Článek
Ve ztemnělém sále sedí studenti a promítač pouští na velké plátno film. První záběry jsou veselé a dojemné - na matraci sedí krásné rozesmáté maličké dítě, ještě kojenec. Usmívá se, plácá ručičkama. Najednou se k němu zezadu připlíží muž v příšerné masce. Dítě se strašlivě poleká, zděšeně začne řvát, nemůže popadnout dech, třese se strachy. Střih.
To samé dítě, ta samá matrace. Opět se krásně směje, kolem něj hopká bílá laboratorní krysa. Miminko k ní natahuje zvědavě ručičky, chce si s živým tvorem po svém způsobu hrát.
Záběry z pokusu. Na celý film si troufnou asi jen silné povahy…
Už už si zvířátko pohladí, když za jeho zády muž prudce třískne kladivem do ocelové tyče. Ohlušující rána trhá uši i publiku v sále, pozorují dítě ve filmu, které nadskočí hrůzou, zoufalý a hysterický pláč ulekaného chlapečka drásá všechny diváky. Střih.
Ta samá matrace, ta samá místnost, to samé dítě. Něco je ale jinak. Už se neusmívá, nechce si hrát, nenatahuje ručičky. Třese se strachy a hrůzou. Horor? Ale kdeže. Experiment Malý Albert.
John B. Watson
Pokusy na lidech v účelu bohulibém jsou věcí, kterou řada psychologů nerada otevírá. Tyto experimenty, jako například případ dvojčat Reimerových nebo Stanfordský vězeňský experiment, jsou totiž velice problematickým tématem - a to do dnešních dnů. Něco takového by člověk nečekal ve vědeckých ústavech za asistence slovutných odborníků. A přece.
Děly se pokusy se zvířaty, děly se pokusy s lidmi. A nejhorší byly pokusy na psychice dětí. Jedním takovým je případ Malý Albert. Dodnes budí neuvěřitelné kontroverze, protože výsledky celého obskurního pokusu nebyly vůbec jednoznačné, o identitě samotného protagonisty se vedou spory dodnes - existuje hned několik verzí, kdo byl vlastně malý Albert a jak skončil. Nic to nemění na faktu, že se tento hrůzný experiment odehrál.
Little Albert
Lze strach uměle vytvořit? Já to zkusím…
Na počátku celého šíleného projektu stál slovutný psycholog John B. Watson. Už ve svých 30 letech se stal profesorem psychologie na Univerzitě Johnse Hopkinse, kde založil výzkumné pracoviště – sledoval zde chování zvířat. Zakladatel behaviorální psychologie toužil porozumět lidskému strachu a principu, na němž funguje.
John Watson byl zastáncem teorie, že něco jako lidské instinkty nebo vrozené chování v podstatě neexistuje. Tvrdil, že se vše člověk musí naučit v průběhu života, zkrátka - každé vaše chování je možné vysvětlit vaší minulostí. Rozhodl se zkoumat, na jakém principu pracuje lidský strach a jestli je možné ho uměle vytvořit.
Velkým vzorem mu byl slavný I.P. Pavlov a jeho pokusy se psy. Jenže psycholog se rozhodl zajít o kus dál. O velký kus dál a porušit naprosto všechny etické kodexy. Pokusným tvorem se mělo stát dítě, na začátku všeho teprve devítiměsíční chlapec.
Watson zkoumal nejprve reakce dětí v terénu. A uvědomil si, že do určitého věku se děti ničeho nebojí - naopak se vše snaží prozkoumat. Dalším pozorováním dospěl k závěru, že silná reakce dětí na hlasité zvuky je vrozená a nepodmíněná. A rozhodl se, že pomocí pokusu vyzkouší, zda je možné podle Pavlovových zásad klasického podmiňování vybudovat nepodmíněnou reakci dítěte na konkrétní podnět, kterého se do té doby neobávalo. A z terénu výzkum přesunul do laboratoře. Experiment Malý Albert mohl začít.
Ivan Petrovič Pavlov
Mučení za dolar, maminko…
Cílem Watsona bylo podmínit fobii u emocionálně stabilního a zdravého dítěte. Chtěl na základě různých předmětů a následného „strašení“ vyvolat strach a hrůzu, kterou už při pozdějším spatření oněch předmětů neprovází žádné strašení a dítě je přesto z věci naprosto vyděšené.
Watson si na začátku roku 1920 přibral jako asistentku postgraduální studentku Rosalii Rayner a začal vybírat vhodný objekt svého testu. Do experimentu přihlásila syna vlastní matka. S vidinou finanční odměny a slibem, že „se nic moc nestane, nebojte“, přinesla devítiměsíční dítě Watsonovi přímo do náruče. Odměna matky činila 1 dolar měsíčně. Watson hošíka pojmenoval „Albert“ a pokus mohl začít.
Watson posadil Alberta doprostřed místnosti. Matka vždy seděla za ním. Postupně k němu dával různá zvířata, jako například králíky nebo krysy. Jelikož byl chlapeček maličký a zvídavý, tak bylo přirozené, že si se zvířaty chtěl hrát a zkoumat je, bylo to pro něj něco nového. Dále k němu dával různé předměty bílé barvy – kostky, umělé vousy a další. V Albertových očích byla vidět radost z hraček, které mu vědec ukazoval. Tleskal ručkama, smál se.
Watson dále ukazoval chlapci předměty, s nimiž se již mohl setkat a kterých se nebál. Postupně mu představil oheň, masku, kožich, živou opici, psa, zajíce, hořící noviny nebo bílou krysu. Poslední zvíře hocha zaujalo nejvíce, takže ho Watson zvolil za předmět experimentu. Watson dal pak krysu znovu k Albertovi a počkal, až po něm dítě natáhne ruce, nebo dá nějaký náznak, že si chce se zvířetem hrát.
Watson s maskou Santa Clause
Prásk a prásk a prásk!
V momentě, kdy se tak stalo, práskl Watson obrovským kladivem do ocelové tyče, která byla umístěna jen metr za Albertem. Následoval příšerný výjev, dítě nadskočilo strachy, šíleně ječelo, snažilo se odplazit od zdroje nečekaného a hrozného zvuku. Watson nehnul ani brvou. Počkal, až se dítě uklidní, znovu natáhne ruce po bílé kryse - a znovu a znovu třískal kladivem do tyče. Albert vždy začal řvát strachy. Poté bylo „programování“ na pět dní přerušeno.
Šlo o kontrolu, zda se reakce na podnět stane trvalou ve vědomí malého Alberta. Po pěti dnech to pokračovalo. Dítě se natáhlo po bílé kryse - prásk. Pořád dokola. To zatím Watsonovi stačilo, poslal subjekt i s matkou domů a řekl, ať přijdou za měsíc.
Ač je to neuvěřitelné, matka chlapce opět přinesla - opět za dolar. Watson opět položil před Alberta bílou krysu, chlapec se natáhl, prásk. A zase a zase. Toto párování způsobilo, že po nějaké době začal Albert plakat už ve chvíli, kdy krysu spatřil. Byl z ní velmi zoufalý a snažil se odplazit pryč.
Z původně neutrálního podnětu v podobě krysy se stal podmíněný podnět vyvolávající emocionální reakci.
Watson chtěl, aby matka dítě přivedla za další tři měsíce. Byla to totiž ideální doba na to, aby malé dítě na experiment zcela zapomnělo. Když ho opět posadil doprostřed místnosti, pustil k němu krysu, práskl kladivem do tyče a Albert řval. Tohle se opakovalo hodiny, pořád dokola.
Dlužno podotknout, že dítěti byl rok, byla u něj matka, neumíme si ani představit, jakou „paseku“ tohle mučení muselo vyvolat v jemné nervové soustavě malého dítěte.
A když Watson milostivě po několika hodinách řvaní, práskání a uklidňování matku s dítětem propustil, ohlásil jejich příští návštěvu již za dva týdny. A světe div se - matka dítě opět přinesla. A tentokrát Watson zajásal! Nemusel už mlátit. Albert při spatření bílé krysy začal řvát jako pominutý, pozvracel se, hrůzou se snažil plazit pryč, šílel. Bylo to naprosto srdcervoucí. A Watson i Rosalie se smáli a křičeli hurá. Jenže…
Dopadlo to strašně…
To jsou vedlejší účinky, pane doktore?
Malý Albert začal plakat u všeho, co mu připomínalo bílý chlupatý kožich jako měla pokusná krysa. Úzkost v něm vyvolával králík, pes, kožich z tuleňů i maska Santa Clause s vousy. Albert si spojil strašný zvuk nejen s krysou, ale prakticky s každou bílou věcí, kterou viděl. Pokaždé si vybavil zvuk otřesného „práááásk!“, který v něm budil velký strach. Nyní už podvědomě - a právě toho chtěl Watson docílit.
Nemohl vůbec žít, bílá barva byla všude, nespal, nejedl, nepil, utrápená matka nevěděla, co má dělat. Neustále jen řval, protože se bál bílé barvy, chlupatých věcí - a uvědomme si, že ty jsou všude, třeba svetr, bílé stěny, přikrývka… Z původně čilého a zvídavého dítěte se stala emocionální troska, slintající neurotik, který nemohl existovat.
Watson tvrdil, že by byl schopen malého chlapce strachu odnaučit, ale prý už to nestihl. Ani se o to nepokusil. Na chlapce nebral ohledy, nezajímal ho ani jeho další osud. Výsledky experimentu dokázaly, že fobie jsou podmíněné – zjištění bylo pro psychologii i jiné disciplíny bez nadsázky přelomové a inspirovalo k dalším (důležitým) výzkumům.
Přesto je pokus hojně kritizován odbornou i laickou veřejností - za svůj etický (či spíše neetický) rozměr.
Osud nebohého dítěte měl být krutý. Albert, který se ve skutečnosti jmenoval Douglas Merritte se prý nikdy nenaučil mluvit ani chodit a zemřel v důsledku hydrocefalu v pouhých 6 letech. A právě tady nastává ono pomyslné „ale“ - experiment měl být proveden na zcela zdravém dítěti. Watson na to buď nedbal, protože ochotná matka zaprodala dítě za dolar, tak to ho rychle využil - nebo to bylo úplně jiné dítě.
Neblahý experiment inspiroval i umělce..
Já jsem také Albert. Já také!
Existuje pár verzí - prý to matka musela udělat, protože byla zaměstnaná jako zdravotní sestra a Watson jí vyhrožoval vyhazovem, pokud mu dítě nepůjčí. To, že Merritte trpí hydrocefalem, nemusel Watson vědět. Při bližším zkoumání filmu odborníky vyšlo najevo, že s tímto stavem, kdy dochází k nahromadění mozkomíšního moku v mozku, mohl mít „Albert“ v době experimentu vážné problémy se zrakem, čímž by byl celý tento pochybný test úplně k ničemu.
Pak se objevil další „Albert“ (probíhalo a probíhá opravdu hodně výzkumů na téma tohoto experimentu a psychologové a badatelé nepřestávají pátrat po účelu, smyslu i protagonistech celé této bizarní věci). William Banger se narodil jen den po Merrittovi, prostřední jméno chlapce znělo Albert a matka také pracovala v ústavu, kde byl experiment proveden.
Výzkumníci prozkoumali genealogické záznamy a při hledání skutečného Alberta jim vylezl právě Banger. Zemřel v roce 2007 ve věku 87 let. A neteř onoho pána v rozhovoru uvedla, že se strýc celý život strašně bál zvířat - psů, králíků, koček. Ustrašený pán téměř nevycházel z domu a stal se takovým tím rodinným podivínem, který se chová divně, obezřetně, číhavě.
Badatelé poznamenali, že neexistuje způsob, jak určit, zda toto chování souviselo s Watsonovým experimentem a dospěli k závěru, že Banger si nebyl vědom své role jako testovaného dětského subjektu. Pokud tedy pan Banger byl skutečným Malým Albertem.
Diskutabilní pokus se stal předmětem mnoha studií a byl kvůli němu založen etický kodex americké psychologie, aby se nic podobného už nikdy nemohlo opakovat. Přestože byl během experimentu natočen film, učebnice jej interpretují odlišně. Různé zdroje uvádějí protichůdné popisy událostí, které se odehrály. Otázky zůstávají - jaké podněty byly použity, kterých podnětů se dítě začalo bát, co se s dítětem stalo po experimentu.
Uvádí se, že autoři studie si byli vědomi těžkého postižení dítěte, abnormálního chování a neobvykle častého pláče, ale pokračovali ve strašení nemocného kojence a zobecňovali svá zjištění na zdravé kojence, což bylo kritizováno jako akademický podvod. Jenže - tato obvinění byla zpochybněna právě kvůli nalezení pana Bangera, který byl ve skutečnosti dítětem zcela zdravým.
Nic to nemění na tom, že pokus to byl skutečně barbarský a už jen to, že se k nevýslovnému týrání bezbranného kojence propůjčil vzdělaný psycholog a matka, která má dítě chránit, je bezprecedentním vykřičníkem za celým tímto obskurním experimentem.
zdroje:
Časopis Epocha
Časopis 100+1
