Švédská královna se pokusila o vraždu malé dcerky. Marie Eleonora zřejmě trpěla poporodní psychózou

Prosinec roku 1626, Stockholm. V komnatách královského paláce se rozléhá tlumené sténání. Porodní báby běhají sem tam, dvorní dámy střeží komnatu švédské královny Marie Eleonory, která právě rodí budoucí královnu Kristinu. Po sérii potratů a porodů mrtvých dětí očekává král dědice, mužského potomka. Jenže jeho manželka už nevěří, že to dopadne dobře. Ba naopak, je pevně přesvědčena o tom, že je prokletá. Nemůže nikdy donosit ani porodit dítě! Takže když jí do náruče podávají novorozence (podle některých zdrojů jí dítě ukázali až za deset dní), zprvu tomu vůbec nemůže uvěřit.

„To není možné, ono je to živé?“ šeptá zemdleně po přestálém utrpení královna Marie Eleonora Braniborská. „A je to doufám chlapec. Ukažte. Proč je tak pevně zabalený?“ ptá se zoufalá žena. Dvorní dámy na sebe pohlédnou, dítě zbaví bohatě zdobené zavinovačky, přijde král, podívá se a konstatuje, že je to dívka. „To nevadí…“ řekne Gustav blahosklonně, „Hlavně, že je živá“. Marie Eleonora však při spatření své dcerušky začne nelidsky řvát: „Místo syna mám dceru, temnou a ošklivou, s velkým nosem a černýma očima. Vezmi ji ode mě, nebudu mít takové monstrum!“

Kristina se narodila s lanugem. Jemné chmýří, které většinou zmizí, bylo ale u holčičky více než jemné - jednoduše řečeno, Kristina byla pokryta dlouhými černými chlupy na zádech, hrudi, pažích i dolních končetinách. Už beztak nalomená psychika švédské královny se zlomila úplně - novopečená matka se zbláznila. Jenže to byl teprve začátek. Jak se to mohlo stát? Z citlivé a kvetoucí mladé ženy se stala psychicky nemocná královna, která byla nebezpečná celému okolí i sama sobě. A hlavně své dceři.

Kristinu potkalo několik závažných nehod, které tak trochu nehodami nebyly. Marie Eleonora dívence usilovala o život a je opravdu div, že se budoucí švédská královna Kristina I. dožila dospělosti. Děsivý psychický stav Marie Eleonory Braniborské vygradoval při tragickém úmrtí jejího muže. Od těla se celý rok odmítala hnout… A skončilo to více než zoufale.

Krutý příběh Marie Eleonory Braniborské.

Marie Eleonora Braniborská byla braniborská princezna z dynastie Hohenzollernů. Narodila se 11. listopadu 1599 v Königsbergu (dnešní Kaliningrad) jako třetí z osmi potomků braniborského kurfiřta Jana Zikmunda a jeho manželky Anny Pruské. Dívenka od dětství všechny překvapovala svou inteligencí, nevšední krásou a pílí. Byla také velice křehká a citlivá, až vášnivá. Horoucně toužila po lásce, ale četné nápadníky odmítali její rodiče - už v dětství byla Marie Eleonora zaslíbena švédskému králi Gustavu II. Adolfovi. Jeho matka hledala pro svého syna vhodnou nevěstu po celé Evropě a líbilo se jí, že je braniborská princezna velice přísně vychovanou ortodoxní luteránkou.

„Měla posílit Švédsko především proti hrozbě ze strany polského krále, který zemi hodlal anektovat. Gustav Adolf v roce 1618 a 1620 navštívil princeznu v Německu a dostal souhlas ke sňatku. Její bratr, princ Jiří Vilém, ale se svatbou nesouhlasil, bál se roztržky s Polskem. Po mnoha třenicích, diplomatických debatách i tajných poradách zasáhla matka Anna Pruská,“ uvádí Irena Součková, která se osobností Marie Eleonory dlouhodobě zabývala. Anna dceru jednoduše sbalila jako nějaké zavazadlo, odvezla ji do přístavního města Wismar a předala švédské družině, se kterou německá princezna přicestovala do Švédska. Chladný sever ji zaskočil.

Křehká dívčina psychika nesla odloučení od rodiny a rodné země velice těžce. Ještě před svatbou, která se konala 25. listopadu 1620, prosila Gustava, aby ji odvezl co nejdříve někam do tepla. Zimomřivě se choulila do kožešin, plakala steskem, Stockholm nenáviděla a označila ho dokonce za nekulturní vesnici plnou divochů. Vše jí však zatím vynahrazovala láska - bylo to až podivuhodné, protože šlo o domluvený sňatek. Marie Eleonora se do švédského krále nesmírně zamilovala. Gustav Adolf dlel neustále ve válce, účastnil se bitev a nechával Marii Eleonoru samotnou. Osamělost jí způsobovala úzkosti, královna propadla melancholii a depresím. A ihned po svatbě otěhotněla - možná ještě před svatbou, v tom se studie rozcházejí.

Těhotenství snášela velice špatně. „Překypovala něhou a láskou. To se nesmělo jakkoliv projevit, na veřejnosti musela mít vždy poker face. Jenže to ona neuměla. Už v době korunovace, která proběhla tři dny po svatbě, se novopečená královna uchylovala do ústraní, kde plakala, dělala zoufalé scény, začátky jiného stavu provázely nevolnosti a bolesti. Srdce se mi proměnilo na kus ledu, nenávidím tento drsný kraj, stěžovala si. Gustav Adolf svou ženu miloval a přijal zprávu o jejím těhotenství s velkou radostí.“ dodává Irena Součková. Hlavní úkol Marie Eleonory byl totiž jen jeden jediný - dát švédskému trůnu mužského dědice.

Těhotná Marie Eleonora se v nepřítomnosti manžela snažila zabavit po svém. Zvala na dvůr k obveselení různé zrůdičky, šašky, trpaslíky, kouzelníky a kejklíře. Jenže se nerozveselila. Královna se zapomněla smát, skládala dlouhé a teskné básně plné žalu. Když byl král v paláci, dělala mu hysterické scény, přestala jíst a trpěla příšernou nespavostí. Celé hodiny bloudila po paláci. Nemohla usnout, i když jí dávali všemožné bylinkové lektvary a alkohol. Nedostatek spánku si vybral svou daň, Marie Eleonora měla ztrhané rysy, padaly jí vlasy, nejedla, zhubla.

Navíc měla takovou zálibu v umění, že to hraničilo až s posedlostí - nakupovala šperky, obrazy, sochy. Zběsilé utrácení bylo pro královskou pokladnu velikou zátěží. Poddaní si šeptali, že to není samo sebou. A nebylo. Její psychický stav začínal být tristní. „Všichni počítali s tím, že se narodí syn. Jiný stav královnu omezoval, nenáviděla své změněné tělo, naskákaly jí skvrny po tvářích a krku. Doslova se trýznila hlady, takže podle všech dostupných studií její první dítě nemělo dostatek živin, v lůně strádalo,“ popisovala Irena.

Šest měsíců po svatbě se narodila mrtvá dcera. Pohled na evidentně nedonošené zmodralé a zdeformované dítě (dle všeho bylo miminko delší dobu po smrti ještě před porodem) v Marii Eleonoře vzbudil šílený žal. Rvala si vlasy, kvílela, až komorné a dvořané vrtěli hlavou. „Tak to vyjde příště,“ utěšoval ženu král. A vyšlo! Tedy - zatím. V roce 1623 přišla na svět živá dceruška Kristina Augusta. Marie Eleonora byla sice melancholická a zadumaná, ale král byl nadšený. Opečovávala dcerku, jenže… Kristina Augusta se nedožila ani prvních narozenin. Přes veškerou dostupnou péči dítě onemocnělo a zemřelo. „Což mám lůno prokleté?“ psala do svých poznámek nešťastná královna. Série tragédií neměla konce - v květnu 1625 porodila potřetí.

Byl to syn, donošený, ale zadušený pupeční šňůrou. Marie Eleonora prosila manžela, aby „už ji nechal a další děti nedělal“, protože je prokletá a nemůže „udržet dítě naživu“ ,jak neustále zoufale plakala. Při čtvrtém těhotenství byl na nohou celý dvůr. Švédové pozorně sledovali každý královnin pohyb. Ta cítila tak strašný tlak na svou osobu, že raději vůbec nevycházela. „Jen syna, jen syn to může být!“ mluvil k ní Gustav II. Adolf, aniž by si uvědomoval, že jen přilévá olej do ohně počínají manželčině duševní nemoci, kterou novodobí lékaři velice správně odhadují na těžkou poporodní psychózu. Až nadešla její těžká hodinka, kdy se narodila Kristina. Chlupaté dítě královna odvrhla a nastalo peklo.

Gustav II. Adolf záhy pochopil, že dceru v péči královny nemůže nechat. „Král se zachoval nadmíru laskavě. Rozhodl se, že dceru přivítá se všemi poctami, jaké by měl očekávaný mužský potomek. Svěřil se však, že královna je „velmi nemocná žena“ a předal dívku do péče své nevlastní sestry Kateřiny Švédské. Na výchově se podílel, Kristina se učila jezdit na koni, střílet, nosila kalhoty, postupem doby dlela s vojáky v táborech, sprostě nadávala. Otec to vítal. „Je jako syn,“ tvrdil. Že vzal Kristinu od matky co nejdále, to jí evidentně zachránilo život.“ popisuje Kristinino dospívání Irena Součková.

V dětství to bylo horší - malé miminko a později batole se stávalo terčem prapodivných nehod. Ochlupení z dítěte postupem doby „slezlo“, ale Marie Eleonora se nemohla na dceru ani podívat. Kristina nebyla nijak krásná, měla velké vyvalené oči a kvůli „nehodám“ zůstalo její tělo zdeformované - špatně chodila, měla hrbatá záda. Tak například Marie Eleonora dospěla k závěru, že je to zplozenec pekla. Takže miminko mělo vše černé - i kolébku. Na tu spadl obrovský trám ze stropu, rozmlátil postýlku na třísky, ale Kristina vyvázla „jen“ se zlomenou ručičkou. A tak to šlo dál.

Batole padalo ze schodů, nahoře stála Marie Eleonora a hystericky se smála. Kristinu nesla chůva v náručí, v tu chvíli k ženě přiskočila královna a dítě jí z ruky vyrazila. Pád na tvrdou podlahu odnesla holčička zlomeným nosem. Řezala do ní, každý den mělo dítě nový šrám. Tvrdila, že miminko „šeptá“ ďábelské věci. Nebo dceru schovala pod monstrózní manželskou postel, odšoupla nebohé dítě až dozadu a před ni dala přikrývky. Pak každému na potkání s úsměvem vykládala, že žádnou dceru nikdy neměla. Princezna byla zachráněna za vteřinu dvanáct před jistým udušením.

Je to hrozné čtení, ale královna zcela jistě trpěla laktační psychózou (poporodní psychóza, poporodní deprese) v tom nejstrašnějším stádiu, kdy je matka vlastně mimo sebe, má bludy, halucinace, v některých případech tato nemoc končí i fatálně (dítě v troubě apod…). Jenže v tehdejší době byla žena s touto poruchou prostě jen šílená. Žádnou léčbu na to nikdo neměl, takže v zájmu zachování holého princeznina života musela být od matky zcela izolována.

Při tažení Gustava Adolfa do třicetileté války se Marie Eleonora rozhodla, že bude manžela následovat. V roce 1631 přesídlila s celým dvorem do Německa, kde pookřála. Žila v Mohuči, odkud psala: „Konečně se mohu volně nadechnout!“ Změna prostředí královně pomohla i po stránce psychické - neměla už takové epizody zoufalství a depresí, byla ve své rodné zemi, cestovala. Jenže přišel šestý listopad roku 1632. Švédský král padl v bitvě u Lützenu.

„To byla konečná. Marie Eleonora Braniborská se zbláznila nadobro. Žal ji tak zdrtil, že když přivezli narychlo nabalzamovanou mrtvolu Gustava Adolfa, zavřela se s tělem na celý týden do své komnaty v Mohuči. Nutili ji, aby převezla tělo do Švédska, aby mohl být řádně pochován. Stráže a členy královy družiny fyzicky napadala, plivala po nich, strhala si nehty, vyrvala vlasy. K tělu je nepustila. Museli počkat, až odpadne - jelikož nejedla, bylo to brzy, omdlela, naložili ji na loď, stejně tak Gustava, a odpluli do Švédska.“ vysvětluje Irena Součková.

Stejně trvalo bezmála rok, než duševně nemocná královna vydala manželovo tělo k pohřbu. Bydlela s ním v pokoji, rozmlouvala k němu celé dny a noci, odpovídala sama sobě, situace byla naprosto neudržitelná a zoufalá.

Konečně se podařilo Marii Eleonoru přemluvit k pochování Gustava. U jeho hrobu pak trávila dny i noci. Iracionální chování propuklo u nešťastné a zlomené ženy naplno. Spala na hrobce, chodila jen v černém, černé bylo i vybavení jejích komnat. Vše vyvrcholilo tím, že si manželovo vyříznuté srdce zavěsila nad postel. Napolo shnilý orgán vložila do zlaté schrány a spala pod ním. Srdce si brala i na cesty ven nebo do jiné země - měla je zavěšené na krku. Dokonce oznamovala, že slyší, jak bije. Dcera byla korunována švédskou královnou, stala se z ní Kristina I. a Marie Eleonora Braniborská byla zbavena regentských i rodičovských práv. Pobývala v různých zemích, kde se chovala úplně stejně - černé závěsy, srdce nad postelí, odpírání stravy a spánku.

„Vypadala jako stařena, strašidelná seschlá a vyhublá groteskní žena se plížila po chodbách a všichni se jí báli. Z této šílené ženy nezbyl ani stín bývalé citlivé a laskavé krásky, které ležela u nohou celá Evropa,“ dodává Irena Součková. Podle Kristinina nařízení jí byl přidělen zámek Nyköping jako sídlo. Zde přijala v roce 1654 nečekanou návštěvnu své dcery - Kristina se tehdy zřekla trůnu a opustila zemi. Nový král Karel X. Gustav nebohou Marii Eleonoru doživotně zabezpečil.

Čas trávila jen s manželovým srdcem, později už ani nebyla schopná chůze, byla vyhladovělá a nemocná. Smrt, která si pro královnu přišla 18. března 1655 ve Stockholmu, byla vysvobozením pro všechny. Ale hlavně pro ni samotnou. Bylo jí pouhých 56 let.

Její ostatky byly pohřbeny v kostele v Riddarholmen, v místě posledního odpočinku švédských králů, po boku jejího manžela Gustava II. Adolfa. Krutý osud jedné ženy, které svého času patřil svět, nepřestává do dnešních dnů udivovat a lákat historiky, lékaře i spisovatele a filmaře. Kdyby žila v dnešní době, jistě by se dočkala adekvátní pomoci.

Takto musela truchlivá a bizarní životní pouť švédské královny Marie Eleonory skončit fatálně. Snad už má její rozervaná duše klid.

Zdroje k textu: Wikipedia, Magazín Muži v Česku, Záznamy Ireny Součkové se svolením rodiny Malých, Srdcová královna, Maria Eleonora of Brandenburg encyklopedie, Svět ženy, Krutý osud švédské královny, časopis Epocha, Extralife