Manželka mu zemřela při porodu, dítě nepřežilo. Josef Václav Sládek se po rodinné tragédii zbláznil

Studenti vždy vzdychají, když se musí v hodinách české a světové literatury „drtit“ i životy spisovatelů. Jako kdyby nestačila díla. „Každý toho tolik napsal, kdo si má ještě pamatovat, kde se kdo narodil a jak umřel,“ zní nejčastější postesknutí. Jenže ono si to jedno sedá ke druhému. Z jakého prostředí autor pocházel často vypovídá o obsahu, stylu a směru jeho děl. V jaké době a v jakém městě žil, jestli byl jeho osobní život pokojný a klidný, nebo byl naopak zmítán jednou děsivou událostí za druhou - to vše se pak zobrazí i v tvorbě.

Ta byla u Josefa Václava Sládka skutečně ohromující. Nejen rozsahem, ale i formou. Autor slavných básnických sbírek, překladatel, folklorista, sběratel, novinář a spisovatel byl osobností doslova renesanční. Jen popis jeho díla by vydal na odbornou studii. Mnozí si ještě od maturity pamatují, jak se učili jeho nejslavnější básnické sbírky - schválně, vydoluje to někdo z paměti? Básně, Jiskry na moři, Světlou stopou, Na prahu ráje, Ze života, Sluncem a stínem, Selské písně, České znělky… Je toho daleko, ale daleko více, zvláště jeho krásné básně pro děti.

A Josef Václav Sládek nebyl jen nějakým „dědkem z čítanek“, co napsal Křišťálovou studánku, přeložil Shakespeara, pobýval v USA a narodil se ve Zbirohu, což tak lidé se základním všeobecným přehledem vědí. Kdepak. Byl to hlavně člověk, velmi pohledný muž z masa a krve, který měl své touhy a choval velkou náklonost k ženám. Idylické dětství poznamenala vážná nemoc a obrovský rozkol s rodiči. Jeho život se pak z vteřiny na vteřinu změnil po brutální rodinné tragédii. Poté už nic nebylo jako předtím. Nikdy.

Naše vyprávění o soukromém životě velikána české literatury může začít právě ve Zbirohu. V domě s číslem popisným 28 se teprve patnáctileté manželce zednického mistra Petra Sládka (1816–1908) narodil malý Josífek. Stalo se tak 27. října (některé prameny uvádí 25. říjen) roku 1845. Mladičká Antonie (1829–1893) rodila dva dny, byla útlá a křehká, myslela si, že to nepřežije. Dcera pekaře měla ale tuhý kořínek a prvorozený syn byl na světě. Otec Petr měl hospodářství, neustále odbíhal od trpící ženy poklízet a krmit, aby pak konečně s velkou slávou dědice přivítal.

Petr byl ale velice přísný. Vypracoval se ve stavitele, který měl spoustu zakázek a na své děti kladl obrovské nároky. Manželé Sládkovi měli pak ještě Františku, Vilhelminu, Benignu a malého Václava. Otec chtěl, aby nejstarší Josef převzal vše po něm, ale jak to u těch našich velikánů bývá, malý Sládek byl dítětem neduživým. Josef byl slabý na prsa, jak se říká. Neudýchal ani klukovské hry, byl hubený, špatně jedl, neprospíval. Zarputilý otec si synka nevraživě prohlížel, ale maminka si ho vzala pod svá křídla a začala si s chlapcem povídat. Sám Sládek říkal, že maminka mu vštípila lásku k češtině.

Vyprávěla mu příběhy, pohádky, zpívala české lidové písničky, až se zemitý Petr chytal za hlavu. „Co z něj bude, pořád se s ním mazlíš a vyprávíš, kluk na nic ani nesáhne, to bude nějaký študovaný pán, ejhle!“ klel otec mezi zuby. Petr byl velkým vlastencem a písmákem, takže jeho hromování bylo „jen naoko,“ jak konstatoval Josef Václav Sládek.

Celá rodina byla silně věřící, maminka zpívala na kůru v kostele a Josef chodil do měšťanky, kde ho učitel Antonín Kraus učil další české lidové pověsti. Tento kantor malého Sládka doslova zbožňoval a rozpoznal v drobném chlapci nezměrný talent a cit pro jazyk. Vesnické prostředí formovalo celou jeho osobnost, kostel zase přísné náboženské zásady.

Další zásadní roli v životě malého Josefa Václava Sládka měl totiž farář Šimandl, který mu zpřístupnil svou osobní knihovnu a připravoval ho na studie. „Je slabý, do tělesné práce se nehodí. To by ho zabilo. Dejte ho studovat.“ apeloval velebný pán na otce Petra. Rodiče nakonec souhlasili a Josef Václav Sládek v roce 1857 putoval do Prahy. „Pan študent,“ chlubila se dojatě Antonie, když synkovi balila uzlíček s šatstvem. Sládek začal studovat na piaristickém gymnáziu na Panské ulici v Novém Městě v Praze při kostele svatého Kříže - nyní zde sídlí Střední průmyslová škola sdělovací techniky. Ve škole do sebe nasával názory svých spolužáků a začal mít „svou hlavu“.

Tvrdohlavý mládenec nebyl už ani zdaleka tím neduživým ostýchavým chlapečkem, kterého zbirožský farář učil katechismus! Josef Václav Sládek se pohádal s třídním učitelem. A opět jako podle jedné šablony v životních osudech našich velkých vlasteneckých literátů - kvůli němčině. „Nebudu choditi do školy, kde se v jazyku německém mluví a píše, za českou mluvu kázeňské tresty hrozí a jsou ukládány!“ rozčiloval se při hádce s třídním Durdíkem. Nakonec to vygradovalo k přestupu inteligentního a nadaného studenta na České akademické gymnázium v Praze.

Zde byli jeho spolužáky např. Jaromír Čelakovský, Svatopluk Čech, Emanuel Engel nebo Václav Robert z Kounic. Pod jejich vlivem se Sládek začal pokoušet o první básně. Maturitní zkoušku zde složil v roce 1865. A právě po „zkoušce dospělosti“ nastal obrovský a nikdy nezahojený rozkol mezi Josefem Václavem Sládkem a jeho rodiči. Všeobecně se totiž předpokládalo, že bude „panáčkem“, knězem.

„Těším se na tvou primici, budeme mít v rodině velebného pána!“ vzdychala dojatě maminka a otec se přidával: „Co jsme na světě, nikdo neměl v naší rodině kněze. Jsem tak pyšný!“ poplácával maturanta po plecích. Josef se ale tvářil nadmíru rozpačitě. Když prozradil, co má na srdci, nastalo doma pravé zděšení. „Jsem muž, mám velkou potřebu lásky. Nemohu vám vyhovět. Neslučuje se to s mým svědomím. Toužím po lásce a tělesnosti,“ svěřil se. Ostatně už na střední škole si Josef Václav Sládek dle tajnosnubného popisu svých kamarádů užíval život pražský, veselý, studentský; lehkovážný a frivolní, děvčat a lásky nevázané plný!

No jo, jenže přiznejte tohle bigotním rodičům, kteří vás chtějí vidět v doživotním celibátu někde na zbirožské faře! Navíc v roce 1865 nemohl nikdo jen tak mezi řečí říct: „Mám rád sex!“ A pozor, není to v žádném případě nějaká dehonestace Josefa Václava Sládka, naopak - jen to dokazuje, že „hlavy“ z učebnic literatury byly lidmi se všemi touhami - a k tomu tělesno jednoduše patří. „V tom případě nejsi můj syn!“ vykřikl starý Petr a maminka plakala a plakala. Přemlouvala Josefa Václava Sládka na kolenou, což je představa naprosto srdceryvná.

„Což mohu udělat něco proti svému přesvědčení? To bych byl špatným knězem!“ štkal zoufale mladý muž. „Zlomil jsi mi srdce. Nikdy už do rodné chalupy nevkročíš! Nikdy!“ rozburácela se najednou dosud pokorná, pracovitá, zbožná a trpělivá Antonie. Může nám to přijít k smíchu: „Ti nadělají. No, tak nebude knězem! To jsou blbosti!“ povzdychnou mnozí útrpně.

Jenže v té doby byla obrovská čest mít syna knězem. Skutečně obrovská. Při primici (první mši svaté) novopečeného velebníčka byla přítomna doslova celá vesnice, slavnost to byla větší než jakákoliv svatba a mladý farář požíval neskutečné úcty. Josef Václav Sládek do snu svých rodičů „hodil vidle“ - a bylo po všem.

Vyhnali ho a přestali podporovat. Už nedostával z domova těžce vydřené peníze a balíčky s uškudleným jídlem. Musel se protloukat sám. Josef Václav Sládek pokračoval ve studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde si kromě kursu filozofie zvolil fyziku a matematiku. Neměl vůbec žádné peníze, živil se tedy kondicemi (doučoval slabé studenty), pracoval v nakladatelství, psal při svíčkách v nevytopeném kumbále své první básně. Byl hladový, nemocný, udřený, hubený. Přes to všechno měl velké kouzlo osobnosti.

Sládek byl považován za velice pohledného muže, i když dobové podobenky nám toto jen naznačují. Měl oduševnělý pohled očí a přátelé zmiňovali jeho „hypnotický“ hlas - jak často kašlal, měl chraplavý, tichý a vemlouvavý hlasový projev, kterým uchvacoval noblesní ženy v okruhu ruchovců. Rodičovské zavržení ho tak trápilo, že melancholický mladík začal trpět silnou depresí. Stýskalo se mu po mamince, po rodném kraji. „Prokletý jsem od otcovské autority. Což mohu v životě ještě doufati ve štěstí?“ stýskal si pořád dokola.

Byl tajemný, okouzlující a inteligentní. Tím hůře pro něj. Věděl, že rodiče se ním nesmíří. Myslel, že je skutečně zavržený, prokletý. Plíživá nervová choroba propukla u Josefa Václava Sládka již v té době. Chtěl se vším skoncovat, ale naštěstí pro něj se objevila láska. Sládek se zamiloval tak hluboce a osudově, že ztratil hlavu a myšlenky na sebevraždu ho přešly. Bohužel ne nadlouho. Na spisovatele čekala rána tak děsivá, že se z ní do smrti nevzpamatoval.

Emílii Nedvídkové bylo čtrnáct let, když potkala Josefa Václava Sládka. Rodačka z Počátek (16. listopad 1851) pocházela ze spořádaných měšťanských poměrů, soukeník Nedvídek měl zajištěnou existenci - a to samé požadoval po budoucím zeti. Sládek neměl nic. Hladový student nebyl dobrou partií a všichni to věděli. I Emilka. Jenže mladičké děvče melancholickému básníkovi zcela propadlo. „Co mohu dělat, když tě tolik miluji? Když už není cesty zpět?“ stýskal si víceznačně v dopisech své milé.

Nakonec milencům přece jen svitla naděje - Sládek dlouho toužil po cestě za oceán a za pomoci přátel získal potřebné finance. Roku 1868 vyrazil do USA na „studijní cestu“. Literát si stanovil pár cílů: poznat americkou kulturu, politiku, přírodu; nasbírat artefakty pro muzeum a spojit se s krajany.

Hrobka rodiny Nedvídkových, kde je pochována Emilka. Epitaf jí napsal manžel.

Dvouletá cesta po Americe se nesla ve znamení putování přes celé Státy. Josef Václav Sládek se nechával zaměstnat jako podřadný dělník, naučil se plynně polsky, španělsky, anglicky. Osud indiánů a černochů ho deprimoval a ovlivnil na celý život (viz sbírka Na hrobech indiánských). Pod vlivem cesty Sládek opustil ruchovce a připojil se ke kosmopolitnějším lumírovcům.

Emilka na svého vyvoleného čekala. Nenechala se zviklat nápadníky, kteří se po odjezdu Sládka v měšťanském bytě jen střídali. A dočkala se. Sotva se Josef stal v roce 1872 občanem Prahy, zařídil pro svou budoucí ženu byt na Smíchově. Začal učit na slavné Resslovce, mezi lety 1870–1875 byl mj. redaktorem Národních listů nebo učil na Polytechnice - a konečně mohl se ctí předstoupit jako nápadník před pantátu Nedvídka. Své „ano“ si snoubenci řekli v kostele sv. Jana Křtitele v Počátkách 15. září 1873. 

Josef Václav Sládek nemohl být šťastnější. I jeho tvorba z doby těsně po svatbě je plná jinotajů, lásky, něhy a veselých veršů s optimistickým výhledem do budoucnosti. Zvláště, když mu krásná a veselá Emilka s uzarděním sdělila, že bude chovat! Sládek se mohl radostí pominout. Tatam byla nějaká deprese! Bude tátou! Emílie začala rodit 17. srpna 1874. Vše vypadalo nadějně, jenže… Útlá a drobná třiadvacetiletá žena v krutých bolestech prosila, aby manžel zavolal lékaře. Že je něco špatně. Sládek si uvědomil, co mu vyprávěla maminka - také byla útlá a křehká, také rodila dva dny, aby nakonec vše dobře dopadlo.

Utěšoval ženu, ale porodní bába si ho vzala stranou a ustaraně řekla, že dojde pro doktora. Že se jí to nelíbí. A měla pravdu. 19. srpna 1874 ležela Emílie Sládková se sepnutýma rukama a podvázanou bradou v rakvi a vedle ní bylo položeno zavinuté tělíčko mrtvého novorozeňátka. Josef Václav Sládek byl na pokraji šílenství. Pohřeb Emilky a dítěte ještě zvládl, ale pak se novopečený vdovec zbláznil. Není divu. Tohle by porazilo i vola, jak se u nás říká, natož křehkou uměleckou duši! Kamarádi se ho snažili utěšovat, v té době se takovéto tragédie prostě stávaly. „Poruč to pánubohu!“ říkali zdrceně Alžběta i Alois Nedvídkovi, kteří dceru přežili o celá desetiletí. Marně.

Sládek přestal jíst i spát, pronásledovaly ho halucinace a bludy o mrtvé ženě a dítěti. Rval si vlasy, zoufale řval - měl utkvělou představu, že tomu měl nějak zabránit. Přátelé ho vždy dostali k lékaři, který konstatoval to samé: nervová choroba, neurastenie, nervové zhroucení, duševní otřes, chabé duševní zdraví.

Básník dostal injekci a byly mu doporučeny lázně. Ze všeho se vypisoval v podobě zoufalých básní a nesmyslných „výkřiků“ na kusech papíru. Lumírovci u něj doslova bydleli, střídali se a hlídali ho - měli oprávněnou obavu, že si Sládek sáhne na život.

Rozhodli se, že truchlícího muže vyléčí po svém chlapském způsobu: najdou mu jinou ženu. Sládek se bránil, nechtěl navštěvovat tehdejší pražské salony a vybavovat se o „ničem“, když ho postihla taková rána! Bratr Jaroslava Vrchlického Bedřich Frída ho ale vytáhl do společnosti, kde Josef poznal svou druhou ženu. 14. července 1879 se osudem stíhaný muž oženil podruhé. Marie Veselá pocházela ze starého sklářského rodu Kavalírů, byla okouzlující, duchaplná a zdobila každou sešlost. Měla spoustu slavných příbuzných a nenechala manžela truchlit. Ihned po svatbě se zdálo, že je deprese na ústupu.

Na začátku 1880 Marie otěhotněla. Josef Václav Sládek okamžitě všude viděl zlá znamení, měl noční můry o první ženě, budil se ze snů zborcený potem. „Všude samá krev, ach, to nedopadne, ani tentokrát, prokletý jsem!“ sténal po děsivých nočních běsech. Když se narodila dceruška Helenka, nemohl tomu Sládek ani uvěřit. Myslel si, že ho jen konejší, že je to všechno zase mrtvé! Ale nebylo, dcerka se hlásila k životu, manželka byla zdravá a konečně měl pro co žít. Josef Václav Sládek po boku své Márinky, jak Marii důsledně říkal, pookřál. Ale občas se mu jeho epizody psychické nemoci vracely. Vesměs vždy, když například Helenka onemocněla.

Byl přesvědčen, že dítě bezpochyby zemře. Nedal si vůbec vymluvit, že se jedná o nachlazení nebo běžnou dětskou nemoc. Když „to“ u něj zase vypuklo, Márinka manžela láskyplně odklidila do lázní, kde už lékaři věděli, jaké brouky má Josef Václav Sládek v hlavě. Vždy se navrátil s dobrou myslí a posílený na těle i na duchu.

Ve tvorbě exceloval a dostal se díky manželce i do vysokých kruhů pražské společnosti. Poznal Masaryka i Charlottu, Helenka si hrála s Alicí a Herbertem. Léta plynula a Sládka začalo zrazovat zdraví.

Vrátila se mu ona „neduživost plicní“ z dětství, opět se zadýchával, byl slabý a vše chodilo v epizodách - měsíc mu bylo až nadmíru dobře po psychické i fyzické stránce. V těchto světlých dnech psal, skládal, překládal (přeložil 32 her Williama Shakespeara). Pak se zase Sládkova mysl zatemnila, tělo ho zradilo, musel ulehnout a nechtěl nikoho vidět. Dnešní lékaři by jeho onemocnění patrně nazvali klinickou depresí, ten průběh je zcela jasný.

Rodina žila v zahradním domku na okraji zámeckého parku hraběte Kounice ve Vysoké, nezanevřel ani na rodinu své bývalé ženy a jezdil do lázní Svatá Kateřina nedaleko Počátek. V roce 1907 si Sládek nechal postavit vilku ve svém rodném Zbirohu. V roce 1909 vyšla Sládkovi poslední sbírka básní Dvě knihy veršů, ve které se loučí se životem v básni Až bude skončeno.

Pak už byl Josef Václav Sládek zcela odkázán na péči druhých. Manželka s dcerou se o něj obětavě staraly a a básník se na sklonku života dočkal klidu a smíření. V jasných chvílích fotografoval a překládal, ale pak se se roznemohl a ulehl definitivně.

Velikán naší literatury, muž s krutým osudem a nesmírným talentem, zemřel 28. června 1912 ve věku 66 let ve Zbirohu. Jeho poslední slova zněla: „Márinko moje. Mám tě nevýslovně rád…“ Josef Václav Sládek je pochován na Slavíně, kde je jeho „sousedem“ Julius Zeyer.

Dlouhé vyprávění o soukromém životě jednoho nevšedního muže, který ovlivnil českou literaturu jako nikdo jiný, můžeme zakončit zmíněnou poslední básní Josefa Václava Sládka:

Zpracováno podle: Edice UCL Josef Václav Sládek, Vlastenecká poezie, Listy Prahy 1, Josef Václav Sládek, Český rozhlas Plzeň, Básník Domova, Sládkův americký pobyt, Emílie Nedvídková, Básně J.V. Sládek, a trocha osobní autorské invence :-)