Článek
Říká se, že blížící se smrt se často ohlašuje. Náhlým zastavením hodin, pádem obrazu, snem, houkáním sýčka, ránou do okna, nebo - spatřením vlastního dvojníka. Co je vlastně fenomén dvojníka, německy zvaného Doppelgänger? Kdo a kdy ho viděl? Existují opravdu věrohodné a doložené události o těchto přízračných setkáních? Existují. Své podivné dvojče spatřila velká spousta osobností a mnohé z nich se z tohoto setkání jen tak nevzpamatovaly.
Potkat sám sebe - co může být více fascinující a zároveň tak nepochopitelné, že člověk dlouho přemítá, zda ho ošálily vlastní smysly nebo u něj propukla duševní choroba? Přesto tato mrazivá setkání existují a jsou zaznamenána a potvrzena svědky. A nenosí vždy smrt a neštěstí. Někdy se prostě jen STANOU.
A nejsou to jakési nehmotné přízraky. Dvojník, kterého člověk spatří, budí vždy dojem, že je zcela z masa a krve, žádný duch nebo stín. Kde se vůbec mohl tento fenomén vzít a jak je možné, že zvěsti o podivných dvojčatech se tradují již od počátku věků po celém světě?
Tajemná dvojčata provázejí lidstvo od počátku věků
Dvojníků je plná mytologie!
Napříč staletími se objevují informace o setkání s dvojníky. Mytologie je jich plná. Ve starověké egyptské mytologii byl dvojníkem člověka Ka, jakési duchovní dvojče, které mělo stejné pocity a vzpomínky jako osoba, ke které patřil. Ka se rodilo spolu s člověkem a doprovázelo ho životem a později i ve smrti.
Kde mohli Egypťané na takovouto myšlenku vůbec přijít? Na rytinách v pyramidách jsou k vidění dvojníci faraonů nebo dvě stejné postavy, hledící překvapeně na sebe. Je toto potvrzením toho, že někdy někdo zde spatřil své záhadné dvojče?
S dvojníky, kteří se mají objevovat lidem a přinášet tím smůlu, se setkáváme i v tradici evropských národů. V Německu věří, že každý člověk má svého dvojníka, Doppelgängera. Ten má být kopie, duplikát živého člověka, jednotlivce a je často jeho zlá alternativní verze.
Ve Skandinávii se vypráví příběhy o „vardogrech“ - to mají být duchovní předchůdci člověka, kteří se vyskytnou na místech, kam se onen člověk teprve chystá. Tam prostě čekají, dokud jejich „majitel“ nepřijde. Kdo mohl něco takového vymyslet? A hlavně - proč by to vymýšlel?
To jsem já - před 600 lety!
A v pověstech můžeme pokračovat i nadále - ságy z Islandu jsou lidí, kteří potkali svého dvojníka, plné. Vypráví, že spatření sebe sama nosí smůlu a smrt. Finská mytologie zase označuje přízračné dvojníky „etiäinen“, doslova první příchozí.
Z Anglie, která je známá svým starým a tajuplným folklorem, jsou popsaná setkání s tajuplnými dvojníky jako „aport“, definovaný jako zjevení žijící osoby. Podobné zkazky nalezneme i v pověstech středověké Prahy.
Psychiatři mají vysvětlení - ale co když je dvojče viděno před svědky?
Psychiatrie a neurologie má pro tento fenomén svoje vysvětlení. Jedná se prý o autoskopii čili sebenahlížení. Zjednodušeně řečeno jde o halucinaci, při níž postižený pozoruje sám sebe. Autoskopie může být jeden z příznaků epilepsie, schizofrenie či jiných duševních poruch.
Neurologové se také domnívají, že představy o vlastní osobě zůstávají v paměti trvale uložené a v určitých napjatých situacích se mohou dotyčnému v halucinacích zjevit. Jak ale vysvětlit případy, kdy přízračné dvojníky vidělo více lidí najednou?
Z filmu Student z Prahy - němý film o přízračném dvojčeti
Spekuluje se také, že osoby, které měli vidění svého dvojčete, měli nebo mají skutečné jednovaječné dvojče. Proč by se však jejich dvojče objevilo jen jednou, v identickém oděvu, v situaci, kdy ani neodhalí svou totožnost? Ovšem i takto zní vědecké vysvětlení. S jiným totiž vědci nepřišli. A psychiatři přišli pouze s autoskopií.
Bilokace?
Vidění dvojníků může mít prapůvod i v takzvané bilokaci. Ta je známá hlavně u křesťanských světců. Jde o zjevení člověka na dvou místech současně. Proslavený svou schopností bilokace byl například Pio z Pietrelciny - Jeho údajná schopnost je sporná, nicméně existuje bezpočet svědků - i vysoce postavených nejen církevních hodnostářů - kteří ho skutečně někde viděli a ve stejnou dobu svědkové přísahají, že se v tu samou chvíli nacházel s nimi v klášteře o stovky kilometrů dál.
Nicméně spatření dvojníků nezapadá do konceptu náboženské bilokace a vědci tuto schopnost pokládají za nemožnou. Ale jako alternativní vysvětlení fenoménu podivných dvojčat by se tato schopnost uvést měla.
Neporušené tělo Otce Pia
Já jsem potkal sám sebe!
Koncept alter ega a dvojitých duchů či dvojitých osob z masa a kostí, nebo jedné osoby živé a druhé jako zjevení jakéhosi „stínového průvodce“ se objevuje ve folkloru, mýtech, náboženstvích a tradicích mnoha kultur v celé historii lidstva. A existují zdokumentovaná setkání s dvojníky i v novodobější historii.
A velmi často u osob známých, slavných, netrpících žádnou duševní poruchou. A často před spoustou svědků. Jaká nejznámější setkání s podivným dvojčetem můžeme v historii najít? Je jich opravdu mnoho a často vás překvapí, kdo svého dvojníka potkal. Pojďme se podívat na několik fascinujících případů spatření tajemného dvojčete.
Guy de Maupassant (1850-1893) „Pane, vy jste dvakrát?“
Jednoho dne došla spisovateli inspirace. Zoufalý ze svého tvůrčího bloku propuká v pláč. Existenční potíže mu způsobují čím dál větší starosti. Najednou uvidí naproti sobě sedět muže. Říká mu, že mu přišel nadiktovat povídku. Maupassant si chvíli myslí, že se právě zbláznil. Muž naproti němu je totiž on sám. Z masa a krve.
Guy de Maupassant
Začne křičet a přiběhne služka. Uvidí dva identické Guy de Maupassanty a vytřeští oči. Řekne jen, že nevěděla, že pán má dvojče (pán je dvakrát). Užaslý spisovatel si nechá nadiktovat příběh a dvojník odejde. Nerozplyne se ve vzduchu, nic takového. Prostě odejde.
Za pár měsíců francouzský spisovatel leží na lůžku ve svém pokoji. Je vyčerpaný prodělanou nemocí a čas zotavování tráví psaním novel. Všem nakázal, ať mu dají pokoj, neruší ho a nikoho k sobě nepouští. Náhle se otevřou dveře do jeho pokoje. Naštvaný spisovatel chce příchozímu vynadat, když v tom ztuhne.
Postava nabývá konkrétních obrysů, a to i v obličeji, dosud jaksi rozmlženém. Je to opět jeho strašidelný dvojník. Tentokrát nemluví, tváří se vážně a tragicky. Chvíli na Maupassanta hledí, sedne si na jeho postel, dá hlavu do dlaní a rozpláče se. Spisovatel si ještě poznamená:
Cítil jsem, jak se moje lůžko, na které usedl, jeho vahou prohnulo…
Spisovatel je pár měsíců po tomto setkání převezen do sanatoria, kde za rok umírá. Příčina jeho smrti byla v té době častá - syfilis. Ten, jak známo, v rozvinutém stádiu způsobuje halucinace a změny na mozku. Mohl být dvojník výplodem mysli, která byla již zasažena zhoubnou chorobou? V tom případě musela mít halucinace i služka. A smrt si pro spisovatele skutečně přišla do roka, jak se traduje. Náhoda? Kdo ví.
Goetheho stopa v Čechách
Johan Wolfgang von Goethe (1749-1832) „Potkal jsem sám sebe!“
Génius nejen německé, ale i světové literatury Johan Wolfgang von Goethe vždy působil dojmem muže, který má všech pět pohromadě. Nesporně obrovsky talentovaný autor jel jednou na koni. To by nebylo nic divného. Ovšem při projížďce spatřil, jak naproti němu jede na koni další muž. A Goethe seznal, že je to on sám. V oblečení, které ze svého šatníku neznal. Konsternovaný spisovatel si příhodu zapsal a považoval ji za jakousi duchovní halucinaci.
Tatáž situace se mu pak přihodila ještě jednou o osm let později. Opět jel na koni, z druhého směru než před osmi lety, po té samé cestě. Tentokrát se však rychle zorientoval a pochopil, co tehdy viděl - viděl sám sebe při prvním setkání, avšak z druhé strany. Pokud je tato historka pravdivá, pak se druhé já velikána německé kultury vydalo z neznámých důvodů na pouť proti proudu času, aby se setkalo samo se sebou.
(…) Jel jsem po pěšině od Drusenheimu a tu se mě zmocnila nejpodivuhodnější událost - Viděl jsem svojí vlastní postavu na koni, jedoucí proti mně, oblečena byla v šatech, které jsem nikdy nenosil. Byl jsem to já. Je však zvláštní, že jsem se po osmi letech ocitl na cestě téže, v šatech, které jsem viděl na sobě před osmi lety a které jsem si oblékl ne dobrovolně, ale náhodou. Jakkoli to může být u záležitostí tohoto druhu divné, toto podivné setkání s mnou samým, mě v okamžiku prozření do jisté míry uklidnilo.
Kateřina Veliká
Kateřina Veliká (1729-1796) „Kdo to sedí na mém trůnu?“
Carevna Kateřina Veliká sedí ve své komnatě, když dovnitř vejde sluha, bez zaklepání či úklony. Kateřina to považuje za obrovskou drzost a chystá se sluhovi vyčinit. Ten se při pohledu na vladařku zarazí. Po chvíli zmateného vysvětlování Kateřina pochopí, že nějaký odvážlivec si dovolil usednout na její trůn! Koktajícího sluhu nechá být a vyrazí ke svému vladařskému stolci. Cestou potkává služebnictvo, které se na procházející carevnu dívá s vytřeštěnýma očima.
Okamžitě odejdi z mého trůnu! Neodejdeš? Zastřelte ji!
Panovnice dojde do trůnního sálu a nevěří svým očím. Na symbolu jejího majestátu sedí - ona sama. V identických šatech, ve stejném účesu. Služebnictvo postává okolo obou dam a neví, co si počít. Kateřina se však rozhodne jednat. Osloví svou dvojnici, aby okamžitě z trůnu vypadla. Ta se na ní jen dívá a sedí dále. Vladařka přikáže strážím, aby na podivné dvojče vystřelili.
Když tak učiní, dvojnice se zatváří smutně, zvedne se a v naprostém tichu, které se rozhostí mezi konsternovanými lidmi, odejde. Když za ní vyběhnou, není tam. Za pár dní ruská carevna umírá. Svědectví služebnictva a zápis v palácové knize dávají tomuto zjevení punc pravdivosti. Co to mělo znamenat?
Percy Bysshe Shelley (1792-1822) „Ty už jsi tu zase?“
Slavný básník a manžel světoznámé autorky Mary Shelley, které vděčíme za Frankensteina, byl za svůj život dvojníkem navštíven hned několikrát. Považoval to po několika setkáních se sebou samotným za jakousi normální věc. Pokud lze vůbec něco takového pokládat za normální. Percyho dvojníka viděla i jeho manželka Mary. Při posledním setkání na Shelleyho jeho přízračné dvojče promluvilo v přítomnosti jeho přítele, lorda Holma:
Jak dlouho chceš být spokojený?
Básník potkal dvojníka několikrát…
Na tuto prapodivnou otázku Shelley odpověděl, že navždy. Dvojník pokrčil rameny a odešel. Normálně, dveřmi. Krátce po tomto prapodivném rozhovoru s doppelgängerem básník umírá při podivné námořní nehodě. Proč se ho jeho „stín“ zeptal právě na takovou otázku?
Král Umberto I. (1844–1900) „Dvojníka mi zastřelili!“
Jeden z nejpodivuhodnějších a nejlépe zdokumentovaných případů záhadného dvojníka se opět týká „hlavy pomazané“ s modrou krví - italského krále Umberta I. V roce 1900 přijíždí do města Monza, několik kilometrů od Milána. Večer po příjezdu se vydává do malé restaurace na večeři, kde stane tváří v tvář své přesné kopii. Když se oba muži dají do řeči, vyplyne celá série podivných shod.
Oba se narodili ve stejný den a rok ve stejném městě a měli stejné jméno. Oba se oženili 22. dubna 1868. Obě ženy se jmenovaly Margareta, oba měli syna jménem Vittorio. Byli vyznamenáni za statečnost současně ve dvou případech, a to poprvé v roce 1866 a podruhé v roce 1870, kdy každý z nich byl povýšen na četaře a velitele sboru.
Umberto I. na koni
Král nevěří svým očím a uším, stejně tak jeho početná družina, která kopii svého pána vidí také. Král se se svým dvojníkem chce setkat i následujícího dne, ale když si jej nechá zavolat, zjišťuje, že byl zastřelen.
Za několik okamžiků se ozvou tři výstřely, z nichž dva míří přímo do králova srdce. Je to jen podivná shoda náhod, nebo bylo náhodné setkání dvojníků předzvěstí jejich smrti?
Émilie Sagée (1813 -?) „Slečna učitelka je venku a taky vevnitř…“
Velice známý případ „rozdvojené učitelky“ patří k evergreenům paranormální literatury. Nikdo neví, jestli je tento případ pravdivý. Ale podrobnosti jsou tak dobře zdokumentované a podepsané desítkami svědků, že by si jej mohl těžko někdo jen tak vymyslet. O co vlastně v událostech kolem „dvojnásobné slečny učitelky“ šlo?
Litevská učitelka francouzštiny Émilie Sagée vystřídala od svého mládí spoustu škol. Z jednoho prostého důvodu - z každé musela odejít, protože „byla dvakrát“. Roku 1845 ji zaměstnají na prestižní dívčí škole v Neuwelcke, kde má pár týdnů klid. Oblíbená a milá slečna učitelka je důvěrnicí děvčat, která ji zbožňují. Ale pak se to začne dít zase.
Opravdu měla oblíbená učitelka svou prapodivnou průvodkyni?
Před třídou třinácti přihlížejících studentek se stín učitelky začíná oddělovat a získávat čím dál zřetelnější obrysy. Za okamžik už před tabulí stojí vedle sebe učitelky dvě. Dvojnice je od originálu naprosto k nerozeznání a dokonale kopíruje pohyby skutečné Sagée, jen s tím rozdílem, že nedrží křídu.
Během večeře stojí podivná dvojnice za Sagée a přesně kopíruje její pohyby při jídle. Otvírá ústa, vkládá do nich neexistující jídlo neexistujícím příborem, to vše před zraky užaslých studentek a celého učitelského sboru. Sagée je zdrcena a údajně zoufale zvolá:
Ach! Devatenácté! Je velmi, velmi těžké to snést!
Později se totiž přizná, že od šestnácti let, kdy začala učit, byla pro své „rozdvojování“ propuštěna již z osmnácti škol. Neuwelcke byla její devatenáctá štace. Přesto ji vedení zatím nepropustí - usoudí, že se muselo jednat o nějaký optický klam. Ale Émilie je dvakrát čím dál častěji.
Já chci být jen jedna…
Zpočátku se prý dvojnice učitelky zjevuje v její bezprostřední blízkosti a pouze kopíruje každý její pohyb, postupem času se ale přízrak stává zcela nezávislým a učitelka bývá pozorována na odlišných místech a při odlišných činnostech zároveň. Zatímco se prokazatelně nachází ve své třídě a vede vyučování, její dvojnice se prochází po chodbách školní budovy.
V létě roku 1846 sbírá Émilie květiny v zahradě a všimne si při pohledu do okna třídy, že děvčata nemají dozor. Pomyslí si v duchu: „kéž bych tam byla, určitě něco vyvedou.“ Sotva prý tuto myšlenku nechá proběhnout hlavou, před zraky dívek ve třídě se v židli zhmotní identická kopie učitelky a dívá se na dívky. Zároveň vyděšené žačky vidí tu samou učitelku, jak na ně kouká dovnitř oknem. Vyslala snad pouhou myšlenkou svou stínovou dvojnici?
My máme dvě tety Émilie!
Jistým vodítkem může být její přiznání, že se to stává zejména tehdy, je-li příliš ponořena do své práce, nebo když se soustředí na určité místo. Ke zjevení dochází nejen ve škole, ale také v domě, který obývá společně se švagrovou a jejími dětmi. Po rozdvojení je unavená a připadá si jako „ve snu“. Samozřejmě, nebohá učitelka byla propuštěna. Kdo by taky chtěl kantorku, která má dvojče, které neexistuje, a přesto ho každý vidí. Poslední stopa má vést do Ruska. Pak Sagée v dějinách zcela mizí.
Dvojnice
Fascinující případ, nemyslíte? Nevíme, jestli je to pravda. Ale škola skutečně existovala a stopy ženy jménem Émilie Sagée se dají objevit ve starých zápisech. Nebo je to čirá fikce a čísi výmysl? Jen je třeba pochopit, proč by si někdo tak vymýšlel? Kdo by mohl mít tak bujnou fantazii, aby vymyslel učitelku, která se rozdvojuje?
Uvedené osobnosti nejsou zdaleka jediné, které spatřily sami sebe. Je jich tolik, že by se o nich mohla napsat celá kniha. Případy záhadných dvojníků pronásledují člověka již od počátku věků. Může být na tomto fenoménu něco pravdy? Nebo je to skutečně jen výmysl? Ale jak se tedy vysvětlí pověsti napříč celým světem? Kdo a proč by si vůbec něco takového vymyslel? Fenomén podivných dvojčat opravdu existuje a je zdokumentován spoustou svědků. Dozvíme se někdy pravdu?
Zdroje:
Časopis Epocha
Prima Zoom - dokument Největší záhady historie
