Článek
Budiž však králi řečeno ke cti, že švédský lid jeho skonu upřímně litoval. Lidé nebyli zlí. Měli ho rádi. Jen - způsob jeho smrti byl jednoduše tak tragikomický, že vyvolával salvy smíchu, který se mísil s pláčem truchlících poddaných. Král Adolf I. Fridrich měl měkké a dobré srdce, čehož hodně „využívala“ jeho manželka. Dnešním jazykem bychom ji označili jako semetriku. Možná si Adolf I. Fridrich kompenzoval ono „běda mužům, kterým žena vládne!“ právě jídlem. Rozhodně, ale rozhodně se nešetřil.
To je ona. Semla. Jen čtěte dále…
Jeho osobní lékař si zapisoval deník, do kterého pečlivě zaznamenával postupné chátrání krále. No, chátrání asi není to správné slovo. Jedl takovým způsobem, že náš Otesánek je proti němu neduživé batole. Co bizarnímu skonu „nenažraného“ panovníka předcházelo? A co tedy zkonzumoval při své poslední večeři na masopustní úterý 12. února 1771? To se budete divit!
Adolf I. Fridrich (Adolf Fredrik, Adolph Friedrich) se narodil 14. května 1710. Pocházel německého rodu Holstein-Gottorp. Narodil se jako druhý syn Kristiána Šlesvicko-Holštýnsko-Gottorpského a jeho manželky Albertiny von Baden-Durlach. Od sedmnácti let byl knížetem lübeckým a poručníkem neplnoletého vévody holštýnského Karla Petra Ulricha, který se později stal ruským carem Petrem III. V roce 1743 byl Adolf vybrán tzv. stranou klobouků (politická frakce působící ve švédském parlamentu té doby) jako vhodný nástupce na švédský trůn.
Rodiče Adolfa Fridricha, Christian August a Albertina Frederica.
Riksdag (švédský parlament) tuto volbu schválil a po smrti Frederika I., který neurčil žádného nástupce ani legitimního potomka, byl Adolf 26. listopadu 1752 korunován švédským králem. Započal se stavbou kostela Adolfa Fridricha (Adolf Fredriks kyrka) ve Stockholmu a dosáhl zrušení cenzury ve Švédsku. Zatím je to suchopárná dějepisná teorie, ale ono nezaškodí vidět věci v celkovém kontextu!
Král Adolf I. Fridrich už byl ženatý. V roce 1744 se v Berlíně zasnoubil s pruskou princeznou Luisou Ulrikou Pruskou. Její táta byl slavný pruský král Fridrich Vilém I., svatba to byla velká, při které tekl proudem alkohol a stoly se prohýbaly jídlem. A už tehdy bylo možno pozorovat, že budoucí král chová k jídlu náklonost až nezdravou.
Luisa (Lovisa) Ulrika na portrétu od Antoine Pesne (1744)
Byl skutečným labužníkem, oči mu svítily, když mu nosili vybrané lahůdky. Po jeho korunovaci už to vypuklo naplno. Jídlem byl posedlý. Hostiny byly takové, že by nasytily půl Švédska, král uždiboval tu i onde, nechal si vozit drahé lahůdky z celé Evropy a miloval mořské plody. Skladba jeho jídelníčku byla čím dál pestřejší, až jen jedl a jedl.
Skoro si ani nevšiml, že vláda země spočívá plně v rukou švédského parlamentu a málem by přišel o trůn úplně - strana čapek totiž převzala vládu po straně klobouků. Pokrývky hlavy si navzájem přehazovaly moc ve státě, až se ke korytu dostali zase „kloboučníci“, tudíž Adolfovi trůn zůstal. Bylo mu jedno, že ve Švédsku fakticky vládne parlament.
Adolf I. Fridrich neměl o státnické záležitosti zájem. To spíše jeho manželka, která štěkala na všechny strany, tahala svého submisivního manžela do parlamentu, ječela na něj, pletla se do politiky a vlastně vládla sama. Luisa Ulrika porodila pět dětí, které měl Adolf nesmírně rád. Piplal se s potomky, zatímco ho žena nevěřícně pozorovala.
Na pozdějších portrétech už je král pěkně naducaný
„To je král? Vždyť býval tak pohledný a rázný! Koho jsem si to vzala?“ mumlala a vrtěla hlavou, když tloustnoucí panovník zastřihoval po boku zahradníka stromy nebo se kochal sbírkou umění. Adolf byl měkké a dobrosrdečné povahy, hysterické výlevy své ženy přecházel netečným úsměvem a mimo jídla měl další velkou vášeň - tabatěrky.
Tlustými prsty vyráběl pouzdra na kuřivo a šňupací tabák, sbíral je, až se z toho stala hotová posedlost. Výbušná a samolibá Luisa Ulrika se na to prostě nemohla dívat. „Vzmuž se!“ nadávala mu u snídaně, kdy uždibovala nějaký kousek sucharu, zatímco její tlustý muž se ládoval k prasknutí. Snídaně byla slavností, kdy natěšený panovník rozkmital tlusté tělo, seběhl ke stolu a začal debužírovat. Mlaskal, olizoval si prsty, zatímco Luisa Ulrika ho s odporem pozorovala. Pozorovali ho také lékař Herman Schützercrantz a ministr a blízký přítel Axel von Fersen- ne s odporem, ale s obavou. Bylo jim jasné, že tohle nemůže dobře skončit.
Potrpěl si na sladké…
Doktor důrazně trval na tom, aby se král alespoň trochu krotil, zkusil se postit nebo jíst zdravě, ale marně. Adolf trpěl hemoroidy, nemohl pořádně močit, v intimní oblasti bylo takříkajíc ticho po pěšině, trpěl šílenou plynatostí a větry, říhal, pálila ho žáha, bolel žlučník. Bylo to samozřejmě přisuzováno jeho obřímu apetitu.
S největší pravděpodobností také trpěl „nemocí králů“ - dnou, pakosticí. Svědčí o tom zápisky lékaře, který zmiňoval, že Adolf I. Fridrich často zůstal na lůžku s bolestí chodidla (prstu, palce). Ale i na lože si nechal nosit tácy, hotové vály jídla, jedl v posteli, až bylo vše zamaštěné a polité. A vždy po tomto „obědě“ musely být kompletně vyměněny lůžkoviny.
I na slané…
Král obzvláště miloval jednu tradiční švédskou pochutinu, která je doslovnou kalorickou bombou. Byla to semla (hetvägg). Jedná se o nadýchanou bulku (rohlík) z pšeničného těsta, plněnou mandlovou náplní (nebo džemem) a šlehačkou, posypanou moučkovým cukrem. Tato „houska“ vypadá jako náš větrník a navíc se před konzumací máčela do teplého mléka a medu. Tradiční velikonoční a masopustní pochoutku milují lidé ve Skandinávii dodnes, ale běžný normální člověk sní jednu dvě a má dost. Ale král, který neměl nikdy dost - to zavánělo průšvihem. A ten pomalu nastával.
Adolf I. Fridrich se vyžral do obtloustlého monstra, kterého museli při chůzi podpírat. Mimo fyzických projevů jeho nezvladatelného apetitu ho začala trápit i psychika: stěžoval si na „hukot počasí“, trpěl záchvaty migrén a určitých závratí a pískání v uších. Na tohle si ordinoval alkohol, kterému také propadl. Lil do sebe vše co teklo, pak mu bylo blbě, kocovinu se snažil přebít jídlem, až jím přebil sám sebe.
Královo osobní pečetidlo
Poslední večeře Adolfa I. Fridricha započala v brzkých odpoledních hodinách na masopustní úterý roku 1771. 12. února usedl za pomoci statných komorníků do své vyztužené židle a s rozzářenýma očima přejel snad dvacetimetrový stůl, který se jídlem doslova prohýbal. A začal žrát. Jinak se to prostě nedá nazvat. Během pár desítek minut do sebe Adolf naládoval následující: několik porcí kaviáru, pět humrů, tři uzené sledě, porci zelné polévky a čtrnáct kusů zmíněné semly. Následně vyjedl bečku kysaného zelí, vypil kyselou šťávu, dopil mléko od semly - a ještě do sebe během žranice nalil několik lahví šampaňského.
Poté král zjistil, že se nemůže hýbat. Byl odnesen do své komnaty, kde byl uložen na lůžko. Za ruku ho držel Axel von Fersen. Přejedený král něco blábolil, nebylo mu rozumět, načež začal prudce dávit. A nejen to. Slabším povahám se možná udělá nevolno (pokud se jim neudělalo blbě už při popisu oné hostiny!). Adolf I. Fridrich zkrátka praskl. Svěrače povolily, vše se řinulo ven, zvedl oči v sloup a selhalo mu srdce. Axel von Fersen vyšel z komnaty zesnulého panovníka očividně otřesený a šokovaný. Oznámil pak stále přítomným rodinným příslušníkům a dvořanům, kteří stále jedli, že král je mrtvý. Bylo mu šedesát let.
Korunovační medaile švédského krále Adolfa Fridricha z roku 1751.
Zhruba den po jeho smrti provedl královský lékař Herman Schützercrantz otvírání královské mrtvoly. „Posmrtná lividita (promodralost) a tělo plné plynů. Žaludek shledávám proděravělý, plný zbytků (jídla), v břišní dutině přítomen obsah žaludku. Výbuch, destrukce! Zvláštním shledávám skutečnost, že tenké i tlusté střevo veličenstva jsou z velké části prázdné. Shledávám tudíž, že nejedl přibližně den, držel zřejmě půst před hostinou. Při dalším ohledání konečníku a zbytků (stolice) je více než pravděpodobné, že k vyprázdnění došlo těsně před smrtí (vypovídal von Fersen) či po ní. Není vyloučeno, že král vyvolal odchod obsahu střev klystýrem, aby si před hostinou střeva vyprázdnil. Příčina smrti jest jasná: mrtvice srdeční. Srdce na mnoha místech zjizvené, puklé.“
Humrů bylo pět. Údajně…
Pitevní zápis je zcela vypovídající. Král dostal infarkt - zcela jistě z přejedení, jeho srdce jednoduše takový nápor nezvládlo. K tomu všemožné neduhy, nemoci, šampaňské - bublinky mohly obsah žaludku ještě více „načechrat“. Šílená představa.
Slavný švédský spisovatel, hrabě Johan Gabriel Oxenstierna, do svého díla o Adolfu I. Fridrichovi napsal: „Král, co se nám užral k smrti. Co miloval sladké rohlíky více než vše ostatní. Pak praskl a co po něm zbude? Zápis v dějinách. Děti našich dětí a jejich děti se budou při vyslovení jeho jména smát. Ujedl se!“ konstatoval cynický Oxenstierna, který proslul velice naturalistickými díly a drastickým vyjadřováním. No, ale měl pravdu.
Portrét Johana Gabriela Oxenstierny
Lid sice velice truchlil, přes to všechno byl král oblíbený svou dobrosrdečností a štědrostí, ale… Švédské děti se učí ve školách, že se ujedl k smrti. Co dobrého vykonal, to nikoho nezajímá.
Nové studie naznačují, že mohl Adolf I. Fridrich trpět rakovinou žaludku, to ale další odborníci odmítají jako hloupost. „Nemocný tímto typem zhoubné nemoci by nikdy nemohl sníst tolik jako král Adolf. Je do puntíku zaznamenáno před mnoha svědky, že to skutečně snědl. Navíc byl jeho apetit nezměrný po celou dobu života. Soudíme, že král se skutečně ujedl k smrti, přesně jak napsal Oxenstierna, ale byl to proces, který probíhal dlouhou dobu.“
Explozi mohlo způsobit šampaňské, které do sebe král nalil jako by byl bezedný… Což nebyl, jak se ukázalo. Bohužel.
Pravdu už se asi nikdy nedozvíme. Z poslední večeře švédského krále se stal během doby hotový mýtus, každý si k tomu něco přibájil, ale jisté je, že snědl opravdu to, co snědl. Někteří z moderních historiků dokonce považují celou královu bájnou žravost za zveličení a dehonestaci jeho osoby. Může to být pravda? Dobové prameny hovoří jinak.
Adolf I. Fridrich je pochován byl v kostele Riddarholmen, v místě posledního odpočinku švédských králů.
A co vy? Máte hlad, nebo vás přešel? Nebylo by divu!
Semla? Dejte mi jich čtrnáct. Zajím to zelím…
