Zemřel hlady, protože mu manželka neuvařila. Geniální matematik Kurt Gödel vážil před smrtí 29 kg

23. prosinec 1977, Princeton. Do rozlehlého bytového domu na adrese 145 Linden Lane ztěžka vchází osmasedmdesátiletá nemocná žena. Paní Adele (Adélka) Nimbursky Gödel se po šesti měsících pobytu v nemocnici konečně vrací domů. „Kurt pro mě nepřišel, asi mu do toho něco vlezlo. Já se tak bojím. Jakpak se beze mě půl roku obešel? Viděla jsem ho, pravda, ale jen zpočátku, když jsem měla po operaci,“ přemýšlí stará paní roztržitě. Okna v prvním patře, za nimiž je jejich nádherný byt, jsou zatažená těžkými závěsy.

„Pak telefonoval, to jsem měla rehabilitace, nemohla jsem se ani hnout… Ale Ludwika a Karl slíbili, že se na něj přijdou podívat. Aby také něco jedl!“ Adéla má strach. Její manžel Kurt Gödel je sice jeden z největších matematiků od dob Aristotela. Ale je to také psychicky nemocný muž, který se bez manželky neobejde. Má neustálý strach, že po něm jdou. Trápí jej bludy, paranoia, ataky panické poruchy, křeče… Všude vidí jen nepřátele, neustále uklízí, trápí své tělo dlouhými procházkami až na hranici vyčerpání, často ho odněkud přinesou…

Adele, kterou Kurt láskyplně nazývá Adélka (Adelchen), odemkne byt. „Kurte?“ volá žena a nasává septicky čistý pach bytu. „Tedy uklízel,“ pomyslí si. Ale něco je jinak. Něco je strašně špatně - a Adélka to vytuší dříve, než dojde do manželovy pracovny. Byt je vyblýskaný, ale v kuchyni jsou naházené prázdné konzervy od dětské výživy; cestu k ložnici lemují skořápky od vajec, vědecké časopisy a poznámky. V pracovně je šero a ozývá se přerývavý sípavý dech. Páchne to tam.

„Kurte?“ rozsvítí rozklepaná Adéla Gödel stropní světlo - a při spatření toho, co sedí před ní v křesle, zaječí hrůzou. A znovu. A znovu!

Zoufalý řev paní Adélky přiláká sousedy. „Ježíši Kriste!“ křižují se lidé a volají sanitku. Kurt Gödel sedí vzpřímeně v ušáku, ale není to Kurt, geniální matematik. Je to kostra potažená kůží. Vyhublé tělo jeví známky života, z hlavy zůstala jen olysalá lebka, kterou pokrývá slabá vrstva zažloutlé kůže.

„Co jsi to provedl?“ mačká svému manželovi vyzáblou ruku Adélka. Gödel zakoulí obrovskýma očima jen hlesne: „Šli po mně!“

Kurt Gödel totiž po odchodu manželky do nemocnice přestal jíst. Za vše mohla jeho duševní choroba - geniální mozek mu byl k ničemu, protože „jel“ na něco úplně jiného: na paranoiu, strach, příšerné obavy z jedu, otravy, vraždy. A ta, které věřil, která mu vařila a ochutnávala jeho jídla, byla najednou pryč!

„Tak nebudu jíst!“ usmyslel si Kurt. A dodržel to. „Tohle nemůže přežít,“ šeptl zděšený záchranář, který třicetikilového (tolik váží desetileté dítě!) sedmdesátiletého muže opatrně nakládal do sanitky!

A také nepřežil. Ale smrt si ještě počkala. Jaký je příběh Pana Proč? a jeho démonů?

Kurt Friedrich Gödel se narodil 28. dubna 1906 v Brně (Pekařská ulice číslo 5) do velice bohaté rodiny ředitele textilní továrny Rudolfa Gödela a jeho manželky Marianny. Rudolf byl přísný muž, který se vypracoval k ohromnému majetku jen svou vlastní pílí. Na svého druhorozeného syna se díval zprvu s despektem. Kurt byl - jako ostatně mnoho dalších geniálních vědců či literátů - neduživým a slaboučkým dítětem.

Evangelická rodina si potrpěla ne velkou prestiž, mluvila striktně německy - a v Brně, které bylo součástí Rakouska-Uherska, požívala velké vážnosti. Rudolf se bál, aby mu kluk neudělal nějakou ostudu: „Na všechno se ptá! Copak je tohle normální?“ rozčiloval se vztekle továrník, když chlapeček sice blinkal po obědě, protože měl choulostivý žaludek, ale stačil se ještě hostů vyptat na mechanismus zvracení, důvody zvracení, důsledky zvracení…

Přítomný lékař se otázkám zvědavého chlapce shovívavě smál: „Z toho něco bude. Proč Proč Proč? Ptáte se, malý pane. Proč?“ děl bodře. A přezdívka Pan Proč? (Herr Warum?) už Kurtovi zůstala! Kurt Gödel byl sice nesmírně zvídavý, chytrý a bystrý, ale také nemocný. Ještě na základní škole prodělal revmatickou horečku, po které mu zůstaly následky - měl problémy se srdcem. Učitelé si ho ale nemohli vynachválit. Geniální chlapeček měl samé výborné. I z tělocviku!

Bylo jasné, že z toho kluka něco bude. Pan profesor! snila matka. A ten hubený hošík, co jim dělal takové starosti, nastoupil na Vídeňskou univerzitu, kde všechny naprosto ohromil. Matematika, fyzika, logika, filozofie; převratné teorie - profesoři se nestačili divit. Disertační práci úspěšně ukončil v roce 1929. V roce 1931 publikoval své slavné věty o neúplnosti - a o rok později se stal soukromým docentem na Vídeňské univerzitě.

Zatím docela slušná kariéra, to musíme uznat! Jenže ve virtuózním mozku Kurta Gödela už plíživě propukala duševní choroba. Či spíše choroby. Začátek postupného nervového zhroucení slavného matematika se datuje do roku 1933.  Tehdy cestoval do USA na epochální přednáškové turné, při kterém se seznámil s další velikánem Albertem Einsteinem. Stali se z nich velcí přátelé. Jenže když se vrátil domů, na vzestupu už byl Hitler.

Kurt se několikrát psychicky naprosto složil - bál se budoucnosti. Jeho myšlenky prý byly plastické: Gödel nepřemýšlel, ale „viděl“ v hlavě, na co myslí. Tyto vidiny mu nedaly spát. Nemohl se jich zbavit. Vše šlo do extrémů: prožíval tzv. bdělá okna. Při nich začal trpět nějakou utkvělou představou, kterou dokonce provázely i čichové nebo sluchové halucinace: cítil neexistující kouř, slyšel křik, rány - ale vše bylo v jeho hlavě.

Často pobýval v sanatoriích - pocuchaným nervům vizionářského matematika dělala dobře vysoká poloha a hory. V roce 1936 došlo k další osudové události: přímo před očima psychicky křehkého vídeňského docenta byl zastřelen jeho učitel a blízký přítel Moritz Schlick. Vrahem byl zhrzený a fanatický nacistický student Johann Nelböck, který svou oběť popravil několika ranami z pistole. Tato nesmyslná vražda Gödela definitivně zlomila. Už neměl pocit bezpečí.

Propukla u něj nesmírná paranoia. Až patologická. Skrýval se, bál se, chodil zakrytý a nabalený i v létě, schovával si tvář. „Bojím se, že mě taky zavraždí!“ tvrdil každému. Všechny své známé si začal prověřovat: „Jsi to opravdu ty? Nebo jsi dvojník? Jsi od NICH?“ šacoval dlouholeté kamarády. „On se snad zbláznil,“ začalo se šuškat mezi akademiky. Bohužel, měli pravdu. Kurt dostal další ataku psychické nemoci, tentokráte tak silnou, že skončil na několik měsíců v rakouském blázinci.

Svatební fotka Kurta a Adélky:

V tomto nejtemnějším období mu byla jedinou oporou o šest let starší Adele T Nimbursky Porket, kterou poznal už v roce 1928 v jednom vídeňském nočním podniku. Tam vlezl nějakým omylem s partou kamarádů. Adéla byla bývalá baletka, ale živila se různě. Zlé jazyky tvrdily, že je to „masérka“. Pod tím si představme ono nejstarší řemeslo. Tyto řeči hojně přiživovala Kurtova matka, která Adélku doslova nenáviděla. Adelchen byla starší, rozvedená; tančila někde kankán - paní továrníková z toho mohla mít smrt!

„Jestli ji přivedeš do naši počestné rodiny, tak tě ztřískám!“ ječela na dospělého docenta a proslaveného akademika jeho matka! „Štěstí, že je otec mrtev, jinak by…“ prskala matka, která zvedala z hrobu předčasně zesnulého Rudolfa. Melancholický Kurt byl ale zamilovaný. Velice zamilovaný. Neuměl si ani představit, že by po jeho boku byla jiná žena. „Já ji miluji. Stará se o mě!“ odpovídal plaše. Matka po něm sekla řadou hanlivých nadávek na Adélčinu hlavu a pro jistotu ji ještě proklela!

Jenže Adélka možná měla pestrou minulost, ale Kurta Gödela milovala. Tak moc, že se o něj starala s až neuvěřitelnou obětavostí. Do svatby jej nehnala, viděla, že má chabé nervy, navíc do toho všeho ještě reptala matka. Zatímco Kurt propadal hlubokým depresím, naprosté rozervanosti a zoufalství, ona o něj bez řečí pečovala. Krmila ho, myla, prala mu, vařila… V podstatě křehkého génia zachránila před celkovým rozkladem jeho osobnosti.

20. září 1938 se při prostém obřadu vzali. Situace byla kritická – Kurt byl sice slavný vědec, ale nacisté ho považovali za nespolehlivého intelektuála, který se paktuje se Židy. Když se k tomu přidalo hrozící povolání do wehrmachtu, Adéla pochopila, že musí z Evropy zmizet. Sňatek s Adélkou se ukázal být nejlepším logickým krokem Gödelova života, protože bez ní by se mu nikdy nepodařilo zorganizovat šílený útěk přes půl zeměkoule do USA. Bylo to jak z akčního filmu!

Adélka kurážně plánovala cestu za vytouženou svobodou. Kurt jako vždy jen stál a díval se, co vymyslí - sám si čmáral nějaké matematické rovnice a byl pro normální život zcela nepoužitelný. Pomyslnou poslední kapkou k rozhodnutí o odjezdu z rozbouřené Evropy byl incident, při kterém Kurta na ulici obklíčila skupina nacistů. Chtěli drobného matematika zbít. Adéla se do nich pustila s deštníkem v ruce a jednoho po druhém přetáhla parapletem přes záda. Když utekli, Kurt jen stál a civěl „do blba“, jak se říká!

„Já už chci být pryč. Chci jen přednášet a přemýšlet. Chci hloubat, chci se věnovat vědě. Ne se nechat mlátit na ulicích!“ klepal se strachy Kurt. „Pojedeme,“ řekla Adéla, sbalila kufry a nastala anabáze jako z béčkového akčňáku. Budiž řečeno, že na takto dobrodružné cesty nebyla křehká nervová soustava Kurta Gödela stavěná, opravdu ne! Také to málem nepřežil. V roce 1940, kdy se manželé rozhodli k útěku do Ameriky, už zuřila druhá světová válka. Nemohli tudíž jet lodí přes Atlantik.

„Tak jak tedy pojedeme?“ svíral matematik v ruce svůj příruční kufřík a oči mu za brýlemi mžikaly. Adélka musela mít nesmírnou trpělivost, protože neschopného manžela doslova popadla za ruku a podnikla s ním naprosto šílenou cestu. Z Vídně jeli vlakem přes Berlín do Moskvy. Tam čekali několik dní na tranzitní víza. A pak nastoupili do vlaku, v němž projeli celou Transsibiřskou magistrálu až do Vladivostoku.

Kurt trávil dva týdny v mrazivém kupé, oblečený v zimníku, s paranoiou, že ho ruští agenti otráví vodou ze samovaru. Adéla ho musela neustále hlídat, vařit mu z konzerv a přesvědčovat ho, že ta jízda je jediná cesta ke svobodě! Když konečně dojeli, poskakoval na peróně a něco nesrozumitelně blekotal - byl úplně mimo! Ono není divu, protože to zdaleka nebyl konec! Z Vladivostoku, kde čekali deset dní na příslušná povolení, odpluli lodí do Japonska. Matematik se už jen třásl a nemluvil.

Vylodili se po dalších deseti dnech v Yokohamě. Tam už Gödela museli nosit, protože se úplně zhroutil Když konečně připlula jejich loď, Kurt prý jen zvedl hlavu z lůžka: „Už?“ Když mu Adélka sdělila, že je čeká čtrnáctidenní plavba přes Pacifik, upadl rovnou do bezvědomí. Štrapáce pokračovala vyloděním v San Franciscu, odkud jeli vlakem do Princetonu. Už bdělý Kurt si z okénka prohlížel krajinu a neustále se Adélky vyptával, kdy už tam budou.

Princeton je uvítal vřele. Zásluhu na tom měl Einstein, který byl v Princetonu (v Institutu pro pokročilá studia – IAS) už od roku 1933. Měl tam obrovský vliv a byl to právě on, kdo pro Kurtovi zařídil místo i ubytování. Věděl, že Gödel je největší logik na světě, a bál se, že ho nacisté v Evropě zahubí. Měli se velice rádi. Einstein Gödela toleroval, chápal ho a pomáhal mu, když se mu všichni okolo vysmívali kvůli jeho paranoie, navlékání se do zimníků a stále pokračujících bludech a kolapsech.

Každý den spolu chodili pěšky z Linden Lane do Institutu. Einstein později přiznal: „Moje vlastní práce už za moc nestojí. Do ústavu chodím už jen proto, abych měl tu výsadu jít domů s Kurtem Gödelem.“ Adélka pro trpícího geniálního matematika budovala rodinné zázemí. Vařila, prala, starala se o manžela, který často dlel zcela mimo realitu. Měli kočku a kanárka. Na všetečný dotaz, proč nikdy neměli děti, odpověděla: „Já dítě mám. Copak si myslíte, že by se o sebe Kurt postaral?“

Na jejich vzájemném vztahu bylo až něco toxického. Adélka manžela ochraňovala, ve společnosti za něj mluvila, oprašovala mu šaty, hladila ho po vlasech nebo mu dýchla na brýle a sama je vyčistila. Chovala se k němu jako ke zlobivému dítěti - se shovívavou laskavostí. Postupem doby se Kurt zcela zbláznil. Například se bál otravných plynů. „Jde to z radiátorů. Já to vím!“ kvílel, měl přes ústa tři šály, dusil se a ukazoval na ústřední topení. Byl přesvědčen, že „někdo“ vypouští jedovaté páry, co ho mají usmrtit.

Adéla musela neustále větrat, nesměla vůbec zavírat okna - v zimě byl v bytě neustálý mráz, zamrzala jim voda, ale Gödel byl neústupný! Z topení jde zkrátka a dobře nervový plyn, on to ví, takže se topit nebude. Pak si usmyslel, že se totéž děje s auty. Přestal tedy jezdit automobilem, už nikdy do žádného nevlezl, protože „oni“ z chladičů foukají jedy. To tvrdil každému na potkání. Z Kurta Gödela se stala směšná figurka. A když zemřel Einstein, Kurt ztratil nejbližšího přítele. Jeho psychika se zcela vymkla kontrole.

Chodil v zimě v létě nabalený v zimníku a kožichu. S šálou přes ústa a s kloboukem na hlavě týral své už beztak hubené tělo nesmyslně dlouhými procházkami. Často jej donesli domů náhodní kolemjdoucí, když ho našli někde ležet tak vysíleného, že se nemohl hnout. Sousedé vídali Adélku, jak manžela hledá a volá… Bylo to pořád dokola. A pořád horší - paranoik Kurt si usmyslel, že „oni“ otravují jídlo. Pro Adélku nastala děsivá doba vaření a ochutnávání.

Kurt Gödel nesnědl nic, co nepřipravila a osobně před ním neochutnala jeho manželka. Přestal chodit do restaurací, Adélka mu nesměla dát nic, co přímo před ním nerozbalila a nekousla do toho. Matematik začal být naprosto nezvladatelný: „Tohle? Dej to kočce!“ ukázal na mléko, které přivezl mlékař. Když kočka vypila mističku, seděl u ní a pozoroval, jestli jeví známky otravy. Zvíře samozřejmě nezemřelo - a on propadl panice!

„Tedy je to v téhle lahvi!“ popadl druhý skleněný džbán s mlékem. „Pij!“ nutil Adélku. Stejné to bylo s vodou, s vínem, s chlebem. Manželka musela doma péct i pečivo. Vyčerpaná Adéla mu nakonec vemluvila (trvalo to asi 14 dní), že konzervy jíst může. „Jsou uzavřené a zapečetěné. Bezpečné. Není tam jed. Vidíš? Dětská výživa. Nikdo netráví děti! Dej si, je to výživné!“ dávala mu příkrmy, přesnídávky, kondenzované mléko či maso v konzervách. A pak se zhroutila.

Osmasedmdesátiletou Adélku začalo v červenci roku 1977 znenadání prudce bolet břicho. „Strašně to bolí, tady. Já nevím, co bude s tebou!“ naříkala nebohá žena. „Už tě otrávili!“ usoudil Kurt, dal si hlavu do dlaní a kolébal se jako malé děcko. Sténající Adélka poprosila sousedy, aby na Kurta dohlédli. „My ale jedeme pryč,“ pípla paní Ludwika. Paní Gödel ji zřejmě neslyšela - a pak už jela sanitkou do nemocnice na akutní operaci břišní kýly. Manžel zůstal sám. Finále jeho života plného logiky, vědy a matematiky, ale i duševní nemoci a hrůzných bludů se přiblížilo.

Kurt z minuty na minutu přišel o svou kuchařku a ochutnávačku, řečeno ironicky. Sousedé se občas přišli podívat, to je pravda, ale měl vždy vzorně naklizeno, usmíval se na ně, tak mávli rukou: „To zvládne. Ona to přehání!“ - a odjeli. Kurt Gödel se za manželkou do nemocnice několikrát vypravil, ale pak začal jen telefonovat. Lékaři stejně nechtěli, aby chodil -Adélka při operaci krvácela do mozku, její návrat zpět do života byl dlouhý a zůstala pár týdnů zcela bezmocná.

Na osamělého matematika všichni zapomněli. Podle stop, které nešťastní přátelé později zajistili v bytě, se Gödel zprvu snažil konzumovat alespoň něco. Vajíčka považoval za bezpečná: „Mají skořápku. Snad ještě nikdo nevynašel způsob, jak dostati přes ni jed? Ani já, mohu to ale vypočítat!“ uvažoval podle Adélčiny výpovědi ještě před její nemocí. Jedl je vařená - a v bytě našli spoustu oloupaných skořápek. Pil vodu, kterou si převařoval. Pak se pustil do konzerv s dětskou výživou.

A pak už nejedl nic. Nebylo co. Na nákup nešel - bál se, že tam jsou „oni“. „Ponechán napospas. Nevěděl si rady. Roky až absurdní péče paní Adele se na něm podepsaly. Byl zcela nesamostatný, neschopný. Šlo o postupné, fanatické omezování porcí, dobrovolné snižování dávek, pár lžiček vody nebo vína za den. Byl zcela sám asi čtyři měsíce. Během nich u něj došlo ke stavu totální kachexie (vychrtlosti), kdy tělo doslova požírá vlastní svaly a orgány. Přesto vnímal a komunikoval,“ stojí v dokumentu Stanfordské univerzity.

Sotva Adéla manžela našla v tak šíleném stavu, zalarmovala sanitku a obešla všechny jeho přátele, kolegy i známé - a prý jim naplivala do obličeje. „Nechali jste ho skoro umřít!“ křičela nešťastná paní, která si ale neuvědomovala, že Kurt je dospělý a svéprávný - a že si ho pěkně rozmazlila. Až tak, že nebyl schopný pozřít jiné jídlo než připravené její rukou! „Pokud budeme spekulovat, je jasné, že Kurt Gödel měl být v ústavu či pod řádnou psychiatrickou medikací. Jenže na vše bylo pozdě,“ uvádí studie Stanfordské univerzity.

Když vychrtlého akademika přijali do Princetonské nemocnice, lékaři byli naprosto zděšení. Kurt vážil 30 kilogramů, vypadal jako nebozí „musulmani“ z koncentráků - a stále byl při smyslech! Pořád zarytě trval na tom, že nic jíst nebude. Všechny infuze si slabýma rukama rval z těla ven, zraňoval se, byl přesvědčen, že do něj kape jed. Pomatený vědec doktorům zkrátka nevěřil ani slovo. Považoval je za nějaké agenty, za traviče, za vrahy. Nedal si říct a nedal. Jeho zápas se smrtí trval bezmála tři týdny.

Odmítal ležet v posteli, museli jej odnést do křesla, kde celé hodiny seděl a díval se na zástupy čumilů. Lidé se prostě museli přijít „na tu kostru“ podívat - brali ho jako atrakci, ne jako lidskou bytost. Hořký konec geniálního matematika, který navždy změnil lidské myšlení, ale nedokázal se najíst bez manželky, se přiblížil. Kurt Gödel zemřel 14. ledna 1978  vsedě v křesle uprostřed nemocničního pokoje ve věku 71 let.

Při pitvě se zjistilo, že vážil 29 kilogramů. Umí si to vůbec někdo představit? V úmrtním listu slavného vědce stojí: „Smrt nastala vyhladověním (inanice) a podvýživou způsobenou poruchou osobnosti“. Jeden z největších mozků všech dob byl pochován na hřbitově v Princetonu. Adélka zemřela 4. února 1981 ve věku 81 let v domově důchodců - předtím všechny výzkumy a poznámky svého manžela darovala Institutu. Manželé jsou pochovaní společně.

Prazvláštní příběh Kurta Gödela nám dokazuje, že i géniové jsou nakonec jen křehké lidské bytosti. A že i ten nejchytřejší muž světa může být bezmocný, pokud vedle něj nestojí někdo, kdo o něj obětavě pečuje. Možná až moc obětavě, to uznejme!

Zpracováno podle: Stanfordská encyklopedie (pdf), Kurt Gödel, Muži v Česku, Lifee, The Vintage News, Kurt Gödel Encyklopedie Brna, Adele Gödel, MathHistory.com, Find a Grave