Kodokuši, fenomén sedící smrti: osamělí lidé zemřou ve svém domě, objeveni jsou za dlouhé roky

To přece není možné, můžete namítnout. Každý má někoho. Přece si příbuzní musí všimnout, že dotyčný tak trochu „chybí“. A co poplatky, elektřina, nájem? Když neplatí, do bytu přijde majitel a najde ho! To se přece stává i u nás. A zápach! Naprosto jasná věc, rozkládající se tělo prostě a jednoduše nemohou sousedé necítit! Neexistuje, aby přes zeď bytového domu seděl celé měsíce nebo roky u zapnuté televize můj mrtvý soused - a já o tom vůbec nic nevěděl!

Logické argumenty a přesvědčivá vysvětlení jsou v případě osamělých mrtvých zcela namístě. Ovšem není tomu tak vždy. Těžko uvěřitelné případy kodokuši můžeme najít v Evropě, Americe či v Austrálii, ale nejvíce se objevují v Japonsku.

Právě v Zemi vycházejícího slunce je situace tak tristní, že musel být založen vládní úřad, který spadá pod Národní policejní agenturu. Ta monitoruje úmrtí Japonců v osamění a zjistila, že ročně takto zemře až 68 000 lidí starších 65 let. Jen v první čtvrtině letošního roku bylo objeveno 21 000 kodokuši. Japonská vláda proto intenzivně bojuje proti sociální izolaci starších a osamělých lidí. Při pandemii covidu navíc proběhla v Japonsku hotová vlna sebevražd a těla nešťastníků jsou objevována teprve nyní. Kodokuši je věcí tak neskutečnou, že stojí za to se na tento bizarní a morbidní fenomén podívat blíže.

Doba objevení kodokuši závisí na více faktorech. Jsou to hlavně klimatické podmínky čili vše, co napomáhá rozkladu těla, urychlí i nález osamělého nebožtíka. Pokud má zesnulý na účtu hodně peněz, odcházejí mu z něj trvalé platby a nemá partnera či blízké příbuzné, je tento kodokuši adeptem na rekordmana - než ho najdou, může uplynout skutečně neuvěřitelná doba - nejen měsíce, ale i roky. Když má ještě k tomu vlastní dům, není výjimkou, že je objeven úplnou náhodou po několika desetiletích.

V Japonsku dospěla situace tak daleko, že podnikaví lidé založili firmy na hledání těchto sedících mrtvol - tak se kodokuši také nazývají, protože nejčastější pozice, ve které je zesnulý člověk nalezen, je vsedě na gauči před televizí (občas i zapnutou, když odchází poplatky za elektřinu). Byznys s vyklízením bytů po kodokuši jede na plné obrátky, součástí likvidačních firem bývá pohřební služba, profesionální uklízeči, vyklízecí a stěhovací podnik, právník, notář, realitní agent, deratizátor či soukromý detektiv, který hledá nejbližší příbuzné osamělého zemřelého.

Fenoménu kodokuši propadli i svérázní japonští umělci. Velice známá je japonská sochařka Miju Kodžima, která se rozhodla pietně ztvárnit všechna obydlí, ve kterých byl kodokuši nalezen. Pracuje ve vyklízecí firmě, na „místa činu“ chodí se skicákem, načrtne si interiér bytu, ve kterém dlel kodokuši, a pak v ateliéru zhotoví miniaturu oné „časové kapsle“. Tu pak uveřejní jako pietní památku a model obydlí zemřelého se stane součástí pohřebního rituálu. „Domečky mrtvých“ jsou v Japonsku velice oblíbené a lidé je kupují za ohromné peníze. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Historie fenoménu kodokuši se začala psát v osmdesátých letech minulého století, kdy byl v Japonsku objeven jeden z prvních nebožtíků. Pak jich bylo více a více, až to úřadům přerostlo přes hlavu a nálezy osamělých mrtvol se staly něčím naprosto normálním. Jen občas se objeví zmínka o kodokuši v japonských novinách nebo televizi.

Jeden za všechny stačí - noviny v Ósace přišly v roce 2000 s krátkou zprávou: „Tělo sedmdesátiletého muže bylo nalezeno v bytě na předměstí Ósaky. Pan Ito osaměle zesnul a tělo se rozkládalo, aniž by to někdo postřehl. Pan Ito neměl práci, přátele ani rodinu, jen syna, který s ním nemluvil. Nikdo mu netelefonoval, nikomu na něm nezáleželo. Dlouhých sto dvacet dní ležel muž vedle postele a rozkládal se. Pak banka pana Ito přestala platit nájem. Jakmile na účtu došly peníze, objevil se majitel nemovitosti, který chtěl pana Ita vystěhovat. Ten ho objevil.“

A tečka. Nic víc. Lidé si to přečtou a vůbec se tím nezabývají dále. Pro Japonce je to běžný kolorit. Děsivá věc, nemyslíte? Jak uvádí Jana Gruberová, která se fenoménem kodokuši zabývá: „Kodokuši je vnitřně provázáno s hlubokými sociálními změnami, které Japonsko zažívá. Země stárne, průměrný věk obyvatelstva není příliš vzdálen důchodovému a mnohé lékárny prodají více plen pro seniory než pro děti. Mladí lidé již před lety opustili venkovský styl života, o čemž svědčí vysoký počet domků, opuštěných v malých osadách na periferiích velkoměst. Nové generace nevědí, co si počít s těmito venkovskými „chalupami“, které proti své vůli zdědili.“

Ale sedící mrtví se ani zdaleka netýkají jen Japonska. Jeden celosvětově známý případ se odehrál docela blízko našich hranic. Jaké jsou nejznámější příběhy nebohých osamělých lidí, kteří zemřeli doma a objeveni byli naprostou náhodou?

Ráno 12. května 2008 se v chorvatském Záhřebu otevíral byt, který byl již dlouhá léta předmětem sporu o vlastnictví mezi obyvateli starého několikapatrového domu, který byl postaven v padesátých letech, kdy v tehdejší Jugoslávii vládl komunismus. Stavěly se tehdy narychlo „spíchnuté“ domy s malými byty. Po pádu režimu přešel dům do soukromých rukou a nastala rekonstrukce, při které se majitelé bytů neustále kvůli něčemu hádali. Předmětem největšího sporu byl dlouhá léta zavřený maličký byteček o výměře pouhých 18 metrů čtverečních, který po převratu dostal pečeť a nikdo do něj nesměl vstoupit.

Byt ležel mezi dvěma většími a jejich majitelé se o kousek místa téměř poprali - každý chtěl z jedné strany probourat zeď a zvětšit tak svůj příbytek. Sousedské vztahy jsou evidentně všude stejné, ať se jedná o Čechy nebo o Chorvaty! Když po mnoha letech konečně došlo k úřednímu vypořádání a opuštěný byt odkoupil soused „zleva“, muselo dojít ke stržení notářské pečeti.

Za asistence policie, notářského zapisovatele a natěšeného vlastníka dva zámečníci konečně přecvakli letitý a rezavý zámek, pečeť byla sejmuta a dveře se otevřely. Přes hustý závoj černých pavučin nebylo vidět dovnitř. „No to jsme zase vyfasovali práci,“ mumlal jeden z policistů a koulel významně očima k zámečníkovi. „Bordel na bordel!“ Kdyby věděli, co je čeká uvnitř, zřejmě by si cynické poznámky odpustili!

Když totiž zúčastnění protrhli pavučinovou bariéru a vešli do malé obytné místnosti, zjevil se jim výjev, na který do smrti nezapomněli. Zatuchlý vzduch páchl něčím prapodivným, novopečený majitel se přestal usmívat a koktal, že tady nikdo nemůže být, protože byt je úředně prázdný od roku 1966, kdy odsud zmizela ta baba, kterou moje matka pamatovala jako dítě, jak mumlal muž.

Blekotání zmateného obyvatele přerušily zděšené výkřiky. Když bylo totiž otevřeno okno, které bylo pokryté tmavým a hustým mazlavým povlakem, spatřili přítomní v mdlém světle osobu sedící na gauči. „Paní? Haló, paní?“ snažil se policista, aby při bližším pohledu shledal, že hovoří s kostrou.

Sedící mrtvá žena byla seschlou mumií, kusy opadané kůže se loupaly v celých pásech, odhalená lebka se na ně šklebila, dlouhé prameny vlasů ležely na opěradle gauče, do kterého byla mrtvola „zanořena“. Kodokuši jedním kostnatým prstem svírala ouško šálku na čaj, před gaučem byla zapnutá stará televize, která samozřejmě kvůli vypnutému proudu neběžela. Ještě to tak! Na stolku v košíčku leželo pletení s nedokončenou punčochou oranžové barvy. Zastavené hodiny, obrazy, předměty denní potřeby u umyvadla - byl tam kartáček, vyschlá pasta na zuby, kelímek krému na boty, oblečení, trepky. V kredenci policisté nalezli obaly s potravinami, které vůbec nikdo neznal. Aby ne.

Kostra byla ztotožněna jako Hedviga Golik, narozená roku 1924, podle výpovědí starých sousedů, kteří ještě žili: „Taková hodná a tichá paní, mysleli jsme, že se odstěhovala, jednoho dne zmizela, ona povídala, že má syna, tak naši rodiče říkali, že šla za ním. Dávala nám cukrátka na schodech…“ zní výpověď pětaosmdesátiletého pamětníka, který ženu vídal do roku 1966. Přivolaný koroner nevěřil svým očím. Hedviga musela zemřít někdy mezi pletením punčochy a šálkem čaje v šedesátém šestém roce, aby byla objevena o neuvěřitelných 42 let později.

Nikdo nic nevěděl, nikomu nechyběla. Hedviga Golik se stala nejznámějším evropským kodokuši a její byt doslovnou časovou kapslí, kde mimo brouků, červů a pavouků nikdo na nic ani nesáhl. Mrazivý skon paní Golik byl inspirací pro pár písniček, knih i dokumentů. Je něco takového vůbec možné? Jak vidno - je. A ne tak daleko od nás ani tak daleko v historii.

Britská středostavovská žena s dobrým vzděláním a rozvětvenou rodinou, která spořádaně pracuje jako sekretářka ve velké nadnárodní společnosti se nestane oním kodokuši, který leží doma mrtvý dlouhé roky! Joyce Carol Vincent ano. Rodačka z Hammersmithu (1965) měla čtyři starší sestry, vystudovala za podpory svých dělnických rodičů a začala si dobře vydělávat.

Velice hezká a oblíbená Joyce byla indického původu, měla snědou pleť a krásnou tvář. Muži po ní šíleli, ona si však vybírala typy různých dobrodruhů a násilníků, měla prý „takovou“ povahu, že ji přitahovali oni hajzlíci, co po nich zůstává zlomené srdce a prázdná kapsa.

Ale Joyce nijak nežehrala, až do doby, kdy se seznámila s jistým Nathanem, který Joyce Vincent začal řezat jako žito. Týraná žena se násilníka bála, odstěhovala se proto do azylového domu, přičemž ji agresor vždy vypátral a stěhovala se nanovo. „Mám úplně zničený život!“ plakala do telefonu sestrám, když musela opustit i svou práci - Nathan jí tam totiž dělal scény. Pracovala chvíli jako pokojská a našla si byteček v několikapatrovém domě v docela renomované čtvrti v Londýně.

V prosinci 2003 se přestala objevovat na veřejnosti i na sociálních sítích. Sestry předpokládaly, že se skrývá před násilníkem. Je to opravdu neuvěřitelné, ale nikdo Joyce nehledal, neohlásil zmizení, nešel ji navštívit. Její tělesné pozůstatky byly objeveny 25. ledna 2006, kdy soudní úředník povolil vstup do bytu.

A nebyla to rodina, kdo Joyce postrádal, ale sousedé, kteří při auditu zjistili, že nájemnice Joyce Vincent dluží v obdobě našeho fondu oprav 2400 liber. Na bouchání a klepání nikdo neodpovídal, zavolali tedy policii, která přišla se soudním povolením k vyklizení bytu. Stěhováci už byli připraveni, nikdo nepředpokládal, že by Joyce byla ještě v bytě. Což byla. Tedy - vlastně nebyla.

Přivolaný koroner zděšeným policistům popsal ohledané ostatky nebohé ženy jako „převážně skeletální“. Shromáždění zvědaví sousedé byli naprosto otřeseni a nevěřícně vypovídali: „Zápach jsem registrovala asi rok, ale připisovala jsem to blízkým popelnicím, dokonce jsem si na ten smrad stěžovala u technických služeb. Přece by mě nenapadlo, že to páchne mrtvá Joyce,“ zvracela nájemnice Sharon. Další sousedé při výpovědích uvedli, že okna bytu neumožňovala přímý vhled do ložnice a neustálý hluk si vysvětlovali mládeží, která se shlukovala venku a pořádala mejdany s muzikou.

Nájem odcházel automaticky ze společnosti na podporu týraných žen, kam Joyce Vincent před přestěhováním uložila své úspory a nastavila si trvalé platby i na topení a elektřinu. Její tělo leželo na zádech vedle nákupní tašky plné vánočních dárků, topení jelo na plné obrátky a byla nahlas puštěná televize. Po celé tři roky. Tak dlouho totiž trvalo, než ji našli. O příčině smrti se dlouho spekulovalo, vyšetřování Nathana skončilo ve slepé uličce, protože se uvažovalo i o tom, že ji našel a zabil. Jenže od roku 2002 byl ve vězení.

Nakonec patolog usoudil, že její smrt nastala souběhem nešťastných událostí - astmatický záchvat, který spustila bolest z prasklého peptického vředu, kterým trpěla už v minulosti. Sestry Joyce Carol Vincent svorně vypovídaly: „My jsme si skutečně myslely, že se skrývá. Dělala to už dříve. Věděly jsme, že se dříve nebo později ozve, čekaly jsme a nepřišlo nám na tom nic divného!“

Tyto neuvěřitelné příběhy osob zvaných kodokuši jsou skutečně až mysteriózní. Podle mrazivého příběhu Joyce Vincent byl v roce 2011 byl natočený film Sny o životě. Bizarní fenomén kodokuši je čím dál častější. Souvisí s izolovaností lidí, někdy i dobrovolnou, frustrací ze současné situace ve světě, s nárůstem depresí a alkoholismu.

Pro ty z nás, kteří máme povědomí o svých blízkých, voláme jim a jsme v kontaktu, je to rozhodně něco nepředstavitelného. Ale jak je vidět - stát se může skutečně úplně všechno. I věc, které by člověk nevěřil.

zpracováno podle:

Desetitisíce zemřou… a nikdo si nevšimne. Japonsko je na hraně fungování - iDNES.cz, Mladá Japonka vyklízí byty opuštěných mrtvých lidí a vytváří jejich modely | Radio Wave, Japonsko: Téměř 4 000 lidí nalezeno více než měsíc poté, co zemřeli sami, říká zpráva, Kodokushi – Wikipedie, Smrt Hedvigy Golikové – Wikipedie, Hedviga Golik (1924-1966) - Find a Grave Memorial, Joyce Vincent – Wikipedie, Rádio Vaticana