Doktore, já slyším hlasy! Pokus dokázal, že dostat se do blázince je snadné. Měl však drsnou pointu

Rosenhanův experiment je označován jako převratný. Zpochybnil totiž praktiky psychiatrické vědy té doby. Dokázal, že psychiatři nejsou neomylní a dokážou lusknutím prstu zcela převrátit a zničit život člověka. Navíc doložil, že léčebny pro duševně choré byly bezútěšnými místy, kde se nikdo o nikoho nezajímá, po stanovení diagnózy je pacient naprosto odlidštěn a jeho názory a námitky jsou k smíchu.

Jak to celé vzniklo, probíhalo a jaká byla ona údajná drsná dohra? To nečekal ani David Rosenhan. Jeho psychicky vyrovnaní dobrovolníci se totiž nemohli dostat z blázince ven. Nikdo jim totiž nevěřil, že jsou jen nastrčení figuranti v psychologickém pokusu. A to nebyl ještě zdaleka konec.

V raných šedesátých letech minulého století se Rosenhan podílel na vyšetřování psychického stavu amerických vojáků, kteří odmítali jít do války ve Vietnamu. Brance nenapadlo nic lepšího, než předstírat psychické poruchy. A šlo jim to excelentně. Dokonce tak dobře, že když předváděli symptomy různých duševních onemocnění, ze simulantů se určitou autosugescí stali opravdoví pacienti. Bylo jen velice obtížné tehdy rozlišit, který branec je skutečně nemocný a který to jen předstírá.

Navíc v té době se všichni vyšetřující psychiatři a psychologové řídili příručkami DMS (Diagnostické a statistické příručky příznaků duševních nemocí), které byly veřejně dostupné. A samozřejmě - vojáci z nich příznaky nervových poruch pilně nastudovali. Bylo pak velice těžké rozlišit, kdo se řídí příznaky z příruček a kdo ne. A došlo to tak daleko, že do války byli posílání branci opravdu nemocní, protože jejich psychický stav „neodpovídal“ přesnému popisu v DMS, naopak ti, co simulovali, měli každý symptom přesně dle příručky. A ti zůstali doma.

David Rosenhan tohle všechno viděl. Došlo mu, že rozeznat, kdo potřebuje bezprostřední lékařskou péči a kdo jen „filmuje“, je velice těžké. A osud člověka byl v rukou jednoho odborníka, který mohl do posudku podle svého názoru napsat cokoliv, čímž mohl opravdu duševně nemocného zcela zničit a poslat ho do ohně války. Nebo naopak.

David Rosenhan začal pochybovat. Položil si otázku, do jaké míry jsou psychiatři schopni rozlišit zdravého člověka od šíleného. Rozhodl se, že si ověří schopnost psychiatrů rozeznat skutečný stav duševního zdraví pacienta. Dlužno dodat, že nebyl první odborník, který měl pochyby, ale byl prvním, který se rozhodl to dokázat. V roce 1972 mohl velice nevšední Rosenhanův experiment začít. A děly se věci nevídané, až bizarní.

Rosenhan nelenil a oslovil své známé, kteří byli prokazatelně duševně naprosto zdraví. S experimentem souhlasili, protože jim bylo jasné, že to dlouho nepotrvá, přece jim nic není! Kdyby věděli… Navíc se rozhodl angažovat se i sám David. Přípravy mohly začít. Tři ženy a pět mužů (včetně Rosenhana) měli různý věk a povolání. Studentka, pediatr, malíř pokojů, žena v domácnosti, terapeutka a tři psychologové.

Po dobu dvou týdnů se pokusné osoby nemyly, nepečovaly o sebe. Muži se neholili, opravdu všichni vypadali velice zanedbaně, páchli, měli rozervané a špinavé oblečení. Také málo jedli, takže všichni zhubli, nechodili ven, měli pleť až do zelena. Zkrátka vypadali jako skutečně nemocní lidé, kteří o sebe nedbají. A zavázali se, že po dobu tohoto utajeného experimentu přijmou falešnou identitu.

Rosenhan vybral různé psychiatrické ústavy v USA, celkem v pěti státech. S různou pověstí a s různou podobou. Od venkovského oddělení psychiatrické nemocnice bez kvalifikovaného personálu až po prestižní, špičkovou a univerzitní psychiatrickou kliniku. Ve výběru nechybělo ani luxusní soukromé sanatorium, kde se za pobyt platilo astronomickou částkou.

Pokus mohl začít. Pokusní králíci se přihlásili na recepci různých blázinců, kde v přijímací kanceláři shodně uvedli: „Potřebuji pomoc! Uvnitř sebe slyším neznámý hlas. Ten hlas je strašný, neustále opakuje hlavně tři slova - prázdný, dutý a úder (tupý úder).“ Pseudopacienti tvrdili, že hlasy mluví téměř nesrozumitelně, ale zní, jako by byly stejného pohlaví jako falešný pacient. Jinak neuvedli nic jiného, všech osm řeklo úplně to samé. A slova nebyla vybrána náhodně. Ty totiž uváděla ona zmiňovaná příručka jako symptomy u pacienta s akutní psychózou a krizí identity.

Dobrovolníci si skutečně mysleli, že jejich lest bude prohlédnuta. Přece se svěřují do rukou fundovaných odborníků, kteří MUSEJÍ poznat, že jednají s osobou zcela zdravou. No, stal se pravý opak. Všichni do jednoho byli do blázinců přijati, což se skutečně dalo očekávat, hospitalizace byla jistá. Jenže už při „vstupním pohovoru“ byli dva dobrovolníci internováni za pomoci síly, byť se dostavili dobrovolně a nevykazovali známky žádného nebezpečí. A už to „jelo“.

Okamžitě po přijetí všechny pokusné osoby přestaly hlásit jakékoliv psychiatrické symptomy. Zkrátka řekli, že jim nic není, že přišli omylem, že se stala chyba. Přesto netrvalo ani pár hodin a všichni měli diagnózu - sedm z nich schizofrenii a jeden bipolární afektivní poruchu. Okamžitě začalo léčení zdravých lidí, kteří začali tvrdit, že jim fakt nic není. Samozřejmě, hned se tato tvrzení „onálepkovala“ jako potvrzení předešlé diagnózy. A všichni dobrovolníci zjistili, že zatímco bylo velmi snadné se do psychiatrické léčebny dostat, cesta ven už tak jednoduchá není. A nebyla.

Když se pseudopacienti začali v léčebně chovat „normálně“, popírat svou diagnózu, nebylo jim uvěřeno. Naopak, byla velice častá dezinterpretace chování těchto pokusných osob, aby zapadalo do kontextu přidělené diagnózy. Zkrátka, cokoliv někdo z nich řekl, bylo automaticky vztaženo a zařazeno k příznaku jeho „onemocnění“. Takové to: „Ale já nejsem blázen! No jo, to víš že jo, sestro, ještě jeden prášek,“

Dobrovolníci to skutečně zkoušeli „po dobrém“. Vysvětlovali personálu, že jsou naprosto zdraví (o pokusu zatím dle úmluvy nepadla ani zmínka), ale místo, aby alespoň jeden jediný lékař či ošetřovatel zbystřil, stal se pravý opak - byla jim zvýšena dávka léků. Nezáleželo na tom, že se falešní pacienti chovali normálně a vyjadřovali se smysluplně - jednou dostali diagnózu, a už se to s nimi vezlo.

Lékaři jim předepsali více než 2 000 prášků - včetně antipsychotik a antidepresiv, které pseudopacienti převážně zahazovali a vyplivovali. A nikdo to nezjistil, z prostého důvodu - nikdo se o ně nezajímal. Když lidé zjistili, že se ven jen tak nedostanou, naprosto na rovinu oznámili, že jsou zde jako součást pokusu. Bylo to zaznamenáno do jejich karty jako blud. „Pacient trpí bludem, že je součástí experimentu, navrhuji zvýšit dávky…“

Jedna z žen přestala mluvit a začala si vše zapisovat. Sezení, léčbu, diagnostiku, chování personálu. Vůbec nikoho to nezajímalo, jen jí bylo do karty zapsáno, že „Projevuje nutkavé chování, psavé a grafomanské.“. Nikdo se nepodíval, CO si vlastně žena zapisuje. Ona totiž nejdříve zapisovala pouze zašifrované poznámky. Když zjistila, že je to jedno, psala už normálně. I šifry, i normální psaní, vše bylo považováno za symptom. Účastníci pokusu začali zjišťovat, že se z blázince jen tak nedostanou. Vše, co řekli, bylo považováno za další a další příznak jim „přidělené“ psychické nemoci.

Zatímco se dobrovolníci už poměrně zoufale snažili dostat se z léčeben, objevila se věc doslova prazvláštní. Zatímco byl lékařský personál o diagnóze dobrovolníků naprosto přesvědčen, ostatní pacienti, kteří měli rozmanité duševní choroby, zbystřili. Poznali, že pokusné osoby jsou zdravé. Tento poznatek si ze 118 pacientů 35 nenechalo pro sebe - hlásili personálu i lékařům, že ten a ten člověk je zdravý. Byli samozřejmě odbyti, nebo jim byla zvýšena dávka léků.

Opravdu duševně nemocní navíc ke zdravým pociťovali věc nevídanou - empatii, která lékařům i personálu zcela chyběla. Ve studii je zaznamenána spousta rozhovorů, kdy se opravdoví pacienti chovali mnohem lépe než jakýkoliv lékař. Dokonce jim radili, jak se z léčebny dostat. David Rosenhan vedl dlouhé dialogy se spolupacientem, který byl dle jeho slov: „Duševně zdravější, než veškerý místní personál,“.

Popsal také velice nepříjemné a neosobní zacházení s pacienty, násilnické chování personálu. Zvláště k těm, kteří „prudili“. Jeden muž třeba řekl vrchnímu lékaři, že ten „týpek (myšlen Rosenhan) je úplně zdravej, pane doktore, copak to nevidíte? Pusťte ho ven, vždyť tady nemá co dělat. Vy to fakt nevidíte?“ No, neviděl. A drzému pacientovi zvedl dávky léků, jak jinak.

Postupem doby začala převládat nuda. Den za dnem to samé, navíc občas okořeněné vulgarismy vůči pacientům. A také si dobrovolníci všimli, že ať udělají cokoliv, VŽDY je to symptom. Mytí rukou - obsese. Kroucení pramenem vlasů - úzkost. Psaní - neverbální patologie. Žádost o rozhovor s lékařem - silná emoční krize. A nastalo rozšíření diagnóz simulantů. Ať udělali co chtěli, byl to nový příznak. A nové nemoci. Psychotické bludy, deprese, hysterie. Vše k původní schizofrenii. Gradovalo to tak, že nikdo nevěděl, JAK se dostat ven.

Nakonec na to přišli - museli přiznat, že jsou blázni. Že tvrzení o tom, jak jsou normální a účastní se pokusu, byly bludy. Po přiznání psychické nemoci měli vyhráno. První se dostal ven už po osmi dnech, průměrná délka hospitalizace ostatních činila 19 dní, nejdelší pobyt dokonce 52 dní.

Simulanti nebyli z léčeben propuštěni jako zdraví lidé. Naopak. Byli dle posudku dále psychicky nemocní, ale jejich obtíže se jen podařilo správnou medikací utlumit. Toto Rosenhan považoval za nejhorší z celého pokusu. Tvrdil, že být propuštěný jako zdravý nebo jako nemocný je zásadní věc. A po propuštění všech pseudopacinetů a zpracování výsledků svůj výzkum uveřejnil. A vypukl doslova velký třesk.

Po zveřejnění výsledků experimentu v článku Jak být zdravý na nezdravých místech se Rosenhan dočkal ostré kritiky pro klamání psychiatrického personálu. Pacienti dle této kritiky přijdou k lékaři, pokud mají nějaký problém, a simulovat se dá i somatický příznak nemoci. Kolegové z univerzit a nemocnic ho označili za vyvrhela a obvinili ze znevažování psychiatrie. Emoce stříkaly na všechny strany, byl z toho skandál, někteří se báli o svá teplá místečka, druzí psychiatři zaznamenali odliv pacientů.

A objevila se i malá skupina, která pochybení uznala. Jenže ti zároveň okamžitě dodali, že v našem ústavu by se to stát nemohlo!

A David Rosenhan byl vyzván k bezprecedentnímu kroku, na který bez rozmýšlení kývl. Psychiatrická léčebna, která si nepřála být jmenována, ho vyzvala, aby se v rozmezí tří měsíců pokusil podstrčit jim nějakého simulanta. Prestižní ústav, spojený s lékařskou fakultou, se dušoval, že jejich lékaři naprosto jistě poznají, zda před nimi stojí zdravý nebo nemocný člověk. Pokus vstoupil do druhé fáze. A ta byla opravdu legrační, nebýt to tak strašně závažné!

Ústav po třech měsících s hrdostí oznámil, že během tohoto období „vyházel“ jednačtyřicet zcela jasných simulantů, kteří byli odhaleni hned u příjmu. „Ihned jsme je poznali, bylo to naprosto jasné. Okamžitě jsme je poslali pryč. Bylo to až nápadně lehké,“ kasalo se vedení ústavu bdělostí svých lékařů.

U dvaačtyřiceti dalších pacientů byly vyjádřeny velice vážné pochyby o tom, zda nejsou též simulanti. „Tito lidé byli přijati, ale postupem doby bylo zjištěno, že valná většina z nich jsou též nastrčení provokatéři doktora Rosenhana. I ti byli okamžitě propuštěni,“ stálo ve zprávě slovutné instituce.

Problém byl v tom, že David Rosenhan tam za celé tři měsíce neposlal ani jednoho simulanta.

Rosenhan před limity psychologie a psychiatrie varoval do konce svého života, o pokusu přednášel na prestižních univerzitách a dosáhl toho, že se konečně začalo všechno měnit. Manuály DSM byly přepracovány.

Pokus dopomohl ke ztrátě všemocnosti a neomylnosti psychiatrie 40. a 50. let 20. století. Navíc rozpoutal diskuzi o věrohodnosti a vědeckosti psychiatrických diagnóz a psychiatrie samotné. Experiment také otevřel otázku společenského vlivu na vymezení duševních poruch (např. na homosexualitu). Do současnosti se experimenty podobné tomu Rosenhanovu několikrát opakovaly.

Žádný z nich však nedosáhl oné prvotní „autentičnosti“, kdy to bylo celé poprvé. A doufejme, že naposledy. Jenže k omylům docházelo a dochází. Ve všech lékařských disciplínách, na čemž žádný experiment nic nemění. Vše je pouze o konkrétních lidech.

zpracováno podle:

Rosenhanův experiment – Wikipedie (wikipedia.org)

Lauern Slater - Pandořina skříňka, nakl. Argo

časopis 100+1

časopis Enigma

Experiment, který otřásl světem psychiatrie: Dokážeme odhalit simulanty? | 100+1 zahraniční zajímavost (stoplusjednicka.cz)

Rosenhanův pokus: předstíral schizofrenii, aby zpochybnil psychiatrii - iDNES.cz

.