Šílený král Karel proměnil maškarní ples v ohnivé peklo. Krutý Bál světlušek nepřežila spousta lidí

28. ledna 1393, Paříž slaví a tančí se v ulicích. Oblíbená dvorní dáma královny Isabely se potřetí vdává! Krásná Catherine l'Allemande jezdí v ulicích na alegorickém voze po boku ženicha jako princezna. Catherine milují všichni. I král! „Vystrojíme jí svatbu, na kterou nikdy nikdo nezapomene!“ šeptal vzrušeně psychicky nemocný panovník, který získal dvě přízviska - Milovaný a Šílený. Karel VI. Francouzský byl zrovna ve fázi maniakálních a překotných rozhodnutí. Impulsivní vladař povolil uzdu své fantazii a rozkázal, aby svatba byla monstrózní a nezapomenutelná.

Svatební oslavy a bankety vrcholily. Paříž byla na nohou a večer se měl konat bál. Maškarní, drahý, opulentní; plný jídla, pití, žen, tance a sexu. Inu, Francie. Karel do jeho organizace dal úplně všechno a pozval celý dvůr. Sotva se setmělo, se svými kamarády se převlékl. Karel měl velký smysl pro recesi, což by bylo sice hezké, kdyby byl duševně vyrovnaný! Jenže nebyl. Ani trochu.

Všichni byli úplně opilí a masky měli skutečně epochální. Šestici s odpuštěním pitomců nenapadlo nic lepšího než se přestrojit za divé muže. Masky to byly hezké, což o to. Jen tak trochu hořlavé. Bohužel.

Následoval incident, pro který slavný kronikář Jean Froissart (1336/1337-1405) vymyslel docela líbezný název Bál světlušek. Líbezné na něm však nebylo vůbec nic. Co se odehrálo na konci ledna roku 1393? To se budete divit!

Nejprve je ale třeba seznámit se s králem. Někdy nestačíme žasnout, jaké duševní nemoci pronásledovaly jednotlivé dynastie. V případě krále Karla mohly za jeho šílenství matčiny geny. Johana Bourbonská přinesla do rodu Valois dědičnou zátěž v podobě celé plejády nervových poruch, často naprosto bizarních a neuvěřitelných.

Johana byla už od malička depresivním dítětem a její nemoc vygradovala začátkem menstruace. Poté byla totiž neustále těhotná. A děti nestačily ani vyrůst z kolébky - umíraly jedno za druhým. Tehdejší francouzský král Karel V. v touze po dědici nenechal svou ženu na pokoji, takže to šlo s Johaniným psychickým i fyzickým stavem z kopce. Potulovala se po paláci, zpívala, tančila, měla také zálibu v jídle a zvracení. Vygradovalo to až do fáze, kdy si oblíbila tělesné výměšky, trpěla bludy, nemyla se, až se musíme divit, že to králi nevadilo a opět svou duševně chorou manželku obtěžkal!

„Stejně to zase umře,“ mávl rukou Karel V., zatímco Johana se hystericky smála. 3. prosince 1368 se pomatené ženě narodil syn Karel. K nesmírnému úžasu všech zúčastněných novorozeně čile prospívalo a nedočkalo se trpkého osudu svých bratrů a sester. „Že by to přežil?“ divil se i král. Přežil - a tím byl výjimečný.

Zprvu to vypadalo, že dynastie bude mít důstojného a normálního člena. Karel byl velice šťastné a vnímavé dítě. Usměvavý mazlíček dvorních dam rostl, občas vyvolal i úsměv na tváři své duchem nepřítomné matky, která byla opět těhotná. Jak jinak. Další potomek se také dožil dospělosti - jmenoval se Ludvík Orleánský.

Zdravé soupeření obou bratrů se změnilo v neskutečnou řevnivost. V dospělosti si dělali jeden naschvál za druhým. V roce 1380 Karel nastoupil po otcově smrti na francouzský trůn. Jenže mu bylo teprve dvanáct let, takže za něj vládli jeho strýčkové. Poručníci mladému králi vybrali adekvátní nevěstu a v roce 1385 následovala veselka. Karel VI. byl lidově řečeno pro každou srandu, uspořádal proto obrovskou oslavu pro prostý lid, který svého mladičkého krále zbožňoval.

Jeho manželkou se stala Isabela, jediná dcera bavorského vévody Štěpána III. Isabela moc krásy nepobrala - mezi poddanými se jí začalo přezdívat Prasnice. Příšerná přezdívka francouzské královny nedala spát Karlovi, který už v té době začal „dělat blbosti“. Plíživě u něj začínala hotová přehlídka nesmyslů a neuvěřitelných bludů. Tehdy se v přestrojení vydal mezi prostý lid, kde v putykách a brlozích vyzvídal, co si poddaní myslí o královně. Byl tak neodbytný a plácal takové hlouposti, že dostal strašným způsobem přes ústa. Do paláce ho museli přinést, protože zůstal v bezvědomí. A to byl teprve začátek.

Karel VI. vyváděl skutečně bláznivé věci. Za nic z toho samozřejmě nemohl, ale jeho jurodivé kousky jsou přinejmenším bizarní. Nové výzkumy naznačují, že Karel mohl trpět schizofrenií a bipolární poruchou souběžně. Jenže to zřejmě ani zdaleka nebyly jeho jediné diagnózy. Karel byl pochodující učebnicí psychiatrie. Střídaly se u něj epizodické záchvaty mánie a deprese, někdy byl „přítomen“ v realitě, jindy naopak zcela realitu opustil. Co Karel VI. tropil, že jeho šílenství sáhodlouze zaznamenávaly kroniky?

Pokud jste ještě neslyšeli o tzv. Skleněném bludu, vězte, že to byla skutečně nevšední utkvělá představa, která pronásledovala nejen zatížené šlechtice, ale i prostý lid. Sklo bylo ve středověku artiklem drahým a lidé si jej považovali - až se někdo ze skla prostě pomátl. Okolo 15. století byl Skleněný blud hojně rozšířen - postižený se obával či věřil, že je jeho tělo nebo část těla ze skla. Zaznamenáni jsou i nešťastníci, co byli přesvědčeni, že mají skleněný zadek, ruce, nohu, hlavu; princezna Alexandra Bavorská dokonce propadla iluzi, že spolkla skleněný klavír.

Nejslavnější člověk historie, který Skleněným bludem trpěl, byl právě Karel VI. U něj to bylo zvláštní: měl tento pocit jen někdy. Občas. Když propadl této bizarní halucinaci, trávil celé dny i týdny v posteli, aby se nerozbil. Utkvěle věřil tomu, že jeho tělo je skleněné. Dvořané mu museli zhotovit speciální oblek, jakousi monstrózní konstrukci, která byla vyztužená obručemi. V tomto obskurním postroji Karel VI. mohl chodit, ale nikdo se ho nesměl dotknout, aby se jeho skleněné tělo neroztříštilo.

Kdyby v době panování Karla VI. Šíleného existovala psychiatrie na vysoké úrovni, odborníci by patrně krále považovali za hotovou studnici psychických nemocí, které se podařilo pojmenovat až v novověku. Další diagnózu tohoto vskutku nevšedního vladaře odhadují psychiatři jako tzv. Capgrasův syndrom. Iluze dvojníka je děsivá duševní nemoc. Jednoho rána se probudíte a shledáte, že vám vyměnili blízké lidi za dvojníky. Ti vypadají jako oni, chovají se jako oni, ale nejsou to oni. Nevíte proč, nevíte jak, nevíte kým, ale víte to.

Utkvělá představa ničí životy nemocných - jak přesvědčíte svou ženu, že není vaše žena? Nebo že vám někdo vyměnil dítě? Karel VI. epizodicky trval na tom, že jeho Isabela není tou Isabelou, kterou si vzal. Vypadá stejně, ale není to ona. V tomto bludu odmítal s manželkou spát, i když jejich intimní život byl velice bohatý. Král prý „mohl“ několikrát denně - a o vyhovujícím sexu prapodivného páru svědčí i úctyhodný počet společných potomků - 12, z nichž se dospělosti dožily jen tři děti.

Když tato iluze vyměněné dvojnice trvala dlouho, Isabela si našla spousty milenců. Aby nestrádal, přivedla mu osobně prostitutku jménem Odette ze Champdivers. Můžeme jen nevěřícně zvednout obočí: „To se tak někdo má!“ řeknou si mnozí. Jenže Karel sice s touto kráskou spal, ale zároveň toužil po své švagrové Valentině. Dokonce ji měl několikrát dostat do postele - snad aby měl bratříček Ludvík ještě větší důvod ho zabít!

Objevila se u něj i Prosopagnosie: bizarní neurologické poruše se říká Obličejová slepota. Král nepoznával lidi, nerozeznal jejich tváře. „Kdo na mě hovoří, kdo to je? Což nemůžete sejmout tu odpornou masku!“ sténal dle kronik a držel se za hlavu. „Oči si chci vypíchnout, sejměte masky! Hlupáci!“ řval na své známé, na konkubínu, na bratra - jednoduše je nepoznal. Viděl místo obličejů strnulé kožené masky bez úst, bez očí. Opravdu děsivé. Ani se nemůžeme divit, že se jeho přízvisko časem změnilo: z krále Milovaného byl král Šílený.

Další neuvěřitelný záchvat šílenství propukl u krále Karla VI. dne 5. srpna 1392 při tažení do Bretaně. Znenadání zastavil koně, rozhlédl se, objížděl své druhy, kteří s ním táhli do boje, známé vojáky a věrné dvořany. Najednou se mu před očima proměnili v cizí lidi. „Usoudil, že se ocitl uprostřed nepřátel, že je uprostřed bitvy. Nepoznal své blízké. Zuřil, řval, že byl zrazen, že ho prodali,“ uvádí web ULTC.com. Rozháněl se mečem na všechny strany, dokud ve zběsilém stavu totálního bláznění neusmrtil čtyři své blízké druhy.

Rozsekal je na kousky. Jen tak tak se zarazil před bratrem Ludvíkem Orleánským - toho jen lehce zranil. A zase se probral. Pak plakal, prosil o prominutí, žalem se celý svíjel. Je to hrozná představa - Karel VI. často do podobných depresivních stavů upadal, protože si velice dobře uvědomoval, že zase něco vyvedl. Nemohl za to. Bohužel pro něj i jeho kamarády už bylo pozdě. Po epizodách mnohdy krvavého „řádění“ král potlačil svou osobnost. „Já nevím. Kdo jsem? Jak se jmenuji?“ ptal se zrcadla před zraky zděšených rádců a dvorních dam. „Nepoznávám se. Já že jsem král? Co to povídáte?“ smál se upřímně.

„Popřel realitu tím, že vymazal svou osobnost, na chvíli přestal existovat, aby zakopal do svého podvědomí věc, na kterou nechtěl vzpomínat. Obranný mechanismus, který známe i dnes, traumatický syndrom, Mílový pohled, častý u vojáků, depersonalizace… Král Karel byl skutečně jako matrjoška. Sotva se oloupala jedna vrstva psychické poruchy, objevila se druhá. A další a další. Byl nevyzpytatelný. A nejhorší je, že to velice dobře věděl. Musel strašně trpět, když prozřel,“ říká psycholog Jan Roubal, který se o dějiny zatížených dynastií a rodů dlouhodobě zajímá (viz článek o králi, který uhořel v kořalce).

„Zcela jasná kombinace schizofrenie a narcistické poruchy osobnosti…“ shodují se odborníci při popisu dalšího Karlova bláznění. Je to až neskutečné. Usmyslel si totiž, že je svatý Jiří. Ztotožnění se s nějakým mučedníkem, Ježíšem či Bohem bývá časté právě u pacientů se schizofrenií i u různých syndromů typu Jeruzalémský syndrom apod. Jenže Karel byl ve Francii, nikam necestoval a zbláznil se ze dne na den. O všem podrobně informovala ve svých spisech instance nejvyšší - papež Pius II., který byl ve funkci za Karlova pozdního života. Ve své autobiografii popisuje nejen jeho Skleněný blud, ale i setkání se „svatým Jiřím“.

Karel VI. se Jiřím stal. Sedm měsíců se nemyl. Po otázce Proč? přišla jednoduchá a logická odpověď: „Už jste viděl, aby se svatý myl?“ Je to až trpce úsměvné: Karel byl velmi pohotový a bezesporu inteligentní muž. O to tragičtější to celé je. Po zavolání papeže, který se snažil Karlovi jeho blud rozmluvit, byl Karel/Jiří dokonce sarkastický: „Vy nejste rád, že mluvíte s tím, kdo dlí na nebesích? A jak mi to říkáte? Jsem svatý Jiří!“ Dokonce papeži oznamoval, že si „zahrává“. Panovníkův osobní zápach vyháněl lidi z paláce; když v létě cestoval se svou družinou po svých zámcích, zápach z vozu byl cítit po všech vesnicích.

Hrdě kynul davům v plesnivém rouchu pokrytý zaschlou vrstvou špíny, která z něj opadávala v pruzích. Celý svatý Jiří! A když se tento panovník rozhodl uspořádat bál, nemohlo to dopadnout jinak než průšvihem strašidelných rozměrů.

A nyní se k němu konečně dostáváme. Je chladný lednový večer roku 1393, Paříž slaví svatbu dvorní dámy a pozvaní šlechtici se ve svých budoárech maskují. Cokoliv bláznivý panovník i ve chvílích jasné mysli organizoval, dopadlo vesměs jako orgie ve starém Římě. Alkohol tekl proudem, všichni jen tančili, svlékali se nebo souložili; lidé byli vděční za každé povyražení a maskovaný houf mířil do paláce. Kronikář Jean Froissart neuvedl přesné místo, kde se v Paříži Bál světlušek odehrál: byl to buď palác Saint-Pol nebo Château de la Reine Blanche.

Zbytek je zaznamenán do puntíku, takže zcela jistě víme, jak osudná událost proběhla. Lidé tančili a navzájem se popichovali, těšili se na půlnoční odmaskování; ven vybíhaly dvojice za účelem rozkošnických radovánek - a hlavně se mohutně chlastalo. Král a jeho kamarádi měli připravené půlnoční překvapení. Už notně opilí bratři Charles a Hugo de Guisay spolu s hrabětem Jeanem de Joigny, Yvainem Foixem, Ogierem de Nantouillet a Aymardem de Poitiers se s Karlem za mohutného řevu a maniakálního povzbuzování přestrojili za divé muže.

Masky měli vymakané, což o to. Pomazali se smolou, obalili lněným plátnem, znovu mázli smolu, přilepili do ní peří a koudel - a to i na hlavě. Nebyli absolutně k poznání: Karel VI. Francouzský Šílený mlaskl a konstatoval, že vypadá jako opravdový divý muž, jako něco, co zrovna vylezlo z bažiny ve strašidelném lese. Spokojeně si přihnul kořalky a převlek byl završen vskutku geniálním vynálezem - šest ožralých mužů v kostýmu, který byl extrémně hořlavý, se k sobě připoutalo řetězem kolem kotníků.

O půlnoci byly zhašeny všechny pochodně, louče i svíce, které dosud osvětlovaly křepčící (nyní už polonahé a otrhané) maškary. Do nastalého ticha král a jeho přátelé vhopkali s šíleným řevem doprostřed sálu, kde naráz zavládlo konsternované ticho. „Podle Froissarta byli lidé zděšeni, skutečně vyděšeni. Mysleli si, že tam vtrhli nějací divoši. Dokonce pár dam omdlelo. Pohled to musel být zvláštní - křičelo se hrůzou, že přišli lupiči. Diví muži zatím ryčeli, halekali, chrastili řetězy a napadali návštěvníky plesu. Brali do náruče ženy. V tu chvíli přišel Ludvík Orleánský s pochodní v ruce.“ popisuje Jan Roubal.

Dodnes se neví, jestli chtěl bratra (konečně) chladnokrevně zavraždit nebo jak později vypovídal sám Ludvík - myslel si, že to jsou opravdoví loupežníci, kteří přišli vyrabovat ples. Tohle se totiž občas stávalo. Organizované bandy pobudů z pařížského podsvětí drancovaly v přestrojení na plesech, počkaly si na závěr, až budou všichni na mol - a kradlo se ve velkém.

Ludvík si teorii o loupežné bandě neověřil a s pochodní se přikradl k maskovaným postavám. „Mohlo jít o omyl, o přiblížení pochodně blíže, než bylo záhodno. Nebo o úmysl Ludvíka Orleánského. Ten totiž na ples dorazil později se svým strýcem, vévodou z Berry. Ten prý se chtěl podívat, kdo je pod maskou a Ludvíkovi pokynul, aby přiblížil pochodeň,“ popisuje víceznačně Jan.

Šest divých mužů okamžitě „blaflo“. Radostný ryk se měnil v bolestné vytí, muži hořeli jasným plamenem a potáceli se po sále sem tam, čímž zapalovali těžké drapérie na oknech a šaty přítomných dam. Kvůli řetězu se nemohli oddělit.

Král byl zachráněn duchapřítomnou vévodkyní z Berry. Karlova teta neváhala a přehodila přes plápolajícího panovníka svou těžkou modrou sukni. Utrpěla sice pár popálenin, ale oheň byl udušen. Ostatní však hořeli dále. Ogier se z prokletého řetězu vysvobodil a skočil do kádě se splašky:

„Kronikář tvrdí, že to byla špinavá voda od nádobí ve velkém škopku, ale podle mě je to hloupost. Spíše nechtěl naznat, že to byly ve skutečnosti jednoduše fekálie. Zkrátka skočil šipku do sudu s močí. Pánové rozhodně neodbíhali konat potřebu ven, k tomu byla přistavena velká nádoba. Ogier z Nantouillet měl štěstí a uhasil se. Ostatní hořeli přímo před očima krále, který si pomalu uvědomoval, že za vše může on.“ vysvětluje pan Roubal.

Čtyři nejbližší přátelé Karla VI. hořeli téměř půl hodiny, než se je podařilo uhasit. Sluhové strhali drapérie, váleli se po divých mužích, čímž jim působili další a další zranění a bolesti. Všichni čtyři zemřeli na popáleniny jeden po druhém ve čtyřech následujících dnech.

A nebyli to jediné oběti. „Podle jedné z teorií zemřeli další lidé. Popáleniny utrpěli snad všichni přítomní, lékařská péče byla mizivá. Po Bále světlušek se mezi zúčastněnými rozšířila řada infekcí, smrt následovala smrt, pár dam dle všeho zemřelo na srdeční slabost. Kolik lidí měl neslavný bál na svědomí, to už nikdo nezjistí. Byla tam přítomna celá tehdejší francouzká šlechtická elita. Kdo z nich předčasně zemřel na „vyděšení“ a následky bálu, to si netroufám odhadovat.“ dodává Jan Roubal

Král po Bále světlušek propadl opět bláznění. Není divu. Vyčítal si strašnou smrt svých druhů, poddaní už toho také měli dost a hrozila revoluce. Lidé vyšli do ulic. Když mohl král takto hazardovat s životy šlechticů, co by asi udělal s nimi! Báli se. Měli ho rádi, tolerovali jeho bláznění, ale tohle už bylo moc. Hněvali se nejen na Karla, ale i na Ludvíka. To byl veřejný nepřítel číslo jedna. Poddaní se dohadovali v ulicích: Chtěl ho zabít? Nechtěl? Nešťastná náhoda? Uděláme něco? Je to blázen! Ale je nebezpečný? Nebo není?

Nakonec vše utichlo a král ulehl. Jeho únik před krutou realitou spočíval v opětovné proměně jeho lidského těla ve skleněné. Pak zase nepoznával okolí. Sedm měsíců trvalo než král Karel VI. Francouzský „přišel k sobě“. A od té doby to s ním šlo jen z kopce. „Král ničí po celém paláci své vlastní erby a předvádí přitom oplzlé tance,“ zapsal si dvořan Michel Pintoin atmosféru, která následovala v letech po Bále světlušek. Ludvík vybudoval kapli, kde se každý den sloužila mše na památku čtyř uhořelých mužů. Asi chtěl odčinit svou vinu.

Bláznivý král zemřel na neznámou infekci 21. října 1422 ve věku 53 let v Paříži. Lidé přišli svého panovníka vyprovodit - pohřbu se účastnilo přes osmnáct tisíc lidí. Karel VI. je pochován v bazilice Saint-Denis. Část francouzské šlechty se po králově skonu postavila na stranu dauphina Karla. Anglická vojska byla nakonec ze země vyhnána a dauphin byl roku 1429 oficiálně korunován v Remeši jako francouzský král Karel VII.

Bál světlušek se stal inspirací pro mnoho umělců, například Edgar Allan Poe a jeho povídka Skokan. Král Karel VI. Šílený/Milovaný byl bezesporu jedním z nejzvláštnějších panovníků v dějinách. Popisy jeho duševních výstřelků jsou dodnes neuvěřitelným vhledem do osobnosti nemocného krále. V dnešní době by se zřejmě dočkal adekvátní léčby - ve čtrnáctém a patnáctém století nic takového možné nebylo. Bohužel pro něj.

Díky dochovaným zápiskům jsme mohli alespoň nahlédnout do doby panování člověka, který to neměl v hlavě v pořádku. Dlužno dodat, že ani zdaleka nebyl sám. Nejen v historii, ale i v časech novodobých. Bohužel.

Zpracováno podle: Jan Roubal rozhovor, Bál světlušek, Kabinet kuriozit, Dotyk, ULTC.com, Vitalia.cz, iDNES.cz, Karel VI. Francouzský (Milovaný, Šílený), Bál světlušek a šílenství jednoho krále, Bal des Ardents, a trocha autorské invence :-)