Utajená dcerka Alberta Einsteina zmizela bez jediné stopy. Maličkou Lieserl vymazali rodiče ze světa

V létě roku 1986 seděl proslavený historik John Stachel nad hromadou pečlivě očíslovaných a zažloutlých dopisů. Šlo o intimní korespondenci mezi mladým Albertem Einsteinem (1879-1955) a jeho budoucí manželkou Milevou Marić (1875-1948). Dopisy byly staré více než osmdesát let, a k jejich zveřejnění dala nedávno svolení příbuzná geniálního fyzika Evelyn Einstein.

Badatel očekával, že si Albert a Mileva jako správní zamilovaní psali nějaké hlouposti. Něco o toužení, o lásce až navěky, sem tam pár vědeckých dotazů, líbám tě, miluji tě, těším se… A tak. K jeho nesmírnému překvapení se však v několika dopisech pořád dokola objevovalo záhadné jméno. LIESERL. „Je zdravá? Jak moc pláče? Jaké jsou její oči? Komu z nás dvou se podobá víc?“ psal Einstein naléhavě. Stachel vytřeštil oči, a pomalu mu to začalo „sepínat“ v hlavě. Aby tak…

John Stachel si zavolal na pomoc další historiky. A po chvíli čtení a užaslých výkřiků zjistili naprosto šílenou věc - Albert Einstein měl dceru. Její existenci se povedlo utajit před celým světem. „Proč by tajil dceru, kterou navíc měl se svou vlastní manželkou?“ otáží se mnozí. Protože její narození bylo to, čemu se u nás říká „malér“ - Mileva byla v době těhotenství a porodu ještě svobodná. A je toho daleko víc!

Když odborníci zjistili, že se jméno Einsteinovy dcery neobjevuje v žádných oficiálních pramenech, i když v jeho rodině se prý o existenci Lieserl vědělo, vzniklo kolem osudu nešťastného maličkého děvčátka neskutečné množství teorií. Kde je? Kam se poděla? Co se s ní stalo? Vyrostla? Dospěla? Zemřela? Byla postižená a slepá, proto ji rodiče schovali? Nebo ji dali k adopci? A proč vlastně? Na tyto otázky se pokoušelo odpovědět nespočet badatelů - a z některých teorií přejíždí lidem mráz po zádech.

Co se stalo s dcerou Alberta Einsteina? Dozvíme se někdy, proč ji rodiče nechali „vymazat“ ze světa i z historie?

Když se 19. prosince 1875 v srbském městě Titel narodila malá holčička, která dostala jméno Mileva, nikdo netušil, že se stane manželkou jednoho z nejgeniálnějších mozků dvacátého století. A že bude studovat snad všechny vědní obory dohromady - Mileva Marić se věnovala například geometrii, mechanice, teoretické, aplikované i experimentální fyzice, elektrodynamice nebo dokonce astronomii!

Ale to bylo ještě hudbou vzdálené budoucnosti - teď křičela v kolébce, a otec Miloš, důstojník rakousko-uherské monarchie, záhy po narození dcery ukončil vojenskou kariéru a přijal práci u dvora v Rumě a později v Záhřebu. Matka Marie během let porodila další dvě děti - Zoru a Miloše. Nejstarší Mileva vyrůstala ve velice bystrou dívenku, matka si ale potají utírala oči a vzdychala:

„Co s tebou bude, dítě. Vždyť je to vidět. Ty kulháš, kdo si tě vezme!“ plakala Marie, když Milevě lékaři zjistili vrozenou vadu kyčelního kloubu. Mileva Marić pak skutečně celý další život napadala na jednu nohu. Tento v dnešní době již překonaný handicap tehdy znamenal, že se dívka bude jen těžko vdávat. „Kulhavá!“ posmívaly se Milevě spolužačky, které ale záhy zjistily, že děvče mezi všemi vyniká a později jí začaly přezdívat výstižným „Naše Svatá Mileva“.

Mileva byla nejen slušně vychovaná a pečlivá, ale hlavně nesmírně nadaná. Měla „hlavu“ na jazyky (ovládala němčinu, francouzštinu, řečtinu, trochu latinu), hrála na klavír, zpívala - a mimořádné dívky si brzy všimli učitelé: „Dejte ji studovat,“ kladli na srdce rodičům. Tehdy to nebývalo zvykem, dívky měly hlavní a jediný životní cíl - vdát se a mít děti. Otec Marić ale usoudil, že to zkusí, a Mileva se stala první dívkou v rakousko-uherské monarchii, která mohla studovat společně s chlapci!

V roce 1894 Mileva vyčerpaně ulehla. Bolelo jí na prsou, nemohla pořádně dýchat a silně kašlala. Myslela si, že je jen unavená z přemíry učiva, ale její stav se nelepšil. Starostlivá matka povolala k „Mice“, jak jí všichni přezdívali, lékaře. „Tuberkulóza. Velmi vážné! Potřebuje změnu podnebí, pevnou stravu a zesílit. Jinak o ni přijdete,“ vrtěl starostlivě hlavou starý doktor. Zděšená Mileva byla jako u vytržení:

„Zemřít? Ale to já nemohu! Ještě musím dál studovat…“ přemýšlela a usoudila, že nejlepší bude, když na radu lékaře změní prostředí. Mileva Marić se přestěhovala do Švýcarska, kde po maturitě začala studovat matematiku na slavné Polytechnice v Curychu - a to jako teprve pátá žena v historii! Mileva musela být nesmírně inteligentní, to musíme uznat! A bystré studentky se zálibou v matematice si v roce 1896 všiml i spolužák Albert Einstein.

Tehdy mu bylo sedmnáct, a jí téměř 21 let. Když se do sebe zamilovali, na tehdejší dobu to byl velice nesourodý pár - a Mileva navíc kulhala. Einsteinova matka Pauline byla velice striktně proti a psala synovi naléhavé dopisy: „Počkej za deset let, bude na tebe příliš stará! Není to ani Židovka! A je intelektuálka, copak se to hodí pro rodinu?“ vypisovala se ze své zloby Pauline, která kárala Einsteina tak dlouho, až se obrazně řečeno naštval a začal s Milevou žít jaksi se vším všudy. A „malér“ na sebe nenechal dlouho čekat.

V létě roku 1900 skládali Albert Einstein i Mileva Marić závěrečné státní zkoušky Zatímco Albert s odřenýma ušima prošel a získal vytoužený diplom, pro jeho milovanou „Micu“ skončily testy fiaskem - Mileva to napoprvé nezvládla. V průběhu roku 1901 se tedy horečně připravovala na opravnou zkoušku, ale když k reparátu nastupovala, s hrůzou shledala, že je těhotná! Bylo jí špatně, měla strach z Einsteinovy odmítavé reakce, z jeho ostré matky. Stres si vybral svou daň a Mileva „rupla“.

Mileviny sny o vědecké kariéře se rozplynuly. Oficiálně stáhla svou žádost o diplom, opustila školu a sbalila si kufry. Albert byl v té době na kariérním dně, neměl ani vindru, a když mu přítelkyně oznámila, že čeká dítě, propadl panice. Věděl, že nemanželský potomek by mu mohl zničit šanci na místo na patentovém úřadě v Bernu. Poslal proto Milevu samotnou domů do Srbska, aby porodila. Co se dělo během těchto měsíců, to alespoň zhruba víme z dochované korespondence.

Předně, Einstein se naproti všemu na dítě těšil. Mileva méně, jak je možné číst mezi řádky. Není divu, tehdy to znamenalo skutečně velký průšvih. Ale zřejmě věděla, že musí vše trpělivě snášet a byla velice pokorná. Mezi Einsteinem a Milevou se rozjela korespondence, která se točí jen kolem Lieserl a Hanserl. To jsou jakási pracovní jména pro dítě. „Nazývali je Lieserl, když mluvili o dívce. A Hanserl, pokud šlo o chlapce. Obě tato jména jsou zdrobněliny Liese a Hanse.“ říká historik Jonathan R. De Mallie.

První zmínku o Milevině těhotenství našli badatelé v dopise č. 36. Einstein se v něm dvakrát ptal na „kluka“ a „našeho malého syna“. Tázal se Milevy, jak snáší „tento stav“ a jestli se těší na chlapce. Mileva Marić Einsteinovi odpovídala, že by raději chtěla dívku. A pojmenovala své dosud nenarozené dítě poprvé slovem Lieserl. Einstein s tím humorně souhlasil, protože v dopise číslo 45 napsal: „…budu tedy šťastný i za naši Lieserl, kterou ale tajně považuji za chlapce a představuji si ji jako silného Hanserla!“

To je sice všechno hezké, ale Einstein začínal jaksi ztrácet půdu pod nohama a dlouho se Milevě neozval. Věděl, že je v koncích, že mu nemanželské dítě zkazí kariéru, takže musí být zcela utajeno. Zůstává otázka, proč si tedy Milevu nevzal už tehdy? To se asi nedozvíme. Víme ale, že se Lieserl Einstein narodila 27. ledna 1902, což je nejčastější datum, které zmiňují prestižní historici. Mileva holčičku přivedla na svět v domě svých rodičů v Újvidéku, dnešním Novém Sadu v srbské Vojvodině.

O narození Lieserl informovala Mileva svého přítele dopisem. Jenže Einstein neodpověděl. Naštvaný otec Miloš, který velice dobře věděl, že nesmí dopustit rozchod, protože by si už Mileva ve společnosti škrobených měšťanů „ani neškrtla“, sedl ke stolu a napsal Albertovi zřejmě dost ostrý dopis. Něco jako: „Kluku, koukej se ozvat, máš tady dítě, jestli moji dceru necháš v hanbě, tak uvidíš. Buď chlap! Nebo budeš mít co do činění se mnou!“ Einstein se musel opravdu leknout, o čemž svědčí dopis ze 2. února 1902:

„Byl jsem smrtelně vyděšený, když jsem dostal dopis od tvého otce. Tušil jsem, že budou velké potíže. Mluv, pověz. Je zdravá? Pláče hodně? Jaké má oči? Komu z nás se víc podobá? Teď vidíš, že je to opravdu Lieserl, jak sis přála. Tolik ji miluji a ještě ji ani neznám a neviděl jsem ji!“ Otázky pokračovaly dál, a nakonec se Einstein zeptal: „Nemohla bys ji vyfotit, až budeš zase zcela zdravá? Prosím, tak mi nakresli její podobenku! Už teď určitě umí plakat, ale smát se naučí až později, to je pravda!“ zamyslel se Einstein.

Když se ale bledá a vyhublá Mileva v roce 1903 vrátila k Einsteinovi a posléze se v Bernu vzali, malou Lieserl sebou neměla. Dítě zmizelo. O Einsteinově dceři není jediná zmínka v historických záznamech, neexistuje rodný list, úmrtní list… „Stala se duchem. Ani jeden dopis datovaný po roce 1903 nezmiňuje její jméno. Nic. Rodina se obrnila mlčenlivostí, o nějaké malé holčičce už nikdy nepadlo ani slovo. Ani u jedné z rodin, Marićových i Einsteinových. Jako kdyby se všichni domluvili a dodrželi to,“ říká De Mallie.

Poslední zmínka o dceři pochází z Einsteinova dopisu z 19. září 1903 (dopis 54), v němž vyjadřoval velké obavy o zdraví batolete: „Je mi velmi líto, co se Lieserl stalo,“ napsal Albert Milevě. „Je tak snadné chytit nemoc a mít trvalé následky spály. Kéž by to jen přešlo. Protože jak je dítě registrováno? Není? Musíme tedy přijmout opatření, aby se později neobjevily problémy,“ přemítal fyzik. „Tady jasně naznačuje, že dívku dali k adopci, či spíše o ní jednali. Do toho těžká nemoc, spála. Osobně si myslím, že zemřela, a oni ji potom vymazali z historie. Všechny záznamy prostě spálili,“ domníval se J. R. De Mallie.

Teorie o tom, že malá Lieserl (která se vlastně mohla jmenovat úplně jinak) zemřela na spálu, je nyní všeobecně považovaná za tu správnou. „Onemocněla spálou ve věku cca 21 měsíců. Do té doby žila s rodinou své matky. Zemřela 15. září 1903, v den zatmění slunce,“ domnívá se autorka knihy o Einsteinově utajené dceři Michele Zackheim. Tato spisovatelka se navíc domnívá, že se dítě narodilo s nějakým postižením:

„Proč by ji jinak tajili. Po svatbě v Bernu přece mohli přijmout do rodiny schovanku, která byla vlastní dcerou, tak se to prostě dělalo, aby umlkly lidské řeči. Nemanželské děti, které se narodily ještě před svatbou, pak u mnohých párů skončily takto. Rodiče adoptovali své vlastní dítě - a život šel dál. Domnívám se tedy, že ona Lieserl byla postižená. Mentálně, fyzicky… A rodiny čekaly, co se z toho vyvrbí,“ myslí si Zackheim.

„Takové dítě pak bohatší občané schovávali v oddělených pokojích, na půdách domů, kde dožívalo v temnotě a osamělosti. Nebo ústav?“ rozjímala Michele. Je to možné, přímo se to nabízí. A jak to v podobných případech bývá, sotva vyplulo na povrch, že měl Einstein dceru - což je bezesporu jedním z největších rodinných dramat dvacátého století - samozvaní historici a amatérští badatelé vymýšleli jednu teorii za druhou. Nešťastná malá Lieserl tedy dle dalších verzí měla skončit v ústavu pro mentálně postižené. Nebo v klášteře. Byla dána k adopci cizí rodině. Vychovala ji Milevina sestra Zora.

Také se říká, že zůstala do smrti ukrytá v domě Marićových, kde ji zamkli před světem. S další teorií přišel Robert Schulmann z projektu Einstein Papers: „Lieserl byla adoptována blízkou přítelkyní Milevy, paní Helene Savić. Tato žena pak Lieserl vychovávala pod jménem Zora. Dítě bylo slepé, zřejmě následky spály. Slepá žena v této rodině skutečně žila a zemřela v 90. letech,“ myslí si Schulmann. Tato slibná verze vypadá pravděpodobně, ale vnuk Helene toto uraženě smetl ze stolu. Prý to byla nějaká tetička, ale zcela legální tetička s rodným listem!

Lieserl tedy dle mnohých přežila a dožila „někde a s někým“. Einstein ostatně ve svém dopise přiznal, že Lieserl se ze spály vykřesala, i když zřejmě s nějakými následky. Ani nevypadal, že by truchlil - když Mileva, nyní již počestně vdaná, otěhotněla podruhé, ještě s manželkou obhrouble žertoval: „Jsem rád, že se líhne nové mládě. Už dlouho jsem přemýšlel, že je potřeba udělat jí další Lieserl,“ měl Albert Einstein se smíchem prohodit mezi skupinkou přátel. Věděl, že jeho dcera stále někde žije?

Mileva přivedla na svět dva syny - Eduarda a Hanse Alberta. Od roku 1912 začalo být manželství nešťastné, neboť Einstein se znovu setkal se svou sestřenicí Elsou, zamiloval se do ní a začali si pravidelně dopisovat. V polovině července 1914 rodina odjela do Berlína, ale Mileva zde byla velmi nešťastná. Věděla, že Einstein chodí za jinou, neustále plakala a zoufala si; syn Eduard navíc začal vykazovat známky duševní choroby a později onemocněl obávanou schizofrenií.

Mileva se nakonec rozhodla, že nevěrného Einsteina opustí. Už neměla sílu žít v takovém napětí; navíc Německo nenáviděla a chtěla zpět do Švýcarska. Den po začátku první světové války odvezla chlapce zpět do Curychu. Einstein se právně zavázal, že jí bude posílat roční výživné ve výši 5600 říšských marek ve čtvrtletních splátkách, což byla téměř polovina jeho platu.

Po požadovaných pěti letech odloučení se pár 14. února 1919 rozvedl. Mileva i po rozvodu žila s oběma chlapci v Curychu. Psychický stav syna Eduarda se zhoršil a po sérii atak schizofrenie, kdy dělal naprosto šílené věci, musel být izolován v blázinci. Mileva tím nesmírně trpěla, a Eduardova nemoc se velice podepsala i na jejím zdraví. 4. srpna 1948 utrpěla Mileva těžkou mrtvici a zemřela ve věku 72 let v Curychu. Byla pohřbena na hřbitově Nordheim.

Co se stalo s Lieserl, to zatím zůstává jedním z největších tajemství v dějinách.

Zpracováno podle:

ATI.com, Find a Grave, Lifee, Čas jen pro mě, Mileva Marić, Wordpress.com, Albert Einstein, Einstein-Website Lieserl