Popravu 52 Poláků si Němci vyfotili na památku. Krvavé „Pokání za Bochni“ ukazuje cynismus nacistů

V archivu polského Institutu národní paměti (IPN) se pod signaturou IPN BU 2972/9 nachází jedno zvláštní fotoalbum. Útlá knížečka obsahuje několik příšerných snímků, jejichž kopie a negativy najdeme v památnících a muzeích po celém světě. Kolekce se jmenuje „Sühne für Bochnia“ a tento zvláštní název, který v překladu znamená pokání, trest, vykoupení nebo i odplatu, odkazuje na jednu z prvních hromadných poprav spáchanou Němci na civilních obyvatelích Polska během okupace.

Na snímky z „Pokání za Bochni“ se dodnes velice špatně dívá. Jsou ale zcela vypovídající a ukazují v celé nahotě onu pověstnou německou preciznost. Album je místy až reportážní, protože Němci do kolekce vložili i fotky z pohřbu vysoce postaveného nacisty v Novém Sączi a snímky z dalšího funusu, tentokrát velitele krakovské roty 8. pluku SS-Totenkopf Mathiase Staufera. Sbírce ale „vévodí“ 24 fotek z popravy polských mužů. Sledujeme jejich cestu na popraviště, řazení dvanáctičlenné popravčí čety, samotné střílení nebo pózování s puškou - a na konci všeho je hromada mrtvých ve sněhu. Člověk nad tím nepřestává žasnout a logicky se musí zeptat: Proč si to vůbec fotili?

„Němci své zločiny dokumentovali z různých důvodů. Pro založení do zpráv i jako důkaz o „hladkém“ průběhu pro nadřízené. V případě Pokání za Bochni šlo o trofej, o památku, o učební materiál. Při tomto masakru poprvé Němci uplatnili princip kolektivní odpovědnosti a chtěli mít záznam o přesném postupu celé strašné akce. I přes zděšení, které v člověku toto album vyvolá, se jedná o velice cenný materiál pro historiky mapující dějiny Polska, které bylo v době druhé světové války tak těžce zkoušeno,“ vysvětluje pravděpodobné pohnutky nacistů k fotografování IPN, který se zabývá zločiny okupantů v polských městech.

Jedním z nich je i Bochnia, starobylé „solné“ město na jihu Polska v Malopolském vojvodství, které se 18. prosince roku 1939 zalilo krví nevinných mužů. Vše ale začalo už o dva dny dříve na místním náměstí, kde v malém domku vedle radnice sídlila německá policejní stanice. Zhruba v poledne 16. prosince otevřeli dveře komandatury dva muži, kteří se vydávali za okradeného a zloděje. „On mě vokrad! Ale chytil jsem ho!“ křičel Zygmunt Jarosław Krzyszkowski, držel pod krkem Fryderyka Piątkowského, natlačil svou „kořist“ dovnitř a zavřel dveře.

A než se místní německý velitel se svým podřízeným stačili vzpamatovat, užasle zírali do hlavní dvou pistolí, které na ně muži namířili. Byli to totiž odbojáři ze skupiny Orzeł Biały (Bílý orel), což byla jedna z vůbec prvních polských podzemních organizací. Její členové se rekrutovali z předválečného polského Svazu střelců a zaměřovali se hlavně na získávání zbraní pro boj proti německým okupantům. Zygmunt a Fryderyk se k přepadení policejní stanice dobrovolně nabídli - a podepsali si tím rozsudek smrti.

„Chtěli jen zbraně. Možná ani nechtěli nikoho zabít, jenže se to celé zvrtlo. Nevšimli si svědka, který vše slyšel a přepadení policejní stanice okamžitě nahlásil nejbližšímu vojákovi. Nastal několikahodinový boj, při kterém létaly i granáty. Během obléhání stanice byl zabit německý velitel, další strážník svým zraněním podlehl za několik dní. Krzyszkowski a Piątkowski byli oba těžce zraněni a dopadeni,“ uvádí článek o Pokání za Bochni.

Vysocí nacističtí pohlaváři se mohli vzteky pominout. „Taková drzost! Na policejní stanici! Máte je? Dobře. Tak z nich všechno vymlaťte, nemohli přece pracovat sami, tady bude nějaká síť! A potom je okamžitě pro výstrahu a bez soudu pověste někde na veřejnosti, ať to každý vidí!“ řval i sám guvernér krakovského distriktu Generálního gouvernementu Otto Wächter! Němci jeho příkazy splnili - oba odbojáře mučili a když zjistili, že jejich zranění jsou tak vážná, že ani nemohou mluvit, jednoduše je pověsili na pouliční lampu uprostřed náměstí.

Tím to ale zdaleka neskončilo. Němci usoudili, že takovou „opovážlivost“ je nutno pořádně ztrestat. A jinak! „Musí dojít k odplatě. K trestu. Aby si to dobře zapamatovali! Udělat něco velkého, aby si všichni uvědomili, že s akcí přichází reakce!“ Něco na ten způsob. „Rozhodli se uplatnit mezinárodním právem zakázaný princip kolektivní viny čili že za čin jednotlivce či několika lidí měl zaplatit někdo úplně jiný,“ vysvětluje IPN počínání Němců, kteří děsili i místní obyvatele. Ti si velice dobře uvědomovali, že se stal ohromný malér, který může mít dalekosáhlé důsledky a jen čekali, odkud se co přižene.

Okamžitě se například rozšířila fáma o tom, že Němci budou město bombardovat. „Obyvatelé se báli i dělostřelectva. Kdosi viděl v dálce nějaké přesuny a ihned se spekulovalo, že útok na město bude ze vzduchu i ze země, že je jednoduše srovnají se zemí. Celou oblast opanoval strašný strach. Do Bochnie mezitím dorazila německá trestná jednotka. 17. prosince se ve městě objevili příslušníci jednoho praporu SS a rozmístili se v okolí tržiště. Všichni se báli pomsty Němců,“ uvádí web města Bochnie, které se 18. prosince 1939 probudilo do strašného rána.

Z Krakova totiž přišel hned ráno rozkaz o provedení výstražné popravy dospělých mužů z Bochnie a nastalo masové zatýkání. Budoucí oběti nebyly vybrány náhodně - 29 mužů bylo například vyvedeno z vazby městského soudu, kde seděli za drobné přestupky proti okupačním úřadům nebo jen čekali na přesun do vězení z důvodu podezření na „podvratnou“ činnost. K nim Němci postupně „přihazovali“ další zatčené - jednalo se o bohaté měšťany, politiky, úředníky, učitele, místního lékaře, pekaře i kováře, sedláky, soudní úředníky, řemeslníky, mladé chlapce, táty od rodin i staré důstojné pány.

Pro některé tyto „elitní“ muže si okupační správa zajela i do vedlejších okresů a měst - stačilo jen, aby se vybraná oběť v Bochni narodila nebo zde měla rodinu. Vznikla tak skupina 52 lidí, jejichž osud už byl zpečetěn, přestože nikdo z nich neměl s útokem na policejní stanici nic společného. Vojáci muže sehnali dohromady jako stádo, donutili je, aby zvedli ruce nahoru a hnali je ulicemi před zraky vyděšených sousedů a členů rodiny nahoru nad město, kde se tyčí zalesněné návrší Uzbornia.

Na kraji lesa ze sněhu trčela zemina ze dvou velkých jam, které v noci vykopali z přinucení místní Židé, na odsouzené na smrt čekala i dvanáctičlenná popravčí četa a opodál přešlapoval zmiňovaný „velký“ Otto Wächter, který ve společnosti majora Albrechta (ten popravě velel) pokuřoval a „kochal“ se vyděšenými tvářemi mužů z Bochnie. Ti tomu všemu samozřejmě nemohli ani uvěřit. Vždyť ještě před chvílí spali ve svých postelích, snídali s manželkami, mazlili se s dětmi - a nyní stojí s rukama za hlavou ve sněhu zády k vykopané jámě a dívají se do hlavní pušek!

„Stříleli je ve skupinkách po šesti, postupně je stavěli před pušky a po každé salvě k padlým přistoupil jeden esesák, který je dorazil kulkou do hlavy. I přes všechna tato opatření se muž jménem Zygmunt Wilgocki odtrhl od skupiny a utekl do lesa. Sice po něm stříleli, ale nechytili ho (v roce 1942 zahynul v Osvětimi, pozn. aut.). Wächter se málem zbláznil vzteky. Od té chvíle pak popravovaným ještě svazovali ruce a nohy, docházelo k dalším neuvěřitelným situacím, kdy muži zpívali, sprostě Němcům nadávali a plivali po nich. Celá plánovaná „důstojná“ odplata, msta, trest za Bochni, se zvrtla v přímý odboj tváří v tvář smrti,“ popisuje IPN.

Když bylo po všem a salvy, které slyšeli i vyděšení obyvatelé města, konečně utichly, shodili Židé zavražděné do jam, zaházeli je hlínou a nahoru nahrnuli sníh. Hrob byl za dva dny ještě jednou otevřen a do jámy byla hozena i těla dvou oběšených odbojářů. „A potom už se o tom nemluvilo, protože se v Polsku děly další zločiny, které vyústily ve vyhlazování a masovou likvidaci milionů lidí. Bochnia jaksi zapadla ve víru dějin, i když místní dělali vše pro to, aby oběť nevinných mužů nebyla zapomenuta. A to se díky fotografiím nestalo,“ zmiňuje Institut ono krvavé fotoalbum s názvem Pokání za Bochni, které se díky několika odvážným Polákům rozlétlo do světa už v roce 1940!

Klíčovou roli na rozšíření snímků do Velké Británie i Spojených států sehrál zaměstnanec fotoateliéru Karola Garguly jménem Józef Stanisław Broszkiewicz. Tento nenápadný mužíček pracoval v bocheňském ateliéru už před válkou. Když podnik přešel pod německou správu, okupační orgány v něm Józefa nechaly pracovat dál. Němci ho nepokládali za nebezpečného, byl malý, zmrzačený, s nikým se nebavil… A přitom jim přímo pod nosem kopíroval fotografie, které se hodily odboji!

Když se Józefovi dostala do ruky „trofej“ z popravy jeho sousedů, nezaváhal ani vteřinu a snímky tajně okopíroval. Negativy pak předal polskému podzemnímu hnutí, které mělo rozsáhlou síť kurýrů využívajících různé trasy přes Evropu až za oceán. Materiály se tak dostaly k polským a židovským organizacím v zahraničí a k polské exilové vládě v Londýně vedené generálem Władysławem Sikorským; snímky následně vyšly v amerických i britských novinách, přičemž je distribuovala slavná fotografická agentura Keystone.

V únoru 1941 zveřejnil americký časopis Life dvě fotografie z Bochnie pod titulkem Nacistické bestie zavraždily polské civilisty, 22. března 1941 věnoval britský Illustrated London News řádění Němců v okupovaném Polsku celou dvojstránku a zveřejnil šest fotek… A tak to šlo dál a dál, až malé městečko v Polsku znal prostřednictvím krutých snímků snad každý. Soubor ale sehrál významnou roli i po válce. Fotografie byly několikrát použity jako důkaz u soudů s nacisty a konečně se také podařilo najít ono původní, jaksi kompletní album všech čtyřiadvaceti fotek.

Spojenecké úřady je našly v Bavorsku při prohlídce domu jednoho důstojníka SS (jméno se mi bohužel nepodařilo zjistit) - válelo se mezi jeho soukromými dopisy a dokumenty v psacím stole. Fotky byly svázané v jedné knize, která nesla známky častého prohlížení, byla celá ohmataná a na titulní straně se „skvěl“ rukou psaný nadpis „Sühne für Bochnia 18. Dezember 1939“, tedy „Trest (odplata, pokání) za Bochnii 18. prosince 1939“. Spolu s fotografiemi byl nalezen také policejní dokument popisující průběh celé akce.

Díky tomuto nálezu se podařilo popsat a zkompletovat celou sbírku velice výmluvných fotografií, jejichž kopie jsou i dnes v soukromých sbírkách a archivech nejen v Polsku, ale i ve Velké Británii, Německu, Spojených státech i Izraeli. Originál pak opatruje Institut polské národní paměti. V roce 1949 byl v místě popravy nad městem Bochnia postaven pamětní obelisk, který připomíná 52 úplně nevinných civilistů, kteří zde byli zastřeleni. A díky hrdinství několika Poláků jim můžeme i po 87 letech pohlédnout do tváří. I když je to kruté.

Zpracováno podle:

Mojabochnia.pl (2), Bochniaci.pl, IPN, Zločin v Bochni, IPN-Archiv, Bochnia, Tumblr.com, Bochnia.eu, USHMM.com, Jad Vašem, Otto Wächter