických majáků bylo nařízeno, že na majáku musí být v jednu chvíli minimálně tři lidi. Ťuk, ťuk!

Vysoký Barnegat stojí v New Jersey od roku 1859. Nestraší přímo v majáku, jak by se nabízelo, ale v jeho okolí. Váže se k němu jedna hodně drsná pověst a také spousta svědků přísahá, že viděla to, co viděla. A trvá to i v dnešních časech, žádná minulost. Za tragédií, která se zde odehrála, stojí obyčejná lidská hamižnost. Maják svítil, fungoval, naváděl, ale při silné bouři neměla loď šanci. Uvízla na mělčině. Majitel lodi, který plul s posádkou, měl u sebe i manželku a novorozené dítě.

Muži z posádky přesvědčovali vlastníka, aby z plavidla odešel, byla třeskutá zima, to ale muž odmítl. Měl asi pocit, že šrot z vraku zpeněží, že jednu noc, než přijede pomoc, s lodí zůstane na moři, aby mu neuplavala. A manželka zůstala s ním. Dítě předali posádce, která je donesla do bezpečí majáku. Jak jinak - manželský pár umrzl. V tehdejším tisku se o tom psalo jako o „tragédii z hamižnosti“ a manželé byli označeni za hazardéry, kteří si za to mohli sami.

Po pár týdnech se začalo po okolí cosi šuškat. Když šel někdo na procházku, většinou s dítětem v kočárku, poblíž majáku se objevily dvě mlžné postavy. Roky plynuly a svědectví bylo čím dál více. V nejchladnějších měsících roku bylo možné tyto duchy spatřit téměř denně. Říká se, že umrzlí manželé se soustřeďují hlavně na rodiče s dítětem, ke kterému se přiblíží. Asi se jim stýská po svém, které přežilo.

Poslední svědectví je z roku 2021, kdy šel otec na procházku podél majáku a v kočárku měl malého synka. Prý se obě mlžné postavy vynořily doslova odnikud. Strachem ztuhlý otec byl ale starousedlík, o tomto jevu slyšel, takže zachoval jakýs takýs klid. Prý nahlédli do kočárku a zase zmizeli. Asi zjistili, že pán neveze jejich dítě.

Maják Point Lookout se nachází v Marylandu a funguje od roku 1830. V dobách Občanské války vedle něj stával zajatecký tábor, který založila Unie. V nelidských podmínkách bujel hlad, nemoci, valná část vojáků umírala na choleru nebo tyfus. A tak trochu tam mají zůstávat. Byly spatřeny přízraky vyhublých rozervaných mužů v cárech uniforem, jak se potulují kolem majáku. V majáku sídlil štáb zajateckého tábora a kousek od něj leží hřbitov vojáků Konfederace.

Ti podle mnoha zdokumentovaných svědectví procházejí do svých „trvalých příbytků“ třeba auty - Joseph Miller s rodinou seděl v zaparkované dodávce a dávali si svačinu, když najednou se v autě ochladilo a před jejich užaslými zraky prošel vozem voják. Mlžnou postavu sledovali na hřbitov, kde zmizela. A těchto svědectví je o mnoho víc. Senzací se stal duch Anne David, což byla strážkyně majáku - žena. Žena v dobovém oblečení bývala považována za součást historické prohlídky nebo natáčení filmů - stojí vždy dole na schodišti a na návštěvníky se dívá velice záštiplně. Pak někoho napadlo porovnat portrét Anne s ženou u schodiště a bylo jasno.

Maják Lookout láká i takzvané lovce duchů - nahrávek hlasů existují snad tisíce, hlavně v suterénu. Kroky, klepání, vše patří ke koloritu majáku, ke kterému se sjíždějí davy turistů i návštěvníků, chtivých zachytit a vidět cokoliv. A často se jim to opravdu podaří. K někomu přijde žena, která vypadá jako z masa a kostí. Jen je v dobových šatech. A dokonce na lidi mluví - hledá hrob svého milého, který padl.

Mnohokrát se stalo, že překvapení turisté oné ženě opravdu pomáhali hrob hledat, tak důvěryhodně a jaksi „živě“ působí. Pak se ohlédnou a zjistí, že je fuč. Lookout neděsí svým vzhledem, on ani jako typický maják nevypadá. Ale má spoustu velmi zvláštních obyvatel. Mrtvých.

Nádherný maják St. Augustine byl postaven v roce 1824 na Floridě. Dnes slouží jako muzeum, ale duchové správců budovy, kteří jsou už dávno po smrti, ho neopouštějí. Svou přítomnost prý dávají najevo i několikrát týdně! Neméně děsivými obyvateli majáku jsou přízračná zjevení malých děvčátek. Historii stavby totiž poznamenala série tragických a smutných nehod. Snad všichni strážci skončili špatně. A kdyby jen strážci, někdy ono „prokletí“ St. Augusitne vzalo sebou i celé rodiny.

V budově se také samovolně rozsvěcejí a zhasínají světla nebo se bezdůvodně spouští alarm. Na štěrkové cestě jsou stopy, které vedou - nikam. Stopa prostě končí, jakoby člověk odlétl uprostřed pustiny. Mnohem mrazivější jsou prý kroky, volání, povzdechy i smích, které se budovou rozléhají.

Série neblahých příhod začala správcem Alanem Ballardem, který odmítal budovu opustit, i když mu americká vláda vyhrožovala zatčením. Raději se oběsil. Peter Rasmussen, další strážce, zemřel na infarkt přímo v majáku. A už z něj nikdy neodešel. Vášnivý kuřák doutníků má po sobě zanechávat typický doutníkový odér.

Nejznámější (a také kuřácký) duch je ale správce Joseph Andreu. Při natírání majáku se mu utrhlo jištění, zřítil se, o skály se zle potloukl a ve finále se utopil. I jeho smradlavá viržinka cítí naprosto každý, bez výjimky. Nakolik je to sugesce, to už je věcí názoru. A pak tu jsou děvčata. Dcerky Elliota Pitee, který St. Augustinu šéfoval. Třináctiletá Eliza a o dva roky starší Mary v roce 1873 utonuly v blízkosti majáku při koupání. A jsou tam pořád. Hrají si, smějí se, škádlí zvědavé lovce duchů, na nahrávkách bylo jasně slyšet: „Pomoz mi, pomoz mi z vody!“ A následoval dívčí zvonivý smích.

Holky jsou v majáku pořád a dokonce vypudili dalšího (posledního) strážce, který z obav o svoje duševní zdraví raději přesídlil do blízkého bungalovu. Vyfotit obě mrtvé slečny se podařilo nesčetněkrát. Většinou jako mlžný stín, ale existují i fotografie skutečně podivné - v době dronů se podařilo pořídit snímek jedné z nich, jak se dívá dolů z ochozu. Strašidelné a opravdu krásné místo. Navíc s pár duchy, kteří odmítají odejít. A kouří a chechtají se.

I krásná Bretaň má své majáky. Jedním z nich je i Tévennec. Vody mezi ostrovem Île de Sein a pevninou, známé jako Raz de Sein, jsou pověstné zrádnými mořskými proudy. I dnes ženou lodě na skaliska menších ostrovů, které na ně v nepřehledných vodách číhají. Maják Tévennec, postavený na konci 19. století, měl být nadějí pro námořníky a světlem ve tmách, brzy si ovšem vysloužil přezdívku „Peklo“.

Maják se stal domovem 23 strážců. Zpočátku byl Tévennec zařazen do kategorie, která vyžadovala pouze jednoho správce a rok služby. Vše začalo už prvním strážcem. Henri Guezennec se na službu těšil, byl to samotář, nový maják byl nádherný. Jenže. Henri byl dohnán, doslova dohnán k šílenství hlasy. Neustálé hlasy mu našeptávaly, ať odejde, ať vyskočí, ať se zabije. Z jeho deníku vyplývá, že hlasy slyšel pořád. Bez pauzy, jen přízračný šepot.

Za rok ho našli polomrtvého a šíleného, dožil v blázinci. Jeho nástupce Gaspard Minou se tomu smál, jenže po pár dnech signalizoval, ať ho někdo přijde vystřídat, protože „mu to říkají“.

Když dorazila pomoc, Minou vypadal jako kdyby spatřil milion duchů naráz. A propíchl si uši hřebíkem, „aby je neslyšel.“

Místní měli za to, že ostrov obývá Ankou, mytologické stvoření symbolizující smrt a z ostrova sbírá duše utonulých námořníků, jejichž lodě zachytily proudy. Proto se pokusili provést exorcismus a do skal vyryli velké kříže. Francouzská vláda po těchto událostech překlasifikovala Tévennec na maják pro dva muže. Ale šepot se opakoval pořád dokola. V roce 1897 proto začala najímat manželské páry. Třeba žena nebude k zešílení tak náchylná, řekli si asi.

Jenže začalo docházet k nevysvětlitelným úmrtím. Millinerovi ztratili dceru, Ludvík a Marie-Jacquette Quéméré je následovali se svými třemi dětmi a krávou - ti vydrželi pět let. I kráva. Ale pak se nechali vystřídat, protože Ludvík se několikrát pokusil o sebevraždu. Prý mu to „poručili“.

Roparzovi zažili bouři století, která začala ve chvíli, kdy paní Roparzová rodila. Maják byl skoro zničený, Roparzová porodila, ale zešedivěla a zbláznila se. Vláda už si nevěděla rady, tak nechala v roce 1910 maják automatizovat. Pak se jeden dobrodruh Marc Pointud rozhodl na „prokletém ostrově“ 60 dní sám pobýt v rámci kampaně, která měla získat peníze na renovaci majáku. Marc se tak stal prvním obyvatelem ostrova po 100 letech, vrátil se zdravý a při smyslech. To bylo v roce 2016. Tak snad hlasy přestaly šeptat. Nebo byl Pointud nedoslýchavý?

Záhadných majáků se „svou“ pověstí a „svými“ duchy existují tisíce. Tak třeba někdy příště i o dalších. Místa jsou to jistě fascinující a zavdávají podněty k různým povídačkám a spekulacím už jen tím, jak vypadají. Osamocené vysoké výstražné stavby si o duchařské příběhy přímo říkají - jen svou existencí.

Na závěr můžeme přidat pár technických detailů:

Zdroje:

Maják Smalls – Wikipedie (wikipedia.org)

Legenda, která děsí i protřelé mořské vlky: Hlídač majáku žil měsíce s mrtvým tělem houpajícím za oknem – G.cz

Časopis Enigma

Časopis Epocha

Strašidelné majáky - fotografie a příběhy duchů (eferrit.com)

Tévennec Lighthouse - Wikipedia

Majáky opředené legendami (yachting.com)