Vykopejte si hroby! Drásavé fotky odhalily utajený nacistický masakr tisíců lidí v lese u Piaśnice

V sobotu 11. listopadu 1939 panovalo v polském Pomořansku sychravé podzimní počasí a okolí vesnice Wielka Piaśnica pomalu zahalovala mlha. Zdálky se ozval zvuk motorů, kola těžkých náklaďáků urputně zdolávaly cestu plnou výmolů a sotva vozy zastavily, rozhostilo se naprosté ticho. Doslovný „klid před bouří“ byl najednou přerušen ženským hlasem, který začal odříkávat Otčenáš.

K modlitbě se záhy připojily další hlasy, hlasy mužů, žen i dětí. Nad pochmurné Piaśnické lesy se vzneslo Zdrávas Maria, vroucí modlitba stovek lidí přiváděla k šílenství shromážděnou stráž SS a členové popravčí čety se mrzutě ohlédli k náklaďákům. „Ticho!“ zařval naštvaný poddůstojník SS, „Kdo to začal? To ty? Zase ty? Pojď sem, já ti tu hubu zavřu!“ křičel a vytáhl zpod plachty velkého auta čtyřicetiletou řeholní sestru Alicju Jadwigu Kotowskou (1899-1939), kterou shodil dolů a nemilosrdně jí vrazil několik ostrých facek.

„Představená kláštera v blízkém Wejherovu, sestra řádu Sester Zmrtvýchvstání Páně a oblíbená ředitelka místní církevní základní školy, byla zatčena gestapem 24. října 1939. Vytáhli ji z kostela přímo uprostřed modlitby. Alicja Kotowská byla podrobena brutálnímu výslechu a záhy odsouzena k trestu smrti. Stala se jednou z cca 14 000 lidí, kteří byli zavražděni při masakrech v Piaśnici,“ uvádí ve svém průvodci po této téměř zapomenuté kapitole druhé světové války Piaśnické muzeum.

Sestra Alicja při své cestě na smrt utěšovala maličké děti, které skončily zastřelené spolu s ní v jedné z mnoha jam masových hrobů v hloubi Darzlubské divočiny. Tamní hvozdy Němci vybrali jako místo likvidace polské elity, příslušníků „nevyhovujících a nežádoucích“ národů (mezi popravenými bylo i cca 100 Čechů), herců, důstojníků, zubařů, veterinářů, lékařů, právníků, duchovních, dětí, Kašubů, Židů, mentálně a fyzicky postižených i duševně nemocných lidí.

Příšerná událost vešla do dějin i jako Pomořanská Katyň nebo Druhá Katyň. Němci se snažili toto zvěrstvo ututlat, ale nepodařilo se jim to. Existují výpovědi svědků, exhumovaná těla, jména obětí - a hlavně fotografie. Pořídili je dva polští Němci, kteří ve Wejherowu vlastnili oblíbený fotoateliér. „Takoví hodní pánové. Otec a syn. Svatby fotili. Vždy jsme je pohostili,“ kroutili hlavou místní, když se po válce vynořila ona drásavá série snímků z lesa.

Georg a Waldemar Englerovi se totiž vytráceli s fotoaparátem do lesů a fotili hromadné popravy. A kdyby jen to. Aktivně se podíleli na zabíjení. Mladší Waldemar s posvěcením SS fotografoval vraždy nevinných civilistů, zatímco jeho otec Georg střílel. Nicméně právě díky této „dokumentační činnosti“ se nacistům nepodařilo Piaśnické masakry utajit a srdceryvné fotografie se staly jedním z největších důkazů proti nim.

Jaký je příběh „Stínů“ z Piaśnických lesů?

Vše začalo na podzim roku 1939, kdy Němci vpadli do Polska a po několikatýdenním statečném odporu polské armády spadlo Hitlerovi do klína vytoužené Pomořansko i tzv. Polský koridor, který po první světové válce odděloval Východní Prusko od zbytku Německa. Adolf Hitler neváhal ani vteřinu, vítězoslavně obsazené území připojil ke Třetí říši jako župu Gau Danzig–Westpreußen - a do jejího čela jmenoval muže jménem Albert Forster (1902-1952).

Tento fanatický nacista byl již plně obeznámen s Hitlerovým plánem na likvidaci nepohodlných lidí z nově obsazeného území. „Forster byl zrůda. A když dostal od Hitlera úkol co nejrychleji oblast poněmčit a eliminovat ty, kteří by mohli představovat hrozbu pro německou nadvládu, splnil ho s horlivou a bezuzdnou touhou zbavit se polských vší, jak říkal obyvatelstvu,“ popisuje Piaśnické muzeum.

Gauleiter Forster měl k realizaci masakrů i příslušné podklady - ještě před vypuknutím války totiž připravily nacistické bezpečnostní složky seznamy osob určených k likvidaci. Tzv. operace Intelligenzaktion byla kompletním plánem na systematické vyvražďování polské inteligence. „Hitlerův režim vycházel z jednoduché myšlenky: národ bez vzdělaných elit nebude schopen organizovat odpor,“ popisuje web Piaśnického muzea kruté a cynické chování Němců, kteří tohle všechno měli dávno vymyšlené.

Poslední kapkou k vypuknutí masakrů v polském Pomořansku byl neblaze proslulý projev Alberta Forstera. Ten se v hotelu Prusinski ve Wejherovu rozvášnil až k šílenství a řval na shromážděný dav: „Musíme Poláky odstranit jako vši, počínaje těmi v kolébce! Svěřuji vám jejich osud, dělejte si s nimi, co chcete!“ Zfanatizovaní lidé před hotelem začali okamžitě skandovat hnusná hesla jako „Zabijte ty polský psy! Smrt všem Polákům! Všechny je pověsíme!“ - a v Pomořansku rázem vypukl brutální teror.

Místní etničtí Němci (tzv. Volksdeutscher Selbstschutz), kteří měli doposud polské občanství a žili s budoucími obětmi pospolu v jedné vesnici nebo dokonce v jednom domě, se s gustem vrhli na zatýkání, lynčování, mučení a bití. „Řádili jako pominutí. Nepoznávali jsme je. Mnohdy byli horší než esesáci. Co ti lidé dělali, ti naši sousedé, nemohu to ani popsat…“ říkala u poválečného soudu paní Simona z Wejherova, která při řádění Selbstschutzu přišla o manžela.

Tato žena vyprávěla, jak se etničtí Němci mstili sousedům a kradli jim majetek: „Můj Josek nebyl ani na žádném jejich seznamu. Jenže náš soused chtěl jedno z našich polí, aby si rozšířil své hospodářství. Dlouhé roky o tom mluvil, ale manžel neprodal. A potom jednoduše přišel, zastřelil manžela, mě s dětmi vyhnal a usadil se v našem statku. A takhle to bylo i s dalšími. Jejich přátelé je najednou hnali na popravu jako dobytek na jatka a potom si brali jejich věci,“ popisovala nenávist Němců k jejich dlouholetým sousedům.

K řádícím členům Selbstschutzu se připojila speciální četa 36. pluku SS Wachsturmbann „Eimann“ spolu s Einsatzkommandem 16 pod velením SS-Obersturmbannführera Rudolfa Trögera - a kruté masakry mohly začít. Němci si pro vykonávání vražd zvolili zalesněnou oblast poblíž malé vesnice Wielka Piaśnica. Za ní se rozkládá asi 2,5 kilometrů čtverečních hustých lesů, jimž místní říkají Piaśnické hvozdy a jsou součástí Darzlubské divočiny. Tato lokalita byla poměrně snadno dostupná pro nákladní auta, která na místo poprav svážela oběti. Blízko byla i železniční trať.

„Piaśnické lesy byly vybrány i pro svou odlehlost. Jenže stejně každý v okolí slyšel střelbu, viděl transporty, náklaďáky. Vězni jim také utíkali. Nejedna rodina pak pod hrozbou trestu smrti schovávala uprchlíka, který jim vyprávěl, co se tam děje. Kvůli častým útěkům lidí, kteří využili počátečního zmatku a zmizeli mezi stromy, pak Němci obehnali celou oblast drátem a rozestavěli stráže. Ale místní samozřejmě věděli o všem. Řev, sténání, výstřely, výkřiky… Říkali jim Stíny. Už jdou Stíny. Už zase vezou Stíny. A nemohli jim nijak pomoct,“ říká dokument o masakru.

Kdy se odehrála úplně první poprava v Piaśnických lesích, to polští historici přesně nevědí. Nejčastěji se mluví o konci října 1939, přičemž svědci z vesnic v celém širokém okolí přísahali, že první výstřely zaslechli 1. listopadu. A potom je slýchali každý den, každou hodinu, každou minutu. „Bylo to šílené. Ta pravidelnost. Věděli jsme to, ale komu jsme to měli říct? Všichni to byli Němci. Jedna verbež!“ vzpomínal obyvatel Piaśnice na opravdu děsivou „preciznost“ celého mechanismu vyhlazení polských elit.

Budoucí oběti přijely na místo náklaďáky nebo autobusy se zamalovanými okny. Často šlo o celé rodiny a měkká půda majestátních hvozdů se stala hrobem i pro miminka a batolátka! Sotva byli lidé nahnáni do hloubi lesa, museli si vykopat hrob v podobě dlouhého příkopu. Poté je esesáci seřadili na samý okraj těchto jam a stříleli je z kulometů, pušek a pistolí. Zranění lidé byli dobíjeni ranami „z milosti“ nebo utlučeni pažbami pušek, což po válce dokázaly rozbité lebky vytažené z masových hrobů.

Zdaleka nejhůře si ale počínali „dobrovolní vrazi“ z řad polských Němců. „Máme informace, že z jejich chování byli znechuceni i příslušníci SS. Napomínali je. Ti chtěli mít „práci“ precizní a čistou, pokud to tak můžeme říct. Ale samozvaní kati se neštítili lidi jdoucí na smrt mučit, ponižovat je, vysmívat se jim. Matkám brali z náručí děti a rozbíjeli jim lebky o stromy. Škoda kulky, smáli se. Chovali se jako utržení z řetězu!“ popisuje Piaśnické muzeum odporné a zvrhlé chování příslušníků Selbstschutzu.

Nejpodrobnější svědectví o Stínech z lesa pochází ze soboty 11. listopadu 1939, kdy si Poláci připomínali Den nezávislosti. Němci tento svátek zneužili a v Piaśnici chladnokrevně zavraždili zhruba 314 polských a židovských rukojmích. Podle poválečné výpovědi bývalého agenta gestapa Hanse Kassnera z roku 1952 trvaly popravy toho dne od brzkého rána až do tří hodin odpoledne: „Chodili po pěti k příkopům a stříleli je zezadu. Někteří ještě žili, když na ně padli další. To se dělo často, nad tím mávali rukou,“ říkal Kassner.

Právě v tento den šla na smrt i výše zmiňovaná sestra Alicja Kotowská. Svědci potvrdili, že celou cestu na místo popravy utěšovala židovské děti. Hlasitě se modlila a odmítla být otočená čelem ke hrobu: „Chci se vám dívat do očí!“ řekla prý Alicja rezolutně členům popravčí čety. Její tělo se sice při poválečné exhumaci nepodařilo přesně identifikovat, ale v jedné z jam byl nalezen růženec, který nosily sestry jejího řádu. Na tomto místě dnes stojí památník a v roce 1999 byla Alicja Kotowská blahořečena papežem Janem Pavlem II.

Poslední náklaďáky vjely do Darzlubské divočiny na jaře roku 1940. Ty už nevezly polskou elitu, ale převážně německé pacienty z psychiatrických léčeben ze Štětína a Lęborku, kterých se Třetí říše v rámci čistoty rasy jednoduše zbavila. „Poté vraždění pomořanské elity skončilo. Nacisté si mysleli, že se jim podařilo spáchat dokonalý zločin. Masové hroby zasypali hlínou, nad těly mrtvých nebožáků vysadili stromky a domnívali se, že je hotovo. Že budou lidé v okolí ze strachu mlčet a o ostatní se postará příroda,“ uvádí dokument o masakru.

Jenže v roce 1944 se k Polsku blížila Rudá armáda a nacistické úřady propadly panice: „Musíme s TÍM něco udělat! Musíme zničit ty hroby, ta těla! A co nejrychleji!“ usoudili Němci, kterým teklo do pomyslných bot a báli se odhalení obludného masového zločinu. Proto byli do lesů nahnáni vězni z koncentračního tábora Stutthof, kteří měli jediný úkol - vykopat všechny mrtvoly a spálit je. „Akce 1005“, jak Němci exhumacím říkali, probíhala v šíleném tempu a nad Piaśnicí se záhy vznášela oblaka smrdutého kouře.

„Vězni dnem i nocí kopali, tahali ven mrtvé a spalovali je ve speciálních provizorních krematoriích. Hlídali je příslušníci Selbschutzu, takže je navíc týrali a mučili. Osud vězňů ze Stutthofu byl zoufalý - když to dokončili, i když samozřejmě nevytáhli všechny popravené z hrobů, byli zastřeleni a jejich těla byla také spálena. Tím mělo být vše vyřešeno. Zahlazené stopy. Zbytek, co tam zůstal, se nějak vysvětlí. Zničené dokumenty i fotky. Jenže nacisté neměli tušení, že v rukou Poláků už jsou nezvratné důkazy o jejich zločinu,“ naráží web Czasopisma na dvojici nenápadných místních fotografů - Georga Englera a jeho syna Waldemara.

Otec a syn společně vlastnili a provozovali známý fotografický ateliér ve Wejherovu a nikdo by do „těch hodnejch pánů“ neřekl, že jsou schopní vraždit. Nicméně byli - a činili tak s ohromným gustem. Oba vstoupili do Selbstschutzu a nadšeně běhali do lesů, aby si zastříleli do lidí. Mladší Waldemar byl natolik horlivý, že si ho všimli i příslušníci SS a oslovili ho: „Ty jsi fotograf? Uděláš nám pár foteček pro naše potřeby, že jo?“ Waldemar nadšeně souhlasil a série otřesných a všeříkajících fotografií z Piaśnického masakru byla na světě.

Waldemar Engler snímky poslušně předal esesákům a myslel si, že na něj nikdo nemůže. Že si bude až do smrti pěkně v klidu fotit svatby a na popravy v lese bude vzpomínat jako na „válečné dobrodružství“. Jenže polští zaměstnanci ateliéru udělali oběma Englerům čáru přes rozpočet - a kopie vyvolaných fotek ukradli. Józef Czosek, který se k vynesení klíčového důkazu proti nacistům přiznal až v roce 2004, popisoval, jak se k fotkám dostal: „Při vyvolávání zakázek jsem si všiml těch hrůzných záběrů. Musel jsem to svinstvo zachránit a předat dál, abych se zastal těch nebohých lidí z lesa,“ říkal starý pán.

Czosek si potají fotky nakopíroval a za pomoci dvou dalších zaměstnanců je v botách a ve spodním prádle propašoval z ateliéru nic netušícím Englerovým přímo pod nosem. Józef je předal do bezpečných rukou (neprozradil komu) a když válka skončila a přišlo zúčtování, celá série se objevila jako nezpochybnitelný důkaz o Piaśnickém masakru. Oba fotografové byli odsouzeni soudem v Gdyni k mnohaletému trestu vězení za spáchání válečných zločinů. Georg ve vězení zemřel, Waldemar byl propuštěn v roce 1954 a emigroval do SRN.

Spravedlnost si (i díky snímkům) přišla také pro strůjce tohoto pomořanského pekla: Gauleiter Albert Forster, velitel policie Richard Hildebrandt, velitel tábora Stutthof Max Pauly i okupační starosta Franz Freimann dostali u soudů trest smrti. Fotografie jsou dnes součástí stálé expozice v Muzeu Piaśnice ve Wejherovu. Jeho zaměstnanci spolu s historiky také stále pátrají po jménech obětí. A říkají:

„Nikdy se nám nepodaří ztotožnit všechny, ale jsme vděční za každé nové jméno. V lese se totiž neustále nachází další a další kosti. Náš odhad počtu zavražděných při masakrech se pořád mění - nyní už dosahuje k šestnácti tisícům lidí, kteří byli v lese zabiti během několika měsíců. Neuvěřitelný zločin, ze kterého bychom se měli všichni poučit, aby už se nic podobného nikdy neopakovalo!“

Zpracováno podle:

En-academic.com, Muzeumpiasniskie.pl, Piaśnica Massacres, Alicja Kotowská, Muzeumpiasnickie pdf dokument, Puszcza Darżlubska, Dokufilmy.cz, Forum-exploracja.pl, Czasopisma.pl, prokliky v textu, mailová korespondence Muzeum Piaśnica ve Wejherovu