Král, který uhořel v pytli s kořalkou: krutý Karel se kurýroval alkoholem, omylem ho zapálila služka

Pamplona, Španělsko. Píše se první den roku 1387. V paláci je zima a vládne tam ponurá atmosféra plná strachu. Sloužící se po sobě významně dívají a přemýšlí šeptem: „Bude dnes král v lepší náladě? Nebo mu nová léčba nepomůže a zase nás všechny zbije?“ Obávaný Karel II. Navarrský, čtyřiapadesátiletý záštiplný a krutý muž, se totiž uchýlil do své komnaty, kde mu byla aplikována nová léčebná terapie. Tedy, léčebná… Šlo spíše o další zoufalý pokus nešťastných ranhojičů a mastičkářů, kteří už si nevěděli rady.

„Musíte mi vrátit mou sílu! Abych mohl být opět mužem!“ řval na ně Karel. Nikdo si mu netroufal říct, že je na vše pozdě. Vyžilý král s největší pravděpodobností trpěl nějakou strašnou pohlavní nemocí. „Nemocen z neřesti svých zvyků upadl do takového rozkladu, že nemohl užívati údů svých,“ zní líbezný opis toho, že Karel II. Navarrský byl impotentní, nemohl chodit, všechno ho bolelo a měl po celém těle vředy.

„Ale nyní by to mohlo zabrat!“ To si možná říkal král, který pro své intrikánství, podlost, úlisnost, nafoukanost a krutost vyfasoval přízvisko Špatný (Zlý). Choval se opravdu strašně. A strašně také skonal. V jeho případě se do puntíku naplnilo ono známé pořekadlo o Božích mlýnech. Vládce maličkého Navarrského království, které leží v severovýchodní části dnešního Španělska, odkýval novou „léčebnou proceduru“, zavolal služebnou…

Po chvíli se palácem rozlehl děsivý řev. Řval král, řvala mladá služka, v dosud tmavých a pochmurných komnatách se na stěnách roztančil odlesk mohutných plamenů, palácem se šířil pach spáleného masa a sluhové stáli. Stáli a čekali. „Už se na to pánbůh nemohl dívat,“ řekl jeden komorník druhému. Za chvíli bylo po všem - i po Karlu II. Navarrském, který zcela nedůstojně uhořel zašitý v pytli. Věru, zvláštní byly skony panovníků, ale ten Karlův patří mezi ty nejhorší. A hrozná byla i jeho povaha.

Budoucí král Karel II. Špatný (francouzsky: Charles, španělsky: Carlos, baskičtina: Karlos) se narodil 10. října 1332 v Évreux jako syn Filipa III. a Johanky II. Navarrské. A už od útlého věku to byl prostě a jednoduše hajzlík. Výrostek, který využíval všechny okolo sebe. Byl slizký, vycítil a využil slabosti druhých, vydíral, žaloval, donášel - a když někoho zničil, tak byl šťastný.

„Mohl to být psychopat nebo sociopat, spíše se přikláním k tomu, že byl Karel II. Navarrský prostě zlý. Povahu měl dle dobových pramenů opravdu křivou, jak se říká. Známe takové lidi i z naší doby. Najdeme je hlavně v politice,“ usmívá se poněkud útrpně psycholog a učitel Jan Roubal, který se o osobu tohoto krále dlouhodobě zajímá. Karel byl vychováván ve Francii až do chvíle, kdy byl v 17 letech prohlášen králem Navarrského království. To ale mělo pro ambiciózního Karla nulovou hodnotu, pohrdal jím, a většinu času trávil ve Francii, kde intrikoval jak mohl, aby se dostal k něčemu většímu.

Dlouho doufal v uznání svého nároku na francouzskou korunu, jenže jeho bratranci z Valois ho kulantně řečeno poslali někam i s trůnem. Rodinné spory byly ústředním tématem událostí v Evropě čtrnáctého století. Byla to doba stoleté války - série válek mezi anglickým rodem Plantagenetů a francouzským rodem Valois o francouzský trůn. Karel II. Navarrský se zatvrdil. Vzteklý a povahově opravdu ničemný panovník by si mohl žít dobře, vlastnil mimo Navarrského království i rozsáhlé pozemky v Normandii, ale chtěl víc a víc. Vzal si za manželku Johanu, dceru tehdejšího francouzského krále Jana II. Doufal, že se po zádech svého mocného tchána vyšplhá co nejvýše. Jenže se mýlil.

To už se svým bezprecedentně hnusným chováním stal tak neoblíbeným nejen mezi poddanými, ale hlavně mezi šlechtici, že se mu začalo říkat Karel Špatný. „Je toho hodně, člověk musí znát všechny historické souvislosti (srozumitelné shrnutí role Karla Špatného v dějinách je například na webu History Collection), aby plně pochopil zákeřné Karlovo chování. Upsal by se i čertu v touze po moci. Dělal jednu hloupost za druhou, vždy se s někým spolčil, osnoval královraždu, vraždu dauphina, k Angličanům přebíhal, kdy se mu hodilo, bez slitování ničil oblíbence krále, byl mocichtivý, chtěl území, majetek, byl to hotový dvojitý agent. Bohužel pro něj.“ vysvětluje Jan Roubal.

Karel už měl tak otřesnou pověst, že s ním nikdo nechtěl mít nic společného, málem přišel i o Navarrské království. Spiknutí a podrazy, nic jiného neznal. Nakonec byl Karel Špatný terčem posměchu celé Evropy. Z obávaného podrazáka se stala směšná figurka. „Zbídačil své království naprosto zbytečně, sám sebe vyřídil natolik, že sice neustále snoval nějaké pomsty, ale všechno to už bylo jen v jeho hlavě. Skončil úplně sám na okraji společnosti. Ale jeho lidé se ho pořád báli, byl nevyzpytatelný. Hlavně byl nemocný. Myslím, že později trpěl nějakou duševní chorobou nebo degenerací mozku způsobenou (zřejmě) pohlavní nemocí,“ uzavírá doktor Roubal.

Velké finále života krutého panovníka se přiblížilo. Záštiplný Karel se totiž v soukromí rozhodně nešetřil. Podobně jako využíval a intrikoval v politice, i na poli milostném za ním zůstávala jen spoušť a zmar. V té době sice nikomu nezáleželo na nějakých citech, násilí bylo na denním pořádku, ženy neměly absolutně žádná práva, ale Karel byl vysloveně úchylný. S manželkou měl legitimních sedm dětí, kolik mu ale běhalo po celé Francii a Španělsku levobočků, to už nikdy nikdo nezjistí.

Ženy znásilňoval na potkání, žádná před ním neutekla a jeho intimní praktiky patřily spíše do učebnic o sadismu a jiných sexuálních úchylkách. Nikdo s tím ale nemohl nic dělat, byl to král a hotovo. A to Karel Zlý moc dobře věděl. Když začal ke své hrůze zjišťovat, že „už mu to nejde“, rozzuřil se ještě víc - byl schopen neskutečného násilí sexuálního charakteru. Pak se přidaly jiné zdravotní problémy: král nemohl pořádně chodit, osypal se, na těle měl různé vyrážky a rány, otékal.

Strachem „podělaný“ tyran si volal do Pamplony všemožné odborníky z celé Evropy, ale málokdo skutečně dorazil - jeho pověst ho předcházela po celém světadílu a všichni se na něj raději vykašlali. „Ať raději zemře. Stejně nic dobrého nikdy nikomu neudělal,“ zněl cynický (ale zcela logický) verdikt lékařů na francouzském dvoře.

Přesto se někteří odborníci té doby nechali uplatit a střídali se u lůžka bědujícího krále jako apoštolové na orloji. Pouštělo se mu žilou, byl mazán různým „sajrajtem“, probíhalo vykuřování nebo přikládání pijavic; Karel pil všelijaké tinktury a výtažky z jedovatých bylin, po čemž mu bylo ještě hůř. Když se vzpamatoval, vyhnal z komnat lékaře i sluhy bičem, aby vzápětí zase v mukách padl na postel. Dokonce tak zkrotl, že začal prosit, což bylo u něj opravdu neobvyklé: „Což není žádný lék, který by mi navrátil mou bývalou sílu?“ hulákal podle Froissartových kronik král, který „dojel“ na svůj prostopášný život plný podrazů a zášti.

Jeden z lékařů mu odpověděl, že by vyzkoušel lék experimentální ku navrácení vyschlé mízy životní. Když se Karel dozvěděl, že se jedná o alkohol, byl zprvu nadšen, ale pak začal na lékaře řvát: „Vždyť piju co teče a je mi pořád hůř!“ Nějak tak. Karel II. Navarrský totiž ke všem svým neřestem přidal ještě nadužívání alkoholu: lil do sebe víno po litrech, pálenkou a kořalkou také nešetřil, takže časem zežloutl jako citrón a otekl jako balón. Evidentně to nebyla jen pohlavní nemoc! Lékař ale zuřícího krále zarazil:

„Karel Špatný, který upadl do takového rozkladu, že nemohl používat svých údů, poradil se se svým lékařem, který nařídil, aby ho zabalili od hlavy až k patě do lněného plátna napuštěného brandy, aby v něm byl uzavřen až po krk jako v pytli.“ popisuje kronikář Francis Blagdon. Karel II. si nechal vysvětlit, jaká blahodárná procedura ho čeká - lékař mu namluvil, že alkohol vytáhne z těla všechny neduhy špatné a hlavu pomazanou trápící, načež rychle opustil brány královského paláce. Asi věděl proč.

Život Karla II. Navarrského se totiž nachýlil ke konci a jeho smrt se stala předmětem mnoha ilustrací, lidových písní, jarmarečních vyprávění i karikatur. Nic takového se snad ještě žádnému králi nestalo, byť i v tomto případě existuje několik verzí. „O tom, jak se to celé seběhlo, píše několik různých autorů i kronik. Tyto verze se od sebe zase tolik neliší, jde o detaily - způsob zapálení nebo doba smrti. Nakonec se uvádí jedna jediná, které věřím, takto se to zřejmě opravdu stalo,“ vypráví Jan Roubal.

Tedy v kostce: ohnivý skon chorého krále nastal 1. ledna 1387. Během dne služebnictvo ušilo onen pytel z lněného plátna, jakýsi kokon, na jehož výrobu král dohlížel. Byl najednou jako znovuzrozený, protože se mu to líbilo - vše, co jen zavánělo alkoholem, považoval za dobrou věc. Navíc mu jeho důvěrník prozradil, že tyto zábaly jsou velkou módou. Kde to vzal, to těžko říct, zřejmě mu chtěl jen polichotit a zalíbit se mu - podle českého přísloví vrána k vráně sedá, však to známe. Konečně byl „spacák“ pro krále připraven.

Měl v alkoholovém zábalu spát, protože v noci prý působí lépe. Karel tomu všemu věřil, dozoroval namáčení kokonu do kořalky (zde se někdy uvádí víno smíchané s kořalkou nebo lihem, takzvaná "vodička života"), aby nakonec ulehl nahý na rozprostřené plátno. To bylo tak nasáklé alkoholem, že z něj doslova crčel. Zbývalo jediné - zašít krále do jakési kukly, aby kořalka pokryla celé jeho zbídačené tělo. Služky se hádaly, žádná na sebe tento úkol nechtěla vzít, ženy se Karla bály jako čerta, ale nakonec starší služebné z nadřízeného postavení poručily jedné dívce.

Mladičká služka si povzdychla, vzala si krejčovský košík a odebrala se do komnaty krále, který už netrpělivě „buzeroval“ sluhu. „Je mi zima, roztop pořádně ten oheň, nalož krbu, nakrm ho!“ křičel na komorníka, který přikládal jedno poleno za druhým. Zimnice cloumala celým tělem krále, alkohol v otevřených ranách pálil, Karel II. Navarrský zuřivě klel a nadával. Křičel na švadlenku, ať už ho rychle zašije, aby to měl za sebou. To byla pravda - brzy už to měl skutečně mít za sebou - a to s plnou parádou, řečeno ironicky!

Děvče začalo šít, velkou jehlou zručně obalovala láteřícího krále od nohou nahoru, až stvořila skutečný lněný pytel. Králi koukala z obalu jen hlava, služtička udělala pár posledních stehů a zarazila se. Před jehlou byl Karlův krk. Velice opatrně proto zatáhla za jehlu, píchla do plátna, ruce se jí smekaly po vlhkém povrchu a celá se klepala. Bála se, že ho bodne do krku, což by se rovnalo rozsudku smrti. Navíc jí bylo zle - výpary alkoholu byly nadmíru silné, dívce se točila hlava, konečně, konečně byl pytel pro krále hotov!

Pevně zašitý ve svém alkoholickém pyžamu si panovník položil hlavu na podušku, ale něco mu vadilo pod bradou. „Je tam nitka! Zbytek nitky! Lechtá mě to! Okamžitě to ustřihni!“ rozkřičel se zase pacient. Dívka sáhla do košíku, ale nenašla žádné nůžky ani břit. Ukousnout - to by nešlo, tlustou režnou nit by zuby nezdolaly. Navíc jí bylo odporné se naklonit k páchnoucímu vladaři tak blízko. Oheň! dostala epochální nápad mladá služebná. „Upálím to a bude to hned,“ pomyslela si. Asi již každý rozumí. Prostoduché mladé děvče vzalo svíčku, přiblížilo plamínek k cancourku nitě…

Sešitý král neměl nejmenší šanci. Alkohol vzplál během jedné vteřiny, dívka křičela, on křičel, okamžitě chytila celá postel a švadlenka vyběhla z hořící komnaty, kde už plameny olizovaly strop i nebesa postele. Nikdo nehasil. Komorníci a členové dvora jen čekali, až utichne křik krále, který uhořel zaživa v pytli s kořalkou. Karel Špatný skončil příšerně. A nikdo to sice nepřiznal, ale vlastně se všem ulevilo.

„Úlevu cítil každý, to je jistě pravda. I když lidé byli bohabojní, měli s Karlem ty nejhorší zkušenosti. Podle všeho skonal velice rychle, takový žár nemohl přežít. Snad kdyby bylo plátno suché… Další verze, které ale osobně moc nevěřím, popisuje, že král žil těžce popálen ještě 14 dní a během nich se smířil s Bohem, církví, s lidem. A přijal u smrtelné postele biskupa i poddané, tiskl si s nimi ruce a vyzpovídal se. To je hloupost. Ve čtrnáctém století těžce popálený člověk neměl žádnou šanci přežít, natož ještě mluvit s lidmi a zpovídat se.“ říká Jan Roubal a pokračuje:

„Spíše je tento popis tzv. moralizující, to znamená, že kronikář či autor chtěl naznat, že král se polepšil. Utrpení ho napravilo a zemřel smířen. Tohle mělo prostý lid varovat před životem v hříchu, upomínalo to na Boha. Podívejte se, i takový tyran se tváří v tvář smrti polepšil a vešel do náruče našeho Pána. Něco na ten způsob. Také se říkalo, že chytil jako pochodeň od ohně v krbu, od zakutáleného uhlíku. Je to možné. Ale verze o hloupé švadlence zní líp,“ uzavírá učitel své vyprávění.

Strašidelný skon strašidelného krále vešel do dějin jako varovné memento: budeš zlý, podlý, hříšný a hnusný intrikán se zálibou ve vraždění a násilí? Podívej se, jak můžeš skončit!

Zašitý v alkoholem nasáklém pytli a spálený na troud - jako král Karel II. Navarrský!

Zpracováno podle: History Collection, Pan Jan Roubal - osobní rozhovor, Libcom.com, ati.com, Froissart , Karel II. Navarrský, Epocha Plus, časopis History Revue, Dotyk

Děkuji panu Roubalovi za spolupráci při vzniku textu