Sovětský architekt choval v paneláku lvy, jeden ukousl dítěti hlavu. Šílený osud rodiny Berberových

Květen roku 1973, Baku. „Bum. Prásk! Třísk! Grauuuu!“ rozlehnou se poklidným letním ránem v hlavním městě Ázerbájdžánské SSR podivné a naprosto šílené zvuky. Horký vzduch se nad čtvrtí Narimanov tetelí, obyvatelé dvanáctipatrového paneláku však mají zavřená okna. Vědí proč! A své o tom ví i čtyřicetiletý Alexandr Petrovič Krivenko. Ten si drží hlavu v dlaních a je vzteky bez sebe.

„Krucinál! Už zase! A ten strašnej smrad! Já na něj jdu!“ křičí zoufale drobný muž, zatímco jeho manželka Irina jej tahá za ruku: „Neblázni! Budeš mít zase problémy! Vzpomeň si na ten svůj pitomej rozhovor!“ připomene manželovi jeho naštvanou výpověď pro místní noviny. To si dal! „A jak se vám žije vedle Krále? A jak vycházíte se Lvem Lvovičem?“ usmíval se sladce mladý reportér s magnetofonem přes rameno. A temperamentní Krivenko si pustil hubu na špacír, jak se u nás říká.

Vůbec si neuvědomil, že lev berberský jménem Král a člověk jménem Lev Lvovič Berberov jsou velice slavné osobnosti, o nichž se doslechli i v Moskvě! V článku, který měl adorovat nevšední soužití lidí v prostém ázerbajdžánském paneláku a jedné z největších kočkovitých šelem, totiž vyšlo Krivenkovo lamento:

„Ten lev řve tak hlasitě, že nám tady rachotí nádobí! Někdy se rozběhne, narazí tou svou obří hlavou do zdi - vždyť je to jak perník, ten panel! Padá nám ze zdi omítka! Nejhorší je ale ten zápach. Několikrát jsem se z toho pozvracel. A kluk souseda, co vám neotevřel, ten to odskákal: z nějaké vyrážky se mu rozjelo astma! Lítá tady srst, lev nám ničí život. Já chodím pozdě z práce a nemohu mít doma klid a ticho! A není to jen lev. Měli i vlka a pumu. Mají hady, ježky, orla, žáby, kočky, spoustu psů! Jsou to cvoci!“

A bum, bylo vymalováno. Krivenko dostal v zaměstnání přísnou důtku a rozhodl se, že i kdyby si Lev Berberov do vedlejšího třípokojového bytu natahal celé safari i se žirafou, neřekne už nikdy nikomu ani slovo! Až dodnes. „To je ale opravdu dnes nějaké divné! Jako kdyby tomu lvovi přeskočilo!“ vyděsí se Irina při dalším prudkém nárazu do zdi. Bum! Sváteční hrníčky po nebožce babičce vylétnou ze skříňky a roztřískají se na umakartové kuchyňské lince.

„Prásk! Třííísk! Graaauuu!“ Kusy omítky se odlupují, před užaslými zraky manželů Krivenkových se k zemi poroučí velká prosklená skříň s talíři… Alexandr Petrovič to nevydrží. „Vylez!“ tluče na dveře bytu Lva Lvoviče Berberova a jeho manželky Niny. Otevřou mu děti: osmiletá Eva a čtyřletý Roman. A za nimi se zjeví Král. Mohutný tříletý lev berberský v plné síle budí oprávněný respekt. Šelma si užaslého Krivenka upřeně měří.

„Dobrý den,“ pozdraví Eva a bezmyšlenkovitě začne to monstrum drbat v mohutné hřívě! „Zavolejte mi tátu!“ nedá se soused odbýt, i když je hrůzou zatuhlý na místě. „Táta slaví! Je opilý. Budeme ve filmu, víte?“ chlubí se Roman, obejme lva kolem těla a mazlí se s ním. „Grrr!“ zavrčí hrdelně Král. „Ve filmu. Ve filmu!“ pokývne totálně paralyzovaný Krivenko a raději po-ma-lič-ku ustupuje směr vzad, aby okamžitě zabouchl dveře svého bytu.

Alexandr Petrovič už k Berberovým nikdy nešel. Zažádal podnik o přidělení jiného bytu. Než se tak stalo (a možná by se to ani nestalo), zasáhl osud a berberský lev Lva Berberova byl zastřelen policií. Byl to ohromný skandál! A sotva si Krivenko oddechl, přišel další lev. Král číslo 2. Tragédie, kterou tato šelma způsobila, však byla daleko horší - nesmírná a příšerná.

Jaký je příběh Lva Berberova a jeho lvů berberských?

Lev Lvovič Berberov se narodil v roce 1914. Vystudoval Průmyslový institut v Baku a stal se velice slavným architektem. Stavěl domy v Moskvě, během války pracoval v úseku vojenského designu. Pak mu svěřili obnovu nynějšího Doněcku, jenže tam udělal velký průšvih: ze státem přiděleného bytu odnesl vše, co nebylo přibité (telefon, zásuvky, sporák, koupelnové kohoutky i vypínače!) a přistěhoval se k jisté Anně, která se stala jeho první manželkou.

Jenže už tehdy byl Lev Lvovič mírně řečeno podivínský. Že střídal ženy, to by Anně ani moc nevadilo. Jenže on střídal hlavně zvířata. Tahal domů úplně všechno. Zraněné ptáčky, toulavé kočky z ulice, žížaly a žáby, brouky i pavouky! Manželka to nevydržela a utekla mu. Osamělý architekt dál stavěl, mezi jeho projekty patří například přehrada na řece Kalmius nebo Palác kultury Ivana Franka. Pak potkal Ninu Nikolajevnu.

Rodačka z Baku byla v Doněcku na stáži - a když zjistili, že oba sdílí lásku ke zvířatům, vzali se a přesídlili do Baku. Lev Lvovič Berberov dostal místo v Bakgiprogorově institutu, ale do práce spíš nechodil. S manželkou si v přiděleném třípokojovém bytě s balkonem a ústředním topením budoval malou Zoo, do které brzy přibyla i lidská mláďata - Evička a Roman.

„Můj manžel zbožňoval všechny živé tvory,“ říkala v rozhovoru manželka Nina, „Na sto metrech čtverečních našeho velkého bytu žili kromě mě, Evy a Romy (Romana) další a další tvorové,“ usmívala se vdova po Lvu Lvoviči. A to se Nina v popisu jejich panelákového „hospodářství“ velice krotila. Rodina Berberových totiž během pár let vystřídala snad sto padesát zvířecích podnájemníků: chovali papoušky, kočky, řadu psů; ježky, medvídě, hady. Měli i čápa nebo orla.

Sousedé rodinu považovali zprvu za výstřední, ale milou, jenže pak se situace v domě vyhrotila. Z bytu se ozývalo neustálé vřeštění, vzduchem poletovalo peří a chlupy, zápach byl nesnesitelný. Nina nestačila uklízet - prosakoval strop k sousedům pod nimi! Až tak! A to ještě neměli lva! V tom všem zápachu a binci žily dvě děti. Lidé také Berberovým začali pohazovat za dveře různá zvířata.

„Tomka, to byla vlčice. Někdo nám ji hodil na rohožku, malé vlče. Když vyrostla, začala nás hlídat. Nepustila nás ven, byla zlá a agresivní. Můj manžel se nakonec s těžkým srdcem (!) rozhodl umístit Tomku do zoologické zahrady. Plakal, když ji odváželi. Sice už jsme nebyli pokousaní (!), ale bylo nám smutno. Každou neděli jsme za ní chodili a krmili ji. A jednou si Evička všimla malé zubožené šedé koule v opuštěném výběhu,“ popisovala Nina nález malého lvíčete.

Zatím je vyprávění docela výživné, to musíme uznat. Láska ke zvířatům je krásná věc, ale Berberov ji vyhnal ad absurdum: sotva zjistil, že ona šedá koule není deka ani umírající pes, jak se domnívala Eva, ale lvíče, okamžitě šel za ředitelem zahrady. „Ten lev je nemocný? Není? Nežere? Tedy nám ho dejte. Nedáte? Víte, kdo já jsem?“ začal Lev Lvovič a vyděšený direktor raději mávl rukou. „To je blázen. Ať si ho vezme, stejně by chcípl…“ pomyslel si. Zapsal, že lvíče uhynulo, z čehož měl později nesmírný malér - a Lev Lvovič si zubožené zvíře rovnou odnesl domů!

„Měli jsme kamaráda veterináře Michaila Smirnova, který nám pomohl lvíče zachránit. Našeho krále zvířat jsme samozřejmě nazývali Králem. Když lvíče trochu zesílilo, vyrostlo a proměnilo se v krásného lva, chtěli jsme ho vrátit do Zoo. Když se ho tam ale pokusili odvézt, udělal strašnou scénu, málem auto převrátil. Bylo nám řečeno, že už nebude moci žít ani v Zoo, ani ve volné přírodě. Museli jsme si ho nechat.“ říkala Nina v opravdu neuvěřitelném rozhovoru. Rodina měla nyní lva. V paneláku.

Sousedé se nestačili divit, když Berberov riskantně lezl po zábradlí malého balkonu a upevňoval tam sítě. Lvíče mělo svůj výběh! Král spal s rodinou v posteli, miloval snídaně, užíral jim jídlo z talířů… Jak rostl, začalo to být stěží únosné: „Už byl velký, shodil mě jedním máchnutím tlapy z postele. Já měla modřin!“ smála se Nina. Děti na něm jezdily jako na koni, miloval i jejich psa Chapa. Lev Lvovič odešel z práce a naplno se věnoval svému lvovi. Nevšední atrakce totiž lákala filmaře. I mezinárodní.

Nina vzpomínala:„Král potřeboval k obědu celou lednici jídla: několik kilogramů masa, vejce, rybí tuk. Náš plat byl malý a bylo velmi obtížné uživit obrovského dospělého lva. Proto jsme museli dělat brigády: přijímat nabídky na natáčení. Chodili se k nám dívat, Strana to vždy povolila. Italové, Španělé, dokonce i jeden Angličan!“ Filmaři si prohlédli obydlí rodiny, nad opevněným balkonem vrtěli hlavou, aby pak s kapesníkem u nosu co nejdříve prchali ven. Lev se jim ale velmi líbil.

Byl poslušný a mazlivý (tedy údajně), Lva Lvoviče měl nejraději, prý jej poslouchal na slovo. Těžko tomu věřit, ale rodina chodila s Králem na procházky po sídlišti bez vodítka - a obrovský lev šel skutečně u jeho nohy. Natočili s Králem pár sovětských filmů, rodinné komedie i dramata. Lev na place budil oprávněné pozdvižení, peníze se Berberovým jen sypaly. Pak je oslovil významný režisér Eldar Rjazanov. Připravoval v italské koprodukci bláznivou komedii Neuvěřitelná dobrodružství Italů v Rusku.

Natáčelo se v tehdejším Leningradě v létě roku 1973, kam odcestovala celá rodina i se lvem. Od úřadů dostali přidělenou celou školu (prázdnou), protože měla obrovskou zahradu s vysokým plotem. Král vzorně natáčel - a po „šichtě“ se proháněl ve výběhu. Náhlý dostatek prostoru šelmu úplně pobláznil. „Vyváděl jako malé dítě!“ říkala Nina. Bohužel, instinkty se potlačit nedaly. Tragédie na sebe nenechala dlouho čekat.

Jako každé ráno i v onen osudný 24. červenec 1973 projížděl kolem leningradské školy vůz s tlampačem. „Je zde lev. Varujeme obyvatele, nepokoušejte se lézt po zdi nahoru! Je zde lev, opakujeme, je zde lev…“ ozývalo se. „Kdyby byli zticha, tak se to možná nestalo! Moc lidí o nás nevědělo. Takto to věděl každý. A každou chvíli tam někdo chtěl nahlédnout!“ mávla rukou smutně Nina. Podívat se na šelmu ve školní zahradě chtěl i mladý muž, Vladimir Markov. A přeskočil zeď. Na ní seděla jeho dívka a dívala se dolů.

Podle očitých svědků se Markov začal šklebit a skákat. „Pro Krále to byla výzva ke hře: náš asistent s ním nacvičoval epizodu pro Italy, kdy lev běží za mužem a srazí ho k zemi. Postavil se na zadní nohy, vytlačil sklo v okně, rozběhl se k tomu Markovovi a srazil ho k zemi. Dívka, která na něj čekala u plotu, křičela: Pomoc, lev trhá člověka na kusy!“ vyprávěla žena. V tu chvíli šel kolem agilní mladý poručík bezpečnosti Alexander Gurov.

Ten uslyšel dívčin křik, vylezl nahoru - a dle svých slov viděl, jak lev drží v čelistech člověka. To ale popírá Nina. „Ne, jen si s ním hrál. Nekousal ho. Nikdy by člověku neublížil.“ Pravdu se asi nedozvíme, jisté je, že Gurov „vysypal“ do šelmy celý zásobník. Král byl na místě mrtvý a natáčení bylo přerušeno. O celé akci se zmínil sovětský tisk: „Alexandr Ivanovič Gurov byl ve službě, když obdržel informaci, že lev napadl osobu v jeho jurisdikci. Okamžitě se vydal na místo činu,“ informoval deník Petrovka.

„Děsivý byl pohled na rozzuřeného lva s mužem v tlamě. Učinil jediné správné rozhodnutí – střílet. Vyprázdnil celý zásobník své služební pistole Makarov. Lev, zasažený kulkami, padl dozadu a uvolnil muže ze svých čelistí. Muž, i když byl vážně zraněn, byl zachráněn. Později z vděčnosti předal Gurovovi dárek, který je dodnes uchován – rozhlasový přijímač s vyrytými slovy: Alexandru Ivanoviči Gurovovi. Děkuji vám za svůj život. Voloďa Markov.“

Rodina Berberových se z Leningradu vrátila bez Krále, ale Lev Lvovič pořád zadumaně přecházel po najednou prázdném (i když byl plný jiných zvířat) panelákovém bytě. „Truchlili jsme. Ale já byla proti tomu, abychom měli druhého lva. Měla jsem špatný pocit, tušila jsem problémy. Jenže manžel nedal jinak. K tomu se přidala moskevská elita. Musíte mít lva, patří k vám! To mi telefonovala Marina Vlady!“ uváděla Nina opravdu neskutečné okolnosti, za kterých do rodiny přišel Král II.

Vladimir Vysockij se totiž se Lvem Lvovičem velice dobře znal. A usoudil, že požádá své kamarády, aby se na nového lva složili. Takže on, Marina Vlady, Sergej Obrazcov nebo Jurij Jakovlev vybrali peníze a hledali lvíče po celém SSSR. Našli ho v kazaňské Zoo. „Moskva to schválila, Král II. byl měsíc v karanténě, pak nám ho přivedli. Jenže všechno bylo špatně. Já to cítila, já to věděla.“ křižovala se ještě po mnoha desetiletích Nina. Není divu!

Nový lev nebyl vděčný. Nezachránili mu život, nebyl mazlivý, nebral je jako své pány. Naopak. Kousal, řval, vrčel… Sousedé volali policii každý den. Lev Lvovič pobíhal po bytě, doslova zdrhal před naštvanou šelmou. Chudák lev chtěl pryč. „Zavřeli ho do 3+1, co mohli čekat?“ uváděli pak po tragédii sousedé, „Prý ho drželi v ložnici, celá rodina byla zavřená v koupelně, vycházeli jen, když přivezli maso. To se pak nažral a měli chvíli klid.“ popisovali zděšení svědci.

Rodina měla Krále II. čtyři roky - a už to vypadalo lépe. „Začal (lev) manžela respektovat jako pána. Jenže v lednu 1978 se můj muž chytil za srdce a zemřel na infarkt. Zůstala jsem sama s dvěma dětmi, pumou a lvem. Já nevěděla, co mám dělat.“ plakala Nina. „Druhý Král ho nejprve celé dny hledal. Ležel v jeho věcech, naříkal. Nikdy vůči mně neprojevil agresi. To nikdy. Ale měla jsem zlý pocit…“ tvrdila, když s pohnutím popisovala přímo epický konec celého dobrodružství jménem Chov lvů v paneláku!

Děsivá a skutečně šílená tragédie se odehrála 24. listopadu 1980. „Ten den se stal mou noční můrou.“ říkala Nina. Ráno šla do nakladatelství, kde ležel rukopis její knihy o zážitcích s chovem lvů. Pak spěchala domů, aby nakrmila děti a zvířata. Jenže když se žena vrátila do bytu, všude bylo plno kouře. „Roman si něco vařil, spálil to. A ten čmoud Krále II. znervóznil.“ vysvětlovala. Lev se prý choval až nadmíru podivně. Naskakoval na okna, málem prorazil balkonovou síť.

Majitelka bytu vyhlédla z okna a zděsila se: nad nimi bydlel alkoholik, který nyní se smíchem házel po zuřícím Králi II. vajgly a zapálené papírky. „Co to děláš! Zavolám policii! To jsem na něj zařvala. On se smál, ale zapadl. Naše puma Lyalya vrčela, schovala se pod pohovku. To nikdy neudělala. Musela to také vycítit. Že ten lev…“ plakala v rozhovoru Nina. Když totiž nakrájela maso pro pumu, obrátila se k Romanovi, který stál u lednice. V tu chvíli lev zařval.

Opilý soused opět házel zapálené fangle, lev se pověsil na síť, spadl na záda, popadl ho amok, vběhl do kuchyně a… „Vyskočil, vrhl se na mě. Máchl tlapou a roztrhl mi hlavu. Skalpoval mě, skalp mi visel dolů. Ani jsem necítila bolest. Ale on ucítil krev. Roman, můj velký Roman… Chtěl mi pomoct. Uteč! ječela jsem na syna. Pochopil. Udělal krok ke dveřím, ale Král II. ho jedním skokem dohonil a na místě ho zabil. Utrhl mu hlavu. Ukousl ji. Překousl krční obratle. To jsem viděla, než jsem milosrdně ztratila vědomí…“ popsala nešťastná paní.

Sousedé ještě před zabitím Romana zavolali policii. Kdyby přijela dřív… Muži zákona s puškami vylezli na střechu protějšího domu a začali střílet do oken bytu po šelmě. Lev byl postřelen, ale žil. Záchranáři se dostali dovnitř vyraženými dveřmi a odstřelovač lva „dodělal“. Když se ozval poslední výstřel, z pod pohovky vylezla puma - zastřelili ji také. Nina byla v nemocnici celé týdny: museli ji držet pod prášky, protože se neustále pokoušela o sebevraždu.

Když se vrátila do bytu, byl vyčištěný, prostý všech zvířat… Přesto tam nemohla žít. S dcerou Evou se odstěhovala na druhý konec Baku. Později se vdala za herce Kazyma Abdullajeva.

„Porodila jsem dvě další děti, Farhada a Rachel. Divoká zvířata už jsme nikdy neměli. Jen kočky, psa a papouška. Nechovám vůči Králi II. zášť, ne. Je to bestie, zvíře. Nemůže za to. Nevěděl to. Co dělá. Nemůžu odpustit sama sobě. A Lev Lvovič: o mrtvých se má mluvit dobře, ale kdyby neměl to své nutkání… On lva chtěl. Ale nemohu to takto přehazovat na něj. Odpovědnost za život mého syna je moje.“ zakončila Nina své vyprávění pro ruský týdeník Archive Aif.

Protagonistka neuvěřitelného příběhu o lvech Lva Lvoviče zemřela v roce 2018. Děsivou smrt svého syna si nikdy neodpustila. Ke stáru začala pít. Říká se, že její skon nebyl zas tak přirozený.

Obsáhlou fotogalerii o životě rodiny a lvů najdete zde a také zde. Ty fotky jsou opravdu neskutečné, zvláště, když znáte celý příběh, který za nimi stojí.

Někdo po dočtení tohoto až absurdního příběhu může říct: „Ty jo, tak to bylo hustý!“ To skutečně bylo.

Zpracováno podle: UtterlyInteresting.com, ArchiveAif.ru, Lev Berberov, RHP.com, Centrum.cz, Aze Media, Neuvěřitelná dobrodružství Italů v Rusku, Famille Berberov