Článek
Naše mysl si s námi může občas velice ošklivě zahrát. Lidská psychika je křehká, má spletitá zákoutí, ve kterých se občas může objevit „něco“, čemu lze jen těžko uvěřit. Psychická choroba je ve své podstatě ještě horší než nemoc fyzická. Člověk trpí a neví proč, léčba a stanovení diagnózy nemocné duše bývá obvykle mnohem složitější, než je tomu u nemocí těla. Adekvátní léčba u některých duševních poruch existuje, jiné se ale zcela vymykají naprosto všemu, co si jen dovedete představit.
Jako Capgrasův syndrom. Co to vlastně je? Jak se vůbec může stát, že se člověk jednoho dne vzbudí a dojde ke skálopevnému přesvědčení, že všichni okolo jsou zčistajasna vyměněni za své vlastní podvodné identické kopie?
Ty nejsi moje manželka. Vypadáš tak, chováš se tak, ale nejsi
Běžné ráno běžného manželského páru Marie a Rudolfa. Jsou svoji už třicet let, mají dvě dospělé děti, probudí se ve své ložnici a Marie začne vyděšeně řvát. Šokovaný Rudolf vyskočí a dívá se na svou ženu, která ječí a ječí, ukazuje na něj. Když se manžel k ženě přiblíží, ta ho zběsile odstrčí a vzlyká: „Jdi pryč! To nejsi ty! To není můj manžel! Co jsi udělal s mým manželem? Kde je Rudolf! Vrať ho zpátky!“ Muž nevěří svým uším a snaží se třesoucí se manželku uklidnit: „To jsem přece já, kdo jiný by to byl, co se ti stalo, uklidni se!“
Marie však couvá bytem k vchodovým dveřím a volá o pomoc sousedy. Je totiž zcela přesvědčená, že její manžel byl v noci vyměněn za identickou kopii. Vypadá jako on, chová se jako on, ale není to on. Jak na to přišla, to není schopná vysvětlit. Prostě to VÍ. Modelový příklad propuknutí příznaků Capgrasova syndromu nastiňuje naprosto obskurní situaci, kdy normálnímu člověku „přecvakne“ v hlavě, kde začne žít vlastním životem blud o dvojníkovi. Poprvé byl tento zvláštní syndrom popsán v roce 1923.
Ve studii, jejímž autorem byl slavný francouzský psychiatr Joseph Capgras (1873–1950) a spoluautorem Jean Reboul-Lachaux, byl publikován případ paní „M“. Ctihodná dáma ve středních letech navštívila ordinaci Josepha Capgrase a začala mu vykládat, že její manžel, služebnictvo, řidič, kuchařka i zahradník byli „zastoupeni“ dvojníky. Překvapený lékař udělal paní M sérii testů, ale neshledal na jejím zdravotním ani psychickém stavu nic zvláštního - až na ty kopie. Byla zcela při smyslech, nicméně si trvala na svém: „Vypadají stejně, mluví stejně, chovají se stejně, ale nejsou to oni.“
Capgrasův syndrom je stěží pochopitelná věc, která se u pacienta nedá vyvrátit žádným argumentem
Případ se rozlétl do světa a začali se ozývat i další lékaři, kteří se s tímto prapodivným fenoménem u svých pacientů setkali. Capgras a Reboul-Lachaux syndrom nazvali „l'illusion des sosies“, což lze přeložit jako „iluze dvojníka“, ale všeobecně se mu říká Capgrasův syndrom, Capgrasova nemoc či Capgrasova iluze dvojníka. Vzápětí vznikaly další a další články a studie, které se snaží o popis symptomů a obsahují neuvěřitelné příběhy pacientů. Capgrasův syndrom patří mezi tzv. syndromy chybné identifikace.
Jedná se o poruchu vnímání známých subjektů nebo objektů. Nemocný nejčastěji tvrdí, že jeho žena, kolega v práci atd. není tím, kým byl. Je přesvědčen, že došlo k záměně a tyto osoby jsou někým jiným. Tedy byl vyměněn stejně vypadající entitou, která ovšem není tou původní osobou. Nemocný se může chovat agresivně vůči osobám, o nichž je přesvědčený, že jsou dvojníky, a tato porucha tak může být potenciálně nebezpečná.
Symptomy jsou velmi frustrující jak pro postiženého, tak pro jeho okolí. Osoba s Capgrasovým syndromem totiž působí zcela normálně, až na to, že zuřivě reaguje na lidi, o kterých věří, že jsou vyměněné identické kopie. Pacient může uznat, že „podvodník“ vypadá přesně jako „originál“, ale věří, že „podvodníka stejně prokoukl“. To může způsobit úzkost a změny v chování těchto lidí. Víra v existenci dvojníků a vyměněných a podstrčených kopií blízkých lidí je u pacientů tak silná, že si to nenechají v žádném případě logickými argumenty vyvrátit. Capgrasův syndrom může postihnout každého, ale je častější u žen.
Případ Marie z Británie a její dcery Sáry, kterou vyměnili za naprosto identickou Sáru. Kdo? Oni…
Pacient se stává posedlým hledáním nebo nalezením „skutečné“ osoby. To přináší další stres, hněv a frustraci u nemocného i jeho okolí „Zkrátka si to nedá vymluvit. Nijak a ničím.“ konstatují psychiatři Jeremy Matuszak a Matthew Parry, kteří publikovali případ zoufalé matky s Capgrasem: Čtyřicetiletá Marie vezla jako každé ráno svou devítiletou dceru Sáru do školy. Když ji po vyučování přijela vyzvednout, Sára na maminku čekala u vchodových dveří. Marie se zarazila, dívala se na svou dceru, která k matce vřele a s úsměvem běžela. Jenže…
Marie dívku zcela ignorovala a hystericky začala tlouct na vchod. Přivolané pedagogy obvinila, že jí vyměnili dceru. Na šokované učitele zoufalá Marie řvala: „Okamžitě mi vraťte moji Sáru!“ Nesmělá odpověď: „Ale vždyť Sára stojí vedle vás…“ vedla jen k další šílené reakci. Marie byla zcela neochvějně přesvědčená, že její dcera je vyměněná a skutečnou Sáru „unesla“ sociálka. Dcera začala brečet (ono ostatně není divu, toto by šokovalo každého, natož malé dítě) a Marie, zcela přesvědčená o svém bludu, se dokonce omlouvala: „Promiň, holčičko, ty za to nemůžeš, ONI tě vyměnili, ale já chci svou Sáru. Okamžitě mi vraťte mou dceru! Tuhle já domů neodvezu, to není Sára!“
Kantoři zavolali manžela a policii, protože se s tímhle ještě nikdy nesetkali. A nepomohlo domlouvání a vymlouvání ani dokazování, že JE to Sára. „Má tady znaménko po tobě, je to Sára, kdo jiný by to byl?“ třeštil oči na svou dosud milou a dobrosrdečnou manželku, která vždy stála nohama pevně na zemi, její muž. Frustrovaná Marie propadla panice: „Já ale NEVÍM, jak vám to mám dokázat! Já to nevím! Já jen vím, že tohle není ona! Mluví jako ona, vypadá jako ona, ale není to ona. Podstrčili mi jinou.“ Sára byla odvezena (tentokrát již skutečnou) sociálkou a Marie putovala do léčebny, kde trvala na svém.
Nebohá Rebecca byla přesvědčena, že jí „někdo“ vyměnil celý byt. Za identický.
Když jí překvapení psychiatři dokazovali, že to jednoduše není možné, začala Marie ve své mysli vytvářet spletitý konstrukt, ze kterého mělo být jasné, že Sára není Sára. „Mám svou maminku ráda, až na to, že mi nevěří, že jsem to já…“ zní zoufalá věta Mariiny dcerky z rozhovoru s lékaři. Celý případ se stal v roce 2011, Marii se podařilo pomocí psychoterapií přesvědčit, že se mýlí, nicméně nyní již dospělá Sára se ze zážitku nikdy nevzpamatovala. Mariin příběh jen evokuje, jak může Capgrasův syndrom zničit celé rodiny. Blud je to opravdu neuvěřitelný. A občas se stane, že pacient může sáhnout i k násilí:
„Byla jsem přesvědčena o tom, že můj syn byl vyměněn. Nevím kým, ale prostě jsem to věděla. Choval se stejně, oblékal se stejně, ale nebyl to on. Manžel se mi vysmál, ale já na něj chystala různé léčky, aby se prozradil. Byl přesvědčivý, ale nebyl to on. Skončilo to tak, že jsem si myslela, že necítí bolest, když je kopie a bodla ho do ruky. Ani tu krev jsem nepovažovala za pravou. Až když ho odvezli na pohotovost, já tam skončila taky - ale na úplně jiném oddělení,“ zní výpověď anonymní pacientky.
Lidé s tímto syndromem mohou dokonce považovat za kopii i sami sebe. „V zrcadle na mě koukala moje tvář, ale nebyl jsem to já. Když si pro mě přijeli, hádal jsem se s tím chlapem, co na mě civěl ze zrcadla. Kdo jsi? Co jsi udělal s mým tělem, s mou duší? Řval jsem to na celé kolo, nakonec jsem toho hajzla rozbil na kousky!“ uvedl Jonathan v nemocnici, kam ho celého pořezaného přivezli záchranáři. Výpovědi pacientů s tímto syndromem jsou skutečně prapodivné.
Blanka z Polska se dostavila na policii s tím, že její manžel byl v noci vyměněn. Vzbudila se vedle cizího chlapa, který „smrděl“, ale vypadal jako Vladek. Vzala nůž a bránila se, řvala na něj, ať okamžitě vrátí „jejího“ muže. Šedesátiletý pán z Belgie se začal ptát své ženy, kde je jeho žena. Tyto čím dál častější epizody byly samozřejmě znepokojující a manželka je přičítala počínající demenci, v čemž se po sérii testů, které u jejího muže proběhly, nemýlila. Ale Capgrasův syndrom se rozvíjel zcela samostatně, nezávisle na počínající diagnóze.
Nemocné může znepokojit i vlastní tvář v zrcadle. Až tak, že sami sebe fyzicky napadnou
Muž byl nakonec přesvědčen, že osoba vydávající se za jeho ženu je její dvojník, jelikož měla stejný vzhled, osobnost, hlas i jméno. Několikrát volal policii a ohlašoval svoji ženu jako pohřešovanou, přičemž zmiňoval i jejího nastrčeného dvojníka. Nechoval se k ní žádným způsobem agresivně a trávil s ní běžně den, ovšem „sledoval“ a zapisoval si odchylky chování údajné kopie a své vlastní ženy.
Ve chvíli, když spatříte někoho známého, centrální nervový systém zapojí své funkce a začne v podstatě skenovat obličej. Snaží se tak rozpoznat jeho rysy a zjistit, jestli jste se s tímto člověkem už setkali. Pokud je vše v pořádku, mozek si obličej zařadí a rozpozná jej. V případě, že pacient trpí Capgrasovým syndromem, má s největší pravděpodobností někde v nervovém systému přerušený tok informací zodpovědný za tuto funkci. Tím dochází ke vzácným projevům spojeným s nejistotou v rozpoznávání známých obličejů.
Celá situace je nesmírně nepříjemná pro okolí osoby trpící Capgrasem a přináší spoustu bizarních situací. Co může být horšího, než když váš milovaný trvá na něčem, co mu jednoduše nemůžete nijak dokázat? Iluze se nemusí týkat jen lidí, někdy se stává, že pacient uvěří, že byl vyměněn domácí mazlíček, kniha, předmět denní potřeby, byt, dům.
Rebecca se ráno vzbudila s bludem, že její byt není její byt. Putovala nejprve na policii, kde si mysleli, že se ztratila. Mladá, inteligentní a upravená žena nepůsobila jako nějaký zmatený alkoholik nebo narkoman, policisté ji tedy přivezli před londýnský dům, jehož adresu udala. Mezi strážníkem a Rebeccou se však odehrála konverzace natolik bizarní, že mladá žena skončila v léčebně. Začala se totiž s nimi hádat:
„Vy mi vůbec nerozumíte. Já tady bydlím. Já vím, kde bydlím! To je můj byt. Ale není. Ráno jsem se probudila a není to můj byt.“ „Takže jste se probudila v cizím bytě? Večer jste měla nějakou oslavu a probudila jste se někde, kde jste to neznala…“ „Podívejte. Odemykám. To je můj klíč. Ale tohle nejsou moje dveře! Tohle není můj nábytek! Moje postel, moje lampa, moje knihy - vypadají stejně, ale nejsou moje. Někdo je vyměnil.“ Po prosté a zcela logické otázce Proč by to někdo dělal? se paní Rebecca zoufale rozplakala: „Já nevím! Věřte mi to! Já to nevím, ale tohle nejsou moje věci!“
Moje dítě někdo vyměnil za - moje dítě…
Capgrasův syndrom provází nesmírná frustrace. Je velice vzácný, takže jej nelze snadno studovat. Většina toho, co o něm odborníci vědí, pochází přímo od trpících.
Přímo se nabízí, že všichni pacienti jsou prostě a jednoduše schizofrenici nebo mají Alzheimerovu nemoc či demenci a trpí bludy, které jsou pro tyto neurodegenerativní choroby časté. Nicméně v mnoha případech tomu tak není. Může se jednat i o osoby dosud duševně zcela zdravé, kterým jednoho dne prostě a jednoduše „přeskočí“ a přijdou se svou vírou ve vyměněné kopie.
Rizikovým faktorem propuknutí Capgrasova syndromu je také Parkinsonova nemoc, epilepsie, mrtvice, úraz hlavy. V současnosti je Capgrasův fenomén chápán jako neurologická porucha, v rámci které je blud „iluze dvojníka“ způsoben specifickými lézemi v mozku nebo degenerací. Capgrasův syndrom se může také objevit u onemocnění jako je hypotyreóza, diabetes nebo silná migréna. Zvýšený výskyt iluze dvojníka je pozorován i u uživatelů drog nebo velkého množství léků na bolest na bázi opiátů či ketaminu.
Capgrasův syndrom je bezesporu velice strašidelný.
Léčba závisí na aktuálním zdravotním stavu pacienta v souvislosti s přidruženou chorobou, což je nejčastěji paranoidní schizofrenie. Capgrasův syndrom je nyní tak rozšířen, že vznikají četné vědecké studie slovutných odborníků (Davies, Langdon, Coltheart, Poletti, Sambataro, Corlett, Fletcher). Důležitá je komunikace s nemocným a terapie, které by se měli zúčastnit také blízcí a příbuzní. Pomůže jim pochopit jeho situaci a pocity. Pomoci mohou také některá léčiva na demenci nebo antipsychotika, případně antidepresiva. Bohužel neexistuje jednotná standardní péče i léčba.
Probíhá důkladná výzkumná práce za účelem nalezení co nejefektivnější metody, která by pacienty onoho „dvojnického“ bludu zbavila. Efektivní může být dlouhodobá kognitivně behaviorální terapie, jež je založena na vzájemných diskuzích, kdy se terapeut pokouší nemocnému předkládat četné důkazy o jeho iluzi. Mnoho nemocných Capgrasovým syndromem se však nikdy neuzdraví a i bez přidružené diagnózy až do své smrti trvají na tom, že byl někdo z jejich okolí vyměněn.
Pak se může dle psychiatrů pouze farmakologicky tlumit úzkost a strach - většinou je prostě a jednoduše pacient až do konce života na silných utlumujících lécích.
Jak vidno, v zákoutí mysli člověka jsou dosud neprobádané končiny, ve kterých se může objevit vlastně cokoliv. I přesvědčení o tom, že všichni vám blízcí někdo vyměnil za identické kopie. Stěží pochopitelný Capgrasův syndrom stále čeká na své rozluštění.
A co vy? Neměli jste dnes při pohledu do zrcadla pocit, že na vás kouká někdo jiný? Bývá to hlavně u žen po probuzení, ale tato situace je prý zcela normální - spraví to trocha mejkapu. Ale co když vám snídani přinese žena, která vypadá jako vaše žena, ale není to vaše žena?
Podobných (a ještě mnohem zvláštnějších) syndromů a nemocí, které mohou propuknout v naší hlavě, je ještě mnohem více. Tak třeba někdy příště!
That’s Not My Child: A Case of Capgras Syndrome, Capgrasův syndrom – Wikipedie, Capgrasův syndrom - příznaky, příčiny a léčba | Rehabilitace.info, Capgras Syndrome - StatPearls - NCBI Bookshelf, Capgras Syndrome: What It Is, Causes, Symptoms & Treatment, Vraťte mi dceru! Lidé s Capgrasovým syndromem věří, že jejich příbuzné někdo vyměnil - Flowee
