Řeckého krále pokousaly opice, zemřel v mukách na sepsi. Zachránila by ho amputace, lékaři zaváhali

V historii lze nalézt spoustu záznamů o neskutečných způsobech skonu osob s „modrou krví“. Jako kdyby zubatá šlechtice přímo provokovala a vychutnávala si je. Kuriózní úmrtí „hlav pomazaných“ jsou někdy až k smíchu, z jiných naopak zamrazí. Zoufalé tragédie potkávaly muže i ženy, panovníky i královny - a nad stylem, jakým odešli ze světa, se až tají dech.

Například siamská královna se utopila. Samo o sobě je to děsivé, ale Sunanda byla navíc těhotná a voda se zavřela i nad její maličkou dcerkou. A aby to bylo ještě hrůznější, mohly být obě (vlastně tři i s nenarozeným dítětem) zachráněny, nebýt jednoho bláznivého zákona, který zakazoval prostému lidu sahat na příslušníky dvora. Královna se utopila, jelikož ji nikdo nesměl podat pomocnou ruku a vytáhnout ji z vody - vystavil by se tím trestu smrti.

Čínská císařovna skončila ještě hůř - krásnou Wanrong vozili komunističtí povstalci v kleci jako atrakci a nebohá žena zemřela hlady v louži svých tělesných výměšků. V Koreji pro změnu řádil šílený princ Sado, což byl masový vrah, který svému královskému otci pod nosem likvidoval poddané a jejich těla házel do studní. Sado měl konec vskutku kuriózní: byl zaživa pohřben v truhle s rýží, kde umíral dlouhé dny. Klepal a klepal, až klepání přestalo a s ním i život prince Sada.

Dějiny jsou neúprosné a panovníky i prince historie rozhodně nešetřila. Krásný mladý řecký král Alexandr I. zemřel ve věku 27 let po třiadvaceti dnech nesmírného utrpení způsobeného ochočeným makakem berberským. Pohledný Alexandr byl snad jediný panovník na světě, kterého zabila opice. Jaký byl jeho krátký život a tragická smrt?

Druhý syn krále Konstantina I. a jeho manželky královny Žofie se narodil 1. srpna 1893 a dostal jméno Alexandr (řecky: Αλέξανδρος, Alexander, Aléxandros). Budoucí panovník spatřil světlo světa v letním paláci Tatoi na okraji Atén. Vyrůstal v nadmíru krásného mladého muže, který žil velice lehkovážně. Svého bratra Jiřího neustále provokoval - zatímco se učil nebo studoval, Alexandr před ním provokativně kouřil, proháněl hezké služky a přiváděl k šílenství svou důstojnou matku.

Další sourozenci, Pavel, Irena a Helena, svého extrovertního a potrhlého bratra milovali, i když dělal jednu vylomeninu za druhou. Zapálil hernu v paláci, málem z rozpustilosti zabil maličkého Pavla, když „rejdoval“ s jeho kočárkem tak divoce, až mu ujel a skončil pod srázem v trní. Ochrannou ruku nad Alexandrem držela babička Viktorie. Konec bezstarostného mládí aristokratického floutka přišel s nástupem na vojenskou akademii, kde prokázal velké hrdinství v bojích během balkánských válek. Ukázalo se také, že je Alexandr manuálně velice zručný. Miloval automobily, byl snad vůbec prvním Řekem, který vlastnil vůz.

Ke trůnu se dostal jako slepý k houslím. Jeho táta král Konstantin I. se v době první světové války střetl s předsedou vlády. Eleftherios Venizelos se s králem přel, jestli se má Řecko podílet na bojích, nebo zůstat neutrální. „Mocnosti Dohody a stoupenci Eleftheria Venizelose vytlačili krále Konstantina a jeho nejstaršího syna, korunního prince Jiřího, do exilu. Nový král, který neměl žádné skutečné politické zkušenosti, byl Venizelisty zbaven svých pravomocí a v podstatě uvězněn ve svém vlastním paláci. Venizelos, jako ministerský předseda, byl faktickým vládcem s podporou Dohody,“ uvádí se v článku webu RoyalCentral.uk.

Alexandr byl korunován v roce 1917, bylo mu třiadvacet let a fakticky byl tzv. Loutkovým králem. Neměl žádné pravomoci, první rok jeho panování se nesl ve znamení cest na frontu, kde podporoval vojáky. V zemi zatím rozhodoval předseda vlády. Jak jinak. Venizelos úřadoval i v paláci, odkud vyházel zbytek panovnické rodiny, donutil je odejít do exilu, zlikvidoval spojence mladého krále a vládl Řecku sám. A navíc byl na Alexandra naštvaný - kvůli jeho vyvolené.

Mladý muž se zamiloval do prosté ženy neurozeného původu. Velice krásnou Aspasiu Manos znal Alexandr už od roku 1915. Byla dcerou velitele stájí jeho otce Konstantina, Alexandr chodil do jízdárny a do Aspasie se zamiloval až po uši. S tím samozřejmě nikdo nesouhlasil. Král na nic nedbal a svou veřejnou přítelkyni, kterou hrdě vozil v automobilu po celém Řecku, si v roce 1919 vzal. Kontroverzní sňatek vyvolal ohromný skandál, Venizelos zuřil, církev se snažila králi domlouvat, ale marně. Předseda vlády alespoň Aspasiu vyhnal z Řecka. Novomanželka se usídlila v Paříži, kde čekala a čekala. A dočkala se.

Alexandr si v žádném případě nenechal vnutit rozvod a odjel za ní. To už mu společnost dělal obrovský německý ovčák jménem Fritz. Alexandr toho psa miloval jako svou ženu, jak se nechal sám slyšet. Spolu s Fritzem se Aspasia i on vrátili do Řecka, což jim posléze úlisný předseda vlády dovolil. Psal se rok 1920, kdy bylo jejich manželství uznáno za platné, ale Aspasia se královnou oficiálně nesměla stát. Když se pár usídlil v Alexandrově rodném paláci Tatoi, Aspasia mu s nadšení prozradila radostnou novinku: Jsem těhotná!

Král prý po této zprávě skotačil jako malý kluk. Skákal ze zdi, metal salta po svažujícím se palácovém trávníku a Fritz radostně štěkal a pobíhal okolo svého pána. Idylka s hořkou příchutí - králi Alexandrovi I. se nesmírně stýskalo po rodičích i sourozencích. Konečně si nepřipadal tak sám a na potomka Madame Manos, jak se Aspasii přezdívalo, se velice těšil.

Bohužel, jak se říká, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Když si Alexandr druhého října 1920 vyšel s dobrou náladou na procházku s Fritzem, anděl smrti už rozevíral svá křídla nad jeho hlavou. Mladý král se vydal s ovčákem po pozemcích sídla Tatoi, až došel k vinici. Tu spravoval letitý zaměstnanec, který znal Alexandra ještě jako miminko. Když věrný správce vinice uviděl mladého panovníka, vyšel mu s přátelským gestem vstříc.

Oba muži se dali do řeči a Alexandr zapomněl na Fritze, který mu vždy stál věrně po boku. Poslušný pes něco zavětřil, zakňučel, sklopil uši a odběhl. Za pár okamžiků se ozvalo bolestné vytí, štěkot, vrčení, vřeštění a zvuk zuřivé zvířecí bitvy. Král neváhal a běžel za roh správcova domku, kde uviděl klubko peroucích se zvířat - jeho pes Fritz byl napaden dvěma makaky. Opice patřily správci vinice, který je choval jako domácí mazlíčky pro obveselení, nebylo to nic neobvyklého.

Jenže opice a pes, to nejde dohromady. Fritz už ležel na boku, žalostně vyl, zatímco oba makakové na něm skákali a různě do psa kousali a škrábali. Král Alexandr neváhal ani vteřinu, vlétl mezi ně a snažil se je z Fritze dostat. Chytil opice za krk a chtěl je odhodit, když ho jeden z makaků silně kousl do levého stehna a lýtka. Druhé hluboké kousnutí utržil král do boku v oblasti žeber.

To už na místo spěchali sluhové, kteří opice zahnali klacky a kamením. Král mávl rukou: „To nic není, starejte se o Fritze,“ nařídil jim, nicméně bylo jasné, že se to musí vyčistit - a to hned. Vzali psa, vzali krále a dotáhli oba pokousané do paláce, kde se jim dostalo okamžitého ošetření. Alexandrovy kousance byly opravdu děsivé - z nohy mu jeden z makaků vytrhl kousek svaloviny, v trupu měl vykousnutý kus kůže. Lékaři udělali vše, rány vyčistili, namazali a ovázali, ale udělali jednu obrovskou chybu: NEVYPÁLILI JE, jak se to v případech kousnutí či jiných ran při tehdejší lékařské péči dělalo.

Samotné čištění nějakou mastí nebo lihem ničemu nepomohlo - jak známo, největší semeniště bacilů jsou ústa, natož taková opičí tlama! Král byl uložen na pohovku, Aspasia u něj bděla a ještě se tomu smáli. „Kousla mě opice, taková blbost,“ usmíval se král, zavolal si sluhy a správce vinice a důrazně jim nakázal, aby o všem mlčeli. „Nepovažuji to za nic vážného. Není nutné informovat (Venizelose) o tomto útoku. Byla to jen hra, nic se nestalo. Nechci být pro smích,“ zaúkoloval shromážděné král. Jenže…

Bylo to mnohem vážnější, než si král Alexandr myslel. Bakterie z opičích slin pronikly do jeho krevního oběhu a ještě téhož večera začal král pociťovat únavu, bolesti v místě ran, vylétla mu teplota. Lékaři se radili, aniž by něco udělali. Druhý den bylo zcela jasné, že má Alexandr laicky řečeno otravu krve. Kousanec na noze zhnisal, začal zapáchat, noha byla červená a napuchlá jako balonek, zatímco druhá rána na trupu už byla téměř zhojena. „Ale ta noha, tam je zle! Co budeme dělat?“ dohadovali se doktoři, slovutní odborníci, kterým bylo jasné, že jediným řešením, jak králi zachránit život, je amputace. Ale ani jeden z nich nechtěl na sebe vzít odpovědnost.

„Co kdyby umřel? Já mu ji neuříznu, když to přežije, určitě mě potrestá! No já už vůbec ne! Nepovede se to, král zemře a já skončím ve vězení - nebo hůř, před popravčí četou!“ hovořili lékaři před vyděšenou Aspasií, která prosila o život svého muže. „Vezměte mu tu nohu, vždyť i laik pozná, že je zle! Je to zanícené! Dělejte, než se to rozšíří!“ prosila je králova manželka. Marně.

Dnešní odborníci po nastudování všech dostupných informací došli k závěru, že amputace by krále s devadesátiprocentní pravděpodobností zachránila. Jenže už bylo pozdě. Prudká sepse zachvátila celý Alexandrův organismus, jeho tělo se zmítalo v horečkách, rána zapáchala, doslova hnila. Jen tím, že byl v perfektní fyzické kondici, zdravý a dobře rostlý, mohl přežít hrůznou infekci celého těla tolik dní. Srdceryvné a kruté umírání bylo umocněno tím, že byl celou dobu při vědomí, neupadl do milosrdného kómatu. Křičel bolestí a nikdo mu nemohl pomoci.

Až 19. října začal Alexandr blouznit. Možná to bylo milosrdné, nevěděl o sobě, jen z horeček volal svou matku. „Maminko, maminko,“ křičel pořád. Aspasia šla osobně za předsedou vlády a žádala ho, aby umožnil královně návrat ze švýcarského exilu. „Nikdy,“ zněla škodolibá odpověď. Děsivé a nepředstavitelné. Nakonec se zpráva o tom, že vnuka pokousaly opice a umírá, donesla ke královně vdově Olze.

Babička nelenila a vyrazila do Atén. Ale vše se proti ní spiklo. Kvůli rozbouřenému moři nabrala loď dvanáct hodin zpoždění - a právě během nich Alexandr v mukách a agonii zemřel. Psal se 25. říjen 1920, 23 dní od napadení makaky, kdy ve čtyři odpoledne mladý král „konečně“ po bezmezném utrpení vydechl naposledy.

Královská rodina se nesměla zúčastnit ani pohřbu, vláda vše zakázala, takže babička Olga byla jediným členem, který byl přítomen na srdceryvném rozloučení. Král, kterého zabily opice, byl pochován na pozemcích panství Tatoi.„Alexandr, syn krále Helénů, princ dánský. Vládl na místě svého otce od 14. června 1917 do 25. října 1920.“ zní nápis na jeho náhrobku.

Náhlá smrt krále Alexandra vedla k otázkám ohledně přežití monarchie v Řecku a přispěla k pádu venizelistického režimu. Po referendu byl Konstantin I., otec krále Alexandra, znovu přijat jako král Řecka.

Jediná dcera krále Alexandra se provdala za posledního jugoslávského krále a rod se rozšířil do všech zemí Evropy. Truchlivý konec mladého krále byl dlouho utajován, spíše se hovořilo o otrávení, což bylo v tomto případě jaksi více „tragické a hodné panovníka“. Bohužel, bylo to prosté - zemřel zbytečně možná ne kvůli opicím, ale kvůli laxním lékařům, kteří tomu jednoduše nechali volný průběh, až se uvidí. Tak se vidělo.

Oba makakové byli usmrceni ihned po napadení. Zabil je sám jejich majitel, správce vinic, protože věděl, že to bude obrovský průšvih. O osudu Fritze se neví nic. Možná to přežil, možná ne. Král Alexandr I. vládl krátce, zemřel mladý a historie si ho pamatuje jen jako panovníka zabitého opicí.

Dějiny občas píší příběhy, kterým lze jen těžko uvěřit a člověk se nad nimi musí tragikomicky pousmát. Tak jako nad makaky jednoho mladého muže, který vlastně ani nezačal pořádně žít.

Zpracováno podle: Royal Central, Alexander of Greece, Reddit, The New York Times, Mysterium Tours, Dotyk