Článek
Bavorský král Ludvík I. (doba vlády 1825-1848) chodil 25.srpna 1847 v komnatách svého paláce sem tam, byl nervózní, ale plný očekávání. Jak se asi Lolinka zachová? Padne mu kolem krku a zatáhne ho do postele, jak to má ve zvyku? Ludvík se tiše usmíval v předtuše rozkoší, které mu jeho milenka, tanečnice Lola Montez, jistě poskytne! Král už měl hotový plán a nyní jen čekal na příchod své skandální společnice. Ludvík totiž dělal jeden malér za druhým. Nespoutaný milovník proslul střídáním milenek, při bujarých postelových radovánkách ztrácel hlavu a dával jim paláce a peníze a tituly…
Král Ludvík I.
Inu, hlavy pomazané se chovaly jako každý obyčejný smrtelník! Konečně se dostavila Lola Montez a skočila králi zcela nedůstojně kolem krku. „Něco pro tebe mám,“ šeptal jí vzrušeně Ludvík. Lola čekala zase nějaký šperk, ale zůstala civět jako zaražený hřebík, protože tokající král španělskou tanečnici jmenoval hraběnkou z Landsfeldu a baronkou z Rosenthalu - a spolu s těmito tituly ji dal k užívání i tučnou rentu. To bylo radosti! Když se nesourodý pár dostatečně „vyradoval“, zažádala o audienci u otce princezna Alexandra, jediný z jeho osmi legitimních potomků, který ještě dlel „doma“. „Jen ať vstoupí!“ tetelil se blahem tatíček, zatímco Lola se k němu tiskla.
Lola Montez v roce 1851, daguerrotypie firmy Southworth & Hawes
„Vítej dítě, už jsi slyšela tu novinu? Představuji ti novou hraběnku Lolinku!“ Jedenadvacetiletá překrásná princezna zůstala stát na prahu komnaty a zděšeně lapala po dechu. Toto povýšení kurtizány jejího otce bylo dle všech historiků i lékařů, kteří se životem nebohé princezny Alexandry Amálie Bavorské zabývají, onou pomyslnou poslední kapkou. Křehká psychika mladé ženy, která už od dětství trpěla vším možným, nevydržela a praskla. Či spíše se bála, aby nepraskla.
Když vstupovala k otci, natočila se bokem a velice opatrně cupitala po špičkách. Zděšeně se ohlížela na rám otevřených dveří, aby nezavadila ani kouskem svých bílých šatů. Stejně opatrně postupovala dále k otci a vyhýbala se nábytku. Otočila se zády, bokem, král Ludvík nevěřícně sledoval počínání své dcery: „Co to vyvádíš, dítě?“ „Abych ho nerozbila!“ „Koho?“ „Vy si to nepamatujete, tatínku? Přece jsem jako malá holčička snědla ten skleněný klavír - a nyní se bojím, že se ve mně rozbije a zemřu!“ zněla odpověď. A bylo to.
Nádherný portrét Alexandry Bavorské, skutečně překrásný - a překrásná byla i ona sama. Obraz pochází z roku 1847, kdy jí přeskočilo…
Zřejmě je na místě se na chvíli zastavit a povědět si, co to byl Skleněný blud. Glass Deluzion je dle skript manifestací duševní poruchy, která byla zaznamenána v Evropě v období pozdního středověku a raného novověku čili 15. až 17. století. A co se vlastně lidem, kteří trpěli touto obskurní nemocí, honilo hlavou? Jednoduše řečeno - domnívali se, že jsou vyrobeni ze skla, kvůli čemuž se mohou rozbít na kousky. To je definice Skleněného bludu, která obsahuje ještě mnoho dalších podkategorií. Například byli nemocní lidé přesvědčeni, že je ze skla jen část jejich těla - ruce, nohy, zadek. Další trpěli utkvělou představou, že rozbitné jsou jejich vnitřní orgány.
Tito pacienti pak nemohli žít normální život, protože se báli i jíst, aby se jim jejich skleněná střeva neroztříštila na kousky. A pak, jako v případě Alexandry, uzrál v hlavně nemocného blud, že spolkl skleněnou věc často větší než on sám, například zrcadlo, obraz, obrovskou vázu či onen klavír - a tím pádem trpící chodili tak, aby se v nich jejich zhmotnělá skleněná halucinace nerozbila. Nemohli sedět, ležet, často opravdu umírali z vyčerpání, protože nespali. Proč už tento blud nikdo v dnešní době nemá? Souviselo to samozřejmě s rozšířením skla. Cenné zboží šestnáctého a sedmnáctého století bylo luxusní záležitostí vyšších vrstev.
Alexandřina matka Tereza
„Sklo bylo považováno za magický a alchymistický předmět, bylo spojeno s křehkostí a luxusem. Sklo ovlivnilo způsob, jakým šlechtici a zástupci vyšší společnosti vnímali svoji nadřazenou pozici. Fixace na tento nový materiál přispěla k manifestaci této duševní poruchy. Vynalézavá nevědomá mysl připoutávala své iluze (bludy) na nové materiály a technologický pokrok své doby.“ vysvětluje tento zvláštní jev Edward Shorter, odborník z oblasti historie psychiatrie z Torontské univerzity. Neuvěřitelné, že? A neuvěřitelný je i počet zdokumentovaných případů Skleněných lidí, často velice známých a slavných osobností.
Tak například francouzský král Karel VI. Po psychotickém záchvatu zůstal už navždy zblázněný a jeho poddaní mu přezdívali Karel Šílenec. Tvrdil, že jeho tělo je celé ze skla. Celé hodiny nehybně stál zabalený do vrstev látky, protože se bál, že se rozbije na kusy. Když se musel někam „pohnout“, byl na něj navlečen speciální plášť s jakousi konstrukcí vzpěr ze železa, kterým „chránil“ své fiktivní křehoučké skleněné tělo. Tento blud způsoboval utrpení dalším a dalším (nejen) šlechticům celé stovky let. Jeden benátský výrobce zrcadel například věřil, že má ze skla zadek. Nikdy neopustil svůj dům a nikdy si nesedl. Se zadkem souvisí i úsměvný případ z Paříže, kde byl pacient vyléčen. Také si myslel, že má skleněné hýždě.
Nedatovaný Alexandřin portrét
Když se dostavil k lékaři, ten po chvíli přemýšlení vytáhl rákosku a několikrát muže pořádně přetáhl přes zadní partie. „Vidíte? Nerozbil se…“ děl k muži doktor. Ono je to k smíchu, ale tito lidé prokazatelně velice trpěli! Petr Iljič Čajkovskij dospěl k přesvědčení, že má ze skla čelist. Při dirigování měl po nějakou dobu vždy speciální podpěrku pro hlavu, aby se mu neroztříštila. Bylo to tak rozšířené, že o Glass Deluzion psali i slavní spisovatelé, například Cervantes nebo Huygens. Skleněný blud nevynechal ani vojáky - Georgios Hatzianestis, řecký armádní velitel, byl zproštěn služby, když trval na tom, že jeho nohy jsou ze skla a rozbily by se, kdyby se jakkoliv pohnul.
Skleněný král Karel VI.
Pak se ke sklu přidala kamenina - je zdokumentován případ pacienta, který si myslel, že má kameninové nohy, dále žena, která „spolkla“ obří karafu a bála se, že se v ní rozbije… V roce 1612 anglický učenec Robert Burton spojil skleněný klam s melancholií. Ve svém díle Anatomie melancholie - první psychiatrické encyklopedii na světě - napsal, že skleněný klam je jen jedním z mnoha podivných problémů. Ty se projevují jako důsledek oné melancholie, za kterou se tehdy skrývala všechna psychická trápení.
Skleněný klam převládal od 15. do 19. století, než se ve 20. století záhadně vytratil. I když je důvod tohoto poklesu případů stále nejistý, objevily se názory, že zavádění nových látek ovlivnilo bludy založené na materiálech v průběhu historie. V raně středověkých textech jsou záznamy o lidech, kteří věřili, že jsou z keramiky, a ve druhém století našeho letopočtu se vyskytl případ muže, který se považoval za velký kus hliněné nádoby. Dnes se k takovým bludům přistupuje optikou duševního zdraví. Tyto historické případy však nabízejí neocenitelný vhled do historie ovlivnění lidské psychiky.
Ale zpět k princezně Alexandře. Proč něco takového propuklo i u ní?
Malá Alexandra s bratříčkem Adalbertem
Alexandra Amálie Bavorská se narodila 26. srpna 1826 na zámku Johannisburg v Aschaffenbury jako osmé dítě a pátá dcera bavorského krále Ludvíka I. a jeho manželky, princezny Terezy Sasko-Hildburghausenské. Dětství na zámku mohlo být šťastné, ale křehká holčička si vše vždy velice brala k srdci. Byla plačtivá, měla zvláštní povahu - zasněná a melancholická vyrůstající princezna často propadala záchvatům hysterického pláče nebo naopak byla až nadmíru veselá. Jako kdyby trpěla bipolární poruchou, na čemž se shodují i dnešní lékaři. Je to možné. Čím ale trpěla zcela jistě, to byla obsedantně-kompulzivní porucha. V té době to samozřejmě nikdo nemohl vědět, ale jak zmiňují dobové prameny, princezna byla posedlá čistotou.
Chodila jen v bílém, doslova jen v bílém, žádnou jinou barvu na sebe nikdy nevzala. Když se portrétovala, měla běloskvoucí šaty a malíř pak domaloval barvy podle své fantazie. Myla si ruce až 1000× (!) denně, z čehož měla kůži plnou mokvavých boláků. V každé místnosti v zámku musela být mísa a džbán s vodou speciálně jen pro ni. Když dostala menstruaci, málem zešílela - běhala po paláci, rvala si vlasy a prosila všechny služky, aby „s tím“ něco dělaly - poté, když měla „své dny“, zůstávala zavřená v místnosti bez oken, aby „na tu nechutnost“ neviděla. Jedno si sedalo ke druhému, avantýry otce, posměch sourozenců, sexuální frustrace, matčino neustálé bědování - není divu, že spolkla klavír, řečeno ironicky!
Princezna na vzácné fotce z roku 1872
Otcova milenka Lola Montez dodala do narušené psychiky křehké princezny poslední kapku. V roce 1850 požádal o Alexandřinu ruku tehdy již bývalého krále Ludvíka I. (který měl ovšem pořád nesmírný politický a státnický vliv) princ Louis Lucien Bonaparte, synovec Napoleona. Král svou dceru provdat odmítl. Prý proto, že byl Louis Lucien rozvedený. „Byl jste už ženatý, znáte už ženy, a ona vám nedá to, co od ženy očekáváte. Má nesmírně chatrné zdraví!“ zněl důvod odmítnutí.
Ludvík tím kulantně obešel skutečnost, že si jeho dcera myslí, že má v sobě skleněné klavírní křídlo. Mimochodem, tento blud ji pronásledoval až do její smrti v roce 1875, a jakkoli se ji lékaři snažili přesvědčit o opaku, byla přesvědčena, že skleněné piano v ní zůstalo a že se může kdykoli rozbít. Co to muselo být za život, to si raději nepředstavovat…
Celá královská rodina
Alexandra ale byla nesmírně chytrá a vzdělaná. Nadaná a inteligentní žena se stala úžasnou spisovatelkou. Mezi její díla patří například Vánoční růže, Kapky rosy, První v měsíci, Konvalinky, Dětské divadlo, Polní květiny; sbírky esejů a básní mají i v dnešní době čtenářům co sdělit. Vydala i román, psala spoustu článků a odborných studií.
Alexandra se nikdy nevdala. „Co s ní?“ tázal se otec a radil se s úředníky. Alexandra byla sice psychicky nemocná, ale také to byla princezna a lidé se vyptávali. Co jim měl říct? Že spolkla klavír a myje si ruce tisíckrát denně? Nakonec našli řešení, které se v těchto případech nabízelo - princezna Alexandra Bavorská byla jmenována abatyší královské kapituly svaté Anny pro dámy v Mnichově a Würzburgu. Tato náboženská komunita byla takovým „odkladištěm“ šlechtických dam, vdov, svobodných a podobně. Něco jako náš Ústav šlechtičen.
Poslední fotka Alexandry Amálie Bavorské
Nebohá Skleněná princezna zemřela 21. září 1875 ve věku pouhých 49 let na zámku Nymphenburg. Měla podlomené zdraví už delší dobu, jednalo se zřejmě o náhlou srdeční příhodu. Je pohřbena ve wittelsbašské kryptě v kostele Theatinerkirche v Mnichově. Její opravdu prazvláštní příběh však žije dál - lidé nezapomněli. Bylo napsáno básnické pásmo Skleněná princezna, které Alexandru oslavuje - napsala ho a namluvila básnířka Deborah Levy. V roce 2019 se její spolknutý skleněný hudební nástroj stal námětem pro divadelní hru. Skleněné piano napsala Alix Sobler, která se v současné době hraje v divadle Coronet Theatre v Londýně.
Zvláštní a žalostné jsou osudy lidí, kterým ztrpčila a zničila život neléčená psychická nemoc. Alexandra Bavorská - Skleněná princezna - patří mezi ně. Její spolknuté skleněné piano ale hned tak něco nepřekoná, to musí čtenáři uznat!
