Článek
Performanční umění vnímají lidé různě. Podle některých jsou tito umělci banda bláznů, kteří se chtějí jen předvádět. Druhým se to líbí. Co to vlastně je? Jednoduše - je to druh představení, které může být zahráno podle předem daného scénáře, ale také improvizovaně. Může nebo nemusí zahrnovat účast publika. Performance se může odehrávat kdekoliv, kdykoliv, jakkoliv dlouho.
V hlavní roli jsou vždy čtyři věci - prostor, ve kterém se performerova improvizace odehrává, čas, vztah s publikem. A především - umělcovo tělo. Známý počin tohoto druhu uspořádala Yoko Ono - to byl ten „slavný“ Cut Piece.
Marina v roce 2012
V tomto žánru je dovoleno vlastně úplně všechno. Jistě mnozí znají z různých seriálů nebo filmů performera, který nehnutě stojí, leží, svlečený, oblečený - a nechává lidi, aby si s ním dělali to, co uznají za vhodné. Co je jen napadne. Pointa? Kam až jsou lidé schopni zajít.
Označení těchto „kumštýřů“ za blázny mnohdy skutečně platí - nechají si líbit děsivé věci. Otázka jen je, kdy to stopnou. Nebo to také nestopnou.
Jedna z dalších Marininých exhibicí
V případě Mariny Abramović to bylo úplně poprvé za přítomnosti kamer, psychologů a novinářů. Propůjčila sebe a své tělo do služeb tristního psychologického experimentu s názvem „Rhythm O“. A málem to nepřežila. Její performance totiž umožnila vhled do temných zákoutí lidských duší. Když někomu řeknete: DĚLEJTE SI SE MNOU, CO CHCETE! - co se stane?
Z lidí se stanou trýznitelé, netvoři, mučitelé a vrazi. Ale také zachránci a pomocníci.
Stolek s instrukcemi a předměty
Po šest hodin budu váš PŘEDMĚT
Dnes už sedmasedmdesátiletá umělkyně, rodačka z Bělehradu, se proslavila díky svému působení na poli performance art a body art. Dokázala jít za hranice lidské morálky. I vkusu. Sama balancovala častokrát na pokraji smrti. Třeba snědla kilo medu, na to vypila litr vína, pořezala se, zbičovala a lehla si na kříž. Zděšené publikum znechuceně odcházelo, protože zvracela. Vše muselo být v obavách o její život ukončeno.
Možná kvůli tomu, že se absolutně nebála posunovat jakékoliv hranice svých možností, byl v roce 1974 v Neapoli uspořádán dnes již velice známý a bizarní experiment. Vhodný objekt - Marina Abramović, měla v té době 28 let.
Rhythm 0, jak bylo vystoupení pojmenováno, se zúčastnilo několik desítek lidí, kteří měli jediný úkol - zacházet se ženou dle svého uvážení. Lidé byli pozvaní na happening, byli to umělecky založení odborníci, vzdělaní i prostí lidé obou pohlaví a různého vzdělání. Obdrželi pozvánku, nebo jim byla dána prostě na ulici. Účelem peformance-experimentu bylo zjistit, co v takové situaci udělá obyčejný a neznámý člověk.
Marina se stylizuje do podoby Marie Callas
Samotný experiment začal nevinně. Marina se postavila oblečená do kalhot, trička a sáčka doprostřed místnosti. Byla tam jen ona, stolek s různými předměty a instrukce: „Na stole je 72 předmětů, které můžete použít dle potřeby. Performance. Já jsem PŘEDMĚT. Během této doby přebírám plnou zodpovědnost. Trvání: 6 hodin (20:00–2:00).“
Zbraň, kulka, modrá barva, hřeben, zvonek, bič, rtěnka, kapesní nůž, vidlička, parfém, lžíce, bavlna, květiny, zápalky, růže, svíčka, zrcadlo, sklenice na pití, polaroidový fotoaparát, peří, řetězy, nehty, jehla, zavírací špendlík, sponky do vlasů, kartáč, obvaz, červená barva, bílá barva, nůžky, pero, kniha, list bílého papíru, kuchyňský nůž, kladivo, pila, kus dřeva, sekera, tyč, jehněčí kost, noviny, chléb, víno, med, sůl, cukr, mýdlo, dort, kovové kopí, krabice žiletek, nádobí, flétna, náplast, alkohol, medaile, kabát, boty, židle, kožené šňůrky, příze, drát, síra, hrozny, olivový olej, voda, klobouk, kovová trubka, větvička rozmarýnu, šátek, kapesník, skalpel, jablko.
Marina Abramović chtěla vědět, jak s nabídnutou svobodou bez zodpovědnosti za následky návštěvníci naloží. Nabízené předměty probouzely fantazii. Některé mohly působit potěšení, jiné bolest. Nebylo zde také žádné pódium, což mělo lidi srovnat do úrovně stojící Mariny - diváci si neměli kam sednout, mohli chodit kolem ní, postávat v hloučcích.
A hlavně chybějící hlediště znamenalo, že nikdo nebude mít ostych být prvním, který „vyjde z davu“. Marina tam stála sama, vyzývavá, mlčící, hleděla před sebe. Dlouho se nic nedělo.
Od teď jsem figurína…
Je neživá? Je to věc? Tak přece nic necítí!
Nejprve vše začalo nevinně. Lidé se zatím ostýchali, chodili okolo Mariny dokola, usmívali se, šeptali si. Až konečně jeden první muž jí zvedl ruku. Zůstala viset ve vzduchu, tak paži přiložil zpět. „Ahá,“ neslo se davem lidí, „ona je vlastně jako figurína!“. To bylo později označeno jako ono prvotní „prolomení ledů“. Fakt, že žena je živá, ale chová se jako neživá, čili - spojení v mozku znělo nějak jako - žena - živá - chová se jako neživá - můžeme se chovat, jako kdyby nežila.
Následovalo pár poměrně „normálních“ vtípků - s umělkyní bylo otáčeno, zvedali jí ruce, nohy, první člověk použil předmět ze stolku - peříčko, kterým ji lechtal po tváři. Přejížděli jí rukama po vlasech, předměty ze stolu mizely spolu s ostýchavostí publika. Marina byla hlazena po tvářích růží, šimrána papírem, otírána kapesníkem. A diváky to začalo bavit.
Jen si kousni, bude hůř!
Na řadu přišlo krmení - Marina za potlesku čím dál rozjařenějších diváků snědla z rukou dvou žen hrozny, kus jablka. Atmosféra v místnosti začala podle pozdějších výpovědí tak trochu houstnout. „Jako kdyby do lidí probíjela nějaká neviditelná elektřina,“ glosovala později jedna vyděšená účastnice. Něco se totiž zlomilo, stalo, první člověk prolomil onu bariéru - a začalo to.
Intenzita zkoušení toho, co perfomerka vydrží, se zvyšovala. Kradmé doteky na intimních partiích Mariny se staly naléhavější. Osahávaly ji i ženy. Muž mačkal její ňadra, druhý zkusil velice brutálně „napadnout“ prstem její genitál. Zatím přes šaty. Marina nehnula ani brvou. Naprosto nic neudělala. Stála, hleděla před sebe a mlčela. Nyní nastal druhý „zlom“, který psycholog popisoval:
Chování davu se po absenci reakce na sexuální útoky, které zatím nepřerostly rámec nějakého brutálnějšího napadení, změnilo. Když na doteky nereagovala a zrak stále upírala před sebe, lidí se to dotklo. A to natolik, že se rozhodli, že ji zesměšní. Zraní, zneváží, poníží. Začala hotová pomsta. Chyběla odpovídající a adekvátní reakce od pokusného subjektu. To v lidech vyvolalo „antireakci“ - necháš si to líbit? Tak uvidíš!
A lidé začali vzrušeně mluvit. Mluvit o tom, co Marině udělají. To překvapilo i psychology.
Tímto foťákem byly zachyceny její intimní partie
Nemyslet na následky a užívat si to!
Po malých „zkušebních“ dotecích se najednou vše přelilo do verbální roviny. Diváci si stoupali přímo před její obličej a barvitě a sprostě popisovali, co vše s ní provedou. Nebo mluvily dvě ženy zvýšeným hlasem mezi sebou, ale dávaly si velký pozor na to, jestli je Marina slyší. „Ostříháme jí vlasy, co ty na to. A já ji poliju barvou!“ štěbetaly divačky se zářícíma očima.
Muži naopak vulgárně naznačovali, co vše by s ní dělali na poli sexuálním. Pořád tam ale bylo ono „kdyby“ - teoretická rovina mučení, barvité popisy znásilnění… a vše vypadalo, jako kdyby se dva muži potkali cestou na tramvaj, něco jako „Nazdar Karle, tebe jsem dlouho neviděl, jak se máš?“ - tak zde se bavili o tom, co Marině strčí do konečníku jako první a smáli se na celé kolo.
Tento verbální popis trval dlouho a všechny překvapil. Přisuzuje se to určité davové psychóze, ve které ale ani jeden účastník zatím (!) nepřekročil onen Acheron, nepopadl do ruky ostrý nástroj, neproměnil svoje sexuální fantazie v realitu. Někdo však musel být první. A byl. Žena. Vzala barvu a polila Marině hlavu.
Barvou to začalo, krví to končí
V tu chvíli jako když do lidí střelí - vrhli se na „neživou figurínu“ a začali ji „zdobit“. Rtěnkou zmalovali obličej, barvou šaty, tělo, nalepili jí všude papír, různé předměty, vypadala jako nějaká orvaná a zmalovaná čarodějnice. Na čelo a krk Marině napsali hanlivé nápisy.
Takových věcí provedli lidé spoustu. Jenže Marina i nadále vůbec nereagovala. A začala další část, která už byla doopravdy trýznivá. Účastníci prapodivného experimentu ztratili naprosto všechny zábrany a soudnost. Opět vypukla nějaká hromadná zuřivost z toho, že „se ta ženská vůbec nebrání!“
Uběhly tři hodiny a ani se nehnula. Tak víte co, řekli si - zkusíme tak trošku přitvrdit. A opět proběhlo ono zmiňované jiskření - dav prostě propadl síle okamžiku a moci. Mohl si dělat s člověkem cokoliv - a také to udělal. „To jsem přece nemohl/a být já,“ zněla nejčastější věta lidí, kteří byli poté ochotni hovořit (těch bylo minimum).
................................
Pach krve
Lidé se zmocnili ostrých předmětů. Marina byla vysvlečena do spodního prádla. Někdo skalpelem přeřízl ramínka od jejích šatů. Divačka vzala růži a silou vtiskla její trny do holé kůže pod krkem. S prvním pramínkem krve se lidé proměnili ve vlky. Doslova. Jako když upír ucítí krev. Vypukla děsivá věc. Marině servali spodní prádlo, stála tam nyní nahá. Uplynuly čtyři hodiny, když první „odvážlivec“ vzal žiletku a zabořil její čepelku do bělostné kůže. Další muž skalpelem řízl stojící ženu do krku, když vytryskla krev, začal ji hltavě sát.
Lidé se úplně zbláznili. Nejprve se snažili Marinu přivázat, roztažené ruce však nešly nikam připevnit, tak ji položili na stůl s rekvizitami. Doteky sexuálního charakteru už nebyly jemné, vůbec ne, naopak. Osahávání bylo doslova brutální, na její nahé tělo byl vylit olej, lidé křičeli blahem a posmívali se jí. Vulgární a hanlivé výrazy prokládali skutečně zběsilým mučením.
Kolem jejího ležícího těla zabodávali nože a nůžky, žiletkou odřezávali vlasy, cpali jí do všech (!) tělesných otvorů různé předměty - o tom raději pomlčet. Naprosto zneuctěnou Marinu zvedli, ukázali jí velké zrcadlo „aby se viděla, jak je hnusná!“, fotografovali její intimní partie, pálili ji sirkou.
Řičeli, když někdo udělal na Marině něco „nového“. Bylo to jako na nějakých orgiích, jako při pohanských obřadech, jako při nějakém obětování bohům. Jinak to říci neumím. A vůbec nikdy se nikdo nesmí dozvědět, že jsem tu byl. Cože? Jaký záznam, jaká kamera? Děláte si p…?
Dav lidí šílel, ale objevila se další zajímavá věc - od trýznitelů se „utrhla“ malá frakce zachránců. Ti se snažili stále se stupňující týrání zastavit. Rozvášněným lidem se snažili nejprve domlouvat ústně, pak je drželi, rvali jim nástroje z rukou.
Žiletka, skalpel…
Raději se zastřel!
Když běžela šestá a poslední hodina celého šíleného experimentu, Marina stále nehnula ani brvou. Pod jejím tělem byla louže krve a moči. To jediné nezvládla, tím projevila strach. Ale navenek mlčela, byla neživá, hadrová. Pokud někdo řízl do kůže více, jen maličko povzdechla, nic víc. Toto naprosté odlidštění vyprovokovalo další a další vynalézavé mučitele. A hlavně přibývalo sexuálních útoků. Pistole byla nabita kulkou a vkládána Marině do úst. Kdyby jen do úst!
Pak se jeden muž svlékl, lehl si na ni a pokoušel se ji znásilnit. Za frenetického jásání davu se mu to málem povedlo, nebýt jednoho „z dobré strany“, který násilníka popadl a strašlivě ho zmlátil. Nahý muž se bránil slovy, že je to jen figurína. Naprosto totiž propadl „kouzlu“ okamžiku.
Šestihodinové drama pomalu končilo. Strašidelnou třešinku na dortu učinil jeden z diváků, který to vše zatím pozoroval z uctivé vzdálenosti. Vzal pistoli, přiložil ji Marině k hlavě a naprosto klidným hlasem ženu vyzval, ať se zastřelí. To už se najednou rozhostilo naprosté ticho. Všichni se jakoby probrali z transu, nevěřícně hleděli na pistoli. A gong oznámil konec celého pokusu.
V tu chvíli Marina ožila. Zamrkala, do tváře se jí vrátil výraz, vstala ze svého stolu, kde byla trýzněna, šlapala bosýma nohama ve své krvi a moči. Umělkyně se znovu stala živou bytostí.
Pistole ze stolku to všechno ukončila.
Podíváte se mi do očí?
Znovu se začala pohybovat po sále. Beze slov. Jen se každému z publika chtěla hluboce podívat do očí. I to bylo součástí performance. Návštěvníci však před ní uhýbali pohledem, snažili se z galerie rychle zmizet. Doslova prchali, dobývali se ven, křičeli. Tvor, ke kterému se chovali šest hodin jako k neživé věci, najednou žil. Na konfrontaci s již živou Marinou, dýchající ženou, neměli nervy. Nikdo se jí neodvážil zpříma podívat do tváře. Vůbec nikdo. Před ztýranou umělkyní padali i na zem, na kolena, choulili se v klubíčku jako malé děti. Jeden muž si cucal palec v poloze plodu, natolik ho to vydeptalo.
I ti, kteří jí neubližovali, se teď cítili vinni tím, že se vůči konání ostatních nevymezili silněji, že zlo neidentifikovali jasněji, že mu nečelili s intenzivnější samozřejmostí. Jednotlivci mohli o konání většiny smýšlet různě, ale dohromady byli spíš jen amorfním stádem. Publikem složeným z milovníků moderního umění, kteří však jako celek nepřesáhli úroveň perverzní intervence, ostýchavé a přílišné pasivity. Stačilo k tomu být šest hodin v jedné místnosti s předmětem, odvážnou umělkyní.
Abramović svým výstupem na vlastní kůži dokonale prozkoumala sílu kolektivní akce a kolektivní odpovědnosti. Rhythm 0 se zapsal do dějin umění a psychologie. V dějinách psychologických experimentů si happening místo zaslouží docela jistě. Sama Marina poté prohlásila, že toto ji přesvědčilo o tom, že pokud lidi necháte dělat si co chtějí, zabijí vás. Zkušenost ji dostala na dno psychických a fyzických sil, nicméně byla nesmírně hrdá na to, že to skutečně vydržela. Ale prý si: „ani v nejhorším snu nepředstavovala, že to bude takový masakr.“
Kontroverzní Marina
Díky brutalitě, kterou na ní lidé vykonávali, je toto představení považováno za jeden z nejděsivějších pokusů, který měl ukázat, čeho všeho jsou lidé schopni.
Na celou věc ale panuje i druhý názor. Někteří lidé tvrdí, že účastníci tohoto pokusu věděli, že je Marina nakloněna sadomasochismu. A že pouze sehráli své role, protože si mysleli, že tak je to správně a že umělkyně brutalitu vyžaduje. Dodnes Abramović mnozí lidé z odborných kruhů považují za psychicky nemocnou ženu, která byla ochotna nechat sama sebe takto zneužívat.
Což Marina postupem let jen a jen přiživovala svou další produkcí neméně obskurních happeningů a performancí.
Každopádně pokus Rhythm 0 vešel do dějin psychologie jako věc nevídaná a vyjevil v lidech skryté zlo. Lidé jsou skutečně schopni naprosto všeho a vlastně o tom ani neví - dokud nedostanou onu moc. Byť šestihodinovou. Marina se k pokusu už nechtěla vracet, jen ho shrnula slovy:
Kromě vrozeného zla je v každém z nás vrozená dobrota. A je na každém z nás, která stránka naší osobnosti převládne. Jsem přesvědčena o tom, že kdyby nebylo časové omezení, zabili by mě. Vzdělaní, umělecky založení a dobří lidé, kteří se proměnili ve stvůry.
použité zdroje:
Časopis 100+1
Časopis Epocha plus
