Tragický život Karla Jaromíra Erbena: přišel téměř o všechny své blízké, klid nenašel ani po smrti

Studenti vždy vzdychají, když se musí v hodinách české a světové literatury „drtit“ i životy spisovatelů. Jako kdyby nestačila díla. „Každý toho tolik napsal, kdo si má ještě pamatovat, kde se kdo narodil a jak umřel,“ zní nejčastější postesknutí. Jenže ono si to jedno sedá ke druhému. Z jakého prostředí autor pocházel často vypovídá o obsahu, stylu a směru jeho děl. V jaké době a v jakém městě žil, jestli byl jeho osobní život pokojný a klidný, nebo byl naopak zmítán jednou děsivou událostí za druhou - to vše se pak zobrazí i v tvorbě.

V případě Karla Jaromíra Erbena, osobnosti doslova renesanční, je kupodivu, že to všechno vůbec přežil se zdravým rozumem. Erbenův život byl formován tragédiemi všeho druhu, byl neduživý, měl vadu řeči a trpěl vleklou nemocí. Přesto (nebo možná právě proto) dokázal tolik, že by to vydalo na více životů. Proslul nejen literární tvorbou (a to velice obsáhlou, i když vlastně celé obrovské literární dílo Karla Jaromíra bezděky zastiňuje Kytice) ale i další činností pro národ, pro Čechy.

Erben se dokázal vypracovat v historika, jazykovědce, spisovatele, překladatele, právníka a folkloristu. Také byl osobností národního obrození, archivářem města Prahy; mimo dalších aktivit se stal členem jazykové komise Matice české nebo Královské české společnosti nauk. Jenže - „Jeho život byl stejně temný jako jeho básně,“ konstatuje literární kritik.

Nejslavnější dílo Karla Jaromíra Erbena, Kytice, je tragických lidských osudů plná. Jaký byl tedy ten jeho?

Na půl cesty mezi Jičínem a Hradcem Králové se rozkládá městečko Miletín, ve kterém nalezneme rodný dům Karla Jaromíra Erbena. Vlastně ne tak docela. Není to původní stavba, kterou v květnu roku 1806 zakoupili manželé Erbanovi- nejedná se o překlep, příjmení předků Karla Jaromíra bylo psáno Erban, a i on sám je tak zapsán v matrice.

V Miletíně v roce 1846 vypukl mohutný požár, který domek zničil. Vyhořelou stavbu obnovil Erbenův švagr, ten byl nucen vybudovat dům nový, z dřevěného se stalo stavení z kamene a získalo svou nynější podobu. Historie původního domu byla však více než žalostná. Však posuďte sami.

Sotva se švec a sadař Jan a dcera učitele Anna vzali, mezi lidmi se jejich domu s číslem popisným 142 začalo říkat: „Dům mrtvých dětí.“ Drobná Anna rodila jedno dítě za druhým, písmák a pilný čtenář Jan se ale vždy chvěl hrůzou, jestli „už zase bude místo křtu pohřeb.“

Není divu. Jedna dětská rakvička následovala druhou a třetí, až se konečný počet mrtvých potomků manželů Erbenových vyšplhal na sedm. Umírali v různém věku, někteří hned po porodu, někdy to vypadalo nadějně, ale přišla nemoc, psotník, horečka, a miminko nebo i batole bylo na márách.

Dospělosti se dožili jen Karel a dcera Josefa. Ale ani on nemusel přežít. 7. listopadu 1811 totiž Anna po krutém porodu přivedla na svět dva neduživé kloučky - Karla a Jana. Dvojčata byla dle všeho nedonošená, Jeníček se nevzpamatoval a již 29. 12. 1811 zemřel. Druhý chlapec na tom také nebyl dobře. Budoucí slavný spisovatel churavěl vlastně od narození, byl neustále nemocen a zdraví měl podlomené.

Karel Jaromír Erben trpěl plicní tuberkulózou, která se mu během života střídavě (po období jistého útlumu) vracela. Kašlal, měl propadlá prsa, už jako malý kluk nestíhal své spolužáky a kamarády, kteří zdravím jen kypěli. Jeho povaha byla navíc velice melancholická. Ono není divu. Rodný dům byl plný smutku a pláče. Erben neustále pozoroval plačící a truchlící matku, byl svědkem smrti dalších sourozenců, a to se na jeho povaze velice podepsalo.

K tomu všemu se přidala vada řeči. Erben zadrhával, mluvil nezřetelně, tiše a bojácně. Zato hlavu měl v pořádku, jak se u nás říká. Nadmíru inteligentní chlapec nastoupil na obecnou školu v Miletíně, kde vyučovali také jeho strýc a děd. A ti se rozhodli, že dovednosti malého Karlíčka začnou všestranně rozvíjet a připravovat ho na studia.

Erben putoval v roce 1825 na gymnázium v Hradci Králové, chudí rodiče ho však nemohli živit, tak si sám přivydělával jako klavírista. Usoužení Jan s Annou, kteří pochovali sedm z devíti potomků, měli jednu velkou touhu - aby byl ze syna pan učitel. Jenže kvůli vadě řeči by Erben nebyl schopen po delší dobu přednášet, tak se rozhodl, že bude právníkem.

V roce 1831 nastoupil Karel Jaromír Erben na filozofickou fakultu v Praze, kde započal studium práv. Pro zajímavost, přispěl například k ustavení české právnické terminologie. Právo však nebylo jeho hlavní zálibou, to si „střihl“ vystudovat jen tak bokem, Erben propadl historii a přírodovědě. A objevil v sobě talent, psal své první básně, které mu zveřejňovaly české časopisy.

Studentský život bývá veselý, Erbenovi se vracela chuť do života, měl spoustu kamarádů a podnikal s nimi výlety do přírody i delší prázdninové pobyty. Objevil Berounsko, „kraj čarokrásný“, kde však neobdivoval jen přírodní krásy. Erben se zamiloval.

Barbora Mečířová se narodila v roce 1818 v Žebráku, kde bydlela - tam ji také spisovatel potkal, když zkoušel ochotničit v místním divadle. Chodil s ní deset let. Vztah s Betynkou, jak jí všichni říkali, byl čistě platonický a Karel Jaromír Erben si striktně držel od své vyvolené onen fyzický odstup.

Svatba byla v nedohlednu, chudý student neměl nic, ale v té době byly dlouhé vztahy běžné. „Čekalo se“, až mladík ukončí školu a nabyde zajištěnou existenci, pak teprve následovala svatba. To se stalo i v případě Erbenových. Karel svou kariéru rozjel ve velkém stylu. Kdo by to řekl do neustále nemocného, tichého a plachého muže. Inu, talent se vždy prosadí.

Karel se během studií seznámil s celou tehdejší kulturní scénou, navázal přátelství s Palackým, přijal druhé jméno Jaromír a po ukončení studií nastoupil jako praktikant k hrdelnímu soudu v Praze. Pomáhal Palackému spravovat stavovský archiv, postupem doby pokračoval ve studiu historie, podílel se na formování spisovné češtiny, dal se na politiku; v roce 1850 byl ustanoven sekretářem Českého (Národního) muzea. O rok později následovala funkce archiváře města Prahy.

To už byl Karel Jaromír Erben ženatý, svou Betynku si vzal v roce 1842. A právě místo archiváře rodinu konečně zabezpečilo. Erben získal za svou práci odpovídající finanční ohodnocení, archiv byl také cenný tím, že v něm mohl čerpat podklady pro svou nesmírně bohatou literární tvorbu.

Jezdil po Čechách, sbíral lidový folklor, slavná Kytice z pověstí národních vyšla v roce 1853. Ale opět se ukázal nemilosrdný osud, který si snad Erbena vybral jako pokusného králíka. Manželé měli čtyři děti. Blažena, Ladislava a Bohuslava se dožily dospělosti a Erben měl s Betynkou také syna. Jaromírek se narodil v revolučním roce 1848 a pyšný otec nemohl být šťastnější. „Snad už se vše v dobré obrací,“ mohl si v duchu říkat. Jenže Jaromír se nedožil ani šesti měsíců.

Nezbývalo než hošíka pochovat. Po narození Bohuslavy v roce 1850 začala mít Barbora zdravotní problémy. Vše vyvrcholilo koncem roku 1856, kdy jí byla zjištěna rakovina v obou prsech. Umírala dlouho, bylo to zoufalé a šílené. Erben utíkal od naříkání své milované ženy do lesů, aby se zase vracel a prosil, aby už to nějak skončilo. Barbora dotrpěla 20. 8. 1857. Ze spisovatele byl vdovec se třemi dcerami na krku.

Po smrti manželky se Karel Jaromír Erben v roce 1859 znovu oženil. Co mohl také dělat. Dcery potřebovaly matku, kterou našly v osobě Žofie Mastné. Druhá manželka se o dcery svého muže vzorně starala. Ihned po svatbě otěhotněla a všichni se těšili na miminko. Narodil se chlapec Vladimír. Erben si velice dobře uvědomoval, jaké má štěstí, a na novorozeného synka se doslova upnul. O jednoho už přišel, druhého se rozhodl chránit za každou cenu. Jenže… Bylo to doslova osudové a nelidské, jako z nějaké jeho balady!

Vládíček totiž zemřel ve stejném věku jako prvorozený Jaromír - půlroční miminko zemřelo a s ním i kus duše Karla Jaromíra Erbena. O 25 let mladší Žofie chtěla další dítě, ač ji chtěl už dalšího trápení ušetřit. Životem usmýkaný spisovatel byl totiž přesvědčen, že je prokletý, že to zase nedopadne dobře. Žofie si prosadila svou, v roce 1862 se narodila dceruška Marie - a za cca rok a půl holčičku vynášeli v rakvičce. Smrt obou dětí Erbena naprosto zdrtila. Začal se cítit zle, už beztak podlomené zdraví začalo „haprovat“ ještě více.

Přátelé ho znepokojeně pozorovali, vypadal prý o deset let starší, než byl. Sešel, zhubl, pokašlával, opět se mu rozjela tuberkulóza, ke které se přidal zánět jater. Karel Jaromír Erben zežloutl jako citron, ulehl ve svém domě U Tří tykví na Starém Městě, aby už nevstal. 19. listopadu 1870 si nechal zavolat notáře, kterému nadiktoval poslední vůli. Pak bděl, nezamhouřil oko, držel ruce svých dcer a manželky. V jednu hodinu ráno 21. listopadu 1870 Karel Jaromír Erben oči zavřel a zemřel. Bylo mu 59 let.

O dva dny později byl slavný literát pohřben na Malostranském hřbitově v Košířích za hojné účastni prostých lidí i soudobých osobností. Žofie manžela přežila o pětatřicet let. Hřbitov byl kvůli nové zástavbě zrušen a ostatky manželů Erbenových byly exhumovány a přeneseny na Olšanské hřbitovy do rodinného hrobu Antonína Rezka, zetě. V rámci projektu Adopce významných hrobů si místo posledního odpočinku Karla Jaromíra Erbena převzalo jeho rodiště - obec Miletín zchátralý hrob opravila a zrenovovala.

Jak vidno, příběhy slavných jsou někdy daleko pohnutější, než bychom vůbec čekali. V případě Karla Jaromíra Erbena musíme uznat, že dostal od života naloženo opravdu nad poměry. Jeho dílo je ohromující, občas i temné a skutečně „až na dřeň“ - nyní už možná víme proč tomu tak je.

Tento text si neklade za cíl postihnout jeho literární nebo historickou kariéru a díla, jen ukázat, že i umělci jsou lidé s mnohdy šíleným životním příběhem. Stejně jako náš slavný spisovatel Karel Jaromír Erben. Je opravdu neuvěřitelné, co všechno dokázal i přes krutou nepřízeň osudu.

Karel Jaromír Erben sbíral a vydával lidové pověsti, pohádky - Aktuálně.cz, Ostatky Erbena se desítky let po jeho smrti stěhovaly, o záchranu pražského hrobu se postaralo rodné město - Pražský patriot, Karel Jaromír Erben – Wikipedie, Rodný dům Karla Jaromíra Erbena – Wikipedie, Básně Karla Jaromíra Erbena byly stejně temné jako jeho život. Zemřelo mu dvojče, manželka i děti | Náš REGION, Krajské listy, Časopis Epocha