Článek
V létě roku 1971 se v kampusu univerzity v americkém Stanfordu v Kalifornii objevil inzerát tohoto znění: „Hledají se univerzitní studenti, muži, pro psychologickou studii života ve vězení. Honorář činí patnáct dolarů na den. Studie bude trvat po dobu jednoho až dvou týdnů.“ Za nevinně znějícím inzerátem nestál nikdo menší než věhlasný profesor psychologie dr. Philip Zimbardo. Ani on nemohl tušit, že výzkum „hry“ na dozorce a vězně bude natolik extrémní, že skončí předčasně a bude považován za jeden z nejkontroverznějších pokusů v celé historii psychologie.
Profesor Philip Zimbardo - věhlasný odborník i oběť svého experimentu
Potomek italských přistěhovalců se narodil 23. 3. 1933. Jeho zájem o psychologii, především o tzv.„syndrom odlidštění“ a změny osobnosti člověka při vypjatých situacích, se formoval již v dětství. Potýkal se s rasismem, chudobou, nedostatkem lékařské péče, hodně ho ovlivnil také děsivý pobyt v nemocnici, kde ležel jako dítě a byl zcela izolován od rodičů, sester, lékařů i ostatních dětských pacientů. Přednášel na prestižních amerických univerzitách, založil a uváděl populární televizní pořad a mimo zkoumání chování osob v extrémních situacích se zabýval také stydlivostí - založil dokonce kliniku pro výzkum a léčbu stydlivosti, která je první a jediná svého druhu na světě. Je autorem mnoha knih a odborných textů (odhaduje se až tři sta děl). I ve vysokém věku Zimbardo stále přednáší a věnuje se psychologii terorismu. Přesto už navždy zůstane tím, kdo vedl neslavně proslulý Stanfordský vězeňský experiment.
Philip Zimbardo s manželkou Christinou Maslach v roce 1974
Dozorci a vězni
Zimbardo při jedné své práci narazil na různé aspekty v chování dozorců k vězňům. Chtěl vědět, kdy a jestli dojde k „odlidštění“ člověka, který má moc nad druhým a zda se vůbec psychicky zcela normální člověk začne chovat nelidsky, sadisticky a krutě. První experimentování s rozdělením rolí trvalo pouhý den a nepřineslo hmatatelnější výsledky. Rozhodl se proto toto systematicky prozkoumat takříkajíc „na dřeň“. Po podání inzerátu se přihlásilo 74 uchazečů. Zimbardo všechny uchazeče podrobil hloubkovému psychologickému testu, prozkoumal jejich rodinné zázemí, záznamy v trestním rejstříku, studijní výsledky, vyptal se na soukromý život. Uchazeč nesměl být nikdy v konfliktu se zákonem, musel být psychicky i fyzicky zcela zdráv, netrestaný a s vynikajícími výsledky psychotestů, zejména pak na poli empatie. Po podrobných vyšetřeních bylo vybráno 24 zájemců.
Naprosto reálné vězení i zatčení
V podzemí Stanfordské univerzity bylo postaveno zcela reálné vězení odpovídající podmínkám věznic v USA té doby. Zimbardo vybral 18 lidí, 6 zůstalo náhradníky a náhodně je rozdělil na 9 vězňů a 9 dozorců. Pro vytvoření autentické atmosféry bylo zatčení provedeno skutečnou policií. Vězni byli zatknuti na ulici, vytaženi ze svých domovů, byla jim přečtena práva a byli odvezeni na policejní stanice. Následovalo odebrání otisků, vyfocení, prohlídka tělesných dutin, odhmyzení, sprcha, vězni byli převlečeni do opravdového vězeňského oblečení a byla jim dána pouta. Pro naprosté ponížení jim bylo odebráno spodní prádlo a veškeré osobní věci. Poté byli odvedeni do cel. V celách byly pouze matrace na holé zemi bez lůžkovin. Předlohou sklepní věznice se stala věznice v Palo Altu v Kalifornii.
Autentický záběr ze „zatčení“ dobrovolníků, kteří představovali vězně
Naproti tomu dozorcům bylo přiděleno oblečení ve vojenském stylu, měli povoleny zrcadlové sluneční brýle k jakémusi „zamaskování“ alespoň části obličeje, čímž měli vzbudit dojem skutečně privilegované vrstvy. Sám Zimbardo se zúčastnil coby dozorce začátku experimentu, aby ho měl pod co největší kontrolou. Dozorcům byl předán dřevěný obušek a zároveň byli výslovně varováni, aby vězně netrestali fyzicky a aby si plně uvědomovali, že jsou pouze součástí experimentu, čili že nic není opravdové. Zimbardo také sestavil souhrn pravidel pro vězně, která převzal z opravdových pravidel věznice Palo Alto:
- Vězni musí nosit uniformní haleny a kalhoty
- Vězni se oslovují pouze čísly
- Vězeň musí dodržovat absolutní ticho v době odpočinku a po zhasnutí světel, dále při jídle a mimo prostor své cely
- Vězni musí dozorce oslovovat pouze: „Pane nápravný důstojníku“
- Může být potrestáno jakékoli pochybení vězně
Dozorce v zrcadlových brýlích a s obuškem
Vězeňská cela účastníků experimentu
Překvapivě rychlý nástup pekla
Experiment mohl začít. Zimbardo měl v celách i na chodbách kamery a vše bylo dokumentováno a natáčeno. Ovšem stalo se to, co nikdo nečekal. Již první den dozorci, opojeni jakousi mocí, začali vězně šikanovat. Při nástupu a počítání vězňů je nutili dělat dřepy, slovně je ponižovali, nadávali jim. První fyzický trest přišel s tím, že jeden z vězňů se řádně neohlásil číslem. Dozorce ho praštil do podkolení dřevěným obuškem. Ostatní se vysmívali, tahali je za vlasy, smýkali jimi po podlaze, nutili je k obscenitám sexuálního rázu. Vězni si to nenechali líbit a druhý den vyvolali vzpouru. Dozorci z vlastní iniciativy nešli domů, ač měli po „pracovní“ době a vzpouru potlačili tím, že nastříkali hasicí přístroj vězňům do obličejů.
Zabavili jim matrace, museli spát na holé zemi. Dalším efektivním stupněm týrání se ukázalo být upírání jídla, hygieny, vězni nedostávali toaletní papír, talíře, jídlo jim bylo házeno na zem, byli nuceni jíst rukama, nebo holýma rukama čistit záchod a následně exkrementy olízat z rukou do čista. Pokud dozorce nalezl stopu špíny, vězeň byl vyvlečen z cely, povalen na zem a dozorce ho pomočil či pokálel. Lidská důstojnost vězňů byla zničena již druhý den z plánovaných čtrnácti dní experimentu. Dozorci jim odebrali oblečení, nutili je chodit nahé, stoupali jim na záda a různě pózovali a smáli se. Posmívali se malým penisům, bili je do chodidel.
Se vzrůstající mocí dozorců se část vězňů na základě jejich charakterových vlastností snažila buď burcovat ostatní ke vzpouře, nebo naopak dozorcům podlézat a ponižovat se dobrovolně za vrácení různých privilegií. Vězni, který se dozorcům snažili zalíbit, získávali zpět možnost použít záchod s toaletním papírem či talíř na jídlo. Tím vznikaly konflikty i mezi vězni a třetí den experimentu se první vězeň zcela nervově zhroutil. Křičel, vzlykal, lezl po kolenou, měl pěnu u úst, narážel hlavou do zdi - musel dostat injekci na uklidnění a byl odveden pryč z celého experimentu.
Nervově zhroucený vězeň, kterého museli hospitalizovat
Nechceme vás tady!
Čtvrtý den experimentu museli být vyřazeni další dva vězni pro nervové zhroucení vyvolané stresem. Zimbardo povolal dva náhradníky - vězně. Řekl jim, že mají přijít do cely jako buřiči a zkusit donutit zbylé vězně k držení hladovky a otevřené vzpouře. Původní vězni však zcela odmítli spolupracovat s tím, že je tam nechtějí, že už s dozorci umí, ví, který je „hodný“ a jak se na kterého musí. Vnímali nově příchozí jako rušivý element, který narušil hierarchii a to se počítal teprve čtvrtý den celého experimentu. Vězni už přijali své podřízené role a snažili se přežít s co nejmenšími problémy.
Pátý den experimentu mohli vězně navštívit příbuzní. Ale polovina vězňů návštěvu rodiny odmítla s tím, že jsou tak špatní, že nechtějí nikoho vidět. Až tak měli „vymyté mozky“ z neustálého ponižování. Dokonce se začalo šeptat, že jeden z vězňů je nastrčený špicl, někteří ho udali dozorcům, někteří ho dokonce chtěli zabít. Byla to úplná ztráta kontaktu s realitou, všichni včetně dozorců jakoby zapomněli, že je to „jen“ experiment.
Jeden z nově příchozích vězňů, kterého ostatní odmítli
Jediná z padesáti
Šestý den do improvizovaného vězení přišla za Zimbardem Christina Maslachová, jeho studentka a budoucí žena. Když procházela chodbou, viděla dozorce, jak vedou zástup nahých mužů s papírovými sáčky na hlavách. Donutila profesora, aby experiment ukončil, bylo zaznamenáno, že mu vynadala slovy: „Jak to vůbec můžeš dopustit, jak se můžeš na ty úchyláky dívat!!!“ Dlužno podotknout, že byla jedinou osobou z padesátičlenného „štábu“ v zákulisí, která se proti tomuto neskutečnému experimentu postavila. Experiment byl ukončen.
Zimbardova role byla akademickou obcí velmi zatracována. Bylo mu vyčítáno, že Stanfordský experiment neukončil s prvním fyzickým trestem, ba co více - že se příliš ponořil do své role dozorce a stalo se mu to samé, co ostatním dozorcům ve výzkumné skupině - jeho moc nad vězni mu přerostla přes hlavu. Zimbardo musel dokola vysvětlovat, že nechtěl nikomu ublížit, že chtěl jen dokázat, jak se v extrémních podmínkách a při moci nad životy druhých mění lidská povaha.
Zimbardo svým experimentem prokázal výchozí hypotézu, že jednotlivec může snadno odhodit některé osobnostní charakteristiky, pokud je vystaven situaci, v níž je mu přidělena určitá role, v tomto případě role autority. Svou úlohu sehrávají sociální a ideologické faktory, které spoluurčují, že se jedinec bude chovat ve shodě s přidělenou rolí a jejími atributy, nikoli podle vlastní úvahy nebo vnitřního přesvědčení a sdílených hodnot.
Hlavní závěr, který Zimbardo učinil z tohoto experimentu, byl názor, že brutální zločiny například v době války nejsou dílem žádných psychopatů ani lidských zrůd, ale obyčejných lidí, vystavených nepřekonatelnému tlaku okolností. Za tento postoj i za experiment samotný byl často kritizován, a to z různých pozic. Objevily se pochybnosti o průběhu celého experimentu, Zimbardo měl účastníky experimentu v roli dozorců ke krutému chování sám manipulovat a instruovat.
Douglas Korpi, jehož psychické zhroucení se stalo milníkem pro celý experiment, později přiznal, že celý kolaps sehrál. Myslel si, že mu v cele bude umožněno studovat na zkoušky, ovšem nebyla mu povolena žádná literatura a studijní materiály. Předstíral nejprve bolest žaludku a když to nezabralo, zkusil zahrát psychické zhroucení. Sám nevěřil, že mu to „prošlo“, protože prý by to poznal každý, že to jen sehrál. Také další dva vězni, kteří chtěli odstoupit, tvrdili, že je Zimbardo ven nepustil. Ten poukazoval na to, že všichni zúčastnění podepsali písemný souhlas, ve kterém bylo uvedeno, že k ukončení experimentu musí říct doslovně větu „Končím s experimentem“, což v průběhu pokusu prý žádný vězeň neřekl. Poté se měl podřeknout: „oni si opravdu mysleli, že je pustím ven!“
Vězni i dozorci věděli, že se jedná o experiment, který jednou skončí, a za účast na něm byli placeni. Nebyli ve válce a nevisela nad nimi jakákoli hrozba smrti. V dokumentu Tichá zuřivost, jehož autorem a scénáristou byl právě Zimbardo, se objevuje většinou jen jeden a týž dozorce, který aktivně nabádá ostatní k dalším způsobům týraní vězňů. Byl tedy celý pokus pouze nahraným happeningem, nebo skutečnou zkouškou psychické odolnosti lidí v extrémní situaci?
„Lidi si o tom můžou říkat cokoli chtějí. Je to nejslavnější studie v historie psychologie. O žádné jiné studii se lidi po padesáti letech nebaví. Znají ji i obyčejní lidé. Ptají se ‚Co děláte?‘ ‚Jsem psycholog‘. Může to být taxikář v Budapešti, může to být restauratér v Polsku. Zmíním se, že jsem psycholog a oni se ptají -znáte tu studii? Změnil jsem se. Proměňoval jsem se v rámci experimentu v monstrum. Nespáchal jsem nic zlého, ale dovolil jsem, aby se děly špatné věci,“ řekl Philip Zimbardo.
Kontroverzní experiment byl tedy nejspíše sehraný a vládnou okolo něj velké pochybnosti, které se i po více než 40 letech nepodařilo vyřešit.
O experimentu byl natočen film Stanfordský vězeňský experiment (The Stanford Prison Experiment, 2015)
zdroje: wikipedia.org
psychologie.cz
denik.cz
csfd.cz
lidovky.cz
