Polibek smrti: slavná fotka skrývá velkou tragédii, zamilovaný závodník byl za několik vteřin mrtvý

12. května 1957 projížděl severní Itálií slavný automobilový závod Mille Miglia. Celá země byla na nohou, trasu dlouhou 1 600 kilometrů lemovaly davy zvědavých lidí, závodníci svištěli po veřejných silnicích, řezali zatáčky jako šílenci - a také museli občas zastavit na check-pointech kvůli měření časů, servisu a doplnění paliva. A právě na jednu takovou zastávku v městečku Cavriana přijel asi ve čtvrt na čtyři odpoledne i maličký otevřený sporťák Ferrari 335 S se startovním číslem 531.

Čiperné autíčko řídil osmadvacetiletý markýz Alfonso de Portago, který byl tehdy velkým miláčkem společnosti. Osmahlý playboy zastavil, blahosklonně pokynul jásajícím lidem a rozhlížel se kolem sebe: „Je tady? Vidíš ji? Slíbila, že tady bude!“ otočil se na svého navigátora Edmunda Nelsona, který jen trhl rameny. „Co je mi do toho. Je mi nějak špatně. Už aby ten pitomý závod skončil. Nemám dobrej pocit, nemám!“ řekl markýzův jedenačtyřicetiletý spolujezdec, který se nezajímal o nějakou hollywoodskou herečku, co s ní markýz momentálně spí. Chtěl vystoupit a jít domů, tak hrozně moc byl nervózní!

V davu čumilů najednou zašumělo, do popředí se prodrala krásná třiatřicetiletá žena v puntíkovaném šátku a Alfonso si konečně oddychl: „No konečně! Pojď sem, dej mi pusu pro štěstí!“ řekl, chytil slavnou herečku Lindu Christian kolem krku a ona mu vtiskla krátký polibek na ústa. Cvak! Neznámý fotograf stiskl spoušť svého fotoaparátu a zachytil jednu z nejslavnějších a nejtragičtějších momentek všech dob. Takto snímek nazval slavný časopis Life, který ji pod italským popiskem „Il Bacio della Morte“ otiskl na titulní straně.

Dobrodruh Alfonso de Portago se totiž za pár okamžiků od pořízení fotky v rychlosti 240 kilometrů v hodině (!) zabil při hrůzostrašné nehodě, kterou zavinila prasklá pneumatika. Alfonso bohužel „vzal s sebou“ na věčnost i dalších deset lidí - zahynul i jeho navigátor Edmund Nelson, který měl se svou předtuchou o „blbém pocitu“ ze závodu pravdu. Prazvláštní myšlenky měla ostatně i samotná Linda. Herečka to potvrdila novinářům, kteří se jí opatrně zeptali, jak vzpomíná na den, kdy přišla o svou lásku.

„Dodnes to mám před očima. Kdykoliv vidím tu fotku. Byli jsme tak zamilovaní a potom bylo najednou všechno pryč. Nemohla jsem tomu ani uvěřit. On? Mrtev? Vždyť jsem ho před malou chvílí držela v náručí. Živého, usmívajícího se. Stejně jsem z toho polibku měla zvláštní pocit. Byl studený. A donutilo mě to poprvé se pořádně podívat na Nelsona, který seděl vedle něj. Očividně mu něco bylo. Vypadal jako mumie – šedivý, popelavý, jako zhypnotizovaný. Měl oči člověka, který právě prožil nějaký šok. A pak bum!“ práskla rukama o sebe první Bond girl v historii.

Oním „Bum“ Linda nepřímo naznačila nejen průběh fatální havárie mezi obcemi Cerlongo a Guidizzolo v Lombardii, ale i pomíjivost lidského života. V jednu chvíli tu jsi, v druhé být nemusíš. Prach jsi a v prach se obrátíš. C'est la vie. Nebo třeba memento mori, jak se tak říká! Přesně tohle slavná fotografie vystihuje v celé své poněkud morbidní kráse. A krásní byli i lidé, kteří jsou na ní zachyceni při polibku - Alfonso de Portago byl dokonce považován za nejkrásnějšího muže tehdejší Evropy.

Tento charismatický Španěl s uhrančivýma očima se narodil 11. října 1928 v Londýně do aristokratické rodiny jako Alfonso Cabeza de Vaca y Leighton, 11. markýz z Portaga a něžné pohlaví okouzloval už snad v kolébce. „Zlatý chlapec. Mohl mít každou. Jen ukázal prstem. Talentovaný sportovec, závodní jezdec, pilot Formule 1, bobista, žokej, milovník dobrého jídla a pití. Fon dělal v životě všechno z čisté vášně a pro lásku, nikdy ne pro chloubu. Kdo jiný by v sedmnácti letech kvůli sázce podletěl letadlem Tower Bridge? Jen Fon,“ vzpomínal na vylomeniny svého nejbližšího přítele americký závodník Harry Schell.

Spisovatel Gregor Grant se pro změnu nechal slyšet, že člověk jako Portago se narodí jednou za sto let. Možná byl do něj i maličko zamilovaný, protože kdyby byl při smyslech, zřejmě by řekl něco solidnějšího než: „Ten chlapík dělá všechno skvěle. Řídí, mluví čtyřmi jazyky, miluje život a všechny rozkoše, které přináší. Kdyby chtěl, mohl by být nejlepším hráčem bridže na světě. Nebo vojákem. Nebo spisovatelem. On je ztělesněním všech lidských snů. Může být vším na světě, vším pro vás!“ Až tak!

Životem Alfonse de Portagy samozřejmě prošly zástupy žen. Bohatý a krásný šlechtic byl milovníkem na slovo vzatým. Sotva zletilé dívenky si za ním mohly nohy uběhat, on však dle vzpomínek jeho kamarádů toužil po starších ženách. „K čemu mi jsou mladé slečny, když se jen stydí. Potřebuji ženu, která to umí, se kterou se budu moci milovat celé hodiny bez ohledu na stud nebo svazující zábrany vůči různým věcem, které jsou ale při sexu podstatné!“ řekl naprosto otevřeně sám Alfonso.

Pohledný šlechtic už byl ze všeho znechucený. Krachlo mu manželství, byl terčem nájezdů vdavekchtivých slečen a jako skutečná celebrita své doby měl i uječené fanynky. „Ať mě nechají. Vždyť jsem otec tří dětí, pro všechno na světě! Já mám na lásku smůlu. Asi budu volný jako pták. Bojím se, že tu pravou už nepotkám,“ svěřoval se španělský markýz kolegům sportovcům, kteří mu záviděli a nemohli ani pochopit, proč ženy odmítá! Ale i poživačný playboy, jehož svolné dívky nudily a otravovaly, měl potkat svou vytouženou femme fatale - v roce 1956 se seznámil s hollywoodskou herečkou Lindou Christian a okamžitě se do ní zamiloval až po uši.

Tato překrásná a o pět let starší umělkyně se narodila 13. listopadu 1923 v mexickém Tampicu jako Blanca Rosa Welter. Do dějin se zapsala jako vůbec první filmová „Bond girl“, když si už v roce 1954 zahrála v televizní adaptaci Casino Royale! Tisk jí pro její dokonalé křivky přezdíval „anatomická bomba“, mluvila šesti jazyky a hlavně byla čerstvě rozvedená s Tyrone Powerem, takže mohla propadnout pověstnému kouzlu elegantního markýze. To v jejím případě zafungovalo na jedničku (zřejmě v tom hrály roli ty podstatné sexuální věci!) a Linda Christian se čím dál častěji objevovala po Alfonsově boku.

Stála u něj i v okamžiku, kdy sportovním novinářům oznamoval, že se chystá nastoupit na start čtyřiadvacátého ročníku slavného závodu Mille Miglia. „Přinese mi štěstí. Už se nesmírně těším. Vyhraji? Ale jistě!“ objímal Alfonso usmívající se Lindu a v očích mu blýskalo. „Jako vášnivý automobilový závodník vymetal snad všechny okruhy v Evropě. Nemohl v tomto legendárním motoristickém maratonu na tisíc mil chybět! Miloval auta. Byl jimi posedlý. V běžném provozu bral ohled na ostatní, řídil předpisově, dokonce jsme si z něj utahovali, že jede jako baba s trakařem. Na závodech ale riskoval. Tam mohl. Neuměl prohrávat a na trati se choval jako divoch,“ říkal po tragické smrti svého přítele závodník Peter Collins.

Zdivočelí byli i Italové, kteří prožívali „svou“ Mille Miglia jako národní svátek. Trasa tohoto nebezpečného závodu měřila 1 600 kilometrů a v květnu roku 1957 se na start postavilo 298 strojů. Jízda začínala v severoitalské Brescii, pokračovala na jih do Říma, kde se vozy otočily a jely zpět do Brescie. Jelo se za plného provozu po běžných silnicích skrze horské průsmyky a zapadlé vesnice. Podél tratě se mačkaly statisíce diváků, kteří stáli bez jakýchkoli zábran přímo u krajnice. Po startu docházelo k mnoha tristním situacím, protože závodníci se v opravdu šílené rychlosti motali v křivolakých uličkách, a lidé jen tak tak uskakovali z cesty:

„Šlo tam o hubu. Vždy tam šlo o hubu, ale že to bude tak strašné, to nemohl čekat nikdo,“ vypovídal pro motoristický magazín Motorsport Memorial svědek, který strašidelnou nehodu markýze de Portago viděl jako malé dítě a sledoval i smrt všech jedenácti lidí u vesničky Guidizzolo. Rudé Ferrari 335 S mělo tehdy za sebou valnou část závodu, Fonovi s Nelsonem zbývalo do cíle zhruba sedmdesát kilometrů a před nimi byl poslední check-point. Právě na této zastávce měla podle dohody čekat Linda

Na pointu musel zastavit každý závodník. Komisaři ručně orazítkovali časovou kartu, zkontrolovali trasu, Linda Alfonsovi mlaskavě vtiskla svůj polibek smrti (jako ano, je to klišé, ale také je to bohužel pravda!), markýz zařadil rychlost a vyrazil vstříc svému osudu. Když se Ferrari řítilo po dlouhé rovince rychlostí 240 kilometrů za hodinu, ozvala se rána - levá přední pneumatika nevydržela tlak a rupla. Neovladatelný sporťák se roztočil jako káča a vyletěl ze silnice. V plné rychlosti pak auto narazilo do betonového pilíře, který se uvolnil a vletěl spolu s vozem přímo mezi stojící diváky.

Následky byly opravdu šílené - na místě zůstalo jedenáct mrtvých lidí včetně pěti maličkých dětí, které rozmačkal uvolněný pilíř. Náraz byl tak brutální, že některá těla ani nebyla k poznání - samotného Alfonse de Portagu to přepůlilo vedví. „Trup s hlavou a rukama byl pod vozem, jeho dolní končetiny pak zůstaly sedět za volantem,“ zní opravdu otřesná výpověď vyděšených svědků.

Edmund Nelson přišel o hlavu, ostatní lidé byli zmasakrováni způsoben, který zde ani nemůže být napsán. Děsivá nehoda otřásla celou Itálií, kde vyvolala hotovou bouři hněvu. Temperamentní Italové požadovali okamžitý zákaz jízd otevřenou krajinou - a italská vláda spolu s církví podmínky a pravidla závodu podstatně zpřísnila.

Památku jedenácti lidí, kteří zahynuli při konci Mille Miglia, připomíná hojně navštěvovaný památník u krajnice, kde k masakru došlo. Mezi jejich jmény je zapsán i krásný playboy, na kterého Linda čekala marně: „Byl to mžik. Nevím, jak dlouho to trvalo. Nikdy by mě nenapadlo, že ho líbám naposledy. Pak ke mně někdo přiběhl a řekl, že je Fon mrtvý. A já tam stála s prázdnýma rukama. Nikdy na to nezapomenu,“ říkala Linda Christian, která zemřela v roce 2011 ve věku 87 let.

Po lásce španělského fešáka a krásné herečky zbyla vlastně jen ona vypovídající fotografie, která je na první pohled velice krásná a dodnes se o ní hojně diskutuje. „Měřil jsem to. Od Cavriany na místo nehody v Guidizzole je to asi 4,8 kilometrů. Ta silnice je v těch místech rovná jako v sedmapadesátým. Jestli Ferrari jelo 240 km v hodině, tak letělo kolik, 66 metrů za vteřinu? Pokud teda markýz od zastávky hned zařadil na nejvyšší rychlost a vytočil to na maximum, dvanáctiválcovému Ferrari to mohlo trvat 60 -70 vteřin?“ debatují na Redditu i Facebooku fandové motosportu, kteří se mezi sebou i hádají. Někdo tvrdí, že šlo o celé minuty, přičemž si nadávají, že zastávka byla jinde, že nesedí trasa…

Videozáznam závodu a záběry vraku a pilíře…

„Vždyť je to jedno, jestli vteřiny nebo minuty! Nechte už toho! Těm lidem to život nevrátí! Takový hazard. Dobře mu tak!“ zní dokonce jeden z názorů. „Bezohlednost vůči blízkým a rodině. Všechno bych to zakázala. Proč se vůbec tyhle závody jezdí? Ti nevinní lidé za to nemohli!“ „Neměli tam lézt a brát s sebou děti. Známe to od nás. Vzpomínáte na Lopeník? Čtyři malý holky. Nikdy bych tam svoje děti nevzal!“ polemizují pod příspěvkem s fotografií Alfonse a Lindy čtenáři od nás z České republiky. Další oponují, že se to prostě stává: „S tím se musí počítat. Když závodíš v něčem tak nebezpečném, musíš být i připraven na to, že umřeš. Že se nedožiješ ani třicítky,“ píše jedna slečna.

Třicítku, které se markýz skutečně nedožil, zmiňuje i jeden z rozhovorů mezi ním a Edmundem Nelsonem. Hádku této dvojice, která v souvislosti s tragédií získala až děsivý a osudový rozměr, zaznamenal o rok dříve jiný závodník. Oba muži se prý dostali do ostré slovní potyčky, při které Nelson Alfonsovi vytýkal, že na závodech jezdí jako pomyslné prase. „Ty se zabiješ ještě před třicítkou! Když přijedeš ze závodu, máš předek auta úplně zmačkanej a otlučenej, protože ty lidi prostě vytlačuješ! Jednou to přijde, uvidíš!“ křičel na Alfonse jeho parťák. Alfonso de Portago se prý usmál a pronesl větu, která jasně ukazuje pravdivost onoho úsloví: Když si děláš plány, Bůh se směje.

„Nezemřu při nehodě, můj příteli, já zemřu stářím v posteli!“

Zpracováno podle:

Ranker, Motorsports Haunting Photo, The Classic Machine, Alfonso de Portago, Linda Christian, The Kiss of Death, Facebook, Reddit, Time, Mille Miglia, Motorsport Memorial, Gregor Grant, Quora, diskuse Facebook a Reddit